Povídky malostranské/Svatováclavská mše

Povídky malostranské Jan Neruda
U tří lilií	Svatováclavská mše	Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno

Údaje o textu
Titulek:	Svatováclavská mše
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	literatura.rychnovsky.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Seděl jsem dole na schodech vedoucích na kostelní kůr a sotvaže jsem dýchal. Přivřenými mřížovými dveřmi viděl jsem dobře po chrámě, vpravo k stříbrnému náhrobku svatojanskému a přespříč chrámu k sakristii na druhé straně. Již bylo dávno po odpoledním požehnání, Svatovítský chrám prázdný. Jen u hrobu svatého Jana klečela ještě zbožná má matka, pohřížena v modlitbě, a od svatováclavské kaple přicházel starý kostelník, vykonávaje poslední svou obchůzku. Šel na tři kroky kolem mne, zabočil ku východu pod královským oratoriem, zaharašil klíčem, otočil zámkem a cvaknul ještě na zkoušku klikou. Pak šel dále a teď vstala také má matka, požehnala se a kráčela vedle kostelníka. Náhrobek mně oba zakryl, slyšel jsem jen dunící kroky jejich, jednotlivé zvuky rozmluvy, pak se objevili na druhé straně u sakristie. Kostelník bouchnul tu dveřmi, zas zaharašil zámek, cvakla klika, a teď šli k pravému východu. Jasně zaznělo as dvoje zapadnutí železa a já byl v kostele sám a zavřen. Podivný cit mnou zachvěl, přes záda mně přeběhl horký proud — ale pocit ten nebyl nepříjemný.

Honem jsem vyskočil, vyndal kapesní šátek a přivázal jím co možná pevně mřížové ty dvéře, které se takto zavíraly jen na kliku. Pak jsem rychle kráčel po schodech vzhůru na první odstavec kůru, přitlačil se zde ke zdi a usedl zase na stupínek. Učinil jsem obé z opatrnosti. Byl jsem pevně přesvědčen, že dvéře chrámové se otevrou ještě jednou a jimi že dlouhými skoky veběhnou kostelní psi, určení za noční stráž. Nikdy jsme my ministranti nespatřili sice kostelních těch psů, ani zaštěknout jsme je nikdy neslyšeli, ale vyprávěli jsme si, že jsou tři, velcí, strakatí, zlí, vypadající zrovna tak jako ten hafan krále Václava, namalovaný na obraze za hlavním oltářem. Neštěkají prý nikdy, což je známkou největší psí zloby.

Věděl jsem, že velcí psi umějí i kliky odvírat, a proto jsem dolejší dvéře připevnil šátkem. Soudil jsem, nahoru na kruchtu pak že za mnou nemohou. Ráno ale, až je kostelník zase odvede, že sejdu beze všeho nebezpečí opět dolů. Ano, jednalo se o přenocování v Svatovítském chrámě. O tajné, to se rozumí. Ale o velice důležité. Věděliť jsme my hošíci naurčito, že den co den a vždy zrovna o půlnoci slouží svatý Václav ve své kapli svatou mši. Abych se přiznal, byl jsem zvěst o tom mezi svými soudruhy rozšířil vlastně sám. Měl jsem ji ale z dobrého, zcela spolehlivého pramene. Kostelník Havel — říkali mu Havel Krocan, pro neobyčejně dlouhý a skvostný jeho nos — vyprávěl o tom doma u rodičů mých, a když vyprávěl, stříhal tak podivně očima stranou po mně, a já uhodl ihned, že nechce, abych o té tajnosti zvěděl také já. Sdělil jsem ji nejlepším svým dvěma kamarádům a usnesli jsme se, že se na tu půlnoční mši podíváme, — svatý Václav byl náš ideál. Já co hlavní zasvěcenec měl jsem ovšem přednost a dnes jsem tedy první z trojice seděl na spodním kůru, zavřen a oddělen od celého světa.

Doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou. Dovedl jsem s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že sobě staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. Rozumělo se samo sebou, že zůstanu tam přes noc, ráno ale že se dostavím určitě zas na roráty, k ministrantské své povinnosti. Prozradím-li se později, co na tom, vždyť mohu vyprávět, jak svatý Václav slouží mši! Podobalo se mně, že budu pak skoro tak vzácnou osobou jako stará Wimmrová, matka hradčanského truhláře Wimmra, která viděla v čas cholery jednou na vlastní oči, jak kapucínská panenka Mana, oděná zlatým svým talárem, kráčela v noci po Loretánském náměstí a kropila domy svěcenou vodou. Lidé tenkráte se těšili, že úmoru pozbudou; když ale cholera právě v těch domech pak řádila ještě krutěji než dřív, připadli teprv na pravý výklad, že totiž panenka Mana sama si v sousedství vykropovala ty, kteří měli vejít k ní do nebeského království.

Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli — bila čtvrt — bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně — ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?

Zvedl jsem se ze stupínku a pomalu jsem se narovnal. Nejbližším velkým oknem vnikalo již jen mdle a šeře denní světlo. Bylť již pozdní listopad, po svaté Kateřině, a den krátký. Zvenčí zalehnul ke mně málokdy nějaký zvuk, ale každý zalehal hlasně. Kvečeru je v končině té až smutně ticho. Někdy zalehnul těžký krok jednotlivcův. Po přestávce jsem slyšel kroků víc a kolemjdoucí dva mužští hovořili hrubými hlasy. Pak se ozval temný rachot v dáli. Těžký nějaký povoz projížděl as průjezdem hradním. Rachot se stal jasnějším, patrně byl povoz vyjel již sem na prostranství. Ale stále to harašilo silněji a blíž, kopyta cvakala, těžké řetězy zvonily, velká kola se drkotala, patrně to jede vojenský vůz kolem do svatoj irských kasáren. Hlomoz byl tak silný, že se až kostelní okno lehýnce rozdrnčelo a někde na vyšší kruchtě vrabci nepokojně zapípli. Hluboce jsem sobě při tom zapípnutí oddechnul; vědomí, že tu někde jsou přece se mnou živí tvorové, svlažilo mysl.

Ostatně nemohu říci, že bych byl v chrámové té samotě cítil tesknotu, strach. Také proč? Byl jsem sobě sice vědom neobyčejnosti svého podniku, ale žádné chyby. Žádné vědomí hříchu neskličovalo a netisklo duši mou, naopak, cítil jsem se nadšeným, povznešeným. Náboženské nadšení jako by ze mne bylo učinilo zvláštního, vznešeného tvora, nikdy předtím — a přiznám se: nikdy také již potom necítil jsem se tak dokonalým, tak všeobecné závisti hodným. Byl bych se klaněl snad sám sobě, kdyby dítě bylo té hloupé samolibostí mocno, jaké bývá dorostlý člověk. Jinde a jindy bych se byl bál třeba strašidel — ale zde v kostele neměla strašidla přece pražádné moci! A duchové pochovaných zde svatých? Měl jsem dnes zde co činit jen se svatým Václavem a ten přece mohl mít jen upřímnou radost ze mne, že se tolikerého odvažuju, jen abych ho viděl v slávě jeho a jak slouží pánu bohu. Bude-li chtít, jak ochotně budu mu ministrovat, jak pozorně přenášet kovanou mešní knihu ze strany na stranu a jakž si dám pozor, abych zvonkem nezacinknul ani jedenkrát vice, než je potřebí! A také řemeny u pozitivku dole chci tahat a zpívat, zpívat tak vysoko a krásně, že se svatý Václav až rozpláče, obě ruce mně na hlavu položí a řekne: „Hodné dítě!“

Hlučně bijící pátá hodina mne vyrušila z dumání mého. Vyňal jsem teď ze školské své torby, na řemeni přes rameno převěšené, čítací svou knihu, rozložil ji na zábradlí a jal se čísti. Mladé oči dovedly toho vzdor značnému šeru přece ještě. Ale každý, sebeslabší zvuk venku mne vyrušoval a pokaždé jsem ustal ve čtení, až bylo venku již zas mrtvé ticho. Teď náhle se blížily spěšné, malé krůčky. Zrovna před oknem se zastavily. Mžikem mne projelo radostné přesvědčení, že jsou to oba přátelé moji. Zvláštní hvízdnutí, to naše oblíbené, ozvalo se venku. Chvěl jsem se radostí, že přátelé stále na mne myslejí, že přece sem ještě odběhli, — snad budou, chudáci, pak doma ještě za to biti! Zároveň chvěl jsem se i pýchou, že mne teď as obdivují, že by tak rádi byli as na mém místě, třeba jen hodinku, — celou noc nebudou moci spát ti hoši! A jak rád bych já je pustil na tu hodinku k sobě!

