Povídky a arabesky/V Pováží

Povídky a arabesky Otokar Mokrý
	V Pováží	Pouť do Kevlaaru

Údaje o textu
Titulek:	V Pováží
Podtitulek:	Povídka
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a arabesky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1884. s. 3–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Romantickým údolím povážským jel těžký dostavník. Pohyboval se jen zvolna ku předu ospalým klusem zuboženého trojspřeží; chvílemi ustal, pak trhl sebou zase, jakoby vyrušen z hlubokých myšlének, popojel dále a již zakolísal se opět povážlivě, zabrknuv o vyčnívající kámen silnice.

Kráčel jsem pěšky od T… směrem k Z… Dlouhé stíny jehlancovitých topolů kladly se hustým řadem po uprášené silnici; nad zelenými proudy Váhu vznášely se roje průsvitných jepic, splývajíce se šerou parou v jediný mrak, jenž věsil se po vrbách na břehu jako mlžná jinovatka. Dostavník jel těsně podél řeky.

Náhle rozstoupily se na protějším břehu skalní stěny divokrásného údolí v úzký průsmyk, v němž rýsovala se jen bílá, křivolaká čára vozové cesty.

Vůz se zastavil. Byli jsme u přívozu. Vozka seskočil, otevřel ne bez namahání vyviklaná dvířka archy, spustil ublácené stupátko a pomohl sestoupiti dívce, oděné v tmavý cestovní šat. — Vůz odjel; zůstali jsme samotni. Dívka — znavena patrně dlouhou jízdou — popocházela semo tamo ve vlhké trávě, schvácené nožky její dupaly nelítostně žluté květy kosatce, zářící z hustého sítí, a oko její pohlíželo s neutajenou netrpělivostí na pramici přívozníkovu, která se k nám od protějšího břehu zvolna jen blížila.

Neodvážil jsem se vyrušiti dívčinu z okruhu těkavých myšlének; zahaliv se těsněji ve svrchník, zahleděl jsem se snivě do kotoučů páry, jež zdvihaly se nad hladinou řeky jako nad vřídlem.

Znenáhla přiblížila se lodice přívozníkova až k samému břehu. Odrazili jsme. Když octli jsme se již asi u prostřed řeky, zdálo se mi, že počíná pramice povážlivě kolísat.

Darmo snažil jsem se, v husté mlze kolkolem rozeznati náhlou závadu; teprve když zakmitlo v mlhavém kotouči rudé světélko z roztříštěné lodní svítilny, seznal jsem, že zavadila o bok pramice přída těžké obilní lodi, spěchající po proudu přímo k nám.

Náraz byl tak prudký, že byl by málem srazil mladistvou mou společnici do rozpěněných vln; stálať těsně při ohroženém boku pramice a již již brala převahu přes okraj, když uchytil jsem ji ještě v čas za ruku a strhl nazpět do vnitř lodi.

Vše to trvalo pouze několik vteřin; rázné zaklení přívozníkovo a vzájemná výměna hrubozrných urážek byly jediným dozvukem netušeného výjevu. Dlouhá tyč zasmušilého Charona brázdila zase tmavé brody řeky a husté kapky, srčící polokruhem s přívozníkovy žerdi, kropily nás každý okamžik vlahým deštíkem.

― Jak jsem vám vděčná za laskavé přispění, začala dívka ― bez pomoci vaší statné ruky odpočívala bych jistě již hluboko na dně šíleného Váhu.

― Přikládáte nahodilému trhnutí ruky snad větší důležitost, než podobný mimovolný pohyb zasluhuje, odvětil jsem, překvapen měkkým tonem dívčiny mluvy.

― Mimovolný? odtušila tázavě; hlas její zdál se mi lehce zachvívati a pokud jsem seznati mohl v mlhavém soumraku, vystoupil mráček nevole na její čelo.

Nenadálý tento obrat rozmluvy přivedl mne úplně do rozpaků. Neodpověděl jsem ničeho. Tu dopadl úzký pruh světla z přívozníkovy svítilny na líce dívčiny; zadíval jsem se do nich a podivil se něžným, téměř dětsky jemným jejím rysům, po nichž rozkládal se lehýnký nádech tesknoty.

Chtěje předstírati blaseovaný klid bavlněného syna Albionu, sáhl jsem po doutníku, jejž jsem zapálil prudkým škrtnutím sirky. Zatím zvýšil mé rozpaky náhlý zvonivý smích.

― Opět jen trhnutí ruky, šlechetný ochránče, podotkla rozmarně.

Na místě odpovědi na ironickou poznámku, svědčící ostatně o sběhlosti konversační, která prazvláštně slušela dětinské líci dívčině — počal jsem rozpačitě oklepávati popel doutníku o ostrý kraj lodě.

Zatím přiblížila se pramice již k samému přívozu. Tmavé pozadí jeho prostoupeno bylo neurčitou clonou mlhy. Při bližším nahlédnutí vynořily se z ní obrysy elegantního kočáru, před nímž chvěly se silhuetty dvou vraníků, dupajících netrpělivě houžvemi sepjatou podlahu přístaviště.

Jakmile zazvonila tyč přívozníkova o řetěz kamenného pilíře nábřežního, ucítil jsem pod pažím měkkou ruku průvodkyně. Vstoupila se mnou lehkým krokem na břeh a táhla mne přímo ke kočáru.

— Vím, že je cíl naší cesty společný, podotkla mimochodem. — Zahledla jsem v rukou vašich, když stáli jsme ještě na protějším břehu, list téže podoby, jako je tento. Při tom vyňala ze záňadří úhledný lístek, na němž zářila rytířská koruna.

Vzpomněl jsem si, že očekávaje loďky přívozníkovy, přečítal jsem si z dlouhé chvíle — nevím již po kolikáté dopis paní z P., zvoucí mne, jakožto vychovatele mladistvého syna Ludvíka k brzkému nastoupení tohoto povolání, na zámek v Ž.

— Jsem společnicí nové vaší velitelky, pane vychovateli, pokračovala dívka s líčenou vážností, jíž vadil jenom málo utajený úsměv, obehrávající rtíky šelmovsky sešpulené — Vracím se právě z krátké dovolené, kterou strávila jsem u stařičké matky v osamělé chýši pod samým štítem vysokých Tater. Paní z P. uvědomila mne o vašem příchodu, já sama měla jsem dnes již příležitosť poděkovati se náhodě, že svedla mne v pravý okamžik s vámi.

