Povídky veršem/Učitelka
| Povídky veršem Karel Leger | ||
| Z denníku pana Adama | Učitelka | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Učitelka |
| Autor: | Karel Leger |
| Zdroj: | LEGER, Karel. Povídky veršem. Praha: František Šimáček, 1887. s. 79–94. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V údolíčku malém malá víska leží
a kdo o ní neví, nalezne ji stěží.
Zakryta je zcela ovocnými stromy,
kostelík jen bílý vížku nad ně zvedá. —
Sem se utec každý, poklidu kdo hledá!
Sem nevnikne bouře, snítky nepřelomí,
v korunách jen šeptne tiše na přeletu, —
z jara shodí dolů trochu bílých květů,
a je-li to v podzim, jako deštík zlatý
příval rudých listí na dědinu sletí
a zasype zpola malé, bílé chaty.
Po kolena skoro baculaté děti
v lupení se brodí. — Slunéčko-li svitne,
na každou se větev babí léto chytne —
vše je zapředeno jemnou pavučinou —
celá víska v poutech ocítí se maně —
od chaty se k chatě zlaté nitky vinou,
od srdéčka k srdci — od Jeníka k Haně. —
Ó, v takové chvíli, nechť je zima blíže,
srdci veseleji — v dálce jaro tuší! — — —
A ten zákmit slunka na práh jedné chýže
vyvábí dvé dobrých, bohumilých duší. —
Na lávku si sednou, staré údy hřejou —
jim to věru dobře pohromadě sluší!
Za ruce se drží, hlavy se jim chvějou
a k sobě se kloní. — Šedivé dvě hlavy,
jak by pavučiny kolem opředly je. —
Pohled však je posud stále usměvavý
a pod vetchou hrudí mladé srdce bije. —
Manželé dva staří! — Na tom světě božím
pospolu šli dlouho, trním, též i hložím
razili si cestu zkrvácenou dlaní. —
Čas teď odpočinout po tak dlouhé pouti,
na útrapy prošlé sladko vzpomenouti. —
Sami jsou, ba, sami! Přece chvilku ani
se jim nezasteskne! Minutou se zdají
měsíce jim celé. — V zimě malé děti
k nim se na jesličky dívat chodívají —
(nejpěknější stavět starý Matouš umí) —
a hned časně z jara nad chatou se sletí
hejna vlaštoviček, křídélkoma šumí,
prohání se čile, štěbetá a hvízdá,
a pod střechou lepí útulná si hnízda.
Po hřebenu pyšně holubi se honí —
hejno krotkých sykor zpívá na jabloni,
která v okna tluče květnou ratolestí.
Smaragdová réva kolem nich se vine
a jdete-li kolem, mile vám z nich kyne
nerušený poklid, opravdové štěstí. — —
Jednou v podjeseni — v tichou chatu maně
k hospodářům dobrým ptáče přiletělo.
Snad se bálo zimy, ukrýti se chtělo? — —
Podivné to ptáče! Sotva hlédlo na ně
tmavomodrým okem a již rukou vlastní
útulné a teplé hnízdečko mu staví
starouškové oba, neskonale šťastní,
že se mu zde líbí. — Snáší bez únavy,
čím by koutek pro ně mohli ozdobiti.
A to divné ptáče hledí na ně zticha,
mladou hlavu kloní, zádumčivě vzdychá —
stařenku pak milou do náruče chytí,
líbá ji a pláče. — Hostitelé šedí
uleknuti práci odhodili všecku.
Co se stalo jenom ubohému děcku?
Hosta svého těší jak umí a vědí —
ale host jich milý, bledé děvče, mladé,
mlčí a jen čelo v bílé dlaně klade —
slzet neustává. — Co si počít mají?
Starouškové oba do pláče se dají. —
Komůrku jí malou upravili čistě,
však se u nich hostu bude líbit jistě!
Upravili všechno čistě tak a ladně —
ještě okénečko vystlali jí mechem,
se zpěvákem klícku pověsili nad ně
a čekali potom s utajeným dechem,
jak se bude děcku hnízdečko to líbit?
