Povídky malostranské/Týden v tichém domě/VII. Kousky zápisků praktikantových

Údaje o textu
Titulek: VII. Kousky zápisků praktikantových
Autor: Jan Neruda
Zdroj: NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 41–48.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov.

Budu si psát feuilletonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů a pánů kollegů a představených, blesky bureaukratického života a praktikantské písničky. Anglický satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana presidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali ten lid dá příležitost k pikantní satyře! Proč by nedal! K satyře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satyra na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.

Tamhle na toho ulízaného pána akcesistu nebudu musit přijít s filosofií sférickou, jen tak s pramalým zrcádkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po něm, kdo je ten „krásný“ pán, a on mne zaslech’. Ale ti ostatní — jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úřadníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je „duševní“ jich práce nenamahá a že ani jedinou jich myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřední normale. Je jim patrně jedno, vyšlapují-li akta nebo užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyšlapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry! Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojanští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř Řekové. Odevřem si je!

Jen pan rada sobě přeje odpočinku a čte noviny. Teď je odložil —

— — — — —

Ten se na mne podíval, když jsem ho prosil, aby mně také noviny ku přečtení půjčil! Nepromluvil ani slova, ale já jen hořel a studem se mně až oči zalily, když jsem zase k svému stolku zasedal. Neviděl jsem ničeho, ale cítil jsem, že jsou ústa všech přítomných ustrnutím odevřena nad tou smělostí praktikantovou!

*

Kéž jsem zase v koleji s tou nadějnou vyhlídkou na všechno ve světě a na nic! Tady se mně výhlídka ouží, nevím — nevím, jak vysoko to přivedu!

Co stylistickou zkoušku dali mně první den úkol, abych popsal city při pohledu na lokomotivu. Zapřáh’ jsem před lokomotivu Pegasa a vyjel jsem sobě směle do říše lidských pokroků. Pan president prý tuze vrtěl hlavou a řek’, že jsem divný člověk.

Ještě jsem s nikým nemluvil a už jsem zaslech’, že mně říkají „Svornostr“. Na všechen způsob půjde to z tuha! Kéž jsem zase v koleji! — Nejde to ale!

*

To je vzduch! Prometheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.

Strašní lidé! Jsou asi tam, kde jsem byl co malý hošík, když jsem ještě špačka tlouk’ a německé myši za nožičky tahal. Tenkrát jsem četl německy psaného Robinsona, „insel“, myslel jsem, že je totéž co „inslicht“, a přece se mně to líbilo. Ti lidé zde mají podobně světlý názor o celém světě a svět se jim přece líbí. Myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák. To jsem si dal s trojanským koněm; zevnitř dřevo, uvnitř dřevo, tluč do toho, jak chceš, nic než dřevo!

Včera jsem jim řek’, že pařížské dámy nosí péra z brasiliánských opic, předevčírem jsem jim řek’, že arcibiskupský slavnostní kočár je stavěn podle ekypáže svatého Eliáše, zítra ustřihnu Azorovi kus chlupů z ocasu a řeknu jim, že jsou to ty vlasy, které sobě trhala Isis, když umřel Osiris.

Mají mne za nesmírně učeného a baví se rádi se mnou. Ale neodvažují se vůbec bavit před panem radou, leda když pan rada udělá vtip, kdežto pak nastane všeobecný tělocvik v smíchu. Když ale pan rada vyjde na chvilku vem, začne hned všeobecné „hejbejte se, škatule“, a každá tvář se rozšíří a každý ponížený hrb narovná. Patří to k dennímu pořádku a tajně vytahují hodinky, nevyjde-li již ve všem pravidelný pan rada.

*

Pověst o mé učenosti šíří se dál a dál. Dovedl jsem přečíst kyrilikou psaný přípis srbský, to je ohromilo. Pan rada pátého oddělení mimojda mně zaklepal na ramena a povídal: „Všechno se může někdy potřebovat, držte se ale praktického!“ Ten pan rada těší se pověsti, že umí psát. Vydal prý také nějakou knihu, myslím že onucologii, totiž návod, jak nejpraktičtěji onuce na noze skládat.