Ukloniv se poněkud neobratně na sedadle kočáru, zapředl jsem rozhovor o poměrech na zámku Ž…ském a zaměstnával jsem dívku po celou cestu rozmanitými otázkami, směrujícími, jak přirozeno, skorem vesměs k osobě paní z P…

Věděl jsem toliko, že je vdovou po starém generálu, jenž padl v nedávném tažení polním r. 1866, zůstaviv jí rozsáhlé statky v rozkošném údolí povážském.

Bližšího nesdělila mi žvavá společnice téměř ničeho; podrobnosti života jejího jsou prý, jak tajemně podotkla, zahaleny neproniknutelnou rouškou, kterou nepodařilo se nikomu i přes úsilovné namahání dosud odhaliti. Slyšela toliko romantickou povídku — za jejíž pravdivosť ovšem nikterak neručí — jak starý generál, kráčeje kdysi s večera temným loubím náměstí nedaleké Žiliny, kde meškal právě za příčinou inspekční cesty, uzřel mladou dívku, potulující se s tlupou cigánů. Snědé děcko tančilo na hrbolaté dlažbě. Chřestíc tamburinkou, přiblížilo se ku vznešenému pánu a žebralo o almužnu. Generál, rozjařen vínem, udeřil ji v surovém žertu ostrou šavlí přes natažené ručky tak silně, že jí malíček levé ruky okamžitě odletěl. Dítě pohlédlo naň při tom nevýslovně krásným, temným okem a s němou výčitkou skácelo se v mdlobách k zemi. Generál poručil sluhovi, odnést poraněné děvče do hostince, kde byl ubytován. Od té doby jej prý více neopustilo. Mladá cigánská žena, vdova po náčelníku pusté tlupy, byla její ošetřovatelkou. Děcko vyrostlo na švarnou dívku, která se stala po letech chotí generálovou.

— Dobře, slečno, že neručíte za pravdivosť toho příběhu, podotkl jsem, když skončila dívka, — jest skutečně až příliš romantický

Posměšný ton těchto slov zarazil rozmarnou vypravovatelku. Rozmluva naše počala váznouti — na konec se dívka úplně odmlčela. Nevěda, čím bych navázal náhle přetrženou nit rozmluvy, umlkl jsem také a schoulil se těsněji do měkkého boku kočáru, jehož jednotvárný drkot ukolébal mne znenáhla v polosnění.

Tu vyrušilo mne náhlé trhnutí vozu. Byli jsme u cíle. Kočár zastavil se před tmavou budovou, jejíž obrovité obrysy zanikaly v noční mlze. Dotknul jsem se zlehka dívky, sedící mi po boku. Jakoby vytržena z těžkého sna, pohnula sebou prudce, ale vzpamatovala se ihned a seskočila lehce jako srnka s aksamitového stupátka. Octnuli jsme se před branou. Všude ticho. Kočí zabušil silně na dubové dvéře. Žádný zvuk uvnitř —; toliko dutý ohlas nárazu pěsti. Teprve po dlouhé chvíli ozval se v nejzažším konci vnitřní prostory nepatrný šramot; brzy na to otevřela se s pronikavým skřípotem uzounká dvířka vrat a v nich zjevila se ospalá postava ženská s lojovou svící. Stín rudého světla zakrýval zprvu černou polomaskou uvadlé její rysy; avšak hned při následujícím pohybu dopadla záře světelná zplna na bledé líce, z nichž vysvitlo zároveň dvé pronikavých — jak se mi zdálo, tmavozelených zraků.

Přiznávám se upřímně, že jen přítomnosť veselé společnice nedávala mi zúplna pociťovati nevolnosť, jaká se mne při tomto uvítání mimoděk zmocnila a která stupňovala se v pravou nechuť, když zaslechl jsem úsečný, sípavým hlasem pronešený pozdrav ženy nás vítající.

Nevím, byl-li to světelný přelud, ale připadalo mi, když svezl se zrak její náhodou ke mně, že skřivila ústa a rty jejími zahrál prazvláštní úsměv, valně podobný plachému zákmitu ještěrky, vyrušené ze sna v rozžhaveném kameni.

Za komornou přibelhal se starý sluha. Rozloučil jsem se vřele s roztomilou společnicí zajímavé jízdy a kráčel jsem za sluhou do své komnaty. Dívka zmizela s komornou v chodbě vedoucí do protějšího křídla.

Chvíli na to zaduněl ještě kočár dubovou dlažbou v průjezdu, pak usnul zámek zase v hlubokém tichu.

II.

Bylo krásné letní jitro. Probudil jsem se v starodávné komnatě, jejíž stěny zdály se mi býti včera ještě jako síně zakletého zámku vyloženy černým suknem. Byly to tmavozelené čalouny, jež splývaly po zdech od stropu, pokrytého vyřezávanými dubovými zdobami. Otevřel jsem okno. Přede mnou rozkládal se daleký sad v plné nádheře květův a svěží, šťavnaté zeleni. Podél křivolakých stezek, posypaných drobounkým, bílým pískem, spínaly se v tmavozelenou guirlandu větvice zakrsalých jabloní, hýčkajíce v řasnatém klíně první ruměnný plod. Za hustou mříží růžových malv vlnilo se pestrou stuhou bohaté kvítí záhonů, až oči duhojasem barev přecházely. Pozadí uzavírala řada vysokých olší, skupených v polokruh na břehu malého jezírka, kde zakmitla se časem sytou zelení rákosu něžná hlava sněhobílé labutě. Za jezírkem prostíral se ranní mlhou nekonečný lán kukuřicových polí, jichž jednotvárnou zeleň prorývala políčka máku v plném, pestrém rozkvětu, nejzažší pak obzor vrouben byl hlubokými, bukovými lesy na úpatí lysých skalních velikánů.

Dýchal jsem s pravou rozkoší balsamický vzduch slunného jitra; dojem pozdního nočního příchodu rozprchl se jako bílá mlha, jejíž prsténce rozplývaly se právě v haluzích staré broskve, vztahující až ke mně z dola ovocem přetížená ramena.

