Povídky malostranské/Týden v tichém domě/III. V rodině pana domácího

Povídky malostranské – Týden v tichém domě Jan Neruda
II. Dům se z větší části probudil	III. V rodině pana domácího	IV. Monolog lyrický

Údaje o textu
Titulek:	III. V rodině pana domácího
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 16–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Již je čas, abych určitěji naznačoval dějiště a osoby. Při těchto visím na náhodě, jak která v průběhu začínajícího právě téhodne pošine se sama v popředí; o dějišti ale mohu hned říci, že to jeden z nejtišších domů tiché Malé Strany. A dům to stavby divné, jakých arci ještě více na nejpříkřejším svahu Ostruhové ulice. Dům má poměrně značnou hloubku, prostým průčelím svým dívá se v ulici Ostruhovou, kdežto zadní část budovy hledí do hluboké a mrtvé uličky Svatojanské. Tím svahem se stává, že zadní část vzdor svým dvěma patrům je přec nižší než jednopatrová část přední. Obě ty části nejsou budovami spojeny, zdi sousedních domů trčí mezi nimi do výše, ale slepě, bez oken.

V přední části lze z ulice vidět v levo krám hokynářský, v pravo hospůdku. Do prvního patra nechodí se schody z průjezdu temného, nýbrž musí se vyjít na schůdky do dvora vedoucí, odtud v pravo po krátké pavláčce k točitým schodům, těmi nahoru zas na krátkou pavláčku, z ní do malé chodby. Patro to tvoří do ulice i do dvora jediný byt, obydlený hospodářským úřadníkem, žijícím na odpočinku zde se ženou a dcerou. Pan doktor, vlastně pan Josef Loukota, praktický amanuensis bez doktorátu, má u nich pokojík v podnájmu a musí skrz kuchyň do obydlí svého.

Točité schody jdou ještě o něco výš, až k půdě.

V pravo i v levo od schůdků dole jsou dřevníky. Dvorek je značně svislý. V přízemí zadní části domu je známé nám již obydlí nebožky slečny Žanýnky, vedlé něho schody do sklepa, vedlé těch zas točité schody do dvou, dlouhými pavlačemi opatřených pater a opět dál na půdu. V druhém patře bydlí Josefinka s nemocnou starší sestrou svou i s matkou, vdovou to po úřadníku panském. Byt jejich, taktéž celé, ostatně dost skrovné patro zaujímající, má okna do dvora i na Petřín.

V prvním patře bydlí pan domácí se svou rodinou, již jsme byli už zběžně na pavlači spatřili. Učiňme zde slušným způsobem přední návštěvu.

Kuchyní, v níž spatřujeme nyní starou Bavorovou opět a sice u pracích necek co posluhovačku paní domácí, vkročíme do prvního pokoje. Nářadí je tu dosti jednoduché a nemoderní. V levo ustlané lože, pokryté pletenou přikrývkou, v pravo prádelník a vysoký šatník, zde onde několik sedadel, uprostřed kulatý, potrhaným trochu a vybledlým kobercem pokrytý stůl, v oknech po šicím stolku a sedadle i podnožce, na stěně mezi okny velké zrcadlo, na stěnách ostatních, zeleně malovaných, prázdno. Na prádelníku a zrcadelním rámci nasadil se prach; avšak to neškodí, teprv druhý pokoj je pokojem parádním, proto také říká Bavorová pokoji prvnímu jen „parádní vorzimmer“. V druhém, parádním tedy pokoji je na stěnách několik iluminovaných litografií, a nářadí skládá se z piána, kanapé, stolu před ním, as šesti, bílými pokrývkami opatřených, v kruhu kolem stolu nastavených sedadel a opět lože. Lože to je odestláno a povaluje se na něm holčice, druhá dcerka to domácí. Třetí pokoj je ložnicí rodičů.

U jednoho okna prvního poschodí sedí paní domácí, u druhého sedí slečinka. Matka je posud jen na polo oblečena, dcera posud jen ve spodničce, ač jde již na jedenáctou.

Paní domácí je dáma velmi ostrých tahů, obličeje až stlačeného a v špičatou bradu vybíhajícího. Má nasazeny brejle a šije velmi pilně na hrubém jakéms plátně. Černé, na plátnu vytištěné marky ukazují, že to prádlo vojenské. Slečna je, abychom vyjádřili se krátce, blondýnkou nejfádnějšího druhu. Její obličej činí ji matce podobnou, jen že ostrost tahů je trochu zmírněna a špičatá brada že má pro sebe alespoň jakýs ten půvab mladosti. Oči její jsou světle modry, vlasy nezdají se být husty, jsou ale posud v papiloty svinuty. Vidíme nyní, že je přec již značně přes dvacet let.

