Povídky o českých umělcích/Boj gigantův
| Povídky o českých umělcích Karel Václav Rais | ||
| Moc umění | Boj gigantův | Il divino Boemo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Boj gigantův |
| Podtitulek: | (Václav Vavřinec Rainer) |
| Autor: | Karel Václav Rais |
| Zdroj: | RAIS, Karel Václav. Povídky o českých umělcích. Praha: F. Šimáček, 1891. s. 20–29. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Vavřinec Reiner, Autor:Jan František Beckovský |
 Související na Wikidatech: Václav Vavřinec Reiner |
|
Bylo jaro posledního roku století sedmnáctého.
Za milého, jasného podvečera kráčel od křižovnického špitálu sv. Anežky[1] k mostu Karlovu kněz křižovník, statečné, jaré postavy. Byl as čtyřicátníkem, dobráckých očí. Usmívaje se zíral po lesklé hladině Vltavině k Petřínu, jenž skvěl se v nejpěknější zeleni jarní. A jak zrak knězův zabloudil až ke chrámu svatovítskému, zasmušilo se oko a hlava knězova sklonila se k prsům. Naproti chrámu křižovnickému ještě jednou pohleděl na levo vzhůru ke sv. Vítu a zahnul vedle Klementina na náměstí „Na louži“. Šel navštívit dílny Matěje Baltazara Rainera, mistra řezbářského, dobré pověsti. Seznámili se spolu v klášteře u sv. Františka, kdež kněz nedávno ozdoboval kapli malbou svojí a mistr Rainer řezbami.
Matěj Baltazar Rainer byl v nejpilnější práci; na soše svatého poustevníka a opata Prokopa velebnou hlavu dokončuje, jakousi nábožnou sobě prozpěvoval. Syn jeho, třináctiletý Václav Vavřinec, při stěně naproti oknu pracoval štětcem na plátně. A v tom kněz křižovník vešel.
Oba Rainerové ustali v práci; otec ruku knězovu stiskl, Václav políbil a honem židlici uchystal, aby se velebný pán posadil. Kněz usednuv rozhlížel se po dílně. Utkvěv na soše sv. Prokopa milým pohledem, přistoupil k dílu mladého malíře, aby popatřil, o čem ta mladá hlava malířská opět pracuje.
Na plátně byl chumáč postav obrněných, na koních i pěších, seskupených v jakémsi hrozném zápase.
„Opět vojna nějaká?“ usmál se kněz a zíral na mladého malíře.
Hoch se zapýřil.
„Tu ten je hrdina — ne?“ tázal se kněz opět a na postavu nejstatnější ukázal.
Malíř přikývnul.
„Totě snad Žižka, či kdo, že oči má zastřeny?“
„Král Jan v poslední vojně,“ odpověděl hoch a jiskrným okem zahleděl se na obraz. „A tu je král Karel!“ dodal a směleji zadíval se do líce knězova.
Kněz chvíli zíral mlčky a pozoroval výtvor mladé duše. Potom synka po hlavě pohladil a řekl: „Jen dále, Václave, jen dále, teď máme z tebe radosť jenom my, ale snad se dočkáme, že budeš radostí všech dobrých Čechů!“ Potom od obrazu poustoupiv na židlici svoji usedl.
„Za večera čte jen v té Hájkově kronice, kterou jste mu, velebný pane, zapůjčil. Abych do lůžka ho doháněl, do rána by četl! Je sice statný výlupek, hned něco se ho netkne, ale všeho do míry!“ pravil starý mistr.