Z idyllického pozorování vytrhl mne lehký šelest kročejů.

Upřel jsem zrak v jasmínové loubí, do něhož vbočovala hlavní stezka sadu a vskutku odhrnula se hned na to záclona listí a z ní vynořila se štíhlá postava dívky, vedoucí se za ruku s hošíkem.

Mile překvapen, zadíval jsem se do dětsky něžných lící včerejší své společnice. Náhoda tomu chtěla, že upřela také dívka zraky v ta místa, kde jsem meškal. Pozdravili jsme se důvěrně jako staří známí. Sestoupil jsem k dívce do zahrady. Hoch — bez pochyby malý Ludvík — byl již zatím upozorněn na příštího svého mentora; soudil jsem tak aspoň z plachého pohledu, jímž mne přivítal.

Po krátké výměně zdvořilých slov vešli jsme do přízemního salonu.

Hoch zatím odběhl.

Zabrali jsme se v upomínky na včerejší dobrodružnou jízdu, ale hovor náš netrval dlouho. Na prahu protější komnaty objevila se v lehkém hedvábném šatě postava mladé ještě, sotva pětadvacetileté dámy. Dívka zdvihla se a spěchala se srdečným pozdravem jí vstříc. Vtiskla jí na ruku vřelý polibek.

Dáma přivinula dívku jemně v náruč a zahlednuvši mne, pokynula na hluboký můj pozdrav lehce hlavou.

― Náš nový vychovatel, pan Karel Kalina, představila mne dívka.

― Ah! buďte mi vítán, odvětila paní, podávajíc mi nedbale jednu z útlých ruček, oděných i při volnosti ostatní toiletty v těsné bílé rukavičky. Políbil jsem ji uctivě a rty mé se chvěly, když ucítil jsem pod hebkou blanou rukaviček měkkou pleť podivuhodně krásně tvořené malé ruky.

― Kde je Ludvík. Růženko? tázala se živě paní z P.

― Představila jsem jej již panu vychovateli, odtušila Růženka.

― S dovolením jeho, dodala, pýříc se při tom jako plná růže, ― odběhl na chvíli k zamilovaným svým labutím.

Použil jsem příležitosti té ku pronešení několika vzletných slov o půvabech zámeckého parku a jako dobře vychovaný člověk neopomenul jsem také zmíniti se lichotivým slovem o příznivém dojmu, jakýž na mne mladistvý můj svěřenec učinil.

Přednášel jsem s velmi učenou tváří cosi o snadnosti úkolu vychovatelského při vlohách výtečných a vábném okolí.

Na tomto úskalí zarazil se proud mé výmluvnosti.

Velké, tmavohnědé oko krásné paní spočívalo na mně s výrazem nevýslovné něhy. Zadíval jsem se v jemný ovál jejího obličeje, jehož rysy, poněkud přisnědlá pleť a lehce zahnutý nosík zdály se mi prozrazovati jižní původ. Pyšně odhrnutý vrchní ret malých, drobnou perletí zářících ústek připomínal mi biblické hedvábí červcové, dvakráte barvené. Bohatý černý vlas, jemně nad čelem zkadeřený, zahrával kovově modravým leskem a kypré tvary mladistvého těla sálaly smyslným dechem, jako by měly každým okamžikem rozechvěti se v omamující „vosí“ tanec východní.

Oslněn okouzlujícím zjevem těkal jsem zrakem semo tamo po komnatě a není divu, že odpovídal jsem zmateně, ne-li naprosto zvráceně na různé otázky, jež mi paní domu kladla. Po krátké chvíli přerušila rozhovor a poroučejíc malého Ludvíka vřele mé péči, odšustila hevábným šatem do svých komnat.

Provázel jsem ji zrakem dlouho ještě, když zmizela za vnitřní portierou vedlejšího pokoje. Z dumavého snění vyrušil mne hlasitý, rozmarný smích. Ohlédnuv se, uzřel jsem u dveří salónu Růženu, jak hrozí mi z daleka prstem.

― Nezapomínejte, roztržitý pane vychovateli, že meškáte v zámku, jenž slove všeobecně zakletým. Doporučuji vám vřele, byste co nejdříve vyňal z cestovního tlumoku svého Telemacha a přečetl si dobře kapitolu o pobytu u Circy. Ale dobře! doložila s tajemným úsměvem a odkvapila do zadu.

Zůstal jsem samoten. Za chvíli dostavil se Ludvík; s vážnou, přísnou tváří zahájil jsem poprvé vychovatelský úřad. Pak odebral jsem se nahoru do své komnaty. Po celý ostatní den, jejž strávil jsem z větší části pořádáním mládenecké domácnosti, nezahlédl jsem ze zakletého zámku nikoho. —

Schýlilo se k večeru. Vyšel jsem z dusné jizby do zahrady. Octnuv se v zahradním salonku, vzpomněl jsem si mimoděk na tajemná slova Růženina; podivný výraz, jímž přioděla se tvář její při vyslovení jména antické čarodějky, vešel mi znova na mysl. Kam směrovala dívčina lehká narážka? Kdo byla vábná ona Circe? Odpověď nehledal jsem dlouho, před duševním zrakem mým vynořil se v plné, svůdné nádheře lepý zjev paní z P.

Pohřížen zcela v dojem lesklé vzpomínky, kráčel jsem nazdařbůh dále zahradou. Západní slunce oblévalo koruny košatých mandlí žhavorudým leskem, révy po návrších planuly jako hořící keře, kvítí v záhonech kladlo jedno po druhém těžkou, vůní opojenou korunu na měkký polštář listí, kam vkrádala se bohatá krůpěj vlahé rosy. Došel jsem, zabrán v myšlénky, až na břeh jezírka. Ve vrcholcích olší zmlkal snivý sten ptactva tak zvolna, jako blábolení děcka, než ukonejší se v pevný spánek; na místě zpěvu ptačího rozléhl se kolem jako na povel pronikavý vřesk drobného obyvatelstva rákosu v jezerní bažině.