Košík se šicím náčiním stojí na okně a bílé, tenké jakés prádlo leží na sedadle vedle slečny. Červené, na prádle ležící klubíčko dokazuje, že slečna buď prádlo znamenat začala neb alespoň začít chtěla. Na uprázdněném stolečku, při každém pohnutí se kývajícím, stojí miska s kalamářem, vedlé něho je odevřené album s rozloženými a popsanými pamětními lístky, před slečnou na podložených starých novinách jeden lístek bílý, a na okně je po ruce rozložený sešit, popsaný samými německými verši. Slečna chce zajisté kus poesie na ten bílý lístek vkouzlit, ale je patrno, že nemá péro ještě dost připravené; zkouší je na pokraji novin, i pomáhala mu již všelijak, jak její inkoustem počerněné rty svědčí.

Matka vyzdvihla hlavu, pohledla k dceři a zavrtěla hlavou.

„To se ti té práce chce! — Slyšíš?“

„I vždyť budu!“

„Ty’s byla v kuchyni, Matyldo, když ráno Loukota se k nám díval? To je vždy jeho ranní modlitba!“

„Copak je mně do něho, ať se dívá!“ odpovídala Matylda hlasem ostře pronikavým.

„No, věř mně, že by mně byl vždycky milejší než ten nadporučík!“

„Mně ne.“

„Je také mladší a je hodný, známe ho už léta. Musí mít hezky peněz našetřeno!“

„Ale maminko, ty jsi fádní!“

„A ty’s husa!“

„Co pak jsem ručník, že se pořád o mne utíráš? Nech mne přec dělat, co chci!“

„I vždyť já tě nechám, ty bys mi stála za zlobení!“ pravila matka, odložila šití a šla do kuchyně.

Bylo patrno, že by slečně také za to nestálo, aby se zlobila. Rovnodušně položila sešit s verši před sebe, namočila ještě jednou péro a začala na bílý lístek klást písmenku vedlé písmenky. Kladla je pomalu a s patrnou obtíží. Konečně byla první řádka dovršena, po slušné časové mezeře pak řádka druhá, třetí; až po půlhodinném namáhání skvěla se již celá sloha na papíru. Zněla věrně takto:

Roszen verwelken Mirthe bricht
Aber wahrer Freundschaft nicht;
Wahrer Freundschaft soll nicht brechen
Bis man einst von mir wird sprechen
                „Sie ist nicht mer.“

Čtveroverší bylo napsáno švabachem, emfatický konec latinkou. Slečna Matylda dívala se na poetické dílo své velmi spokojeně, přečtla sobě verše ty dvakrát nahlas a podruhé pronesla krásný konec hlasem tuze dojemným. Pak začala podepisovat jmeno. Napsala celé „M“ a polovic „a“, v tom péro z nedostatku potravy selhalo. Slečna namočila znovu, přiložila ruku zas k podpisu a v tomtéž okamžiku byla vedle začatého „a“ velká kulatá kaňka. Energicky zdvihla slečna lístek a slízla kaňku jedním rázem.

Patrno, že jí ta kaňka nespletla a že kvůli ní nezačne psát znovu; drželať lístek proti světlu a čekala, až mokrý pruh nebude více mokrý. V tom však vkročila matka z kuchyně spěšně do pokoje.

„Baurovic jdou k nám — a ty nejsi ani ještě oblečena,“ volala již mezi dveřmi. „Vezmi honem něco na sebe!“

„Co pak tu zase chtějí ty sůvy!“ mrzela se slečna a schovala lístek ještě nepodepsaný do podložky. Vstala a šla k posteli, na níž ležel bílý domácí živůtek. Paní domácí mezitím rychle sebrala své hrubé šití a hodila je do druhého pokoje za dvéře. „Valinko, teď nevstávej, jde sem někdo,“ zavelela dovnitř a zavřela zas dvéře.

V kuchyni bylo již slyšet tázající se ženské hlasy. Slečna Matylda běžela na své místo a vzala červené klubko do ruky, paní domácí taktéž skočila k oknu a začala se v šicím košíčku hrabat.

Na dvéře se zaklepalo.

„Kdo to?“ tázala se paní domácí.

Dvéře se odevřely a za nimi se objevily dvě ženské, k vůli dojmu jakoby se vstupem váhající.

„Ach — paní Baurová — Matyldo, podívej se, kdo to k nám jde!“

„Ale ale, to je radost!“ zvolala dobrá slečna Matylda a tleskala radostně. „Marie, ty’s hodna, počkej, tak dlouho nepřicházet!“ a obejmula vřele mladší z příchozích.

