Povídky veršem/Z denníku pana Adama

Povídky veršem Karel Leger
Na čekání	Z denníku pana Adama	Učitelka

Údaje o textu
Titulek:	Z denníku pana Adama
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Povídky veršem. Praha: František Šimáček, 1887. s. 67–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Již uplynulo roků třicet pět,
co spatřil jsem ten divný boží svět.
Můj otec slušné zanechal mi jmění,
výstavný dvůr a polí mnohý lán —
(vše na sto tisíc pevně znalci cení).
A Štěstěnou jsem věru milován.
Vše se mi daří. — Hle, obilní stohy
jak vrchy v řadě rostou do oblohy,
je plná sýpka, stodola i sklepy
a na mých polích na sta centů řepy.
A brav můj hojný, Bože, jaká krása!
i na výstavách jméno mé se hlásá.
Mám celé stádo jalovic a býčků
a v radě městské mnoho milých strýčků.
Je purkmistrem můj vlastní bratranec —
rychtářské právo věru pěkná věc,
mám naději, že po něm hned je zdědím.
Kam obrátím se, kamkolivěk hledím,
jen usmívá se všude na mne svět —
však přece mi už pětatřicet let!
Už čas mám věru vzít si švarnou žínku
a u ní nalézt trochu odpočinku.

 * * * 

Ba stárnu, stárnu! —

                            Za městem už skorem
můj statek leží s velkým, širým dvorem.
Hlednu-li z okna, co jen okem zřím,
vše mohu ihned směle nazvat svým.
Mou je ta řepka, která kvete zlatem,
z mých úlů včely po ní bzučí chvatem.
Mou pšenka bujná, která k zemi lehá,
vše, co jen roste, žije po poli,
řad pěkných štěpů, staré topoly,
houf koroptví, jenž podle meze běhá.
Mým všechno tady, co jen shlédnu okem. —
Tam luka má se šíří nad potokem.
Sekáči na nich — ženy pracující…
Obrázek pěkný! — Mohu směle říci:
lid ten je mým! Já šatím ho a sytím!

Hle, vidím dívku ve středu těch žen,
dnes u mne v práci teprv první den,
vím, trpí mnoho těžkým živobytím,
přec hezká je — a sladce smát se umí
jak hrdlička — však žertům nerozumí. —

Hm, stárnu, stárnu! — Po druhé už zas
jsem na své hlavě našel bílý vlas.

 * * * 

Dnes u doktorů byla svačína. —
Mne sama zvala paní doktorová,
unesen byl jsem v pravém smyslu slova
a přinucen jak oběť nevinná
pít kávu sladkou, cukrovinky bráti
a starým vtipům srdečně se smáti.
Dnes hostina tam věru skvělá byla!
Co lahůdek nám paní předložila —
(nejlepší vždycky vybírala pro mě)
a při tom přec se omlouvala skromně,
že není všechno podle její chuti —
a znova k jídlu rozmile nás nutí.
Společnosť malá. — Mimo mne tu jen
dvě přítelkyně vzácné hostitelky,
z nich každá aspoň jednou za týden
svačinu strojí nebo oběd velký
pro svoje družky. — Ó, ty svačiny!
kdo významu jich zcela porozumí?
To nekonečný zápas jediný,
jejž vedou o to, která lépe umí
svým přepychem se hrdě blýštěti. —
Tři družky věrné. — Však mám v paměti,
bývaly čtyři. Ale čtvrtá klesla.
Sic manželova kasa mnoho snesla,
však na konec — nu, teď je na mizině —
tak zbyly nám už tři jen přítelkyně.
My kávu, čaj a sladké víno pili.
Tu vrcholku však hody dostoupily.
Dort přinesli nám krásný, velkolepý,
hrdličky bílé řadou naň se lepí
a v prostřed Amor stojí se svým lukem.
„Ach!“ dlouhé bylo jediným jen zvukem,
jejž hodné družky vypravily se rtů.
Já hostitelce pravil nadšeně:
„Toť umělecká práce beze žertu!“ —
Tu přiznala se teprv skroušeně:
„Ne moje práce! Roztomilý šotek
dnes vládu moji přejal v kuchyni
a proměnil ji ve svou svatyni.
Vše dařilo se, čeho jen se dotek’ —
jak rychle, krásně těsto kynulo!
Ba, věřte mi, že půldne minulo
a já jsem stále hleděla jen na ni,
ach, ano, na ni!“ — usmála se paní —
„neb je tím šotkem dívka jako květ,
mé sestry dcera — je jí šestnáct let.
Smím představit ji?“ — Dvéře otevřela
a děvče vešlo. — Vesničanka zcela. —
Jak ostychavě hluboko se kloní
a nepozvedne ani očí svých,
jak usmívá se stále v rozpacích
a červená se! — Ohlédly se po ní
vznešené dámy — sotva tají smích. —