Teď zahouknul Fricek — byl to ševcův Fricek, jakpak bych ho nepoznal! Měl jsem ho tak rád, Fricka, a dnes měl chudák po celý den samé neštěstí! Hned ráno při první mši vylil vodu panu faráři na boty — Fricek se kouká pořád po kostele místo po knězi — a odpůldne ho přistih pan učitel, jak se Fricek hubičkoval s ředitelovic Anynkou a dával jí psaníčko, — my ji měli rádi všichni tři, Anynku, a ona nás taky všechny tři. A teď zavejsknul Kubíček — Kubíček, ichuchu! Jak rád bych byl také zavejsknul, nebo hvízdnul, nebo aspoň hlasitějším slovem se jim ozval, ale — byl jsem v kostele. — Hoši hovořili hlasitě, abych je slyšel, někdy vykřikli, rozuměl jsem ale jen jednotlivým těm vykřiknutým slovům. „Jsi tam?“ — „Juchu! jsi tam?“ — „Nemáš strach?“ — Jsem! Nemám! Když přicházel někdo, vždy kousek odběhli, pak hned zas přišli. Bylo mně, jako bych skrz zeď viděl každé hnutí jejich, a na své tváři cítil jsem stálý rozložený smích. — Teď to kleplo do okna — až jsem se leknul! — patrně hodili kamínkem. A zas! Vtom zahučel blízko na prostranství silný, mužský hlas — slyšel jsem, jak muž láteří a jak přátelé moji utíkají. — Již se nevrátili. — — Ba již ne — marné čekání. —

Poprvé mnou teď zachvěl pocit jakés tesknoty. Vstrčil jsem knihu do torby, přešel k druhému zábradlí a zadíval se dolů do chrámu. Podobalo se mně, že vypadá vše nyní smutněji než dříve, smutněji samo o sobě, bez ohledu na temno. Předměty jsem rozeznával velmi dobře, byl bych je rozeznal při tmě mnohem hustší, bylyť mně známy. Ale na sloupech a na oltářích jako by viselo pašijní modré plátno v dlouhánských pruzích, zahalujíc vše v barvu či bezbarvitost jedinou. Nahnul jsem hlavu přes zábradlí. Tam vpravo se zářilo věčné světlíčko zrovna pod královským oratoriem. Drží je tam kamenný havíř v ruce, známá ve vzduchu visící a barvami dle života natřená karyatida. Světélko zářilo tak tichounce jako nejtišší hvězdička na nebi, ani nezakmitalo. Viděl jsem podlahu dole pod světlem v určité kostky oddělenou, v kostelní lavici naproti v temnohnědém lesku a na nejbližším oltáři skvěl se slabě zlatý pruh na rouše nějakého dřevěného, vykrášleného svatého. Nemohl jsem sobě živou mocí vzpomenout, jak as ten svatý vypadá za světla denního. Zrak se kmitnul zase opět na karyatidu. Tvář havířova byla zdola osvětlena, buclaté formy její vypadaly jako nepovedená, špinavá červená koule; vyboulených očí havířových, jichž jsme se ve dne až báli, jsem neviděl. Trochu dále šeřil se náhrobek svatojanský, na němž jsem, mimo světlejší barvu, nemohl rozeznat praničeho. A zase se dotknul zrak havíře a tu se mně pojednou zdálo, že drží tu hlavu nějak schválně tak nazad, jako při potměšilém smíchu, a že ta červenost je také jen z toho smíchu, z utajovaného. Snad že očima mžourá stranou, po mne a směje se mně. Vtom mne opanoval strach. Zavřel jsem oči a jal se modlit. Pak mně ale hned zas bylo volněji, vstal jsem a pohlédl na havíře srdnatě. Světélko zářilo klidně dál. Z věže bouchala hodina sedmá.

Avšak nyní se dostavil jiný pocit nepříjemný. Zachvěl jsem se zimou. Venku vládl suchý mráz, zde uvnitř v chrámě bylo ovšem chladno a šatu na těle, ač jsem byl dobře oděn, jsem přece neměl nadbytného. K tomu se náhle počal ozývat hlad. Obvyklá doba večeře již byla minula a já naprosto byl jsem zapomněl opatřit se ku své výpravě něčím. Brzy jsem byl odhodlán hladu hrdinně se protivit, ano viděl jsem v postění svém rozhodně důstojnou přípravu ke kynoucí půlnoční blaženosti. Avšak vkrádající se do těla zima nedala se zapudit pouhou vůlí, bylo mně pohybu třeba, abych se poněkud zahřál. Kráčel jsem po kůru sem a tam, pak jsem došel až za nižší varhany, za nimiž vedly schody ke kruchtě vyšší a hlavní. Úplně obeznámen s místnostmi jal jsem se vystupovat po schodech vzhůru. První schod prasknul a ve mně se zatajil dech. Přece jsem stoupal dál, pomalu a opatrně, jako jsme zde opatrně stoupávali vzhůru o svátcích, aby nás kalkant neslyšel a nezahnal dolů dříve, než jsme mohli nahoře vystoupit někam za muzikanty.