Zasmála se dívka, zasmáli se staří:
„Ať se vám tu, slečno,“ děli, „dobře dáří!“ —
Hněvala se dívka — musili ji slíbit,
že ji budou svojí Anežkou jen zváti,
ona je pak vždycky otcem jen a mátí. —
Po komůrce malé ohlíží se kolem,
kývne mladou hlavou, k okénečku skočí —
starouškové vidí, že jí vlhnou oči —
ale proč to zase? Jakým trpí bolem?
Ve kleci v tom ptáče zahvízdalo zticha.
Dívka hlédla k němu: „Ubožátko!“ vzdychá.
„Hle, do mřížek marně křídélkoma buší,
pokukuje smutně k nebi blankytnému,
a zpěv jeho našel ozvěnu v mé duši.
Starouškové hodní, přejte vězni svému,
nechať volně letí za cílem své touhy,
čistým volným vzduchem, zelenavou nivou!“ —
Sepjala své ručky s prosbou lichotivou,
ale dávno stačil její pohled pouhý!
Kmet nejistou rukou klícku otevírá
a stařenka ptáka z okénečka pouští,
za miláčkem prchlým lítostivě zírá. —
A pták nedaleko usedl si v houští,
zatřepetal křídly — jako v polosnění
zaštěbetal cosi, a hle, zpátky letí,
letí ve svou klícku, zpátky do vězení. —
Zasmáli se staří jako malé děti —
ale bledé děvče znova skoro pláče:
„Ty jsi zvyklo poutu — závidím ti, ptáče!“ —
Staří lidé večer, ve své jizbě chudé,
sedli vedle krbu. — Kolem šero vládne,
v krbu jenom svítí ještě jiskry rudé! —
Do práce dnes věru nechce se jim žádné. —
Matoušova dýmka nějak špatně hoří,
nit a jehla padá z rukou jeho ženě. —
V doutnající popel hledí zamyšleně —
někdy povzdechnou si, chvilku zahovoří.
„Divné je to dítě!“ Matouš v dumách praví. —
„Nešťastná to dívka!“ žena odpovídá,
„poznala už dobře, co je strasť i bída,
neštěstí se dotklo její mladé hlavy.
Bez otce i matky sama kráčí světem,
jaro její řídkým ozdobeno květem.
Život je tak těžký — slabé její síly!
Ach, mne bolí srdce, hlavičku-li chýlí,
jako poupě vonné, které zvolna vadne!“ —
Matouš kývá hlavou: „Jaké hezké poupě!
Z modravých-li oček pohled na tě padne,
staré srdce mládne! — A ten osud hloupě
s lidmi zahrává si! — Má být učitelkou!
Ona — sama dítě! — Sám náš kantor šedý
s drobnou chasou mívá zlosť a práci velkou,
než do lebky vpraví všeliké jim vědy! —
Ó, ten svět je nyní věru přeučený!
Nač že mají v knihách slídit také ženy?
a mladý svůj život v dusné ničit škole?
Pro takové děcko věru lépe sluší
vesele a bujně točiti se v kole. —
Sám bych provedl ji — třeba starou duši
unavením pustil! Dobře bych si věru
ještě uměl dupnout!“ — Při tom v pološeru
stranou pozoruje, jak se žena mračí.
Vyklepává dýmku a smích tajně dusí.
— „A jestliže přece ženy učit musí —
zkušenější lépe také práci stačí —
a já říci mohu, drahá moje ženo,
ty bys byla věru ještě nad kantory!“ —
Hněvala se trochu — ale krátké vzdory,
ve chvíli zas bylo všechno zkonejšeno.
Svorně zavzdychali oba v zadumání:
„Ubohé to děcko! — kéž je Pán Bůh chrání!“ —
Měsíc venku svítí. — V okénečku malém
spanilá se hlava roztomile kloní. —
Ubohé to děvče! Rozpoutány valem
pod hebounkým čelem myšlénky se honí.
„Sama jsem, ba, sama na tom světě širém
a kolem mne život děsným hučí vírem.