Když k domovu jsem doprovázel dámy,
tu paní Krátká cestou šeptala:
„To děvče věru pivoňkou se zdá mi!“ —
A paní Dlouhá k tomu dodala:
„A dort byl tvrdý skoro jako kámen!“
Já k vůli rýmu řekl k tomu: „Amen!“ —

 * * * 

Mou nevěstou prý má se tedy stát
ta vesničanka? — Ejhle, hračka nová,
již vymyslila paní doktorová! —
Chci raději se dobrovolně vzdát,
sic počnou ihned stíhat mne a honit
a v sítě vábit, na obědy zvát
a jednu notu stále v ucho zvonit.
Já bez mučení pravím: Chci se ženit!
Jídelní lístek třeba také změnit.
Pikantní mlsky, drahé báječně,
jež koření nám léta mládenecká,
se znechutí přec jednou konečně.
A svobodu i kouzla její všecka
chci za manželské změnit okovy.
Rád spokojím se s domácí jen stravou,
míň pikantní, však za to více zdravou.
Ať druzi moji, hoši bláhoví,
ve smíchu nad tím třeba kroutí hlavou,
chci ctihodným se státi manželem.
Sic — loučiti se budu se želem
s tím nepořádným, bujným živobytím —
však nepodlehnu, projdu vítězně.
Nadějí novou svoji duši sytím:
jak na mém statku bude líbezně! —
Hm, srdce prý se nikdy mnoho neptá,
nadějí spito sní jen o nebi —
však chladný rozum po straně mi šeptá,
že hospodyňky je tu potřebí,
by dohlížela k nedbanlivé chase,
krmila drůbež, mléko měřila
a slušné věno muži splatila.
Ta dívka vhod mi. — Ihned přiznala se,
že na piano hráti neumí
a německy jen trochu rozumí,
však chce se učit — ráda prý mně slíbí,
že bude brzo velmi učená — — —
„Ne! Muži —“ děl jsem — „vždy se lépe líbí,
když méně umí žínka zvolená.
Sám vychová ji podle chuti svojí
a stejná vůle pak je lépe spojí.“ —

 * * * 

Mám novou služku. — Hezké děvčátko!
Hned na lukách když prvně pracovala,
já říkal jí, že její ručka malá
by těžkou prací zhrubla za krátko.
Však, přisámbůh! se nehodila ani
do řady druhých drsných dělníků,
jich žerty hrubé častokrát ji raní,
hned zašelestí vzdech jí na rtíku
a hezká tvář se studem barví temně. —
Nuž, z kalu toho jsem ji pozvedl.
Důvěru velkou neměla as ke mně —
a kdykoliv jsem na ni pohledl,
tu jako ptáče vždy se plaše chvěla
a kam má hledět, nikdy nevěděla.
Mně vyhnula se, kdekoliv jen mohla.
Však jednou jsem ji přepad samotnou,
ztrnule stála, sotva že se pohla.
Tvář bledne jí a ňadra výš se dmou.
Já do ucha jí šeptám lichocení. —
Tu bledosť její v růměnec se mění
a z očí modrých velká slza kane,
ret šeptá temně: „Mýlíte se, pane!“ —
Jak pěkně hněv té holubičce sluší!
Je půvabnější, nežli sama tuší.
A unesený děl jsem: „Přísahám!
věř, moje dítě, z duše rád tě mám!“ —
Víc neměla už pro mne ani slova.
Odešla rychle — ale ve dveřích
pozvedla přece víčka zraků svých,
já zachyt’ pohled oček modravých
a do krve se uzarděla znova.
Hm, výčitku jsem čet’ v tom pohledu. —
Ať jenom prchá, však mně neunikne,
ji ochočiti brzo dovedu
a lichocení, doufám, brzo zvykne! —

Dnes, když jsem její malé ručky chopil,
tak divně na mne oči upřela,
že byl bych málem svoje před ní sklopil,
však vyrvat se mně síly neměla —
ba neprchala v prvém okamžiku,
až med jsem krásti počal s jejích rtíků.

 * * * 

(O rok později.)

