Povídky o českých umělcích/Moc umění

Povídky o českých umělcích Karel Václav Rais
Vyhnanec	Moc umění	Boj gigantův

Údaje o textu
Titulek:	Moc umění
Podtitulek:	(František Benda)
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky o českých umělcích. Praha: F. Šimáček, 1891. s. 8–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Benda
Související články ve Wikipedii: Benda (rodina)

Za jarního podvečera r. 1724. loudal se lesem nad Starými Benátkami statný hošík. Byl pěkně vzrostlý, ale líce a zvláště jasné, dobromyslné oči vyprávěly o mládí. Oděn byl v lehký tmavý oděv; krátký kabátek měl na prsou rozhalený až na košili. Na levém boku visela mu černá plátěná torba, dobře vycpaná; na pravém klátily se housle, zabalené do černého šatu.

Na jaré hlavě hošíkově seděla kulatá čapka, pod níž proudily vlasy až dolů na šíji.

Bylo pěkně vlažno; mezi hustým stromovím vnikaly do lesa zlaté šípy zapadajícího slunce. Ptáci zpívali, a veverka harašila rozpryskanou korou.

Hoch šel zvolna; sem tam pohleděl vzhůru do košů stromů, nebo sukovkou zašťáral do křoviska. Botky hodně poprášené bořily se mu do mechových polštářů. Hoch brzy pohvizdoval, brzy popěvoval, ale jen tak polohlasitě, pro sebe. —

Teď došel na pěkné místečko: na hoření straně, kterou přišel, vroubeno bylo stromy vysokými a starými, doleji jen mladší družina stromková se usadila. Byl to koutek porostlý čerstvým vřesem i mechem, do něhož rozvaleno bylo několik balvanů. Mladý poutník vystoupil na balvan nejhořejší a pohleděl dolů. Oči se mu zaleskly, a veliké slzy vyhrkly z nich na tvář. Po dlouhé době, po letech spatřil opět svoje rodné místečko, milou dědinu, i ten skrovný domeček rodný. Stál mlčky a zíral k rodišti. Oči se mu leskly a líce bylo plno štěstí. Všecko si prohlížel a vzpomínal, je-li to ještě tak, jak to bývalo tenkráte. Skoro se mu zdálo, že ta rodná chaloupka tam na pokraji vísky se více krčí, než se krčívala, že vesnička je menší, Jizera užší, i ten hrad a věž městská nižší. Rozhlédnuv se ještě, jak daleko po okolí mohl, sestoupil a klesl do mechu. Hlavu opřel o levou ruku a zamyslil se. Ó ta mladá hlava jeho dovedla se hodně zamysliti, zkusila toho již pořádně. V rodné chaloupce jejich bývalo plno muziky; tatíček — tkadlec uměl na všecky „inštrumenty“, ale na hoboji nejlépe. To bylo přece jenom čisté poslechnutí! Někdy přišli jiní ještě druhové a pak třásla se okna hudbou, a chaloupce také jakoby bylo bývalo do skoku. Synek Frantík sotva že smyčec udržeti mohl, musil hráti, jak tatíček učil, a když nehráli, zpívali. Někdy se k nim přidal mladší bratříček Jeník, jenž na kolébce se rozvaloval, ale pak to byla hudba, že matička uši zacpávala.

Ale jen co je pravda, tatínek staral se upřímně, aby synka Frantíka v hudbě vycvičil co nejlépe.

„Hochu, jiného ti dáti nemohu, nežli trochu té muziky a přece nechci, abys do smrti lopotil se za stavem jako já. Uč se, hochu, ouška ti dal Pán Bůh dobrá, hrdlo také, můžeš něco dokázati!“ tak Frantíka napomínával.

Když bylo Frantíkovi sedm roků, svázala mu jednou maminka hromádku prádla do uzlíka, do druhého vzal tatínek trochu čerstvých buchet, do kapsy nějaký groš, sukovici do ruky — a synek Frantík šel z domů.

„Hoch má hlásek jako zvonek, co s ním tady na vsi, do Prahy půjde!“ říkával otec ženě své již dříve. Teď již maminka Frantíka vyprovázela. —

Hoch v lese na to všecko vzpomínal. Jako dnes viděl milou tu maminku svou, jak v jedné ruce majíc Jeníka, druhou vedla si staršího do světa. Jako dnes viděl ty dobré, uplakané oči. Jak dlouho za ním patřila a zástěrou oči utírala! Dnes opět ji spatří — jaké to bude překvapení!