„Jen na skok jsme tady, Frau von Eber,“ vysvětlovala starší. „Jdem nahoru k panu strýčkovi kanovníkovi a Marie nedala pokoje, chtěla vidět slečnu Matyldu. Proč pak nás tak dlouho nenavštěvujete? To jé vidět, kdo o koho stojí, my přicházíme přece častěji, dnes jsme tu ale věru jen na skok. Povídala jsem Marii, že snad ani nepřijdem vhod, v pondělí, když se pere —“

„Ale toto,“ odmítala paní domácí, „co pak to překáží, že se v kuchyni pere! Snad si ale přec u nás sednete?! Vida, děvčata se ani nepustí, ty se mají rády! Jen slečinku neudus, Matyldo!“

Podala dámám poblíž oken sesle. Starší z přišlých, velmi elegantně oblečených dam byla as padesátiletá, mladší byla as třicetiletá, mající ale v suché, matčině podobné tváři vzdor dvornému nyní úsměvu výraz již nevýslovné unavenosti. Jen oko mladší té dámy svědčilo o jakés pichlavé živosti a bloudilo pátravě po předmětech.

Rozmluva se zapředla a vedla se hned česky, hned zas německy, podle vzletu.

„Jen prosím, není-li tu nikde průvan,“ mínila stará dáma sedajíc. „Moje zuby trpí tuze rheumou! — Krásné nebe nás dnes vylákalo, — slečinko Matyldo, to je dnes krásné nebe venku!“

„Já je vidím, je skutečně krásné, elegantní.“

„Velmi elegantní,“ přisvědčila slečna Marie.

„Paní Ebrová snad už dnes šila?“ ptala se zas paní Baurová a zdvihla ze země ostřižek plátna. „To je přec — komisní plátno?“

„Ano, to je plátno — komisní plátno,“ nutila domácí paní ze sebe v okamžitých rozpacích. „Naše posluhovačka, chudá žena, šije do komise, a když mně pere, pomohla jsem jí trochu. Mně je jí líto, co se napíchá, než si asi padesát krejcarů za týden vydělá! Ten lid se musí dřít!“

„Ano, chudáci!“

„A co pak ty děláš, Matyldko! Ty vyšíváš známky do prádla? Ukaž, jaké děláš písmenky!“ zapřádá slečna Marie hovor. „M—K? Ach, teď se pamatuji, vždyť já slyšela, že jsi nevěstou, to ti musím tedy štěstí přát!? Slyšela jsem, že je to nadporučík Kořínek? Sešla jsem se s ním u strýce jednou, znám ho trochu — máš ho ráda?“

Slečna Matylda se ani nezačervenala, naproti přítelkyni toho také není třeba. „Ano, odhodlala jsem se! Prosím tě, čeho pak se člověk dočká! On je hodný a má mne rád, nač bych taky zakysala?“

„Nevšimla jsem si ho dobře — mně se zdá, že je blondýn — nebo by to měl snad už šedivé vlasy?“ mínila slečna Marie nevinně a zahrávala si s lístky pamětního alba.

„O, Kořínek není tak stár!“ červenala se Matylda zlehýnka. — „On měl jen — povídal mně to už — v Štýrském Hradci vždycky tak nezdravé byty a ležel hlavou zrovna u vlhké zdi. On není opravdu tak stár!“

„Tedy se jen tak dělá, čtverák! Těm mužským není v ničem co věřit!“

„O ten je prohnaný! Včera jsem se mu nasmála. Škádlila jsem ho, že tak mnoho kouří, a ptala se, proč. On mně odpověděl, že chce mít pysky už navykly práci, až začne jednou do opravdy hubičkovat. Der ist witzig!“

Slečna Marie prozrazovala nevinným zachechtnutím, že sdílí náhled o vtipu páně Kořínkově. „Ale proč šel tedy z řadového pluku k oděvní komisi, když je ještě dost statečný?“

„Chtěli ho poslat až do Dalmácie, dal se tedy přesadit z řadové služby proto, že ho už opouštěla paměť —“

„A nebyl by trefil pak až z tak daleka domů, chudák!“ mínila slečna Marie soucitně.

„Nějakou chybu má každý muž a Kořínek má peníze!“ rychle podotýkala slečna Matylda. „Otec jeho si jich vydělal ve francouzských válkách.“

„Ano, slyšela jsem, kupoval tenkrát zlámané nohy nebo co — ale tomu my děvčata nerozumíme!“ dodala zas slečna Marie zcela nevinně. „Vida, vida, jaký ti to napsal krásný pamětní lístek“ — a čtla polohlasitě verše lístku.

Na lístku stálo:

Dein treues Herz und Tugend Pracht
Hat mich in dich verlibt gemacht,
Mein Herz ist dir von mir gegeben
Vergissmeinnicht in, Todt und Leben.