Už po svatbě je, budiž chvála Bohu!
Dnes spokojeně oddechnout si mohu.
Mám hospodyňku švarnou, čipernou —
hned nastoupila v domě vládu svou
a její ruku už je všude vidět.
Ne, za svou volbu nemusím se stydět.
Je Vilma moje roztomilý tvor
a v píli, v práci věru pravý vzor.
Noblesou — myslím — mnoho nevyniká,
však přirozeným skví se půvabem,
že vyrovná se družkám věru všem.
A vzdělání? — — Nu škoda neveliká,
že neumí se blýskat němčinou
(dál vzdělání dam našich nedosahá) —
však za to je jak děcko nevinnou.
Ó, trávím u ní chvíle plné blaha.
Jak naivní je někdy roztomile,
na všechno ptá se a naslouchá čile
a každé slovo se rtů hned mi chytí —
jak byla by jen pravda skryta v nich,
když za dobré ji uznám poučiti,
a obdiv zírá z očí velikých.
O světě neví pranic, zlaté dítě!
Však já znám svět, znám jeho rub i líc,
znám jeho spády, úklady a sítě,
krás jeho mnoho, hříchů ještě víc — —
Když vědomosti svoje vykládám,
jak velikým se asi ženě zdám!
A ona děckem — loutkou mojí pouhou,
svou vůli celou s mladým srdcem svým,
vše dala mi a já jsem pro ni vším.
V mé oko hledí s důvěrou a touhou,
kam pokynu, tam za mnou půjde všude.
Už v bibli psáno: „On tvým pánem bude!“ —

 * * * 

Proč nemluví a proč hněv spravedlivý
ukrývá v ňadrech? — Výčitek proud divý
proč nesesype na mou hlavu již?
Proč tak mne mučí? Její pohled snivý
je stejně jasný, klidně zní hlas její — —
Ach, pociťuju krutě hříchu tíž,
před ženou svou, tím dítětem, se chvěji.
Když hledne na mne s pousmáním vlídným,
sám sobě pravím, že jsem tvorem bídným.
Ba, pomalu bych před ní snad se rděl! —
Ó, kdybych jenom sám vše neviděl,
řek’ věru bych, že pranic netuší. —
Nejmenší křivda hned ji vyruší
a teď je klidnou! — Podivné jsou ženy!

To bylo z rána. — Ze sna vyrušený
jsem zaslech’ hovor v jejím pokoji.
Náhodou dveře byly nepřivřeny,
já přikradl se a dech tajil v sobě.
Toť Marie! — Mně líto bylo jí —
jak chudinka tak sešla v krátké době!
zapadlé oči a ty rety spráhlé! —
Však proč sem přišla? — Já se zachvěl náhle.
Hle, tiše lká. Ó, běda! žalobnice
jsou krůpěje ty, jež jí vlaží líce.

„On, tedy on!“ — má Vilma zašeptala,
sklonila hlavu, její ruka malá
na vzdmutých ňadrech jemné krajky rvala
a beze slova stála dlouhou chvíli,
já viděl, kterak pracně sbírá síly.
Pak promluvila — chvěl se její hlas:
„Snad na věky mé blaho zničilas!
on srdci mému vládl i mé duši,
tvá slova sny mé, naděje mé ruší
a srdce moje náhle v led se mění.
Ó, řekni, probůh, že to pravda není
co’s děla tu! — Však ne, já věřit musím!
Viz, milé děvče, marně nářek dusím,
ó, zdá se mi, že ve propasť se řítím — —
jej milovala’s — já jej miluji!
Tvůj žal, tvou bolesť stejně s tebou cítím
a dovolíš-li, obejmouti chci tě
a za své příjmout tvé a jeho dítě!“ —
Tu do svých dlaní vzala ruku jí
a její hlas se více nezachvíval,
jen slzí proud jí z modrých očí splýval.
„Ó, jestli jsi ho někdy milovala,
pro lásku tu teď odpusť vinníku!
Chceš, abych klekla? abych v prachu lkala,
bych vyprosila jemu odpuštění?“ —
A na kolena klesla ve mžiku.
„Ó, neříkej, že lásky hoden není!
Což srdce ptá se! — Vidím úžas tvůj,
že pro něj ve prach klekám k nohám tvým?
Na svoji lásku jenom pamatuj!
Já miluju jej!“ — „A já odpouštím!“
Marie šeptla. — Objaly se spolu
a dlouho, dlouho stály v němém bolu. —

Já odplížil se se sklopenou hlavou.
Nu, žínka má je kouzelnicí pravou!
Já velikán! Jak padám se své výše!
víc pánem nejsem — loutkou její spíše!
Pryč moje sláva! — čím se chlubit mám?
Mé zkušenosti? — pozbyly už ceny!
víc ví a umí srdce mladé ženy,
vždy může říci: ó, já více znám!
já trpět znám a při tom nevzdechnouti! —
Pryč velikosť má, lesk můj! — To mne rmoutí.
Jak maličkým se asi ženě zdám!