Pověsti a báchorky/O daru králově

Pověsti a báchorky
O Amalii	O daru králově	O Majdalence

Údaje o textu
Titulek:	O daru králově
Autor:	Josef Ackermann
Zdroj:	Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 43–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden král a královna, i byli spokojeně živi a v manželství šťastni, neboť královna porodila tři krásné dcerušky, které pečlivé po královsku vychovali. Stalo se po čase, že královna zemřela. Král a princezny velice ji oplakávali. Král si umínil, že se vícekrát neožení. Jedenkrát se měl vydat na dalekou cestu k jinému králi, od kterého byl pozván. Prve než král z domu odjel, předvolal k sobě všecky tři princezny a pravil jim: „Milé dítky, rád bych věděl, jakou lásku máte ke mně.“ I otázal se král nejstarší princezny: „Jak ty mě máš ráda?“ Princezna pravila: „Milostivý pane otče! vy jste mi milejší nad zlato a stříbro.“ Král byl s tím vyznáním úplně spokojen. Král zas otázal se mladší princezny: „Jak ty mě máš ráda?“ Princezna pravila: „Milostivý pane otče! vy jste mi dražší nad briliant.“ Nad takovým vyznáním lásky králi z očí zářila radosť a spokojenosť. Když se král tázal nejmladší princezny: „Kterak ty máš mě ráda?“, princezna radostně pravila: „Milostivý pane otče! vy jste mi vzácnější nad sůl.“ Když král nízkou cenu soli s vysokou cenou briliantu, zlata a stříbra porovnal, velmi se zarmoutil nad takovým vyznáním lásky dítěte svého. — Král se rozloučil s princeznami a vydal se na cestu.

Když uplynul dlouhý čas, co král z domu se byl odebral, princezny den co den toužebně očekávaly ho nazpátek. Konečně přiblížil se den žádoucí, ve který král se domů navrátil; tu princezny radostně otce svého přivítaly, kterýmž král pravil: „Jak velikou lásku každá máte ke mně, tak veliké dary obdržíte ode mne, které jsem vám přivezl.“ Nejstarší princezně král dal velmi krásné šperky, a mladší princezna dostala nejvzácnější klenoty. A nejmladší princezně král pravil: „Věz, jako je sůl štiplavá a odporná, když se samotná požívá, tak ty dostaneš takový dar!“ Protož pro nejmladší princeznu král dal zhotoviti velmi krásný a umělecký šatník, jaký ještě nikdy nikdo neviděl. Šatník zhotoven byl tak, aby v něm princezna sedět a ležet mohla, i aby v něm jídla a nápoj mohly býti, a ze vnitř aby nikdo jej otevříti nemohl. Král svým služebníkům kázal, aby do šatníku na tři dni jídla a nápoje dali a nejmladší princeznu do něho zavřeli. Když to všecko služebníci vykonali, přikázal jim král, aby šatník s princeznou na vůz naložili a do jiného království zavezli, a tam ve velkém lese do hluboké jámy složili, o kteréžto jámě král věděl. Také od krále nařízení služebníci měli, při nakládání šatníku na vůz a při skládáni do jámy největší opatrnosti užiti, by se šatník neroztloukl a v něm princezna aby nepřišla k nějakému ourazu. Služebníci věrně vykonali rozkazy královy. V šatníku uvězněná princezna viděla před sebou patrnou smrť; ani neměla naděje, že by ji kdo vysvobodil. Tak plakala a žalostně naříkala na otce, jak se ukrutně mstí za její upřímnou lásku!

V jedné zemi byl mladý král, velký milovník honební zábavy. Stalo se náhodou, že s komonstvem na lov vypravil se do velkých lesů, právě v ten den, když princezna byla do jámy spuštěna. Královi služebníci vzali s sebou zbraň a rozličné věci, jakých bylo potřebí k lovu. Když se král za zvěří honil po lese, trubač lovecký od krále vzdálil se a zabloudil, až pojednou octnul se u velmi hluboké jámy. Tu však k nemalému úžasu svému spatřil v jámě krásný šatník státi, pročež vrátil se ke komonstvu a když krále nalezl, pravil: „Milostivý králi!… tam a tam v hluboké jámě velmi krásný šatník stojí.“ Král kázal trubači troubit, aby rozprchlí lovci shromáždili se, a když všichni se sešli ke králi, vedl trubač krále s družinou až k jámě; tu král služebníkům poručil, aby z jámy šatník vytáhli nahoru. Služebníci dali se hned do práce, po provazových žebřících spustili se dolů a provazy šatník vytáhli nahoru. Nyní král byl by rád zvěděl, co asi v šatníku je, avšak nikdo jej otevříti nemohl. Tedy jej naložili na vůz tak, jak stál v jámě. A když přivezli šatník do královského paláce, postavili jej do večeřadla vedle dveří.