Byl jsem na hlavní kruchtě. Pomalu jsem kladl krok za krokem, až jsem se octnul v popředí. Zde, kam jsme se odvažovali vždy jen s ostychem a dlívali vždy v jakéms poetickém rozechvění, jsem teď dlel jednou sám a sám, nestřežen a nepozorován nikým. Tam nahoře jsou, po obou stranách varhan, stupňovitá sedátka upravena, která se vrší nad sebou jako lavice antického cirku. Na nejspodnější stupeň jsem usedl, zrovna vedle tympánů. — Kdo mně mohl teď bránit, abych si sám zahrál s těmi tympány, které měly pro nás tolik imponujícího půvabu? Dotknul jsem se vedlejšího na povrchu, zcela lehýnce, jako bych ani pelu z něho setřít nechtěl, — pak jsem se ho dotknul prstem zas a poněkud silněji — slyšel jsem teď to dotknutí druhé, ač byl to zvuk skoro až k nepoznání, a nechal hry být. Bylo mně, jako bych se byl dopustil hříšného vyzývání.

Přede mnou se černaly na stoj anech a na vyvýšeném zábradlí velké žaltáře. Také těch jsem se mohl nyní dotknout, mohl jsem zkusit, zdali bych některý z nich uzdvihl, a ve dne bych byl pokušení as neodolal. Ty obrovité žaltáře byly pro nás vždy tak tajuplny. Kování jejich bylo mosazné, těžké; desky polámány; pergamenové listy, které se pomocí dřevěných roubíků obracely, na rozích do špíny ohmatány; a na listech těch se skvěly zlaté a barevné iniciálky, černé, starobylé písmo a na širokých řádcích černé i červené noty, tak velké, že jsme viděli jich tvar ostře i z nejvyššího stupínku. Takový žaltář musil být ohromně těžký, neboť suchý zámecký tenorista jím nemohl ani pohnout — my hoši tím dlouhým tenoristou opovrhovali —, a když měl být některý z nich přendán, musil to učinit vždy tlustý, červený basista, a také ten při tom hekal. Toho basistu jsme milovali, jeho hluboký bas námi zachvíval, jako by tělem naším šel celý proud hudby, a když bylo procesí, drželi jsme se vždy těsně vedle něho. — Zrovna tadyhle přede mnou stával basista vždy o velké a s ním zpívali z jednoho listu ještě jiní dva basisté, ale již ne tak vydatní. O krok dál vlevo stáli dva tenoristé — copak je do tenoru! Ale jednoho z nich, toho menšího, jsme sobě přece vážili. Tloukl také tympány, a když bral paličky do rukou a vedle něho pan kupec Rojko, domácí pán od Kamenného ptáka, nasazoval pozoun, nastával pro nás okamžik nejvelebnější. A ještě dál vlevo stáli hoši zpěváci a mezi nimi všemohoucí regenschori. Slyším napomínající jeho slova před počátkem mše, šustění rozdávaných not, hučení zvonů venku — teď zacinká zvonek u sakristie, varhany spustí preludium, že se hlubokými, táhlými tóny celý chrám otřásá, regenschori natahuje krk směrem k hlavnímu oltáři, náhle teď švihne napřaženou taktovkou a rázem zavlní se hudba plná, krásná, velebné Kyne nese se ku klenbám. — Slyšel jsem zpěváky, hudbu, celou mši jsem prosnil v duchu až do nešeného „Dona nobis pacem“ — ještě nikdy nebyla a nemohla být provedena mše tak krásná, jaká tu vynořila v duši mé, bas zněl v netušené lahodě, každý okamžik zajásal do plného proudu tympán a pozoun. Nevím, jak dlouho trvala ta mše v duši mé, zdálo se mně, že několikrát, mezitímco se vznášely kouzelné zvuky její, z věže sem zapadaly zvuky bijících hodin. Náhle mne zas projel silný mráz a mimovolně jsem povstal.