Nevím, zda napadla komu již podobná bizarní myšlénka, ale mně zdá se vždy, že slyším v pusté oné směsici zvuků, jimiž ozývá se za tichého letního podvečera rákosí rybníka, tisíce určitě zbarvených tonů: tu dumavý záchvěv, jako teskné táhlé zapísknutí na šalmaj; tu pronikavý vzkřek, jako bys udeřil v polnici; tu jemný, melodický šelest lesního rohu, tak srdcejemný a tak bolestný jako poslední vzdech leknínem ověnčené dívky, již táhnou neviditelné páže dolů do křišťálové vodní koby; na konec pustá vřava zvuků, jakoby tančily rusalky na pažitě šílený, bacchantický chorovod.

Usedl jsem pod starou olší a zadíval se do lehce sčeřených vln jezírka. Zatím se už úplně setmělo. Na nebi vzešlo jen několik zářivých hvězd, bylať obloha z větší části zahalena sivými mraky, jež věštily noční bouři; zpola, odkrytá tvář měsíce svítila silným, modravým leskem. Znenáhla vše kolem utichlo. — Tu zaslechl jsem opodál, kde tvořilo jezírko malý, sítím porostlý chobot, lehké šelestění. Myslil jsem, že jest to opozdilá labuť, bloudící rozesněna v tichém rákosí; v domnění tom potvrdil mne na okamžik bílý zákmit v sítině, ale hned na to seznal jsem, že se klamu, že to zákmit bílého roucha. Měsíc vyšel právě s plnou tváří z mračné opony. Celý proud zářivých paprsků padl z nenadání na lepou kyprou postavu, pohříženou zpolu ve chladivých vlnách vody. Před zrakem mým zatmělo se, bylo mi, jakoby obestírala mi zraky mlhová stříbrotkaná opona, z níž prohlédaly úměrné tvary koupající se ženy, jako mramorové údy antické sochy, pokryté závojem. Měkké, přiléhavé záhyby vlhkého roucha splývaly po vnadném těle, jakoby tesány dlátem Canovovým, vzrušujíce obraznost mou až k šílení. Tepny mi vířily. Chtěl jsem prchnouti, ale obávaje se, bych nenadálým šelestem tím spíše na se neobrátil pozornosť, zůstal jsem, jakoby přimrazen, na místě.

Nevím, jak dlouho trvalo Aktaeonské mé strnutí, když však jsem prohledl, byl již chobot jezírka úplně prázdný. Na nebi kupily se těžké mraky v podobě báječných nestvůr, jimž sršely z nozder žeřavé blesky. Uchystal jsem se spěšně k odchodu, když mne tu zarazil šelest kročejů v písku stezky, která hraničila těsně s mým úkrytem.

Prohlédl jsem skulinou větví a poznal paní z P. Za ní kráčela stará komorná. Náhodou zavadil šat komorné o větve mého úkrytu a odslonil užaslou mou tvář.

Byl jsem v nejvyšší nesnázi — očekávalť jsem každým okamžikem zrazení; kromě nadání nepřenesla komorná ani slůvka úžasu a neupozornila paní z P. na moji přítomnosť; pohledla toliko na mne s tak podivným výrazem ve svadlé tváři a rty její sevřely se tak nevlídně, že jsem se zachvěl jako při včerejším setkání.

Ve svrchovaném rozčilení odebral jsem se na lože.

III.

Uplynulo několik nevýslovně dlouhých dnů v kolejích všedního, jednotvárného života. Náhle po prudké noční bouři uhodivší deštivé počasí upoutalo nás v dusných komnatách zámeckých; jedinou mou společností byl malý můj chovanec, s nímž trávíval jsem celé hodiny v zasmušilé studovně. Z obyvatelů zámeckých nezahledl jsem po celou tu dobu nikoho.

Jednoho odpoledne zasvitla konečně rozmrzelá, do bledomodra již vyplakaná obloha zářivými paprsky slunečními.

Stál jsem na terasse před skleněnými dveřmi salonku, opásán plechovou torbou na květiny. Měli jsme podniknouti malý botanický výlet do okolí. Kráčeli jsme právě po kamenných stupních k zámeckému vchodu, když zastoupila nám tu náhle cestu vysoká, jako by ze země se vynořivší postava Růženina.

Líce její byly nápadně bledy, růžová pleť značně povadlá, skaboněné čelo neslo na sobě patrné známky dusných, probděných nocí; celá postava její zdála se mi býti štíhlejší a vyšší než jindy.

― Přidružím se k vám, zvolala dívka rozmarným tonem, jenž zachvíval se i ve zvonivé své lahodě jedným nádechem smutku. Příjemně překvapen milým vždy jejím zjevem, nabídl jsem jí s úsměvem rámě a hned na to vykročili jsme ze chmurné brány zámecké. Octli jsme se na polní stezce, rozryté křivolakými kolejemi vozovými, v nichž tu a tam drobný ptáček omýval rezavá křídla.

Pak zabočili jsme do hlubokého úvozu, lemovaného modrým květem čekanky a šalvěje. Po dlouhé cestě slunečním úpalem stanuli jsme na pokraji stinného bukového lesa, odkud znělo nám z daleka vstříc dumavé volání kukaček, přerývané chvílemi pronikavým vzkřekem vran a kavek.

Širokou, pískem vypěchovanou jízdní stezkou vkročili jsme ve tmavý stín doubravy. Rozlehlé koruny staletých buků nepropouštěly téměř ani paprsku, jen řasnaté, pavučinou opředené okraje větví rozkládaly v dešťových krůpějích zlatý průsvit sluneční duhovým vidmem. Vysoká mraveniska, zbudovaná z uschlého jehličí, dýchala do daleka opojnou myrrhovou vůní; tu a tam zableskla se tmavozeleným kapradím měnivě pestrá užovka, jako ciselovaná damascénka, pohozená v trávě.

Kráčeli jsme na zdař bůh dále, až octnuli jsme se před opuštěnou uhlířskou chatrčí, ač možno-li tak nazvati několik hrubě přitesaných bukových kmenů, sroubených houžvemi v nepravidelný čtverhran.

Pokryta byla hnědou sosnovou kůrou, na níž bujel netřesk a kvetoucí mechová plíseň.

