Pověsti a báchorky/O pasáčkovi

Pověsti a báchorky
Rychtářova zrada	O pasáčkovi	O Popelce

Údaje o textu
Titulek:	O pasáčkovi
Autor:	František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 9–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jeden ovčák a měl tři syny, kteří ovce pásli. Oba starší bratři ale nejmladšího stále sužovali a ovce jeho na nejhubenější pastvu zaháněli. Ten plakával, otci na to si stěžoval, a otec také syny své dle toho napomínal, ale což to bylo platno! Oni se za to na nejmladším ještě pak tím více mstili a konečně ho i s ovcemi daleko zahnali.

Dostal se tak jednou až k neznámé široké řece, a za tou řekou byla krásná, veliká louka, a na té louce travička k pohledání. Pasáček hned si pomyslil, jak by si ovce jeho dlouhý čas pomlsaly, ale hůře bylo, jak se tam dostati?! Co o tom přemýšlí, jedna ovečka stoupá po lávce a za ní druhá i ostatní; přešlo všech dvacet a hned se pustily do travičky. Konečně přešel i pasáček, jakkoli lávka byla úzká i chatrná.

Co si tak stádo na tučné pastvě pochutnávalo, stahovala se mračna se všech stran a déšť hned s nimi. Sotva že zahnal pasák ovečky své do blízkého háje, už bouřilo, a déšť v dáli se lil. A řece stále přibývalo, až voda lávku s sebou pobrala.

Teď co počít? Ovce měly sice hojnosť dobré pastvy i dosti vody říčné k napájení, ale hůře bylo s pasáčkem. Ten musil i tu vodu teprve najíti. Bylo po bouřce a dešti, a pasáček šel hledat studánky. Tam na pokraji mezi dvěma stromy zaleskla se mu studánka s vodou jako křišťál.

Dychtivě se do ní nahnul, aby vody okusil. V tom ale, jako kdyby jej něco strhlo, — chloust — a již byl hlavou ve studánce, voda se rozevřela, a milý pasáček prolít studánkou do podzemí.

Tam čekal poustevník, jenž ukazuje na nádherný zámek, pravil k pasáčkovi: „Dlouho již čekám zde na stráži, abych přived’ vysvoboditele nevinně utraceným, již tamto čekají vysvobození. Jest to královská rodina v podoby draků v kapli na kůru za varhanami zakletá, a tři mužové je hlídají. Každou půlnoc slouží kněz za vysvobození jejich služby boží, a hlídači mu posluhují, ale nikdy mše nedoslouží. Ti hlídači jsou náruživí karbaníci a místo obsluhy kněze jen dráždí, škádlí a svádí ke karbanu, kartami neustále před ním míchajíce, tak že jim nemůže odolati, pustí se s nimi do hry, a všecko je zmařeno. Osud tě sem posýlá, ovčáčku, abys je vysvobodil.“

Pasáček nedal se pobízeti a poustevníkovi pomoc přislíbil.

„Zde máš meč, karty a soudeček vína,“ řekl poustevník. „Hleď hlídače před půlnocí ke karbanu svésti a vínem opiti, tak aby se mohla mše bez nich dosloužiti, a než bude pozdvihování, mečem utni hlavy těch draků a nic se jich neboj. Já půjdu s tebou a knězi budu posluhovati.“

Tak ten poustevník odzvonil klekání, oba se vroucně pomodlili, a milý pasáček s mečem, kartami a vínem vešel do hradu a poustevník s ním.

„Co ten zde chce?“ ptal se jeden hlídač.

„I vedu vám dobrého společníka,“ řekl na to poustevník, a hlídači spatřivše karty a soudeček vína, vzali ho rádi mezi sebe.

Tak se usadili do komnaty vedle kaple a na víno a hraní jen se třásli: „Tak jen honem, honem, kamaráde, ať si něco vyděláme. Jde již na jedenáctou a o půl noci musíme v kapli přisluhovati.“

Ovčák rozdal karty a ty se jim v ruce jen mihaly; při tom jedni pili na radosť a druzí, kdo prohrávali, na zlosť, a než půlnoc nastala, soudeček vína byl ten tam, a hlídači opilí tvrdě spali.

Teď začala mše. Kněz sloužil a poustevník přisluhoval. Ovčák vzal meč a potichu vešel do kaple a na kůr za varhany. Tam vyřítily se na něho tři příšery a tlamy své otvíraly. Ale pasáček nelenil a udělav mečem kříž nad nimi, rozpřáhnul se a uťal hlavu největšího draka. Ta sebou lomcovala jakož i tělo, ale najednou z trupu vyšel král a klekl před oltář. Teď uťal hlavu druhého draka a z trupu vystoupila královna, a konečně z třetího draka princ. V tom poustevník zvonil na pozdvihování. Hlídači se tím probudili, pádili hned do kaple, aby draky hlídali a ke mši přisluhovali; jak ale vešli na kůr za varhany, každá hlava dračí jednoho hlídače pohltila.

Tak vysvobodil ovčák celou rodinu královskou.

Když se král dověděl, kdo byl jejich vysvoboditelem, nechtěl ovčáka propustiti a nabízel mu všecko své království a bohatství. Ale ovčákovi zastesklo se po zelené lučině a jeho ovečkách i nedal se zdržeti. Tedy mu král nevýslovně děkoval a obdařil ho poklady, co jich jen pasáček mohl sebrati.

Desátý den vešel pasáček du poustevnv a žádal poustevníka, aby mu pomohl zas nazpět k jeho ovečkám. Tak přišli zase k té studánce, dno se otevřelo, a poustevník vymrštil pasáčka vzhůru, a ten byl zas na lučině u studánky. Rozhlíží se po ovečkách, ale tu bylo ovcí mladých a starých, že je sotva přehlédnouti mohl. Teď se kolem kouká i na sobe vidí všecko změněné: — deset let uplynulo mezitím, co deset dní v podzemí meškal.

Ovce měly dost tučné pastvy a velice se rozmnožily.

Pasáček byl teď bohat a spokojený, jenom že byl od ostatního světa řekou odloučen. Přemýšlel, jak by se domů mohl dostati a s otcem shledati a potěšiti, — ale nadarmo.

V tom zavířila prudká vichřice a vyvrátila vysoký a silný kmen a ten šel zrovna přes řeku.

To už bylo dobře. Milý ovčák zapískal, aby se ovce měly za ním k odchodu. Sám pozorně přešel po kmenu, a ovce šly jedna za druhou za ním.

Když přecházel, napadlo mu, aby přece věděl, kolik oveček má i ulehl na druhé straně břehu a počítal. Tak, teď ho necháme počítat a počkáme, až ovce přejdou…