Nemám pranikoho. A kdybych i měla,
co že bych mu řekla? Plakati bych chtěla —
ale mému pláči kdo by porozuměl?
Druhdy mojí hlavou ohlas touhy šuměl:
‚Směle jenom k cíli, neunavně k předu —
bolí cizí milosť, váže dobrodiní —
vybojuj si volnosť!‘ — U cíle jsem nyní
a mé srdce plno bolesti a jedu. —
Vidím, byl to přelud — pouta vleku s sebou.
Jakés touhy temné krev mi z ňader střebou.
U cíle jsem přece — po čem mohu toužit?
Ó, je krásný osud vlasti, lidu sloužit,
símě lásky k dobru klásti v srdce mladá. —
Z těchto srdcí jednou velký národ vzroste — —
Proč na moje ňadra teskno divné padá?
K mládeži chci mluvit: ‚Pod svou hrudí noste
pravdu jen a právo! Znáte předky svoje?
táhli pro svit pravdy v nekonečné boje, —
nestlí jejich paměť pod mohylou věků!‘ —
Ó, jaký to osud hodný závidění
vychovávat vnuky nesmrtelných reků. — —
Ne, teď není času k neplodnému snění, —
starý zápas počli vrazi v novém vzteku,
třeba aby každý dnes byl bojovníkem
a ta naše mládež aby plným šikem
vstoupila, kde řídne sporá naše řada.
Nemluvte, že slabé dívčí rámě k boji, —
nadšení své duše, sny a touhu svoji
pomalu chci, věrně vdechnout v srdce mladá. —
Sama pak? — Ať pouto na mých rukou chřestí, —
snad si najdu přece někde kvítek štěstí.
S osudem ať rvu se i o kousek chleba,
předtuchou ať divnou krev mi časem stydne, —
zdá se mi, že málo k mému blahu třeba:
jenom koutek klidný a pak — srdce klidné!“ — —
Svítí plná luna s tmavomodré výše. —
Celá víska dřímá klidně tak a tiše.
Kolem kostelíka malý hřbitov zříti,
sem tam na pomníku zlaté písmo svítí,
černé kříže stojí klidně tak a tiše. — —
Stařenka když dobrá druhého dne z rána
do komůrky vešla, celá ulekána
zbožné pozdravení ani nedořekla,
chvěla se a bledla, vytřeštila oči,
žehnala se křížem proti moci pekla —
div že nepoklesla. — Vše se kol ní točí. —
Vidí, nade knihou dumá děvče mladé,
do hebounkých dlaní bílé čelo klade —
ale před ním lebka, lidská lebka leží —
ano, holá lebka! — Zvolna jen a stěží
nabyla zas vlády hospodyně šedá.
Zavolala muže — za dívčinou stáli,
spínali jen ruce, promluvit se báli,
jeden u druhého marně rady hledá.
V tom se obrátilo podivné to dítě,
pozvedlo k nim zraky, usmálo se na ně —
a ti dobří lidé stáli rozpačitě,
na rtu však jim úsměv objevil se maně,
na rtu, který chvěl se strachem pověrčivým.
Stařenka pak děla: „Zlaté děcko moje,
co ta lebka značí? Nehodí se k živým!
proč má ještě bloudit světem bez pokoje?
Přej jí, prosím, klidu v posvěcené zemi,
tam je místo její, pokud neprobudí
Bůh ji k soudu svému!“
Starý Matouš němý
jenom hlavou kýval. — Bílé dlaně k hrudi
přitiskla si dívka. — „Ach, ta lebka,“ děla,
„dlouho jedinou mi byla přítelkyní —
a mou družkou věrnou zůstane i nyní.
Hle, z těch bílých kostí, v kterých kdysi vřela
myšlének snad bouře, mrtvý poklid hledí —
na otázku mnohou je mi odpovědí.