Jak se té Prahy tenkráte lekl, toť byly jinačí domy nežli v Benátkách! A na ulicích plno šumu, hrkotu a křiku! Frantík dostal se do kostela sv. Mikuláše na Malé Straně jako zpěvák sopranista. Ach, jak se to pod vysokými těmi klenbami zpívalo. Když ty veliké varhany nebo plná hudba spustily, jak se to rozléhalo!

Na počátku se mu tuze stýskalo po domově, po tatínkovi, po mamince, Jeníkovi, po zahrádce a po tom všem v Benátkách. Ale časem se ustálil; mělť tam výborného kamaráda, čiperu malého, zavalitého. Byla to bujná hlavička a nepokojná. Na kůru Mikulášském nic se mu nelíbilo a toužil jen a jen do světa. Konečně i Frantíka k tomu přemluvil a prchli z Prahy, ba dokonce z Čech. Až do Drážďan se pustili, tam měl čipera strýce flétystu při dvorní kapele. I byli ti dva zpěváci do samé té kapely přijati.

Tatínek a maminka na Starých Benátkách nevěděli zatím, co počíti úzkostí. Až tu přišla zpráva od synka, že je v Drážďanech a že se mu dobře vede. Půl druhého roku tam Frantík vydržel a pak si vzpomněl, že je čas podívati se, co dělají doma. Sebral se a hajdy, k Čechám.

Ale štěstí mu nepřálo, v Perně jej chytli na lodi a dopravili ho zpět do Drážďan. Než na lodi Frantík nastydnul, a skřivánčí hlásek mu z hrdla uletěl. Teď poslali jej domů sami.

Tatínek nepřijal ho právě nejvlídněji. Se zpěvem teď byl konec, proto zapřáhl Frantíka k housličkám. Kolik hodin denně musil Frantík hladiti strunky. Ale co se nestalo — hlásek se mu vrátil; ne ten starý skřivánčí, ale silný hlas altový.

„Hochu, půjdeme do Prahy nanovo,“ pravil otec; „ale běda ti, utečeš-li. Tohle již není hlas jako zvonek, ale jako zvon — takového ani v Praze nemají!“

Teď dostal se Frantík k Jesuitům do semináře, ale dlouho tam nepobyl. Šel to zkusit ke Křižovníkům. Jakoby to bylo včera bývalo, tak se na všecko jasně pamatoval. Uvedli ho k bělovlasému knězi, jenž byl ředitelem kůru.

Pan páter podíval se naň přes brejle a pravil:

„Jak se jmenuješ?“

„František Benda.“

„A odkud?“

„Ze Starých Benátek.“

„Umíš-li něco? Zazpívej!“

Sotva že Frantík kurážně spustil, pošoupl si kněz brejle, povstal, udiven zíral na chlapce a potom přikročiv k němu objal jej a přitiskl.

„Frantíku, to je hlas!“ zvolal. „Zůstaneš u nás!“

Potom byl Frantík altistou u Křižovníkův. Ó, těch milých časů, těch krásných chvil, kdy kněz Prokop, ředitel kůru a výborný hudebník, mladou hlavu do krás hudebních hlouběji zasvěcoval! Když uváděl jej do kouzelných hlubin skladby hudební! Jak se stařeček zaradoval, když mu Frantík prvou skladbu svoji „Salve regina“ přinesl. Dopřál milému hochu svému radosti, že mohl si skladbičku svou v kostele poslechnouti. Ale nyní také tyto pěkné dny jsou ty tam a nikdy již se nevrátí… Hlas, ten krásný alt, Frantíkovi opět uletěl. Co zbývalo činiti, nežli sebrati partesy, nacpati je do torby, housle hoditi přes ramena, zlíbati ruku panu páteru Prokopovi a vydati se domů.

Dobrý kněz také oslzel. „Slyšíš, Frantíku,“ povídal, „ať mi doma na hudbu nezapomínáš, základ máš výborný, jen se uč a přijdeš-li do Prahy, zastav se u nás a přijď k pateru Prokopovi, dokud ho Pán Bůh na zemi ponechá, aby tou muzikou slávu mu činiti pomáhal.“

Na té cestě k domovu dostal se tedy mladý hudec až do lesíka nad rodnou vískou a zde v pěkném a vonném chládečku proletěly mu hlavou mnohé ty vzpomínky. Jak bude nadále?

