Povídky malostranské/Týden v tichém domě/XV. Konec téhodne

Povídky malostranské — Týden v tichém domě Jan Neruda
XIV. Z něžné domácnosti	XV. Konec téhodne

Údaje o textu
Titulek:	XV. Konec téhodne
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 84–86. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ač byla svatba Josefinčina v neděli časně s rána, byl přece dvůr a průjezd plný zvědavých sousedek, ještě před domem jich stál četný houf. Pozorovaly vše co nejbystřeji a úsudek jejich byl, že to byla „bledá svatba“.

Nemínily tím výrazem jednoduchost, neboť ženich Josefinčin nedal se zahanbit, nevěsta měla od něho pěkné hedvábné šaty a kočárů bylo také dost, avšak sousedky měly přece pravdu. Známé sousedkám tváře všech oučastníků byly skutečně dnes nápadně bledy, jako by se bylo zrovna před výjezdem bůhvíco stalo. Že byla nevěsta na smrt bleda, tomu se nedivily, neboť „bledá nevěsta — veselá žena“, ale za ní šel bledý pohnutím ženich s bezbarvou vždy slečnou Klárkou, družičkou, a náhoda tomu chtěla, že i ostatní obličeje vyznačovaly se toutéž barvitostí. Ba i kulaté tváře páně doktorovy, svatebního svědka, jež přece vždy jasně svítily, byly dnes nápadny. Jen Vácslav, družba, smál se a laškoval jako obyčejně; o něm ale bylo každému známo, že mu není nic svato. — —

Odpůldne stál pan doktor před domem, oblékal si rukavičky a ohlížel se chvilkami do průjezdu, jako by na někoho čekal. Tu vyjde Vácslav, úplně oblečen, z krámu a přistoupí k němu.

„Na procházku, pane doktore?“

„Ano — do Stromovky!“

„Sám?“

„Ano — totiž paní Lakmusová tam také jde!“

„Aha, a slečna Klárka! Dnes jí to slušelo!“

Pan doktor pohlídl rychle ulicí dolů. „A kam vy, pane Vácslave?“

„Do Šárky.“

„Ještě s někým, to se rozumí, — snad s Márinkou?“

„Inu, to vlastně ne,“ usmál se Vácslav, „ale s domácími!“

Průjezdem ozvaly se ženské hlasy; na konci jeho byly se sešly Lakmusovy s domácími.

„S domácími?“ divil se doktor. „Snad se nechcete zaplést do opravdy, — člověče, člověče!“

„Ale ale, pane doktore, vždyť vím, co činím, — já jen mstím teď naše pohlaví. Vy snad mstíte také, pane doktore?“

Panu doktorovi zakmitly oči v rozpacích. Odevřel ústa jakoby k odpovědi a nehlesnuv zase je zavřel. Odkašlal si lehce a pravil pak: „Tiše, už přicházejí!“ — —