Ve výši celé hlavní lodě jako by se vznášela lehýnká stříbrná záře. Četnými okny vnikalo světlo hvězdnaté noci, snad i svit luny. Vystoupil jsem na stupátko k zábradlí a pohlédl do chrámu dolů. Oddychoval jsem hluboce a zcela zvláštní vzduch, skládající se z vůně i písně, jaký nalézá se v každém chrámě, naplňoval mi plíce. Pode mnou bělal se mramor velkého mauzolea, naproti u hlavního oltáře zářilo druhé věčné světlo a po zlatých stěnách oltářních jako by někdy, přelétal drobný růžový kmit. — Byl jsem ještě v náboženském rozechvění. — Jaká jen bude asi ta svatováclavská mše! — Na věži venku as zvony k ní nezahučí, bylo by to slyšet do světa a nebylo by více té bájuplné utajenosti. Ale snad zacinkne jasný zvonek‚ u sakristie, varhany se rozezvučí, a náhle, ozářen kouzelně přidušeným světlem, půjde průvod kolem hlavního oltáře a pravou lodí pomalu ke kapli svatováclavské. — Průvod bude nejspíš v témž pořádku, v jakém bývá po odpoledním nedělním požehnáni; jiného pořádku jsem sobě nedovedl ani myslit.

Napřed na červených bidlech lesklé kovové lucerny — nejspíš že je ponesou andělé, kdopak jiný! Pak — kdo ale pak místo zpěváků? Pravdě se nejvíce podobalo, že půjdou po dvou as ty postavy, jichž kamenná barevně natřená poprsí nalézají se nahoře v trifonu; čeští králové, královny z rodu lucemburského, arcibiskupové, kanovníci, stavitelé chrámu. Nynější kanovníci zajisté nepůjdou, nejsou toho hodni, zvlášť ne ten kanovník Pešina! Ten nejvíc urážel cit můj. Jednou, když jsem při požehnání nesl těžkou kovovou lucernu a trochu nakřivo ji držel, dal mně pohlavek. A kdys jindy, když mne zvoník pustil na zvonici, abych ponejprv sám k požehnání zazvonil zvonem Josefem, a já tam byl nahoře sám a sám a pánem těch zajímavých kovových velikánů, a po učiněné práci, pln nejpoetičtějšího rozechvění, jsem zas sestoupil, stál kanovník Pešina dole u věže a právě se tázal zvoníka: „Kterýpak osel to tam byl? Vždyť šturmoval!“

Viděl jsem všechny ty staré pány, s těma kamennýma očima, v duchu, jak zahajují průvod, však kupodivu, trup a nohy jsem si přimyslit nedovedl, nesla se jen ta poprsí, ale pohybovala se přece tak, jako by kráčela. — Pak půjdou snad ti arcibiskupové, kteří leží vzadu v Kinské kapli, a za nimi stříbrní andělé svatého Jana a za těmi s krucifixem na ruce sám stříbrný svatý Jan. — Za ním kosti svatého Zikmunda, jen několik kostí na červeném polštáři, ale polštář také jako by kráčel. Pak všelijací rytíři v brnění, po nich králové a vojvodové ze všech zdejších mauzoleí, někteří oděni skvostně splývajícím rouchem z rudého, jiní, mezi nimi Jiří z Poděbrad, z mramoru bílého. — A pak, nesa stříbrnou rouškou zastřený kalich, sám svatý Václav. Vysoká, mladistvě mohutná postava. Na hlavě místo kvadrátku prostou kovovou přílbu; ale drátěná košile, chránící tělo, je zakryta ornátem z leskle bílého hedvábu. Kaštanové vlasy vlní se v bohatých kadeřích, tvář jeví vznešenou přívětivost a klid. Podivno, dovedl jsem sobě zcela určitě myslit tvar jeho obličeje, to velké, modré oko, zdravím kvetoucí líc, měkce se vlnící vous, ale přece jako by obličej nebyl z masa a krve, nýbrž z klidně zářícího světla. —

Mezitímco jsem sobě představoval průvod příští, měl jsem oči zavřeny. Ticho, umdlenost a rozesnělá fantazie působily — ovanul mne spánek a nohy pode mnou klesly. Rychle jsem se zase narovnal a zrak přelítl chrámovou prostoru. Klidno a mrtvo jako dřív, ale teď pojednou počalo to mrtvo působit zcela jinak na mne. Cítil jsem zároveň, že umdlenost má je již těžká, zimou mně tuhlo tělo, a ze všeho toho padnul na mne pojednou strach, neurčitý, tím lámavější. Nevěděl jsem, čeho se bojím, ale bál jsem se a slabá dětská mysl neměla náhle žádné opory.

