Povětroň/XXII.
| Povětroň Karel Čapek | ||
| XXI. | XXII. | XXIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXII. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Krátký popis: | Drama o umírání a smrti. |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
“Užil jsem slova ‚vášeň detekce‘ a shledávám, že je správné; ale ta vášeň byla vzbuzena čistě nahodile a okolností tak malichernou, že bych se měl za ni hanbit. Když vám dovezli toho raněného, řekl jste, že jeho papíry patrně shořely a že se v jeho kapsách nenašlo nic než hrst drobných: nějaké francouzské, anglické, americké peníze a holandské dubbeltje. Ta sbírka drobných mne překvapila; mohlo by se sice soudit, že ten člověk měl co dělat v příslušných zemích a nechal si v kapse grešle, které nemohl utratit; ale kdykoliv jsem cestoval, hleděl jsem se na hranicích stůj co stůj zbavit všech drobných mincí té země, ze které jsem odjížděl, předně proto, že bych je už nemohl vyměnit, a za druhé proto, aby se mi nepletly. Napadlo mne, to asi ten člověk je na ty měny zvyklý a žil v končinách, kde jsou v oběhu. A současně jsem si řekl: Antily, Portorico, Martinique, Barbados a Curacao. Americké, britské, holandské a francouzské kolonie s měnami mateřských zemí.
Mám-li psychologicky vyložit ten myšlenkový skok od hrsti peněz do Zadní Indie, shledávám ve své paměti toto:
1. Vanul prudký vítr, který mně připomínal orkán. Asociace na ostrovy Závětrné a na slavnou karibskou oblast cyklónů.
2. Byl jsem rozladěn, nespokojen, rozezlen na sebe a svou práci. Odtud toulavé představy a touha po úniku. Stesk po dalekých a exotických zemích: u mne obyčejně po Kubě, ostrovu mé nostalgie.
3. Nutkavá a poněkud závistivá představa, že ten člověk letěl odněkud z daleka; bezděčné spojení přítomné události s předchozím rozpoložením.
4. Konečně ta událost sama, to letecké neštěstí, senzace vzrušující téměř příjemně, a zároveň sklon vyšperkovat si ji romantickými dohady. Je typické, jak silně působí lidské katastrofy na naši bájivou fantazii.
Tím vším byl ve mně připraven onen (jak nyní vidím, velmi povrchní) dohad, že ta hrst peněz ukazuje na západoindické ostrovy; v tu chvíli jsem byl přímo nadšen svým detektivním bystrozrakem a považoval jsem za věc nad slunce jasnou, že ten člověk přichází rovnou z Antil; uspokojovalo a vzrušovalo mne to hluboce. Když jste mne vedl k lůžku Případu X, šel jsem se už najisto podívat na muže, který přichází z mých citových Antil. Neřekl jsem vám o svém objevu, protože jsem se bál, abyste pohrdavě nezafrkal, jak bývá vaším nepříjemným zvykem; nechtěl jsem, abyste bral v pochybnost představu, do které jsem se právě zamilovával. Ten člověk byl děsivý ve svém bezvědomí; byl nelidský a přísně tajemný v těch obvazech, které na jeho tvář přiložily masku mlčení a neznámosti; ale hlavně to byl pro mne muž z Antil, člověk, který tam byl. To rozhodlo. Od toho okamžiku byl mým Případem X, jejž mi bylo řešiti; pustil jsem se za ním, a byla to, člověče, dlouhá a klikatá cesta.