― Perníková chaloupka, podotkla švítořivě Růžena, otvírajíc nízká, zpráchnivělou petlicí uzavřená vrátka. ― Schází toliko, aby se objevila u okénka bezzubá čarodějka s břitkým nožem, a pohádka byla by v plném proudu, doložila se smíchem.

Porovnání Růženino bylo vskutku případné; polozřícená chatrč činila opravdu dojem chaloupky z pohádky, zvláště když k dovršení klamu zasvitla ještě ve slepém okénku žlutavá dýně jako bledá, vrásčitá tvář stařeny. Byla zároveň s červeným kvetoucím bobem, jediným zbytkem zahrádky, která táhla se druhdy kolem chaloupky.

Perníková chaloupka poskytla nám látku k živému rozhovoru; hocha upoutal zatím starý, vyhaslý milíř nad lesní bystřinou, jejíž břehy pokryty byly pestrým kvítím. Vzav torbu na květiny, zmizel pod milířem a my vešli jsme zatím do chaloupky.

Temná předsíňka dovedla nás do veliké jizby, jediné v celé chýši.

Skuliny stěn ucpány byly svadlým mechem, na místě stropu křižovalo se pod střechou několik začazených trámů, s nichž visely dlouhé pavučiny. Uprostřed vyhrabáno bylo v hliněné podlaze veliké ohniště, na němž zbylo ještě několik vyhaslých uhlů ve spoustě bílého popele. Jizba byla patrně dávno již opuštěna; při zadní stěně stál toliko hrubě tesaný stůl, jehož nohy zaraženy byly hluboko v zemi; podobně dvě staré židle. Na stěně zůstalo ještě několik starých obrazů svatých v křiklavě pestrých barvách. Červotočivé rámce zdobeny byly věnečky ze svadlého lesního kvítí.

Unaveni dlouhou chůzí usedli jsme na hrubé židle. Pohlédl jsem na Růženu. Byla zamyšlena; před malou chvílí ještě hovorná ústa její umlkla na dobro, ruka její pohrávala si v roztržitosti s hedvábným střapcem slunečníku, pohozeného nedbale na stůl.

― O čem přemýšlíte tak vážně, slečno, přerušil jsem konečně mlčení, ― zajisté, že spřádáte myšlénky, jaké ve vás tato chaloupka vzbudila, v nějakou pestrou báji. Směl bych ji zvěděti?

Lehký úsměv zahrál v bledé tváři dívčině; pohlédla na mne významně velkým okem a pravila: ― Nemýlíte se. Chatrč tato budí ve mně upomínky prazvláštní. Chcete-li, povím vám kus její historie.

Překvapen výsledkem několika ledabylo pohozených slov, jež považoval jsem za pouhý obrat k osvěžení uváznuvšího rozhovoru, naklonil jsem se blíže k Růženě, která počala takto vypravovati:

― Temná pověsť o Alžbětě Bátoryové došla vám zajisté již k sluchu na pouti Povážím; netušíte však, že nalézáme se v bezprostřední blízkosti jeviště krvavých jejích výjevů. Několik kroků odsud zahledl byste z mýtiny spoře zarostlé návrší se sříceninami hradu Čejte, sídla hrdé krásky. Také tato chatrč zaujímá dle podání v děsné báji vynikající místo; k vůli souvislosti musím však vyprávěti od počátku; prominete mi, slibuji, že budu co možná stručnou.

― Nuže! Před dávnými lety sídlila v Pováží proslulá krasavice, dcera královského rodu Bátoryů, Alžběta. Oslňující zjev její lákal k sobě z daleka široka roj nápadníků, vesměs prvních velmožů říše. Hrdá Alžběta odmítala po příkladu pyšných princezen z báje jednoho po druhém, když byla prve v každém roznítala slabou jiskru naděje až v plápol divé vášně. Ukrutná hra její zranila mnohé srdce, zašlapala do prachu nejeden nadějný květ, vypučevší na haluzi staroslavného některého rodu; střídalať se na Čejte váda za vádou, souboj za soubojem. — Když počaly již zvolna oprchávati růžové lístky mládí, podala konečně ruku Nádaždymu, královskému podkonímu, pánu rozsáhlých statků.

Šťastný manžel obklopil ji báječnou nádherou a s úzkostlivostí otroka vyplňoval každičké, sebe výstřednější a nemožné téměř přání. Rozmary Alžbětiny naznaly mezí, vrozená ukrutnosť zahladila průběhem času veškeré stopy ženskosti. S čelem chladným matrony dob Heliogabalových dovedla bodati zlatou jehlicí ňádra obsluhujících ji dívek, brva její se ani nepohnula, když skácel se ubohý tvor v smrtelných mdlobách k zemi — ba ruka její sahala tu ještě po trnovém biči, chtíc vylouditi nešťastné oběti poslední bolestný záchvěv.

Brzy po zasnoubení zhynul Nádaždy tajůplnou smrtí — a od té doby zdálo se, že duch Messaliny ožil v povážské krásce; hrad Čejte stal se jevištěm bujného veselí.

Uplynula celá řada let; Alžběta pila plným douškem pohár rozkoše, jejž podával jí důvěrník její příšerný cikánský trpaslík Ujvari, démon, provázející ji od nejútlejšího mládí.

Zatím však počalo stáří poznenáhla kresliti zlověstnou runu v podobě vrásek na hladké líci Alžbětině. Nezpozorovala dlouho neblahého hosta, až uvedl se jedenkráte sám divnou náhodou k uvadlé krásce. Bylo to v toiletní komnatě Alžbětině. Komorná rozčesávala jí právě zlatým hřebenem hustý vlas, když tu zavadila o jemný pramen prošedivělé kadeře. Nešťastná náhoda tomu chtěla, že pohnula sebou Alžběta. Hřeben uváznul v husté vrkoči tak hluboce, že paní bolestí vykřikla.

Rozkacena zdvihla se prudce z lenošky a ruka její sáhala již po osudné jehlici, chtíc stopiti ji v ňádra ustrašené dívky. Tu však zazvonil hřeben o mramorový toiletní stolek a s ním snesl se k nohoum Alžbětiným pramének šedivého vlasu.