*

Takového něco jaktěživ více nespatřím!

Pan president přišel do našeho oddělení pro nějaký akt. Vystoupil jednou nohou sám na žebřík, a když ji zas sundal, vstoupl na nohu pana Hlaváčka. Starý ten osel nechtěl ze samé úcty říci panu presidentovi, že mu stojí na noze. Připadal mně jako druhý Laokoon; v jeho tváři byla nesmírná bolest, a přec nezmizel z ní povinný akademický úsměv nízkého úředníka. Konečně spozoroval pan president, že někdo těsně za ním stojí; chtěl se na neslušného obořit, tu ale viděl, že nemá pod sebou cíp aktového balíku, nýbrž jen poníženou cizí nohu. „Ah pardon!“ řekl s milostivým úsměvem. Pan Hlaváček se ale belhal ku svému stolku, usmívaje se v bolestech svých velkých, pravý vzor ušlechtilé dojemné plastiky. Ostatní mu jistě záviděli; kdo ví, kdy mu to prospěje!

*

Pan president se mne ráčil zeptat, nemám-li žádné sestry. Porozuměl jsem tomu starému mládenci, — ale počkej, ta otázka ti bude drahá! Vždyť já vím, pane presidente, kde ráčíte holdovat lásce; nejkrásnější ze všech akcesistů mně to řekl! Je prý opravdu hezka ta vaše milenka; snad bude o to pro mne hezčí, oč já jsem mladší vás. Až ji uvidíme! Nebude-li pro nás, snad bude pro pana akcesistu, který se má za samého Narcisa! Něco se stane!

*

Pan president ráčil nás všechny svolat k sobě do presidiálního svého pokoje. Bylo nás mnoho co do kusů a před námi stáli páni radové, my ostatní, učinivše každým zádům páně presidentovým slušnou poklonu, stáli jsme bez pohnutí.

Pan prezident seděl a psal, dlouho sobě nás nevšímaje. Vedle mne stál druhý exemplář praktikantské mé mizerie, v dosti slušném a lidském vydání. Řekl jsem mu nějaký vtip do ucha, už nevím jaký, jistě ale špatný, neboť se ani nezasmál. To mne dopálilo, opakuju mu vtip a sprovázím jej zachechtáním. Garnitura mého vtipu působí, soupraktikant vyhrkne jako raketa — všeobecné ustrnutí, nejvšestrannější opštkování — pan president vstává.

Vstal, postavil se a mluvil.

„Dal jsem si vás zavolat, abych vám řekl, že děláte slohem svým hanbu našemu úřadu u všech vyšších instancí. Jeden rodí samé slony a druhý samá půlčata, prostředně a tedy slušně dlouhou a vypracovanou periodu jsem od vás nečetl již mnoho let, vlastně nikdy. To pochází z toho, že píšete pořád dál, aniž byste myslili, nebo zas, že vás každá myšlénka ihned omrzí, žádná vážnost, žádná opravdovost. pak ale je také vidět, že ani neumíte německy, a já vám řeknu, proč neumíte: proto že žvatláte pořád a pořád česky! A proto zde mocí svého úřadu zapovídám, aby nikdo neodvážil se v úřadě slůvka po česku promluvit, i radím každému co přítel a představený, aby rovněž se choval i mimo úřad a aby hleděl pilným čtením sobě sloh svůj zlepšit. Jděte zas ku své práci, pánové, a pamatujte sobě, že nikdo nepostoupí výš, kdo nebude mít sloh!“

Nastalo kruté polování po celém úřadě i obcházel pilně každý od muže k muži, aby sobě opatřil potravy z kuchyně německé. Kdo měl doma nějaký starý ročník „Bohemie“, byl považován za něco.

Rozmluvy české přestaly. Leda že dva zcela důvěrní, z nichž jeden ví, že druhý není udavačem, slůvko po česku sobě řeknou na chodbě nebo v mrtvém archívu. Připadají mně jako tajní šňupáci.

