Pověsti a báchorky/Rychtářova zrada

Údaje o textu
Titulek: Rychtářova zrada
Autor: František Ladislav Popelka
Zdroj: Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 1–8.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na stupních radnice král. věn. města Poličky stanuli konšelé v živém hovoru. Rozešedše se, u malebných skupení shromážděného lidu se zastavují, rozmlouvají, a lid tváří se překvapeným. Za hovoru pohlíženo časem k „panskému domu“, jehož oknem napnutě vyhlíží paní Teresie.

Očekává příchod svého manžela, jenž právě byl za císařského rychtáře v radě konšelské od primátora vyhlášen. Konečně přichází sám. Uklání se na obě strany velmi blahosklonně. S třírožkou, pečlivě oholenými tvářemi žlutavého nádechu, vyšívanou vestou a dlouhým kabátem, kordiskem po boku, černými hedbávnými punčochami, střevíci na přesku — vyšlapuje si s plným vědomím své tíhy úřadní.

Drželiť tehdáž císařští rychtářové jakési poručenství nad samosprávným stolcem primátorským a konšelskými křesly. Právě nastolený rychtář, František Antonín Kaplánek, byl však mimo to mužem sobeckým a neoblíbeným. Také sedal svého času v radě jako konšel; byl však minulého, 1729. roku z povinnosti konšelské autorisovanou dvorskou kommissí propuštěn.

Tehdejším rychtářem byl otec jeho, jenž právě uložen k věčnému odpočinku, aby z rychtářství svého nejlepšímu soudci řádný počet složil.

Domácnosť rychtářova je cele spořádána. Vždyť to hlava veškeré obce, a paní Terezie zvláště známa je jako rozšafná, rozumná žena. Pochází někde od Svojanova. Jako mladá vdova dala rychtáři vzkázati, a brzy bylo po námluvách. Do hospodářství přinesla mu grunt, k němuž byla s dvouletým klučinou z prvého manželství spolu-zápasnicí.

Teď je s ním v manželství na desátý rok; zkouší chudák někdy k vůli svému dítěti. Rychtář jest mu pravým otčímem, ač svých dětí nemá žádných; nu a matka — jako každá matka: na dítě nedopustí. O jeho vychování stará se svědomitě, a nyní, když se mu tak zalíbil kněžský stav, smí jíti na pátera.

A to bylo vlastně rychtáři proti srsti. Chtěl z něho míti pohůnka, který by neměl vlastní vůle, který neměl v obmezenosti svého obzoru pocítiti, že toho velkého gruntu rychtářského jemu náleží půl. Za těch deset roků dospěl ale chlapec tomu na vzdory rozumem víc než tělem: špatný pohůnek, ale dobrý písmář.

Ale půda, na které rostl, byla zachladlá, neútulná. Matka byla oň ovšem starostliva, ale přece byla ženou muže k pastorkovi tvrdého.

Proto asi probuzeno v něm ždání po rouchu kněžském. Rychtář si vlastně měl toho jen přáti: nemohlť přece chlapec v Hradci utratiti půl gruntu; jako pohůnek nebyl by ovšem nic stál, avšak pak by byl chtěl chlapec jednou plné vlastnictví své. Uměltě se ovšem Kaplánek i těchto starostí zbaviti: Kdo o tom zví, kdyby ho dal verbířům? Rychtář má všecko v ruce sám, na toho nikdo nevzpomene! A na vojně by bylo oň dlouho postaráno; vícekrát by mu na krk nepřišel, ničema. Takovéto plány všecky vzaly ovšem za své. Nyní mohl jedině ještě násilím — — Ne! Při městském právu a v měšťanstvu má mnoho protivníků! Hu — a na blízku Šibenný vrch! Však se udá příležitosť, aby tomu protivnému přívěsku jednou — Ale zadržel to na dosti dlouho v sobě; čekal rok, dva, pět, deset, ano uplynulo plných dvanáct. — — —

Česko-moravskou vysočinou povalovala se pruská vojska. Těžké byly ty válečné útrapy, jež v dobách panování Marie Teresie stíhaly zuboženou naši zemi, jako to vědomí, že jsou nepřátely našimi nepoctivě vyvolány.