Ano, teď už jsem z toho venku. Nyní je mi jasno, že to, co jsem považoval za skvělý a pravděpodobný úsudek, byl, přesně vzato, pouhý vrtoch, ve kterém se mi zalíbilo; proto už nemohu napsat svou povídku. Mohlo by se ukázat, nestalo-li se to už, že ten člověk je obchodní cestující z Halle nad Sálou nebo průměrný Američan, snažící se namluvit sám sobě, že podnikavý obchodník jako on nemá pokdy čekat čtyřiadvacet hodin na lepší povětří. Jaká ubohost! mohu si vymýšlet, co chci, ale jen za tu cenu, že tomu sám věřím. Jakmile je otřesena má důvěra, že to tak opravdu mohlo být, ukáže se mi má fantazie jako žalostné a dětinské břídilství. Tak, teď je odtroubeno, ty hloupá a dychtivá fenko; marně jsi rejdila nosem nad spadaným listím, předstírajíc, že máš stopu, které není nebo kterou jsi dávno ztratila na křižovatkách možností. Ještě se tváříš, že stopuješ, neboť psi si potrpí na prestiž; ještě frkáš u každé myší díry a snažíš se mi namluvit, že tady je to, za čím jdeme. Nu, nech toho, tady to není; díváš se po mně psíma očima, jako bys říkala: Což já za to mohu? ty jsi pán, poruč, kam mám jít, ukaž, co chceš! A teď abych já hledal cestu, abych hledal důvody, proč se pustit tam, a ne onam! Můj ty bože, důvody! motivace! pravděpodobnosti! jaká bžunda! ani ten pes už nevěří mně ani sobě a nechápe, co od něho chci; tady? toto? či něco jiného? S prázdnou se vrací pán i pes. Zvláštní, jaký pocit samoty je v nezdaru.
Řeknu vám toto: je třeba, aby se vám povídka rozpadla, máte-li poznat, z čeho je složena. Dokud je celá a živá, byl byste v opojení práce ochoten přísahat: To vše je samá příroda a žádné umělůstky; pane, píšu to pouhým instinktem, sám nevím proč; je to samá imaginace a intuice. Teprve když se vám rozpadne na kusy, shledáte, čím jste jí napomáhal, jak chytrácky a potají jste postrkoval svou fantazii. Bože, jaký konglomerát! vždyť z toho všude čouhají rozumové důvody a záměrné konstrukce; jaká je to mašinka! Všechno, skoro všechno je nějak vychtěno a vyspekulováno, samá montáž a výpočet. Domníval jsem se, že to všechno mně přicházelo samo od sebe jako v živém snu, a zatím je to výplod urputného inženýrského myšlení, které zkouší a zavrhuje, váže a předvídá. Teď, když je to mrtvé a rozebrané, je vidět ty dráty, ten důmysl, tu celou rutinu a bdělost rozumové práce. A řeknu vám, že polámaný stroj je stejně hrozný, že je to stejná propast nicoty jako život v rozkladu.
Ale ani ta lítost nad zmařenou prací nevyjadřuje smutek nad troskami povídky. Copak nevíte, že v těch sutkách je pochován lidský život? To jsou věci, řeknete, vždyť ten život byl jenom fikce; byla to povídačka vymyšlená pro ukrácení chvíle. Ach, člověče, to je to divné: ono není tak docela jisto, že ten život byl jenom vymyšlen; a když se tak na to dívám, řekl bych, že to byl můj vlastní život. To jsem já. Já jsem to moře i ten muž, ten polibek vydechnutý z temného stínu úst patří mně; ten muž seděl pod majákem na Hoe, neboť já jsem seděl pod majákem na Hoe, a žil-li na Barbadosu či Barbudě, tož díky bohu, chvála bohu, konečně jsem se tam dostal. To všecko jsem já; nic si nevymýšlím, jen vyslovuju, co jsem a co je ve mně. A kdybych psal o Hekubě nebo o nevěstce babylónské, byl bych to já; já bych byl stařena, jež kvílí a drásá svrasklé pytlíky svých prsů, byl bych ženština drcená smilstvem v chlupatých rukou Asyřana, muže s namaštěnými vousy. Ano, muž, i žena, i dítě. Abyste věděl, to jsem já: já jsem ten člověk, který nedoletěl.”