Sklesl jsem na stupátko a dal se do bolestného pláče. Slzy tekly, prsa se svírala, hlasité škytání dralo se mně z úst a marně jsem je přemáhal. Chvilkami propuklo škytání tím silněji, rozlehlo se bolně kostelním klidem a nenadálým zvukem tím zvýšil se ještě strach můj. Jen kdybych nebyl tak sám a sám v tom obrovitém chrámě! — Jen kdybych nebyl v něm alespoň zavřen! —

Zas jsem hlasitě zasténal, hlasitěji snad než dřív, a vtom — jakoby v odpověď — zaznělo nade mnou ptačí zapípnutí. — Vždyť jsem tu nebyl sám, vrabčíci tu přenocovali se mnou! — A vždyť jsem dobře znal útulek jejich — mezi trámy zrovna nahoře nad sedadlovými stupni! Měli tam azyl svůj chrámový, bezpečný i před rozpustilými nápady nás hochů. Rukou mohl každý z nás sáhnout tam po nich do trámů, ale neučinili jsme toho nikdy.

Rychle jsem se rozhodnul. S utajeným dechem kráčel jsem pomalu po stupních vzhůru. — Již jsem byl u trámu — opatrně jsem si ještě jednou oddych, vztáhnul jsem ruku — a již jsem držel vrabce v hrsti. Uleknutý pták začal pronikavě pípat, štípal mě silně do prstu, ale nepustil jsem ho. Cítil jsem pod prsty, jak mu malé teplé srdce živě bije, — a teď ze mne spadl veškerý strach. Necítil jsem se víc osamělý, ano, vědomí, že jsem i tvorem silnějším, nadchnulo mne takřka mžikem novou odvahou.

Vrabce, umínil jsem si, podržím dále v hrsti. Nebudu se pak více bát a také neusnu. Vždyť beztoho není do půlnoci už snad tak daleko. Dám pozor, abych hodin zas nepřeslechl. A natáhnu se zde přes dva stupně, ruku s vrabcem přiložím k prsoum a obličejem se obrátím k oknu kaple svatováclavské, abych ihned viděl, když zazáří uvnitř světlo ku zázračné mši.

Umístil jsem se a zadíval tam do okna. Bylo temně šeré. — Nevím, jak dlouho jsem se díval, ale ponenáhlu měnilo se temné šero v okně ve světlejší, objevila se tam barva modrá, vždy jasnější a čistější, až mně bylo, jako bych se díval do nejmodřejšího nebe. Vtom začaly z věže hodiny bít a rána padala za ranou, bezpočtu, donekonečna. — —

Nesmírná bolest mne náhle probudila, bolest pocházející z mrazu. Celé tělo jako by bylo zpolámáno a přetlučeno. Oči jako by hleděly do velké, krvavě rozžhavené pece. A do uší jako by zalehal piskot a kvikot zrovna pekelný.

Znenáhla jsem se vzpamatoval. Ležel jsem na těch dvou stupních, ruku drže přiloženou k prsoum, — ale ruka byla otevřena a prázdna. Naproti mně bylo okno svatováclavské kaple ozářeno vnitřními světly. Pozitivek hučel a nábožný, mně dobře známý zpěv rorátní se vznášel.

Je to snad mše svatováclavská? — Váhavě jsem vstal a sestupoval tiše k oknu tomu, vycházejícímu na kruchtu spodní. Bázlivě jsem sklem pohlídnul dolů.

U oltáře sloužil mši pan farář. Ministroval mu jeden z kostelníků a právě zvonil k pozdvihování.

Oko mžikem a ve strachu sklouzlo na známé místo v lavicích. Tam klečela jako jindy má matka se skloněnou hlavou a bila se v prsa. A vedle ní klečela — staroměstská teta.

A teď zdvihla matka zas hlavu a já viděl, jak jí po tváři kane slza za slzou.

Byl jsem si již vědom všeho. Cítil jsem se smrti zahanben — zoufale nešťasten — hlava se mně náhle rozbolela a točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jížto jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku — ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze. Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Zpočátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly.

Ještě bylo tma a z nebe padal drobný, studený dešť, když lidé vycházeli z rorátů. Pokořený, zklamaný náboženský hrdina stál před kostelními dveřmi, nikdo si ho však nevšímal. Také on sobě nevšímal nikoho, ale když konečně stará matka vedle tety vycházela, cítila najednou na vráskovíté ruce své dva žhoucí rty.