Povstav vydal se opět dále do lesíka; neměl již daleko ku kraji. Teď se zachvěl a zůstal státi omámen. Od kraje lesa pronikal sem zvuk houslí. Ale jaký to zvuk! Plně a čistě zněl tu tón a za ním celá řada jiných; teď plynuly zvolna, jakoby každý z nich zaryti se chtěl do srdce, teď letěly jako šíleny, až závrať pojímala. Byly to tóny houslí? Jaké housle kouzelnické vydávaly tyto čarovné zvuky? Mladý Benda učinil několik kroků ku předu, aby spatřil, odkud podivné neslýchané tóny plynou. A tu viděl na stráni pod lesíkem skupinu mužů rozložených po trávníku a v jejich středu stál vysoký, hubený kmet dlouhých šedin a popelavých vousů. Tento kmet hrál — — Benda opět poslouchal nedýchaje. Upjatě zíral na pravici, která jemně jezdila smyčcem po strunách. Slaběji a slaběji plynuly zvuky houslové, jakoby do dálky ulétaly, až docela utichly. Teď druzi starcovi povstali; dva z nich ujali kmeta pod paží a tiše beze slova kráčeli ke Starým Benátkám. Na místečku, kde stařec hrál, stál František Benda hluboce zamyšlen. Stále a stále slyšel zvuky divných těch houslí. Již přece všelijaké houslisty ve světě slýchal, ale žádné tóny neměly kouzla tónů kmetových. A je ten stařec slep, vždyť jej odváděli, aby nepadl.

Po vozové cestě klusal tu hošík, veda kozičku s pastvy.

„Neznáš, hochu, toho houslistu, který tu prve několika mužům hrál?“ ptal se jej Benda.

„I znám, je to slepý žid Löw, byl s kapelou ve světě a teď se vrací domů. To si vždycky nad vesničkou zahraje!“ odpovědělo klouče.

„Žid Löw,“ šeptal si František, „slepý — a přece takový kouzelník!“

II.

Tkadlec Benda ustal po práci celodenní. Založil člunek a vyhoupl se ze stavu.

„Hochu, honem, ať již to zvučí!“ volal na synka Jana.

Jeník honem sundával housle se stěny, ladil a postavil se před pultík, na kterém byly již urovnány partesy.

„Tak pozor, ty Jirko, mlč a nezlob!“ obrátil se ještě otec ku klučíkovi tříletému, který po světnici se batolil. Jak otec rozkázal, usedl do koutka, bradu opřel o dlaně, lokte o kolena a již s obou hudců — starého i mladého — očí nespustil.

Ti začali, synek prim, otec sekund.

Synek hrál opatrně, ale přece jenom několikráte se omýlil.

„Znova, povídám znova!“ volal pak otec. „A pozor! To jsi měl slyšeti Frantíka, když tohle hrával! Ale vždyť ty’s ho slyšel a je ti to jedno. Ty to někam dovedeš — pozor!“ —

Tak šlo to opět na novo. Starý Benda si rád zahuboval; ale často jenom od plic. Měl děti z duše rád a staral se, aby se naučily.

„Již jste v tom zase?“ povídala Bendová, vstoupivši do světnice. „Jestli pak si přece oddechneš!“ kárala muže. „Sotva od stavu vyleze, dá se do muziky, místo aby si odpočal!“

„Mlč, maminko, mlč,“ Benda odpovídal. „Provozovati hudbu jest odpočinkem nejpěknějším! Raději nám rozsvěť, hlavičky juž se míhají!“

„Pozor, hochu, pěkně piano, zdlouha a crescendo!“

V tom se otevřely dvéře.

Otec mrkl, kdo vchází, a ruce, držící housle a smyčec, mu klesly.

„Frantíku — kde se tu bereš?“ zvolal a již synka svíral v náručí.

Sotva že pustil jej otec, chytla jej matka, pak i Jeník přiskočil a malý Jirka se přibatolil, aby si bratra prohlédl.

„Kde se tu jen bereš, hochu?“ opět ptal se otec, již nedočkavě.

„Jdu k vám, tatínku, hlas mi opět uletěl!“ řekl Frantík smutně.

„Hlas ti uletěl — ten alt, ten kontraalt, jakého v celé Praze není?“ zakvílel otec. „Ale pravda, pravda, jaká pomoc, vždyť se to dalo očekávati denně, zvláště při tvém vzrůstu!“ dodal.

„Tak si přece sedni a odpočiň!“ pobízela syna maminka ke stolu jej odvádějíc a na židlici červeně natřenou, v lenochu vykrojeným srdíčkem zdobenou, si jej posadila.