A na svou tu družku pohlédnu-li z rána:
‚Pracuj!‘ volá ke mně ‚na sny času dosti
za hřbitovním prahem!‘“ — Dívka zadumána
sklonila se k lebce. — Novému však hosti,
pozvanému z hrobu, starouškové zlatí
nepřivykli nijak. Tajnou hrůzou jatí
pohlíželi k lebce jaksi podezřivě,
a stařenka choti zašeptala snivě:
„Jak jsem nyní ráda, že jsem si tě vzala,
věru, že bych sama se teď bála tady.
Ach, kamkoli hlednu, vidím jenom všady
strašlivou tu lebku! Kde ji vypátrala?
A když jednou k soudu mrtvý z hrobu vstane,
kde svou hlavu najde? Smiluj se, ó, Pane!“ —
Mlčí Matouš, jenom šedou hlavou kývá. —
Stařenka se často klíční dirkou dívá: —
nehne se ta lebka? Častokráte zřela
dívku nad ní dumat, hlavu na ni klásti —
ó, kterak se hrůzou při tom nezatřásti! — —
Prchly dny a týdny — zima přeletěla. —
Jednou Matouš z rána — dívka vyšla z domu —
rozhodl se pracně, pomodlil se k Bohu,
křižoval se stále, pot mu proudil s čela,
lebku vzal a pohřbil v posvěcené zemi. —
Hrdě se pak vrátil spokojen a němý —
A ubohá dívka nepoznala zcela
ztrátu družky svojí. — Aj, což zapomněla
každodenně zírat na vybledlé kosti,
slyšet od nich: „Pracuj, na sny času dosti
za hřbitovním prahem!“ —
Vzejdou v krušném žití
krásnější sny mnohdy, nežli možno sníti,
pod zelenou travou, pod vysokým rovem. —
Starý Matouš bál se vyrušit ji slovem.
Pěšinou vždy stejnou učitelka mladá
vycházela z vísky každodenně z rána,
a nechť vítr řádí, mlha nechať padá,
ať je celá cesta sněhem zasypána,
nechať mráz je krutý — cos ji v dálku pudí —
v prostřed zimy jaro nosí ve své hrudi. —
Za dědinou blízko stejně potkávala
mladého vždy muže. — Dobře již ho znala,
třeba ani slova nemluvili spolu. —
Pozdravil ji mlčky, pohledl jí v oči,
ale ňadra její div se nerozskočí
něhou prvé lásky, která nezná bolu. —
Vracela se zpátky — potkala jej znova —
prošli vedle sebe, nemluvili slova,
oba dva se jenom lehce uzarděli,
pohledem si pouhým všechno pověděli. —
A ten pohled krátký, snů však dlouhá řada,
vystačila zcela pro dvě srdce mladá.
Zřela mnohdy smutek v bledé jeho líci,
neměla však síly: „Co tě rmoutí?“ říci. —
Divno, proč se bálo nevinné to dítě
chvíle, ve které jí řekne: „Miluji tě.“ —
A ta chvíle přišla. — Jednou bez pozdravu
za ruku ji pojal. Naklonila hlavu,
viděla však přece, jak mu oko září.
Ptal se: „Chceš jít, drahá, se mnou ku oltáři?
Hle, já vybojoval pro tu naši lásku
útulný si koutek, klidné hnízdo malé. —
Mám po čem jsem dlouho toužil neskonale.
Jenom pro tě, drahá, pro svou zlatovlásku,
pracoval jsem v potu. Dosáhl jsem cíle. —
Smím snad věřit, milá, že jsem dobře četl
ve tvém oku snivém a že pro mne zkvetl
kvítek tvojí lásky? Proč tvé ručky bílé
chvějí se a chladnou? Čekám odpovědi:
Miluješ mne vskutku, chceš mou ženou býti
a v mou rodnou zemi chceš-li se mnou jíti?“ —
A dívčina snivě v jedno místo hledí,
sličná tvář jí zvolna bledla, sinavěla,
aby rudou září zaplanula zase.
Ret její byl němý, hruď se bolem chvěla. —
Ó, ta slova lásky, na něž těšila se, —
třeba se jich bála — kterak divně zněla
v jazyku jí cizím, v řeči nepřítele,
jejímu jenž lidu vrahem po staletí. —
Zaťala v ret zoubky, by se přestal chvěti,
mladou hlavu znova pozvedla pak směle.