Bolestí a vztekem rozlícena uchopila alabastrovou sošku, jež namanula se jí právě v ruku a mrštila jí tak prudce dívčině ve tvář, že krůpěj krve vytryskla až na líc Alžbětinu. — Dívka jata hrůzou uprchla; Alžběta zůstala sama v komnatě. Když setřela si před hlubokým benátským zrcadlem krev se tváře, zdálo se jí, jako by uvadlá pleť její se byla v místě tom osvěžila; bylať hebkou a ruměnou jako lístek rozkvetlé růže.

V okamžiku tom zrodila se v ní první děsná myšlénka, koupati se v krvi mladých dívčin; myšlénka ta uzrála v předsevzetí, když objevil se tu před ní příšerný trpaslík, jenž ukryt za záclonou komnaty počínání její již dlouhou chvíli pozoroval. Lichotivými slovy utvrdil ji v šílené domněnce a ještě téhož večera koupala se Alžběta v podzemní lázni při svitu měsíčním v krvi první mladistvé oběti.

Od té doby mizely tajůplným spůsobem dívky v okolí hradu Čejte — netušeně, nenadále, jako by zavírala se nad nimi němá, nelítostná vodní hladina. Děsné pověsti obíhaly ustrašeným okolím, šířily se daleko po kraji a kdykoliv zbloudily ve švitořivé reje dívek, tančících ve stínu doubravy, rozprchlo se veselé kolo, jakoby zašelestilo vzduchem křídlo netopýra, o němž se bájí, že zarývá se smrtným hlodem ve vonné dívčí kadeře.

Krása Alžbětina vypučela zatím na novo — hrad Čejte oživil se opětně a Messalina kladla zase ke rtům pěnivý pohár rozkoše.

Palčivá žízeň vzmáhala se při každém doušku — nebylo však již krve, jejíž vlahý dech osvěžoval hynoucí pleť, a tak počaly znenáhla zase vadnouti sotva rozkvětlé líce.

Dívčí noha míjela s hrůzou chmurné stěny Čejte, z nichž sákala se krev povražděných družek; oko vrhalo vytřeštěný pohled v sklepení, kde bělaly se jich kosti v děsné směsici.

Alžběty zmocňovalo se zoufalství. Naposledy vyslala trpaslíka na pouť do okolí a pohrozila mu smrtí, přijde-li tentokráte opětně s prázdnou.

Ujvari vyjel ze zámku volným klusem s uzdou svěšenou; ohyzdná hlava jeho skláněla se v chmurných myšlénkách k prsoum, — pitvorné tělo kolébalo se v sedle jako příšerný trup bezhlavého jezdce, jehož zjev děsívá v letní noci tichou tuto krajinu.

Zmizel v doubravě. Bloudil až do samého večera po křivolakých lesních stezkách, rozpřádaje tenata, jako křížový pavouk na polapení zlatokřídlé mušky — marno — nikde nezjevila se kýžená plavovlasá oběť.

Rozmrzen celodenním nezdarem, pobídl oře k návratu. Bodl jej však příliš prudce ostruhou; kůň se vzepjal, vrazil do hlubokého lesního úvozu, prorytého bystřinou, a pekelným tryskem ujížděl dále, směrem právě opačným od hradu. Trpaslíkovi ježil se vlas hrůzou, ruka svírala křečovitě hřívu plachého koně, jenž ustal v letu teprve, když byl narazil na první překážku, na vyvrácený pařez, pokrytý mechem a plísní. Shodil jezdce do měkké jeho dutiny a uháněl dále podél bystřiny.

Teprve po dlouhé chvíli vzpamatoval se trpaslík ze smrtelné mdloby; nohy jeho bořily se hluboko do vydoupnalé dřeni, toliko hlava vyčnívala přes obrubu pařezu. Rozhlížel se kolem — všude hluboký les, hluchá pustina. Tu prolnul se náhle sloupořadím omšených kmenů kotouč modravého dýmu a s ním rozšířila se pronikavá vůně pryskyřice.

Trpaslík vyhoupl se z dutiny a zamířil za dýmovým oblakem.

Okamžik na to octl se před dřevěnou uhlířskou chatrčí. V pozadí dýmal milíř. V zahrádce před chýší plela zlatovlasá dívka květinové záhony.

Oko trpaslíkovo zajiskřilo divokou radostí. Přistoupil z nenadání k dívčině a vsypal jí ve klín mezi vytrhanou trávu plnou hrsť dukátů. Dívka oslněna leskem zlata, jež snad poprvé v životě před zrakem se jí zakmitlo, nemohla v úžasu vypraviti ze sebe ani slůvka — jediný výkřik byl výrazem radostného překvapení.

Patrně neměla tušení o tom, co děje se v nejbližším jejím okolí; hrůzná zvěsť o hradu Čejte nepronikla asi do tmavého klína doubravy; jinak nebyla by dívka bez zdráhání svolila k návrhu trpaslíkovu: vstoupit do služeb Alžbětiných, které jí netvor sladkými slovy při cinkotu zlata tak svůdně vylíčil. —

Dívka vešla spěšným krokem do chaloupky, svázala do uzlíčku skrovné své jmění, rozloučila se se starou matičkou, která požehnala jí na čelo křížem a dala jí políbiti svěcený věneček, jejž zavěsila pak zase na rám starodávného obrazu. —

Také starý uhlíř vyšel od milíře a hleděl se zaslzeným zrakem dlouho ještě za dcerou, když zavřely se za ní již řasnaté větve doubravy, jako šumné vlny jezera, pohlcujícího svou oběť.

Následující na to noci bylo v krčmě v Podhradí neobyčejně živo a hlučno. Vrátilo se domů z vojny několik dobrodruhů, mezi nimi tři synové uhlířovi, žoldnéři z pusté družiny Bethlena Gábora.

Jásot surových písní válečných rozléhal se klidnou vískou, přerušován jen cinkotem pohárů nebo zachřestěním zbraně v náhle zaplanuvší vádě. Tu vrazila do krčmy stařena vyděšené bledé tváře, vlasů scuchaných, rysů zmatených, pohledu plachého, očí divoce vypoulených.

― Má dcera! byla jediná její slova ― běda mně, tisíckrát běda!

― Co žvatlá ta šílená žena? ozval se jeden ze synů uhlířových.