„A co dělá pan páter Prokop?“ tázal se otec, usedaje proti synovi.

„Hraje stále tak rád. Smutně jsme se loučili; juž mi tak pěkně v té harmonii rozsvítil, a tu jsem musil jíti,“ odpověděl Frantík.

„Škoda, přeškoda, jaká pomoc,“ povzdychl si otec.

„Již jsem jedno ‚Salve Regina‘ sám skomponoval.“

„Jdižiž a snad se naposledy dávalo?

„O březnové panence Marii,“ dodal syn, „a šlo to pěkně. Pan Páter Prokop měl radosť, hladil mne a políbil.“

„Ale teď již nemluvte a dejte se do jídla; hoch je beztoho unaven a hladov!“ vybízela je maminka, snášejíc večeři: chleba, máslo a studené mléko.

„Tak teda jezme, ale potom si zahrajeme,“ pravil otec. „Počkej, Jeníku, uslyšíš a uvidíš, co nedovedeš.“

„Dnes mi, tatínku, hru odpusťte!“ prosil Frantík.

„A proč hochu, snad naposledy stůněš?“ ptal se ulekán.

„Nestůňu, tatínku, ale je mi tak nějak smutno.“

Starého Bendu mrzelo, že pro dnešek jest se mu odříci pěkné radosti, ale vida synův zasmušený obličej neodmlouval dále. „Inu, inu, stýská se mu po klášteře a bude se mu více stýskati. Nejen snad po tom dobrém bydle, ale po hudbě, jaká se tam provozovala,“ myslil si. Syn Frantík toho večera mnoho nemluvil, jenom na otázky milého otce a matky odpovídal. Konečně matka sama pravila:

„Ty, synáčku, jsi dnes unaven, a já dlouho ti neodestýlám; kam pak bys nejraději ulehl?“

„Na půdu, maminko, do sena!“ radostněji odpověděl Frantík.

„Ale na posteli lépe bys si pohověl!“ pravila matka.

„Na posteli jsem spával v klášteře, ale na seně nespal jsem, co jsem od vás; již jsem se cestou na to těšil!“

„Jak chceš, hošku, jen se dobře vyspi a vstaň veselejší!“ přál mu otec.

Potom Frantíka vyprovázeli na půdu. Když matka vrátila se do světnice, aby druhé děti pobídla ke spaní, otec ještě šel obejít chalupu. Byla pěkná noc, hvězdičky se třpytily, zahrada voněla. A v té jasné noci vlnily se zvuky houslí. —

„Löw se vrátil,“ pomyslil si otec, a jak do světnice se vracel, maně pohlédnul na střechu. Až se ulekl — spatřiltě tam ve vikýři otevřeném Frantíka již dopolou odstrojeného.

„Prosím tě, hochu, co tu děláš?“ ptal se otec starostlivě.

„Slyšíte — Löw hraje!“ odpověděl syn polohlasitě.

„Ty ho znáš?“

„Prve jsem ho slyšel u lesa — ach, ten hraje, to jsou housle.“

Otec chvíli mlčel a poslouchal. Tou tichou nocí zněl stále dojímavý, kvílivý zvuk houslí. Ani lístek se nepohnul, ani ptáček nezacvrlikal, ticho bylo po dědině — jen ty housle plakaly. Löw jistě hrál na zahrádce za svou chaloupkou, že je bylo tak slyšeti.

„Ale teď si již lehni, ať nestůněš, vždyť ho ještě uslyšíš,“ napomínal Benda Frantíka a nehnul se, dokud syn vikýř nezavřel.

Zašed do světničky, vypravoval ženě, jak Löw hraje, a Frantík jak poslouchal.

„Již ho prý prve slyšel u lesa — inu, Löw hraje čistě — naposledy proto jen byl Frantík tak nemluvný,“ hovořil.

„Věčná škoda, že hoch musil z kláštera, co teď s ním, aby se neztratil?“ toužila matka a vyšla. Nedalo jí to, musila ještě viděti, šel-li Frantík opravdu spát. Šla tichounce a — spatřila jej opět ve vikýři. Ty housle stále bylo slyšeti.

„Frantík nespí, stojí ve vikýři a poslouchá, jak Löw hraje,“ pravila Bendová muži vrátivši se. „Ještě se nachladí nebo sklouzne se střechy.“

„Skočím k Löwovi a poprosím ho, aby nehrál; hrává dlouho do noci, a Frantík by to odstonal,“ řekl Benda a zašed do komůrky, otevřel okno a vyhoupl se do zahrady, aby Frantík ho nepozoroval.