„Jen čti, synku, čti, uhlídáš, jak bude ti to všecko jednou vítáno; co budeš míti v hlavě, nebude ti třeba sháněti,“ povzbuzoval kněz. „Ale že právě také krále Karla jsi namaloval, napadá mi, co nedávno jsem slyšel vyprávěti. Pan Eliáš Šretl, svatovítský mistr hudební, zkušenosť svoji mi vypravoval a k slzám upřímným mne pohnul. Víte, že pan Eliáš Šretl je krevní přítel nebožtíka pana Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu, muže chvalitebného obcování, pražského, litoměřického i vyšehradského kanovníka, hlavního kostela sv. Víta na hradě pražském děkana, biskupa samadrienského. Jsoutě oba rodáci z města Počátek. A ten pan Šretl nedávno o hrobu našich králů mi vypravoval:[2]
„Když se hrobový kámen nad sklípkem králův a knížat českých položený zdvíhati měl a schody do téhož sklípka opravovati se musily, můj pan strejc Tomáš Pešina mě s sebou také vzal a přál, abych něco památného uhlídal.
Do toho, po stupních dosti již porušených, královského sklípku my oba vejdouce, hned on pán můj počal hledati tělo Karla IV. a po dosti dlouhém hledání spatřil on jednu sprostou prkennou truhlu v jednom koutě na zemi ležeti, ji pilně pozoroval a její „Karel Čtvrtý“ nápis četl, divil se a želel, že tak dobrotivý království českého otec tak bídné po své smrti od svých Čechů má opatření; protož hned poručil mně, bych nějaké dřevěné špalky, také nějaké malování k přikrytí té truhly pilně hledal a spěšně přinesl. I přinesl jsem dva příjemné špalky, oba na zemi a na ně tu truhlu s tělem téhož Karla IV. jsme položili, aby od země výše ležící tak snadno nehnila. On pak hned téhož císaře Karla IV. neporušené tělo políbil a plakal lítostí velikou, ke mně řka:
„Tu hle, tak bídně leží slavný někdy římský císař, král a otec náš český!“ Já od pláče také jsem se zdržeti nemohl, pro nějakou ozdobu jsem běžel, po cestě plakal a takovou nějakou hledaje, našel jsem jedno dosti tlustě mazané plátno, na kterém malován, raději mazán byl v modrém poli bílý dvouocasatý lev, království českého erb; to plátno na tu truhlu jsme položili a ji málo víc nežli nic okrášlili. Na tom téhož císaře Karla IV. mrtvém těle viděl jsem rubáš nebo sukni karmazínovou se stříbrnými a zlatými květy na způsob brokátu protkávanými. Tvář jeho i ruce tak jsou bílé, jakoby on dnes byl umřel; osoba jeho jest prostřední výsosti.“
Pak bylo v dílně ticho. Kněz křižovník a starý Rainer měli oči zality. Václav stál u stolce s malbou; hlavu měl skloněnu, paže volně svisly. Neplakal, ale tvář měl až nad oči zčervenalou. Byl prvý, který do ticha promluvil: „Čechové snad přece jen za to nemohou!“
Kněz křižovník povznesl hlavu a zadíval se na hocha.
„Mohou a nemohou, synku, těžko souditi!“ řekl zticha, spíše jakoby sám sobě. „Ale poslyš, Václave, vydám se některý den na Bílou Horu, nepůjdeš se mnou?“
„Na Bílou Horu?“ nesměle řekl Václav.
„Zastavím se také pro pátera Noseckého, mistra tvého umění zamilovaného!“
„Ach, s jakou radostí půjde, jenom nebude-li obtíží!“ za synka odpověděl otec.
„Zastavím se pro tě, Václave, a maluj dále!“ pravil kněz povstávaje k odchodu.
Otec kněze křižovníka až na ulici vyprovodil. Když do dílny se vrátil, synek Václav tiše zíral na malbu svoji. Byla zkažena, štětcem silně namočeným sem tam několikráte ji přejel.
„Proč jsi práci pokazil?“ ptal se otec.
„Protože jsem se odvážil malovati Karla Čtvrtého!“ tak divně smutně řekl Václav. Otec na chvilku se zamyslil.
„Pan páter Beckovský ti přeje a je to vzácný muž, važ si toho!“
Hoch usmál se, jakoby řekl: „Jak bych si ho nevážil.“
Křižovník Jan Beckovský zatím k domovu svému, ke špitálu sv. Anežky přicházel. V jizbičce své shodiv svrchní roucho, přisedl ke stolu, na němž rozloženo bylo plno velikých lejster a počal čísti, co sám napsal.