Král kuchaři poručil, aby pro všecky dvořany připravil velkou hostinu. Když byla všecka jídla připravena, nakladl služebník jídla a nápoje na tabuli, jak náleželo, a jakmile z večeřadla odešel a dvéře za sebou zavřel, u šatníku tajné dvéře se otevřely, z nich vyšla princezna a tiše kráčela přímo k tabuli, s které vzala jednu žemličku a lahvici vína šampaňského a hned do šatníku zmizela a tajné dvéře za sebou zavřela. Když pak hosté zasedli k tabuli, zpozoroval král, že jedna žemlička a lahvice schází, i pokáral za to služebníka a přísně mu přikázal, aby podruhé byl opatrnější. Služebník vymlouval se, že to jeho vinou není, že všecko náležitě dal na tabuli. Druhý den král kuchaři zas poručil, aby připravil hostinu. Když byla jídla připravena, dal si podruhé služebník dobrý pozor. Když jídla a nápoje kladl na tabuli, všecko odpočítal, co na každého hosta náleželo. Ale jakmile z pokoje odešel, opět ze šatníku princezna vyšla a s tabule vzala dvě žemličky a dvě lahvice vína a vrátila se do šatníku. Jak všickni hosté zasedli k tabuli, král zas zpozoroval, že se nedostávají dvě žemličky a dvě lahvice vína. Tak se král velmi rozlobil a služebníkovi pravil: „Co jsi to učinil, že jsi zas žemličky a víno jak náleželo nedal na tabuli; jakou hanbu a urážku mi to činíš svou neopatrností!“ Služebník odpověděl: „Milostivý králi, já za nic nemohu, jak náleželo, všeho dle počtu dal jsem na tabuli; kdo to béře, já nevím.“ Na to král služebníkovi přísně pravil: „Jest-li že se to ještě jednou stane a ty nebudeš vědět, kdo ty věci s tabule béře, budeš trestán smrtí.“ Služebník, aby rozlobeného krále poněkud upokojil, ukázal na šatník a položil prst na ústa.

Třetí den opět král kuchaři poručil, aby připravil hostinu. Jakmile kuchař všecka jídla připravil, po třetí služebník byl velmi opatrný, při kladení jídel a nápoje na tabuli vše odpočítal dle množství hostů a když z pokoje odcházel, učinil tak, jako by z pokoje byl odešel a dvéře zavřel, avšak zůstal tiše v pokoji a čekal, co se dále díti bude. V šatníku princezna myslila si, že služebník z pokoje odešel, pročež ze šatníku vyšla a vzala tři žemličky a tři lahvice vína, ale když se vracela, k velikému uleknutí svému spatřila u dveří státi služebníka. Prosila ho, aby jí nevyzradil před hostmi a žemličky a lahvice dala na místa. Služebník princezně pravil, co s tabule vzala, aby si podržela. Což princezna také učinila a opět schovala se do šatníku. Když se hosté shromáždili k hostině a již měli zasednout k tabuli, král opět prohlížel, je-li všecko v pořádku i spatřil, že se nedostávají tři žemličky a tři lahvice vína. Tedy služebníka k sobě předvolal. Služebník se před krále představil, nikoliv bojácně, nýbrž srdnatě. Král služebníkovi přísně pravil: „Nyní přijdeš o hlavu, nevíš-li, kdo žemličky a víno se stolu béře.“ Služebník usměvavě pravil: „Milostivý králi, tamhle to kvítko!“ a prstem ukázal na šatník. Král udiveně tázal se a pravil: „Co, co je to za kvítko? Nechť hned vyjde ven!“ Tedy služebník šel k šatníku, zaklepal naň a zvolal. „Krásná růže, vyjdi ven! neobávej se ničeho, nic zlého se ti nestane!“ Na tato vyřknutá slova u šatníku tajné dvéře se otevřely, a z nich vyšla velmi spanilá panna, tak že nad její krásou král i všickni hosté žasnuli, i nad tím, jakými drahocennými šaty panna oděna byla. Tak král domníval se, že z rodu královského musí býti. Panna děkovala králi, že ji osvobodil od hrozné smrti, a musila sednout k tabuli vedle krále. Král vyptával se jí na všecko. I vypravovala, odkud je a kterého krále je dcera a proč se dostala do šatníku. Princeznino vypravování když král vyslechl, umínil si, že se v příhodném čase na králi pomstí za takový zlý čin.

Jednoho dne tázal se král zkrátka a určitě princezny, chce-i státi se jeho chotí.