Když k chaloupce slepého žida Löwa došel, spatřil starce stojícího uprostřed zahrádečky. Hlavu měl přikloněnu k houslím a hrál. Dlouhé vlasy plynuly mu až na záda, brada chvěla se splývajíc s houslí k prsům. Benda dotkl se ho lehce na rameni.

„Odpusťte mi, že vás vyrušuji,“ pravil, „ale prosím vás, nehrajte již.“

„Abych nehrál? Proč vám překážím?“ smutně ptal se stařec.

„Ach, proč byste překážel! Ale vrátil se mi synek, víte, ten, který byl u pánů křižovníků, a teď stojí ve vikýři a jen vás poslouchá. Bojíme se o něj, aby nestonal nebo aby nespadl.“

„A proč se vám synek vrátil?“ ptal se Löw.

„Ztratil hlas, kontraalt jako zvon.“

„To je ten, který pěkně hraje na tyhle skřipky?“

„Ale dnes hráti nechtěl. Povídal, že je unaven; ale jistě nehrál proto jen, že uslyšel vás.“

„Že mne slyšel? Kdy — kde?“ ptal se slepec.

„Prve u lesa. To jsou housle — povídal si.“

„Ještě mu tedy zahraji kolébavku a pak dost, aby se hoch vyspal; ale zítra mi ho přivedete, poslechneme také jeho,“ pravil Löw a počal hráti. Starý Benda byl starý, zkušený muzikář, rozuměl tónům, ale při té písni stál nedýchaje. —

„Frantík bude mít nového učitele,“ povídal ženě, když vrátil se domů.

„Koho?“

„Löwa, ten člověk na strunách zpívá; nikdy jsem si ho tak pořádně nevšimnul jako dnes. To není obyčejný šumař.“

„Spí již František?“ ptala se Bendová.

„Snad spí — vikýř je zavřen,“ odpověděl otec a ulehl.

Frantík ležel, ale nespal, stále naslouchal, neozve-li se opět jemný tón. Neozval se, a Frantík za chvíli usnul.

Druhého dne dostal kapelník Löw nového učně, a ti dva si porozuměli…

*

Uplynulo mnoho let… Zase byl jarní den slunný a vonný.

Na benáteckém hřbitově procházel se statečný, městsky oděný pán, již prokvétající. Chodil od hrobu ke hrobu a přečítal nápisy na pomnících. Za chvíli po něm přišel na hřbitov hrobník; šel patrně do práce, v jedné ruce nesl motyku, ve druhé lopatu.

„Prosím vás, kde leží žid Löw, šumař?“ ptal se pán hrobníka. Mluvil po česku, ale těžce, tuze těžce.

„Ten zde neleží!“

„Neleží? A kde leží?“

„Kdož ví, kde ten zapadl,“ pravil hrobník. „Kde pak takový člověk, dnes je tu, zítra tam.“

„Kdo má jeho housle, nevíte?“ ptal se neznámý.

„Také nevím, snad si je vzal do hrobu. To tu bývali nějací Bendové, taková muzikantská rodina znamenitá. Teď jsou ve světě všichni a velkými prý pány. Jednoho z nich, Frantíka, Löw učíval a měl ho tuze rád. Říkal, ty housle že dostane jednou František Benda, tomu že je zachová. Ale Františka Bendy ujali se velcí páni. a teď je sám velikým pánem, hraje prý s tím prajským králem Bedřichem; kdež pak by si přišel pro housle. Takoví páni brzy zapomínají, odkud pocházejí. No, opatruj Pán Bůh! Musím do práce,“ dodal hrobník, odcházeje na jinou stranu hřbitova.

Pán poděkoval a zvolna vyšel ze hřbitova.

Byl to František Benda, slavný skladatel, královský koncertní mistr pruský…

Aby povídka byla úplna, dodávám, že druhý bratr, Jan Benda, stal se také komorním hudebníkem v Berlíně, třetí — Jiří, přeslavným skladatelem melodramat — také tam v Němcích.

Nyní připadají mně myšlénky o tom, co výborných hlav, co umu a schopností ztrácelo se nám v cizině, ba ztrácí se dosud…

Všecku svou dovednosť a moudrosť, jíž se pyšní, dají cizím, a my píšeme o nich ve svých knihách: „Byl také synem vlasti naší, byl ke cti svému národu.“ Svému národu?

Ten hrobník měl pravdu, když řekl: „Takoví páni brzy zapomínají, odkud vyšli.“