Byla to historie Eliáše Šretla o rakvi Karla IV…
Po několika dnech za pěkného odpůldne přišel kněz Beckovský pro Václava.
„Chodívám tam každoročně,“ pravil, „pomodlit se za duše všech nešťastných vlastenců.“
Šli volně a cestou nemluvili. Na návrší hradčanském zastavil se kněz Beckovský a zadíval se na chrám svatovítský.
„Toho roku 7. listopadu, v noci před smutnou bitvou, všickni velcí patronové naši i císař Karel IV. tam ve chrámě smutně se modlili a plakali,“ pravil. Tvář měl smutnou, oko zamženo.
Václavovi bylo při tom nevýslovně bolně. Potom zašli ke Strahovu.
Kněz malíř Nosecký srdečně milého druha přivítal a na další pouť s ním vyšel.
„Vedu si synka mistra Rainera, patří již trochu do vašeho cechu, pravil Beckovský a Václava příteli ukazoval.
Kněz malíř Nosecký vlídně se usmál a Václava po líci pohladil. V čistém slunečnu pěkně se jim kráčelo. Kněží šli pospolu, mladý Rainer klusal za nimi.
Asi za hodinu dorazili k té smutné, památné pláni.
Na břehu při cestě právě rozkvétaly trsy krvavých slziček Kněží se zastavili a utrhli si po několika kvítcích. Když planiny dostoupili, obrátil se Beckovský k Václavovi a pravil: „Hochu, tu na pláni byl veliký, smutný boj. Tu stáli Čechové, tam na levo Uhři, zde ke Hvězdě Moravané. A ten král, jehož z daleka z Němec si povolali, zatím tam na hradě hodoval! Byl cizinec z daleka, neměl pro Čechy citu, byl jiné řeči, jiné víry!
Byli poraženi. Bůh se hněval na ty rozmařilé cizince! Na Čechy snad proto, že jim tolik věřili.
K jedné hodině s poledne počal boj — ale dlouho netrval…
Uhři dali se na útěk nejdříve — tam k Motolu utíkali, potom k Vltavě a přes řeku do Podola. Pak utíkala jízda — vedli ji cizinci.
Pěší Čechové i Moravané zůstali s Turnem a Šlikem do posledka, V nich zaklokotala stará krev, mužná, hrdinná… Cizinci opuštěni byvše, Čechové bojovali zoufale. Tisícové jich padli — Šlik zraněn ranami mnohými byl zajat, ostatní prchali ke Hvězdě.
Je jich tu zakopáno přemnoho! Dobré hlavy a dobrá srdce nešťastných vlastenců tu leží!“
Kněz Beckovský se zamlčel; po tváři valily se mu slzy.
Václav nechápal plně, co slyšel. Ale přemýšlel, že není po Čechách jak bývalo, jak o tom v těch kronikách čítával. Bývali tu patrně lidé jinačí, jiné lásky k zemi a jazyku českému. Ty lepší časy byly tu patrně zakopány! Tolik jen mladá hlava chápala…
„A nyní pojďme,“ pravil po chvilce Beckovský, „zajdeme do kostela pomodlit se k našim svatým patronům, dědicům země české. Ti celou zemi českou vždycky pečlivě opatrovali a obhajovali, když častokráte našim předkům v rozličných válkách zvláště proti nepřátelům, kteří nejenom řeč českou, ale také i národ český vykořeniti chtěli, nápomocni byli.“[3]
Když opět z kostela vyšli a na pláni naposledy postáli, pravil kněz malíř: „Až jednou, Václave, budeš starší, vzpomeň si někdy na dnešní vycházku naši a na ty boje starých Čechů. Snad budou ti vzpomínky ty požehnány…
Uplynuly roky.