Hlavní štáb ležel ve Svitavech, kam Prušanům rekvirované výpalné odváděti bylo. Konšel král. věn. města Poličky, Innocenc Varhaník a radiměřský rychtář, složivše v ruce velícího generála úřadní povinnosť, ujížděli chvatem po císařské silnici ku Poličce.

Nevedeno cestou hovoru: bylať mysl obou sklíčena, a tmy i chladu přibývalo. Bylo to za dubnového večera l. 1742.

Hřmotný rychtář, přitisknuv těsně řásný plášť a ucítiv v něm šustot papíru, vykřikl, až konšel Varhaník i rozespalý kočí na sedadlech poposedli, plaše kolem se rozhlížejíce.

„Odpusťte, příteli konšele,“ omlouval se rychtář, „že jsem vás zbůhdarma tak nejapně pobouřil. Tím je vinna staroba i paměť děravá, jež ničeho již neunese.“

„Nic za zlé, slovutný rychtáři! Připadlo mi jen, že jsme v lesíku o samotě, v nejistotě.“

„Věc je ta, příteli konšele, že přicházím vašemu rychtáři na oči s nepořízenou. Měl jsem tam odevzdati dopis pro generála, pruského to generála, a jak víte, odbyli jsme věci úřadní, aniž mi příkaz rychtářův na mysl přišel. A to mne teď znepokojuje. Nazpět do Svitav se dáti, k tomu je pozdě a zítra snad bude ještě později.“

„Hm, hm,“ potřásal hlavou Varhaník, projevuje tím patrně okamžité znepokojení a nedůvěru; „nebylo nikdy tak zle, aby nebylo k lepšímu. Snad to tak dopuštění Boží! Dopis, pravíte? a k Prušanům? Hm, za těchto časů psáti rychtář Její císařské Milosti Marie Teresie generálovi pruskému, hm — to věru, jako že jsem konšel poctivé rady, to věru na pováženou! Vždyť se nic podobného od nás neskutilo.“

„Nevím. Mně z obsahu dopisu není zodpovídati se, nýbrž jen z jeho věrného dodání. Snad nechtěl rychtář vás, jako staršího vší královské obce, poslem učiniti!“ prohodil pak rychtář, mysle, že Varhaník snad je uražen, že rychtář nesvěřil poslání jemu samému. „Se zlou se ovšem potázal, svěřiv zrovna mně důležité, jak praví, poslání.“

„Důležité?! Aj, aj! Odpusťte, kmotře rychtáři, ale nevím si jiné rady: co na srdci, to na jazyku. Kaplánek není našeho zrna a kuje něco nepravého, věřte! Můžete-li, přečtěte sám anebo věc mi odevzdejte. Snad obsahu listu i bez porušení pečeti se domakáme!“

„Neposloužil bych svému povolání, kdybych měl býti s ním za to na štíru; přednější však mou povinností jest, abych ve službě císařské nestal se vědomě spoluvinníkem nepravosti. Jsem vám po vůli. Zde rychtářův dopis. Řeknu, že do rukou pravých se dostal. Děj se vůle Boží!“

Dojížděli zrovna ke bráně limberecké. Nemoha beze svědků domluviti, pošeptal Varhaník cosi rychtářovi do ucha, a když tento na znamení souhlasu přikyvnul, hrčel povoz až před samé děkanství.

Po dlouhém uvažování a obracení dobře zapečetěného dopisu rychtářova odhodlal se sám děkan jej otevříti. Četli. Rychtář Kaplánek uváděl v něm jistého kněze, v okolí usedlého to kaplana, jako vyzvědače, dopodrobna jej vylíčiv a popsav. Kněz ten nebyl nikdo jiný, než syn paní Teresie, jeho pastorek.

List končil slovy: „Vaší Excellenci nebude divno, že list nepodepisuji; mohl by pro mne míti osudné následky, kdyby do třetích rukou přišel. Trvám Jeho Majestátu krále pruského věrný poddaný.“ —

* * *

Ve staré, zažloutlé knize důchodenské najdeš v účtech vší obce král. věn. města Poličky poznamenáno při letech 1746. a 1747.: „S proskribovaným pro malitios předsevzaté dopisování v časech nepřátelských, a v Praze, Špilberku a Rábu uvězněným Františkem Antonínem Kaplánkem obnášejí vzešlé útraty 139 zl. 34 kr. 3 d.“