W. Korzineck, Oberlieutenant.

„Pročpak ale nevypsal celé jmeno, jmenuje se Wolfgang nebo Viktor nebo jak?“

„No — on se jmenuje Vácslav, ale nelíbí se mu to. Říká, že se chtěl dát o každé kostelní parádě překřtít.“

„A zdehle máš celý cahier veršů!“

„Půjčil mně Kořínek.“

„Aha, abys mu z nich také něco vypsala! To je pěkné! — Mamá, nepůjdem ještě?“

Matky se byly rozhovořily o věcech domácích. „Půjdem, máš pravdu! Škoda ale, že nevidíme pana z Ebrů, nu arciť, on je v kanceláři! Ale, kdepak je můj malý andílek, má Valburga, není doma?“

„Je, ještě však leží. Nechávám ji dopoledne vyležet, to prý je dobré pro hlas! Valinka bude zpěvačkou, no, každý se jí diví. Jako čertík je do hudby, když vstane od piana, kouří se až z něho!“

„Ale já musím svého andílka obejmout, to by bylo pěkné, abych šla bez hubičky domů! Je tady vedle, je-li pravda?“ a paní Baurová blížila se dveřům druhého pokoje.

„Ale vždyť tam nemáme ani ještě ustláno,“ bránila paní domácí.

„Prosím vás, paní Ebrová, mezi námi! Vždyť je to u nás taky tak!“ a již byla ve dveřích.

Nezbývalo ostatním, než aby šly za ní. Paní Baurová spatřila na podlaze hromadu komisního šití. Lehýnký úsměv přeletěl hubenou její tvář; ani však nemukla a šla rychlým krokem k posteli.

„Nechte mne — já nechci!“ bránila se Valinka obejmutí.

„No, buď přece slušna, co pak je to!“ kárala ji matka. „Ale co mne napadá! Ve čtvrtek večer máme u nás malý koncert, přijďte přec taky, paní z Baurů! Matyldo, domluv slečně Marii, aby ve čtvrtek zcela jistě přišla!“

„Přijdem, přijdem obdivovat se našemu andílkovi,“ slibovala laskavě paní Baurová.

Druhý, parádní pokoj byl tak veliký jako kuchyň a první pokoj dohromady, měl tedy také dvě okna do dvora. Slečny přistouply, vedouce se za ruce, k jednomu z nich. Viděly právě mladého Bavora, an ubíraje se ze Žanýnčina bytu a drže chumáč listů v ruce kvapil k prvním točitým schodům.

„Kdo je to?“ tázala se slečna Marie.

„Náš špaček, syn naší posluhovačky, hokynářky! Ale strašně nadutý, on nosí i kabát přes ruku!“

„Špaček se jmenuje?“

„Ne, Bavor, ale my mu přezdíváme špaček. Jednou nám ulít’ špaček a papá myslil, že ho vidí na střeše. Když ale papá vylez’ nahoru, nebyl to špaček, nýbrž cíp od kabátu mladého Bavora; mladý Bavor tam vždy na střeše studoval. Teď tam jde zas, podívej se!“

„On tedy studuje?“

„Ne: Teď je v úřadě u mého papá, ale papá říká, že z něho nic nebude, že prý by udělal nejlíp, kdyby skočil z mostu do vody jako svatý Jan.“

„Děvčata, děvčata, rozlučte se přec — vždyť už musíme jít, Márinko!“ volala paní Baurová.

Slečinky se začaly objímat. Trvalo dlouho, než se nasytily hubiček, trvalo dlouho, než se konečně vykomplimentovaly všechny skrz pokoj, kuchyň až ke schodům.

Paní domácí se slečnou Matyldou zůstaly stát na pavlači.

„Slyšela’s, Matyldo, jak se bála rheumy?“ tázala se paní domácí, když paní a slečna Baurovy již scházely s prvního poschodí do dvora. „A nemá snad ani jediný pravý zub!“

„Ba že ne, děvečka jí myje zuby po obědě vždy zároveň s nádobím!“

Paní Baurová obrátila se u průjezdu a kývala ještě jednou na rozloučenou přívětivě rukou. Slečna Marie poslala slečně Matyldě ještě několik třepetavých hubiček. Pak zmizely v temném průjezdu.

„Bůh ví pokolikáté již si znamená ta Matylda prádlo na jiného vždy ženicha a kolikrát už zas párala,“ mínila slečna Marie, urovnávajíc sobě mantilu. „A snad bude pořád párat!“

„Což ale Kořínek? Viď, že strýc jednou o něm s tebou mluvil? — Co tomu říkáš?“

„Mhm! — no!“ mínila slečna Marie a vyhoupla se na ulici.