Kněz Jan Beckovský odpočíval již u sv. Františka; zemřelť dne 26. m. prosince 1725., zanechav dobrým a věrným Čechům veliké dílo své, nazvané „Poselkyně starých příběhů českých“, na památku bývalých časův a lidí, jakož i na důkaz své vlastenecké lásky…
Václav Vavřinec Rainer vlastní pílí, vlastním duchem stal se malířem z nejslavnějších. Ztrativ otce, poznal trampot sirotkových, ale v umění svém nalézal přece jen tolik blaha, tolik záře, že osvěcovalo mu chvíle nejtemnější.
Malby jeho na omítce v kopuli pražského chrámu křižovnického, dále u sv. Tomáše na Malé Straně, v zámku duchcovském a j., obrazy jeho ve mnohých kostelích českých (v Praze na př. u sv. Jakuba, u sv. Petra, u Panny Marie Sněžné, u Všech Svatých) vypravují dosud o velikosti jeho umění a hlásají slávu jeho…
Byl duchem a tělem vždy jarý, své vlasti věrný syn a slávy i úcty její nehájíval jenom štětcem svým, ale také kordem. Znali ten kord jeho mnozí posměvači a utrhači národa českého, znali dobrého a veselého malíře také všichni dobří Čechové Pražští…
Byl podvečer měsíce listopadu. Po nábřeží řeky Vltavy od mostu Karlova proti proudu loudal se statný, ramenatý muž, více než čtyřicátník. Plstěné klobučisko staženo měl hluboce do čela, jen jen že oči svítily. Tmavošedý plášť zahaloval mužnou postavu.
Chvílemi zahleděl se do Vltavy, jež divně se kalila, chvílemi jenom do prázdna upjatě zíral.
Teď se zastavil. Před velikou budovou křižovnického špitálu sv. Anežky chvíli němě dumal, potom nenadále se obrátiv letěl k mostu Karlovu, po něm na Malou Stranu spěchal a přeběhnuv ji a čásť Hradčan za město pospíchal.
Bylo již hodně šero. Od severu tiše vál mrazivý vítr. Vísky nad skalami Vltavskými bělely se v šeru.
Již se před spěchajícím poutníkem temněla obora kolem Hvězdy.
Chodec zabočil v levo — k Bílé Hoře.
Na holých lánech šuměla suchá tráva po strniskách a paloucích. Vyplašen vyletěl z křoviny strnad a vrány dále zakrákaly.
Tu rozkládala se širá, smutná pláň… Někde v dolince znělo s kostelíčka opožděné klekání.
Na pláni nedaleko chrámu Panny Marie usedl chodec a hlavu sklonil do dlaní. Noc nížila se více a více — — bylo tma. Měsíc nevysvítil, jen tmavé chumle mraků plovaly po obloze…
Muž seděl beze hnutí dlouho a dlouho… Hlavu měl stále ve dlaních. Byla pozdní noc, když zvolna vracel se ku Praze…
Druhého dne potom počal mistr Václav Vavřinec Rainer malovati v paláci Černínů na Hradčanech veliký obraz na omítce: „Pád gigantův!“
V noci na Bílé Hoře pád českých gigantův, pád obrů českých, pád ducha českého procítil! —
Když po mnohých dnech blížila se práce ku konci a Václav Vavřinec jednou dílo své přehlížel, dotkla se ho cizí ruka na rameni.
Ohlídnuv se spatřil stařečka v bílém rouchu kněžském, usměvavého, vlídného. Podával Vavřinci ruku pravě: „Neřekl jsem tenkráte, abyste vzpomínal na ty boje starých Čechů? Vzpomínal jste, a Pád gigantů září již v plné kráse!“
Rainer poznal Noseckého. —
Končím.
Dne 9. října 1743. zemřel Václav Vavřinec Rainer a tělo jeho ve chrámě sv. Jiljí před oltářem sv. Dominika odpočívá.
„Pád gigantů“ marně bychom v paláci Černínův hledali, jsouť z paláce toho kasárny…