Povětroň/VIII.

Povětroň Karel Čapek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Milosrdná sestra potřásla starostlivě hlavou. “To všechno říkal tak, jako by se zpovídal, a bylo vidět, že nechce přede mnou nic zakrýt. Jistě se připravuje na smrt; ale mně nezbývá než modlit se, aby Bůh zázrakem nebo milostí přijal tuto zpověď, vykonanou ve snu a osobě nehodné, jako platnou; snad vezme zřetel i na to, že člověk v bezvědomí nemůže v sobě vzbudit náležitou lítost, potřebnou k dokonalému pokání.

‚Musím vám vylíčit,‘ řekl potom, ‚jaká byla. Zvláštní: její tvář si už nedovedu představit; měla šedé oči a hlas maličko drsný, jako chlapec. Také ona ztratila matku v dětství; žila s otcem, kterého zbožňovala, neboť byl to krásný starý pán a veliký inženýr před Hospodinem. Pro jeho i svou radost a pýchu vystudovala inženýrství a šla do továrny; sestro, sestřičko, chtěl bych, abyste si ji dovedla představit v té kovárně strojů mezi parními kladivy, soustruhy a polonahými muži, kteří bušili do rozžhavených železných tyčí. Byla zároveň děvčátko, elf a malý kurážný chlapík, a ti kováci ji zbožňovali; pohybovala se ve světě zvláštní jemnosti, neboť žila mezi chlapy. Jednou, ano, jednou mne dovedla do té dílny, a tehdy jsem se do ní zamiloval; byla tak křehká, tak statečně líbezná prostřed těch silných mužských zad lesklých potem, s tím svým malým, trochu drsným hláskem a tou inženýrskou autoritou nad ohněm, železem a dílem. Člověk by řekl, toto že není místo pro děvče; Bůh mi odpusť mé hříchy, ale právě tam jsem po ní zatoužil mučivě a nesmyslně, právě ve chvíli, kdy zkoumala dílo a vážně přitom chmuřila své dlouhé obočí. Nebo tehdy, když stála se svým velkým tatínkem a on jí položil ruku na rameno, jako by to byl syn, na kterého je hrd a jemuž odkazuje svou práci. Dělníci jí říkali pane inženýre, a já jsem upíral oči na její dívčí šíji, trýzněn žádostí, která mne až znepokojila, jako byv ní bylo cosi proti přírodě.‘

‚Byla nesmírně šťastna: šťastna pýchou na svého starého pána a na sebe, šťastna, že ji lidé mají rádi a že se sama živí, šťastna tichým a vyrovnaným uspokojením. Její oči zářily klidem, její chlapecký hlas mluvil málo a pokojně; na dlaních a prstech mívala od rýsovacích inkoustů nesmazatelné skvrny, které jsem miloval. Pokud mne se týče, byl jsem mladý a z té příčiny ješitný, byl jsem hejsek, a patrně proto jsem předstíral sebejistotu; ale to děvče mne mátlo. Myslel jsem, že chce být bezpohlavní mužatkou, a z jakési zlosti jsem si umiňoval ji pokořit jako ženu; představoval jsem si, kdybych ji svedl, že bych to nad ní jaksi vyhrál. Snad jsem se před ní styděl za sebe sama, za svou nudu a nicotnost, a proto, jen proto jsem se chtěl sám před sebou zablýsknout vítězoslávou mužského dobyvatelství. Rozumějte, toto je výklad, který činím dnes; tehdy to byla jen láska, jen žádost, jen hrozná touha sklonit se nad ní a vynutit z ní zalkání, že mne miluje.‘

Zamyslil se a chvilku přemýšlel. ,A nyní, sestro, přicházím k věcem, o kterých je mi dost těžko mluvit; ale budiž řečeno všechno. Nebyla to první láska, ve které se vše, ať o tom soudíte jakkoliv, přihází skoro bezděky a nevyhnutelně; chtěl jsem ji dostat a hledal jsem prostředky, které by mně ji vydaly. Stydím se vzpomínat, jak nejapné a hrubé, jak bezmocné se jevily všechny ty světácké fortele, které jsem znal, vůči zvláštní, téměř drsné přímosti a čistotě toho panenského děvčete. Viděl jsem, že je nad tím i nade mnou, že je z ušlechtilejší látky než já, ale už jsem nemohl obrátit. Člověk je divný, sestro. Byl jsem tak zažrán do trýznivých a ohavných představ, jak bych ji ničemně, lží nebo hypnózou, drogami nebo čímkoliv svedl a znectil, jako se zneuctívá chrám, – slyšíte, sestřičko, nic před vámi netajím: sám sobě jsem už připadal jako ďábel.