Zval ji v cizí kraje, v rodné kraje svoje.
„Půjdeš se mnou?“ ptal se plný nepokoje.
Před jejím však okem dlouhé táhly šiky, —
zástup malých dětí. — Rostly v bojovníky,
oči jejich plály, pozvedaly hlavy,
ku předu se braly směle, bez únavy. —
Znala jejich cíle, vždyť je sama vedla,
nepřátelské řady jako zhoubné mraky
čekaly je blízko. Rděla se i bledla, —
mezi nepřátely uviděla taky
líce svého druha. — Ze svého snad šiku
měla odejíti? uprchnouti z boje?
Ó vždyť zasvětila celé žití svoje
vychování nových statných zápasníků. —
A muž mladý lapil její ručku znova.
„Půjdeš se mnou?“ šeptal plný nepokoje.
Upřela naň ještě jeden pohled krátký.
„Nikdy!“ řekla tiše. Více ani slova
a prchala v dálku — nepohledla zpátky. —
Starouškové dobří jak se polekali,
když se navrátila k smrti unavena. —
Vidí, cos ji bolí — ale nezastená —
jenom tvář jí bledne, jenom zrak se kalí.
Potichu jim praví — že ji sotva slyší:
„Musím odtud brzo — přišel rozkaz vyšší!“ —
Brzo, příliš brzo též je opustila!
Na rtíku se jejím úsměv neukázal,
uhas’ oheň v oku, ústa něma byla. —
Staroušek se stokrát každodenně tázal:
„Co ti schází, děcko?“ — Nepohlédla k němu.
Ale ponenáhlu porozuměl všemu. —
Obecní kdys posel dones’ lístek bílý
z města mladé slečně. Nechtěla ho vzíti,
v třesoucích se rukou držela jej chvíli —
pak jej upustila. — Slzu chtěla skrýti —
prchla do komůrky, na klíč zavřela se. —
Nad lístečkem bílým vespolek se ptají
starouškové oba, co s ním počít mají?
Prohlédli jej stokrát — odložili zase,
na dlani jej váží a jich ňadra svírá
jakás divná bázeň. — Dlouho stařík šedý
rozmýšlel se — váhal — přece naposledy
pomalu a vážně lístek otevírá —
přes rameno jemu hospodyně zírá. —
Cizí řečí psán je! Ale Matouš jednou
na vojně byl dlouho! Sebral paměť svoji,
čte a vysvětluje co v tom psaní stojí. —
Zapotil se chudák! — Na sebe pak hlednou
oba staří lidé. —
Toto asi stálo
v kratinkém tom listě:
„Dlouho se mi zdálo
cos o ráji nebes — byl to přelud pouhý!
v dým se rozplynuly všechny moje touhy. —
Tys mne nepoznala — snad se ve mně mýlíš —
odpověď však tvoje byla krutou příliš.
My se nesejdeme! Sny a touhy klamné
daleko mne svedly — nemožno se vrátit
na dráhu zas pustou. Pomodli se za mne!
Bez tebe co život? — Třeba cestu skrátit.“ — —
Tomu všemu sice málo rozuměli,
na podpis však dlouho udiveně zřeli. —
„Hle — z továrny, z města úředník jí píše —
takový pán velký!“ šeptali si tiše.
„Proč ho jenom nechce? To by bylo štěstí!“
Ale učitelka jenom hlavu kloní. —
Zapomněli brzo na vše strachem o ni. —
A když jarním květem vzplály ratolesti
na jabloni, která chránila jim chatu,
ulehlo to bledé roztomilé děcko. —
Snášeli mu léky v neunavném chvatu —
zaříkávat dali — ale což to všecko!
Vadne jejich růže — žal jí oko kalí,
ale zastenat ji nikdo neuslyší. —
Odešla jim na vždy — přišel rozkaz vyšší. —
A když starouškové mrtvou pochovali,
objali se pevně, děli se slzami:
„Jak nám bude smutno! Jsme tak sami, sami!“