― Ó vyslyšte mne! Pomozte! Má dcera, má ubohá Alina!…

― Oh… snad již teď hrouží se břitký nůž v obnažená její ňadra, snad právě v okamžiku tom řine se teplý proud její krve po prokletých údech Alžbětiných v mramorové lázni! Má Alino!

Hlasité štkání utlumilo další nesouvislá slova.

Při vyslovení jména „Alina“ trhli sebou synové uhlířovi. Jeden z nich přistoupil blíže ku stařeně, sotva však pohledl jí blíže ve tvář, překvapením div se k zemi neskácel; — v zápětí na to vzpínalo se tré svalovitých paží po svadlé šíji stařenině.

― Matko, drahá matko, co se děje se sestřičkou Alinou?… zvolali srdcejemným, měkkým hlasem. ― Odpusťte mi líčení této chvíle shledání.

Málo okamžiků na to nalezáme hrad Čejte obležený davy sroceného lidu; chtěli vyrvati dívku posupné Hekatě.

Bylo však již pozdě… Vykoupavši se v krvi poslední jarobujné oběti, zmizela Alžběta podzemním průkopem a zůstavila nádherné sídlo pomstě rozkacených zástupů, jichž litý hněv vzrostl v šílenost, když vytaženo ze sklepení sněhobílé tělo mrtvé zlatovlásky.

Chata uhlířčina spustla; zbožná mysl lidu opřádá ji však stále ještě snivými upomínkami, z nichž nejdojemnější zříte právě v podobě uschlých věnečků na rámu starodávných těchto obrazů.

Konec Alžbětin znáte — hrdá kráska svadla jako belladona ve vlhkém stínu stěn žalářních…

Duch její těká však dosud v okouzleném tomto okolí v podobách nejrůznějších — chvílemi jeví se jako vnadná Circe na prahu čarovných sadů, vítajíc Mentora Telemachova — chvílemi zakmitne se jako Nereidka tichou hladinou jezera. Mějte se na pozoru! — — —

Poslední slova pronesena byla téměř již pološeptem; s nimi se zároveň sechvěl se rtů dívčiných utlumený povzdech, tak tichý, jako šelest listí rozechvěného žhavým větrem poledním.

Překvapena dojmem, jemuž dala netušeně průchod, sklonila Růžena hlavu k okraji stolu, skrývajíc čelo v měkkých řasách slunečníku. Kdyby byla na mne v okamžiku tom pohledla, byla by uzřela rozpačitou, do temna zruměněnou líc…

Náhle vrazil hoch do dveří, přinášeje mi s jásotem vzácný exemplář náprstníku, utržený kdesi pod milířem.

V jizbě počalo se již silně šeřit, za úplného soumraku nastoupili jsme cestu k domovu.

Octnuv se opět v pusté své jizbě, ucítil jsem v duši bouřlivý nepokoj. Popocházel jsem chvíli po komnatě; nemoha však snésti dusné ovzduší, jež tu za mé nepřítomnosti ulehlo, otevřel jsem okno a nahlížel dlouho do tichých, zámeckých sadů.

V hlavě tísnila se mi pustá směs různorodých myšlenek; veškeré dojmy dosavadního pobytu na zámku Ž…ském shrnuly se v pestrý, křivolaký rej, tlumíce se a uhasínajíce navzájem. Toliko bezprostřední dojem odpoledního výletu utkvíval mi pevněji v duši.

Proč obracela Růžena ostří svých slov stále jen k mé osobě? Proč družila ji tak vášnivě v romantický styk s paní z P…? Slova její byla příliš průhledna, než aby připouštěla pochybnosti o totožnosti osob. — Jak zvěděla o podvečerním mém dobrodružství na břehu jezírka?

K čemu ta zmínka o Nereidce a to věčné „Mějte se na pozoru“? Proč jsou líce mladé, švarné dívčiny den ode dne bledší?…

Když jsem se konečně uložil v pozdní noční hodině na lůžko, rozpřádalo se zlaté klubko snění do nekonečna dále; bylo mi jako děcku v pohádce, jež zbloudilo v pustém pralese, odkudž není východu.

III.

Náhoda tomu chtěla, že právě ráno usmyslila sobě paní z P… podniknouti společně s námi výlet na hrad Čejte. Za naší nepřítomnosti navštívil totiž paní na zámku vzdálený příbuzný nebožtíka generála z P…, starý mládenec, podivín typického rázu lidí svého druhu, omrzelý a k nesnesení nudný. Z tisíce různých rozmarů a vrtochů převládala u něho zvláště záliba v mineralogii.

Vracel se právě z výletu do vysokých Tater a objevil se na zámku, ku zděšení všech, opásán těžkým kladivem na rozbíjení kamenů a ohromnou torbou. Paní z P…, obávajíc se nudy, která hrozila jí neodvratně, kdyby zůstala sama ve společnosti Anselmově — tak zval se totiž nový, rozmilý náš host — uspořádala dnešní výlet.

Že zvolila právě Čejte, toho byly příčinou daleké skalní lomy, plné rozmanitých geologických hříček — předpotopních otisků a skamenělín — nástraha přímo ďábelská pro kladivo mineralogovo.

Procházel jsem se časně z rána po zahradě, když mi bylo oznámeno, že jest již paní z P… hotova s výletní svou úpravou a že čeká na nás kočár před zámeckými vraty.

Přiznávám se, že mne nenadálá vycházka naplňovala mimovolnou tesknou obavou. Bylť jsem po dnešní noci velice zmalátněn, a chvěl jsem se předtuchou, že bouře, která nedávno teprve mi v duši doburácela, rozpoutá se na novo. Sklíčen kráčel jsem kolem osudného zahradního salonku do tmavého, zámeckého průjezdu.

Sotva došel jsem ku schodům vedoucím z křídla, jež obývala paní z P., zaslechl jsem lehké zašustění hedvábného šatu.