Já mluvím po česku dál a hlasitě, všichni se mne štítí.

*

Je konec prvního aktu dnešní činohry. Pan rada vyšel jako Molierův „Le malade imaginaire“ na konci prvního aktu vychází. Zábava v meziaktí.

Rozprava u stolku v pravo ode mne:

„Dnes máme pátek, už se těším na knedlíky, moje žena je dělá, že se jen rozpadávají.“

„Maso nemíváte v pátek?“

„I ano, půl libry pro všechny jako vždy. Co bychom vařili! My světíme jen největší posty a pak si popřejem ten kousek ryby. Aspoň jednou za čas kousek ryby slouží ku zdraví!“

„Takhle kousek černé s knedlíkem a kousek smažené! Pro děti — vy arci nemáte dětí — musí být něco z mouky. V loni poslala nám švagrová kopu hlemýžďů, žena je udělala šlampet.“

„Že se o postu jedí divoké kachny, tomu rozumím, žijou ve vodě; ale hlemýžď leze přec po zahradách!“

„Nechal jsem si říct, že jednou byli hlemýždi jenom ve vodě. Ostatně lezou tak, jakoby plavali, a jsou němi jako ryby, to to bude! — Ale to je divno, že ryby nejedí žádné maso, ony to vědí, že samy jsou postním jídlem!“ —

Rozprava u stolku vlevo ode mne:

„Pan president má pravdu. To jsou beztoho samí blázni! Ne, co se ti lidé namluví hloupostí! Němčiny potřebujem a dost, jak pak bychom psali! A kdo chce děti nechat trochu frančtiny naučit, dobře!“

„Nemůže jim to škodit!“

„Moje dcera by nepromluvila na ulici česky za žádnou cenu. Když se někdy zapomenu a na ulici na ni jen slovo česky promluvím, hned se začervená a řekne mně: ‚Ale papá, ty na sebe pranic nehledíš!‘“

„Ano, ano, tak je to!“

„Ondyno jsem četl v novinách, že chtějí nalézt nějakou řeč univerzální. To je pitomost!“

„Pánbůh by to ani nedovolil!“

„Ať se naučí každý německy, a je to!“

„Ba!“

Dveřím nejbližší zahvízdne „pšt“. Vše je hned u svých stolků.

Pan rada vkročil s rozepjatou vestou.

„Zdá se mně, že puknu, jak tloustnu,“ praví, „musím buď k doktorovi nebo k babičce!“

Tělocvik v smíchu.

*

Kde je taková duševní chudoba, musí být také chudoba hmotná. A je! Podivil jsem se, jaký ti lidé žijou život povrchně klamný, uvnitř bídný.

Snad dvě třetiny z nich mají gážovní archy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce. Chodí k nám bába rohlíčkářka, té první zaplatí a druhého od ní zase na dluh berou. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by byl jeden druhého k návštěvě zval; nejspíš že se stydí za domácnost svou.

Člověk porozumí pak ledačemu!

*

Dnes jsem dostal presidiální přípis, abych sobě dal ostříhat trochu dlouhé své vlasy. To bych byl blázen!

Mám teď spojence. Nejkrásnější ze všech akcesistů začal se mým návodem podepisovat Wenzl Narcis Walter. Jeden takto okrášlený akt dostal se do rukou pana presidenta a ten na nejkrásnějšího přiletěl. Prál mu, aby se dojista zanechal všechny takové hlouposti a raději pilně pracoval, že prý beztoho leností až smrdí. Narcissus poeticus a smrad!

Však já vím, co panu presidentovi u spojení s nejkrásnějším nevoní. Je to ten chodník pod jistými okny!

*

V důvěře, že mne pan Eber neprozradí, vylhal jsem si dovolenou. Řekl jsem, že mně babička, po níž dědit mám, k smrti stůně.

Pan rada mně dovolenou sice dal, podotknul ale přísně, že by praktikant ani neměl mít babičku.

— — — — —