Princezna věděla, že úmysl králův jest pevný, a ničeho proti němu nenamítala, nýbrž svoji ruku a srdce ráda mu na vždy zadala. Líbil se jí velice; byltě to král ušlechtilé postavy a spanilého obličeje. Nyní u krále konaly se veliké přípravy k svatbě. K oddavkám král kázal vystrojiti skvostnou hostinu, ku které pozval mnoho hostů: králů, knížat i hrabat. Konečně přiblížil se den, ve který král s princeznou měl sezdán býti, k čemuž se sjeli hosté jak z blízka tak i z daleka, mezi nimiž taky byl otec princeznin, kterýžto ani nevěděl, že je nevěsta vlastní jeho dcera. Kuchaři a nosiči jídel na tabuli král přikázal, aby všecka jídla neslaná předložena byla na tabuli před krále, otce princezny. Když všickni hosté začali jísti a pozvaný král též, hned položil lžíci; neboť nemohl jísti, protože polévka nebyla osolena. Tu ženich přišel ke králi a tázal se: „Vaše Veličenstvo, proč nejíte?“ Král se začal vymlouvati, avšak nepřiznal se, proč mu polévka nechutná. Ženich si sedl vedle krále, dal se s ním do hovoru a tázal se ho, je-li ženat a má-li jaké dítky. Král odpověděl, že je vdovec a že má dvě dcery. — „Jak, a více dcer jste neměl?“ tázal se ženich. Král řekl: „Měl jsem tři dcery.“ — „A kde je vaše třetí dcera?“ tázal se ženich opět. „Má nejmladší dcera zemřela,“ odpověděl král. Nevěsta měla obličej zastřený závojem, a když její novomanžel s jejím otcem rozprávěl, líce jí brzy bledly a brzy rděly se do temna, avšak nesměla se hlásiti k otci, proto že jí to její miláček zakázal. Když podruhé a potřetí a vícekráte byla jídla předložena na tabuli, hosté si na nich velmi pochutnávali, jenom ne král. Všech jídel okusil král, avšak žádné nemohl jíst proto, že nebyla slaná; i chtěl si osolit; před sebou sůl neměl a u vedlejších hostů ani v pravo ani v levo nebyla, a od protějších hostů ostýchal se sůl vzíti. Ženich opět přišel ke králi, sedl si vedle něho a vlídně pravil mu: „Vaše Veličenstvo, což vám opět jídla nechutnají? prosím vás, nezahanbujte mě skrze jídla! Když všem hostům chutná, myslím, že i vám může chutnati.“ Avšak král dovedl se chytře vymluviti. A když ženich doléhavě žádal krále, aby požíval pokrmů, teprve král se přiznal, že se mu všecka jídla zdají býti neslaná. „A kterak to?“ tázal se ženich. Král se zasmušil, oči se mu zalily slzami a z hluboká si vzdychl, jako by mu svědomí činilo zlou výčitku. Ženich tázal se krále na příčinu jeho zármutku. Nyní král začal vypravovat, jak a co se stalo s jeho nejmladší princeznou. Na to ženich pravil králi: „Tak vy jste takový ukrutný otec byl na dítě své? Z prvu jste mi pravil, že vaše dcera zemřela, a vy jste ji tak ukrutným způsobem od sebe zavrhl, že vás milovala nade všecko, co na světě jest? Věztež: sůl jest nad drahokamy a kovy, užívá se jí při obřadních slavnostech, když se člověk narodí, při křtu svatém, a i když umírá. Beze soli nemohl by člověk zažívati potravy ani živ býti; pročež sůl jest neocenitelná. Vaší princezny vyjádření nemohlo rozumnější a pravdivější býti nad to, že vy jste jí vzácnější nad sůl.“

Po ukončení veselosti všickni hosté odjeli domů, a král s velkým bolem srdce navrátil se do svého království.

Po odjezdu svatebních hostů všickni dvořané žádali mladého krále, aby psal starému králi, že jeho nejmladší dcera je na živě a že byl na její svatbě. Královna také chtěla psáti otci, avšak král jí to nedovolil, nýbrž sám psal svému tchánu. Král když psaní obdržel, velmi zaradoval se, že jeho nejmladší dcera žije, a princezny radovaly se též. Starý král odepsal mladému králi, že by si přál svou dceru spatřit, a, princezny že by rády svoji sestru spatřily. Mladý král odpověděl starému králi: „Vaše Veličenstvo, ač je vaše přání, s vaší dcerou se shledati, za takový čin, kterým jste se proti ní provinil, nemáte vícekrát svou dceru spatřiti.“ A princeznám odpověděl: „Co chcete, nestane se vám po vůli. Vy máte klenoty a šperky, protož tešte se jimi.“

Stalo se, že mladý král vypověděl válku jednomu králi, a tomuto starý král musil jíti na pomoc. Král nebyl tomu rád, že musí válčiti proti zeti. Mladý král býval udatný ve válkách a nyní bojoval váhavě. Snad proto, že mu bylo líto starého krále. Pročež pořád prohrával. Na obou stranách ranění vojáci padali; i starý král raněn padl. Tu mladý král přišel k raněnému králi a pravil mu: „Milostivý pane otče, to jest msta boží. Bůh vás tresce za váš zlý čin, jaký jste spáchal na své dceři.“ Král ještě žádal svého zetě, aby mohl spatřit dceru. Avšak král odepřel tchánovi žádost. Když starý král z bojiště odstraněn byl, mladý král své vojsko obrátil na jinou stranu, a šikovně je seřadil, tak že hned úplného vítězství dobyl nad nepřítelem.

Král s velkým žalem často vzpomínal na svou dceru, a nikdy jí nespatřil.

Mladý král se svou královnou spokojeně živ byl a šťastně kraloval až do smrti.