Pověsti a báchorky/O Amalii
| Pověsti a báchorky | ||
| O Silném | O Amalii | O daru králově |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O Amalii |
| Autor: | František Ladislav Popelka dle sdělení An. Polívkové |
| Zdroj: | Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 38–42. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl jednou králův svátek. V ten den řekl král, že každý jeho syn může nějaké práni vysloviti a on že je splní.
Když přišel nejstarší princ, aby přání otci složil, ptal se ho král, co si přeje.
„Otče, žádám tě o ruku krásné schovanky tvé Amalie a pak budu šťastný,“ odpověděl princ.
Přišel pak druhý princ a to samé přání otci vyjevil; i pravil tu král, že je musí Amalie rozhodnouti.
Když ale také třetí princ pravil: „Otče, učiň mě šťastného a slib mně Amalii za choť,“ tu pravil král: „Milí synové, to musí osud rozhodnouti. Jděte na jeden rok do světa, a kdo si tu nejpotřebnější věc přinese, ten obdrží Amalii.“
Tak se princové rozloučili, rozešli se do světa, aby se za rok zas sešli.
Po velkém namáhání vydobyl si nejstarší princ za velikou cenu kukátko: jak do něho nahledl, hned každého viděl, koho si přál, a co dělá. První myšlénka byl otec a co dělá Amalie. Otec byl zdráv, milovaná Amalie mu předčítala.
Druhý princ po velkém cestování a hledání získal za velkou sumu peněz koberec: jak si naň kdo sedl a pomyslil, aby byl doma nebo kde jinde, tak se to přání hned vyplnilo.
Ale ten nejmladší princ již myslil, že ho osud a štěstí opustilo, neboť nic dosud nevyhledal.
Rmoutě se tak nad tím potká stařenu, která mu jablko nabídla a pravila, že juž je jediné, co má takovou zázračnou moc, aby někdo třeba na smrt nemocen hned byl zdráv, jakmile to jablko okusí. I koupil princ jablko draze a ubíral se k místu, které si bratři ustanovili k shledání.
Když každý z nich sdělil, co s sebou nese, nahledli do kukátka. I ulekli se náramně, když v něm viděli otce těžce nemocného, lékaře u lůžka a Amalii plačící nad králem. Tu pravil druhý princ: „Musíme chvátat, bychom otce živého zastali;“ i rozprostřel koberec, všichni tři vsedli naň a v brzku octli se doma.
I dal tu hned nejmladší princ otci snísti jablko, a ten byl hned uzdraven. I byla z toho radosť všech veliká.
Když se ale jednalo o to, kdo vlastně přinesl věc nejpotřebnější a kdo tedy má Amalii za choť obdržeti, nemohl otec syny své opět rozhodnouti. Neboť jedna věc bez druhé neměla platnosti: kdyby nebylo kukátka, tak by nebyli věděli, že otec je nemocen, a kdyby to také byli věděli, tak nemohli zase tak brzy přijíti, kdyby nebylo koberce. A byť i obojí bylo, kdyby nebylo jablka, byl by král zemřel.
Tedy řekl král: „Já vás rozhodnu až po své smrti. Cítím na sobě, že tu dlouho nebudu.“
Také se stalo. Otec po nějakém čase zemřel; v poslední své vůli ustanovil: „Který syn do mé mrtvoly střelí a právě do srdce trefí, ať je králem a Amalie jeho chotí.“
První ránu měl nejstarší princ, ale chybil se srdce, a také se druhému lépe nevedlo.
Nejmladší princ maje stříleti, zbraň odmítnul: „Do srdce drahého otce stříleti nebudu; budiž raději vše vaše!“ S těmi slovy zlíbal mrtvolu a chtěl odejít.
Notář zastavil jej, řka ku společnosti, že je čísti ještě jeden článek poslední vůle, jenž zní: „Který syn bude míti tak šlechetné srdce a dětinnou citelnosť a nebude stříleti do srdce mého, ať je králem a Amalie jeho za odměnu.“
Studem a žalem se nejstarší princ zastřelil a druhý šel do kláštera.
Jen nejmladší byl šťastný; dostalť království a Amalie byla odměnou jeho šlechetnosti.