Povětroň/VII.
| Povětroň Karel Čapek | ||
| VI. | VII. | VIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Milosrdná sestra vypravovala, maličko se komíhajíc a oči upřeny k zemi, jako by odříkávala něco, čemu se naučila zpaměti. “Divné je, jak takový sen je určitý a neurčitý zároveň. Nevím, kde to bylo; seděl na dřevěných schůdkách, po kterých se šlo do jakési slaměné chatrče –“ Okamžik váhala. “Ano, ta chýše totiž stála na břevnech, jako by to byly nohy od stolu; a on seděl rozkročen na nejnižším stupni a vyklepával si dýmečku o dlaň druhé ruky. Tvář měl skloněnu, bylo vidět jen tu bílou přilbici; vypadalo to, jako by měl hlavu ovázanou.
‚Musíte vědět, sestro,‘ řekl, ‚že se nepamatuju na svou matku. Zvláštní, ačkoliv jsem ji vůbec nepoznal, zůstalo po ní v mé paměti cosi jako prázdné a slepé místo, kde něco mělo být. Tak vidíte, má paměť nebyla nikdy úplná, neboť v ní chybí maminka.‘ Zakýval hlavou, když to řekl. ‚Bylo to vždycky jako nevyplněná plocha na mapě mého života; nemohl jsem nikdy znát sebe sama, protože jsem neznal svou matku.‘
‚Pokud jde o mého otce,‘ pokračoval, ‚musím říci, že náš vzájemný poměr nebyl nikdy dobrý ani důvěrný. Ba, po pravdě řečeno, leželo mezi námi tiché a nesmiřitelné nepřátelství. Můj otec byl totiž nadmíru řádný muž; zastával důležité místo ve svém působišti a pokládal svůj život za vyplněný tím, že v každém ohledu konal svou povinnost. Povinnosti muže pak jsou věnovat se práci, bohatnout a navrch ještě být ctěn u svých spoluobčanů; to vše jsou závazky tak veliké, že nemohou být uzavřeny než smrtí. Skutečně pak umřel slavnostně a vyrovnaně, jakoby uspokojen, že naplnil i tento úkol. Se mnou nemluvil jinak než napomínaje a dávaje sebe za příklad; nejspíš považoval lidský život za něco předem hotového, jako zděděný dům nebo jako firma, kterou převezme nástupce. Náramně si vážil sebe sama, svých zásad i svých zásluh; jeho život zdál se mu hoden toho, aby se v něm pokračovalo jako v odkazu. Snad mne měl svým způsobem rád a myslel na mou budoucnost; ale nedovedl si budoucnost představit jinak než jako opakování svých vlastních zkušeností. Nenáviděl jsem ho v té podobě, že jsem ze všech svých sil, zlomyslně i potají porušoval vše, co by mohl očekávat od rozumného a zdárného dítěte; byl jsem líný, vzdorovitý a neřestný a už jako chlapec jsem spával se služkami – pamatuju se dosud na drsnost jejich rukou; naplnil jsem jeho dům skrytou divokostí a myslím, že jsem často otřásl jistotou starého muže; neboť ve mně se mu sám život musel jevit jako něco nezřízeného a bezuzdného, nad čím nemá moci.‘
‚Nebudu vám, sestro, líčit život mladého člověka. Ech, ano, bylo vše, co patří k věci; až na to a ono nemám, zač bych se hanbil. Pravda, byl jsem zlé a zkažené dítě, ale jako mladík jsem se nelišil mnoho od jiných; jako oni jsem byl hlavně pln sebe sama; byly mé lásky, mé zkušenosti, mé názory, kdeco bylo mé. Teprve později člověk vidí, že to všechno nebylo tak tuze jeho a jenom jeho, že to jsou věci obecné, kterými mu bylo projít, zatímco si myslel, že je objevuje. Víc utkví v člověku z dětství než z toho věku mladosti; dětství, ano, to je celá a zbrusu nová skutečnost, kdežto mládí – Bůh ví, kde se v něm nabere tolik zdání a neskutečnosti; pročež bývá zapomenuto a ztraceno. Ne, bohudík, nepozná každý, jak byl podveden a jak hloupě šel životu na lep. Nemám, nač bych vzpomínal; a vytane-li mi něco, cítím, že to už nejsem já a že se mne to netýká.‘
‚V té době jsem už nežil u svého otce; byl mi cizí a daleký jako nikdo druhý, a když jsem stál nad jeho rakví, bylo mi hrozno a nemožno představit si, že jsem vzešel z toho cizího a nyní už mrtvolně změněného těla; ničím, ničím už jsem nemohl navázat spojení s nebožtíkem, a slzy, které mi stoupaly do očí, byly jenom pláč nad poznáním, že jsem tak sám.‘
‚Snad jsem vám už řekl, že jsem zdědil po otci dost velké bohatství; ale i ty peníze mi byly cizí, jako by na nich lpělo něco z důstojnosti a povinností mého otce. On ten majetek založil jako něco, v čem by žil dál; jeho peníze měly být prodloužením jeho života a postavení. Neměl jsem je rád a mstil se na nich tím, že jsem jich užíval jen k své lenosti a poživačnosti. Nedělal jsem nic, protože mne k ničemu nevedla nutnost; ale, prosím vás, co je skutečnost, která není tvrdá a nepoddajná jako kámen? Mohl jsem vyhovět všem svým rozmarům; je to hrozná nuda, sestro, a vymýšlet, čím bychom utloukli den je větší dřina než rozbíjet štěrk. Nestálo to za nic, a věřte mi, že vrtkavý člověk má ze života míň než žebrák.‘
Maličko se odmlčel a řekl potom: ‚Jak vidíte, nemám věru, proč bych želel svého mládí. Vracím-li se nyní, není to proto, abych se napil ze studnice mladosti. Stydím se za to, že jsem byl mlád, neboť tím jsem pokazil svůj život. Byla to nejpošetilejší a nejnesmyslnejší doba mého života; a přece právě v ní mne potkala událost, jejíž dosah mi tehdy ušel. Říkám tomu událost, ačkoliv se to zhola ničím nepodobalo dobrodružství; poznal jsem dívku a umínil jsem si, že se jí zmocním; pravda je, že jsem ji miloval, ale ani to není v mládí nic mimořádného. Bůh ví, nebyla to má první láska, ba ani nejsilnější z mých vášní, jejichž jména jsem už zapomněl.‘”