A zatímco jsem ji takto pustošil ve své duši, ona mne milovala. Sestro, ona mne milovala, a jednoho dne mi projevila svou lásku tak prostě, jako padá květ ze stromu. Bylo to jinak, ó Bože, bylo to jinak, než jak si má vášeň dovedla představit. Především to, že jsem byl neobratný jako chlapec, který miluje poprvé –‘

Zakryl si tvář dlaněmi, když to řekl, a ustrnul. ‚Ano, jsem svině,‘ řekl potom, ‚a zasluhuju všechno, co mne potkalo. Skláněl jsem se nad ní, ležící s očima zavřenýma, a pokoušel jsem se vychutnat svůj domnělý triumf. Byl bych chtěl, aby jí zpod víček vyhrkly slzy, aby si zakryla tvář studem a zoufalstvím; ale její líce byly pokojné a hladké a dýchala jako člověk spící. Bylo mně úzko, zakryl jsem ji a obrátil se k oknu, abych v sobě vybičoval ďábla pýchy. Když jsem se ohlédl, spočívaly její oči na mně jasně a plně. Usmála se a řekla: Tak, teď patřím tobě!‘

‚Zděsil jsem se – ano, zděsil jsem se úžasem a ponížením. Bylo v ní tolik světla, samozřejmosti, čirosti, nevím, jak bych to pojmenoval. Docela prostě: teď patřím tobě, a vše je v pořádku; tu to máme, tady jsme a nedá se nic dělat. Jaká úleva, jaká jasná věc, jaké jednoduché a nesmírné řešení. Ano, toto je vyřešeno a je to jistota nejjistotnějsí a zralost nejzralejší: tato rozumná děvečka to řekla najisto a bez váhání. Tak, teď patřím tobě. Hle, jak je hrda, jak je spokojena sama se sebou, že v sobě našla tuto svatosvatou, tuto jasnou a bezpečnou, tuto živoucí pravdu; ještě má oči rozšířeny překvapujícím a ohromným objevem, a už ji naplňuje veliký poklid věci navěky rozhodnuté. Tytéž drobné rysy, které se na několik vteřin roztříštily zmatkem a bolestí, měly nyní nový a konečný výraz řekl bych, výraz člověka, který našel sebe sama. Tak, teď vím, co jsem. Patřím tobě, a to, co se stalo, stalo se právem a naplnil se řád věcí. Jako když ustane čeření, voda se zavře a uhladí a je vidět na dno.‘

‚Sestro, netajím před vámi nic. Kdyby si byla zarývala ruce do očí, kdyby se otřásala vzlykáním, kdyby cokoli z ní křičelo výčitkou, cos mi to učinil, zlý! – byl bych cítil jen rozkoš vítězství. Rozkoš zlou i dobrou, pýchu, i velkodušnost, i lítost, což já vím; byl bych se asi vrhl na kolena, přísahaje a líbaje její ruce, poskvrněné míniem a tužkami. Ale ne moje bylo toto vítězství; můj byl jen zmatek a hanba, do které jsem se propadal. Pokoušel jsem se cosi koktat o lásce; pozvedla obočí jako udivena: nač o tom mluvit, což je toho ještě třeba? patřím tobě, a tím je řečeno vše: tím je vyslovena láska, souhlas, skutečnost a veškeré ano. Hrubé a necudné by bylo tlachat o citech a vděčnosti. Jaképak řeči? toto jest, stalo se, jsem tvá; a kdybys ještě mluvil, bylo by to, jako by tu cosi bylo k zamluvení. Ach, sestro, sestro, což nechápete, jaká v tom byla moudrá vyspělost, jaká důstojnost a čistota! Což není to tak, že já jsem chtěl hřích, a ona z toho učinila svátost? Jaká hanba, nevěděl jsem co říci; prohlížela si můj byt se zájmem, jako by jej viděla poprvé, a bzučela si malou písničku, ona, která nikdy nezpívala. Neřekla to, ale byla tu prostě doma a patřila sem.‘

‚Usmála se, sedla si ke mně a tím malým, trochu drsným hlasem mluvila – ne o tom, co je nebo bude, ale o sobě, o svém dětství, o zamilovanostech děvčete; vydávala mi svou minulost, jako by vše mělo patřit mně. Měl jsem pořád ten divný pocit ponížení a méněcennosti; chtěl jsem ji znovu obejmout, ale zvedla jen ruku – stačilo tak málo, aby se ubránila. Ne, řekla beze studu, až zase jindy. Všechno bylo tak prosté a samozřejmé. Patřím-li tobě, není to žádné bláznovství, nýbrž věc rozumná, trvalá a platná. Políbila mne na ústa, jako by tím řekla, nemrač se, maličký. Jako by byla mou matkou, jako by byla starší a silnější než já, zralejší než já – Bylo to až nesnesitelně sladké a přitom, Bůh mi to odpusť, ponižující jako políček.‘

‚Pak odešla – to znáte, sestro: nejtěžší lidský krok je odchod. Ve způsobu, jakým člověk odchází, se zračí celá jeho rozpačitost nebo nejistota, nebo jeho ukvapenost, sebevědomí, lehkomyslnost nebo samolibost. Pozor na záda, neboť nejsme kryti, když odcházíme. Nevím, jak odešla. Stála ve dveřích s hlavou trochu skloněnou, a pak zmizela. Tak docela lehce a tiše. To je proto důležité, že tak jsem ji viděl naposled.‘

‚Neboť té noci jsem utekl jako uličník.‘”