Paní sestupovala, opřena o rámě Anselmovo, po kobercích schodiště. Za ní kráčel Ludvík s Růženou a starou komornou, jejíž zraky se opětně ke mně upíraly divným tím protivným žárem. Růžena byla nápadně bleda; pleť včera již značně povadlá, šeřila se popelavým téměř nádechem, rty pozbyly nachové svěžesti — celý zjev její prozrazoval chorobu. Pohled na ni stal se mimoděk jen příčinou mé neobratnosti při uvítání pí. z P. — Soudím aspoň, že nevyhověl jsem požadavkům Anselmovým; jinak nebyl by učinil sarkastické poznámky o obtížích moderního vychování právě v okamžiku, kdy hnal jsem se spěšným krokem po ruce paní z P., rozdrtiv jí při tom skvostný perleťový vějíř, který vypadl jí náhodou z ruky.

Okamžik na to octl jsem se po boku Ludvíkově v lehkém kočárku, jenž ujížděl tryskem po polní stezce k doubravě. Kočár paní z P. s Růženou, komornou a Anselmem byl již značný kus cesty napřed.

Dorazili jsme do chudobné slovácké vísky, ležící pod samým hradem Čejte. Něžné chaloupky prosvítaly svěží zelení ovocných stromů, jako malebné ouly; nizounké, čistě obílené stěny ověšeny byly až k doškové stříšce modrými zvonci svlačce a pod okénky, jež ukryl bys dlaní, klonily zadumanou hlavu do věncoví divokého chmele dozrávající slunečnice a žlutými plody obtěžkané dýně. Kočáry zastavily v hospůdce na konci vesničky. Celá společnosť vešla do prostranné hostinské jizby, kde upraveno z vlastních zásob krátké snídaní, načež nastoupili jsme pěšky cestu ku hradu. Příchod na Čejte nebyl právě příliš lákavým.

Strmá, sama o sobě neschůdná stezka zatarasena byla omšenými balvany, jež odtrhla tu i tam ruka času od mohutných hradeb, místy mizela stezka naprosto v plazivém houští ostružin, bodláku a vysokého, suchého kapradí. Konečně zastavili jsme se před první branou, jejíž silně poškozená omítka znamenána byla nesčíslnými runami samolibých navštěvovatelů, kteří zvěčnili tu rudou hlinkou lhostejná svá jména. Hned na to rozložili jsme se táborem na širokém nádvoří, porostlém vysokou kyprou travou.

Pan Anselm jevil již celou cestu nepokoj; kolikráte svezlo se kladívko jeho po omšené lebce balvanu, v níž tušil bájnou druzu nejsmělejších hlaťových útvarů; kolikráte odvrátil žalostivě sklamanou tvář, když shledal, že trosky zajímavého kamene jsou pouhým hluchým štěrkem a amethystový pokost povrchu — všedním ptačím trusem.

Divil jsem se nemálo, že strávil dosti ještě trpělivě ve společnosti naší větší čásť dne. Ale když se chýlilo k večeru, nedala se touha jeho již nijak udržeti. Vylákán paní z P. na cimbuří polosesuté hradní věže, zahlédl odtud v dálce mihotavý zálesk bělavých skalních lomů. Sestoupil k nám, popocházel chvíli semo tamo, konečně zavěsil se v rámě Ludvíkovo a předstoupil prosebně před krásnou paní, žádaje za dovolení, by směl provoditi hocha půvabným údolím, které tají v sobě zajisté netušené divy „fauny fossilní“ — jak dodal s jiskřícím zrakem.

Na slova ta chystal jsem se provodit Ludvíka, když mne tu paní z P., poprvé za celou dobu dnešního našeho pobytu v hradních zdech, oslovila takto: ― Zůstaňte jen, pane Kalino. Neviděl jste dosud Čejte a místo to zasluhuje přece zvláštní pozornosti. Růženka bude nám dnes ciceronem, znáť osudy obemšených těchto zdí do podrobna a dovede o každém téměř kameni vyprávěti cosi zajímavého.

Růžena se zapýřila, paní z P. zavěsila se jí však vesele v rámě a obě hopkovaly na to vysokou travou k okrouhlé hradní věži, jaké nalézáme v každé ruině pod typickým názvem „hladomoren“.

Nízkými spuchřelými dveřmi vešli jsme do věže. Bylo nám sestupovati po vlhkých kamenných schodech, porostlých slizkou plísní; dámy opřely se každá s jedné strany o mé rámě, čímž stal se krok můj dvojitě nejistým. Když pak zúžila se z nenadání temná chodba a dámy byly nuceny přimknouti se těsněji ke mně, tak že ucítil jsem lehký stisk pružných ňader, chvěl jsem se jako klas, jejž opředly svůdné měkké haluze kvetoucího polního zvonce.

Konečně stanuli jsme ve vlhké podzemní komnatě v lázni Albětině, jak nám vysvětlila Růžena.

Úzký prostor, sotva několika střevíců zhloubí, poskytoval pohled děsné prázdnoty. Ze štěrbin podlahy pučely kytice špičatých prašivek, zde onde zachoval se ještě na stropě zbytek starodávných sádrových ozdob, byl však pavučinou tak přikryt, že nedával téměř ani tušiti původních plastických tvarů.

Zub času zahrává si dosti komicky se zbytky dávné nádhery. Tak i zde. Na vetchých stěnách zbyly tu i tam ještě kusy omítky pomalované freskami, jichž povrch časem oprýskal. Tu přikouzlila hra rozmaru Afroditě, nořící se právě z pěnivých vln mořských, hnusné kozlí nožky Satyrovy; tam vyrvala snědé bajadeře z rukou tamburinu, nahradivši ji nemotornou středověkou sudlicí; tu vložila do suchých rukou asketického mnicha, skřížených zbožně na prsou, kadeřavou hlavinku najadky, tam posadila zas na junonické torso huňatou hlavu litého karpatského medvěda.

O zadní stěnu podzemní komnaty opíraly se zbytky mramorového basainu; byla to dle pověsti lázeň, v níž osvěžovala krásná Alžběta uvádající své údy v krvi mladých dívek.

Růžena byla právě v plném proudu vypravování o tajnostech lázeňské komnaty Alžbětiny, když zaduněl tu v protější chodbě, ústící za troskami mramorové vany, temný hlas kročejů, jež blížily se znenáhla k nám. Hned na to objevila se v tmavém výklenku zadní stěny vysoká ženská postava.

Poznal jsem starou komornou; netušené vystoupení její v pustém sklepení překvapilo mne dvojnásob.

Nevšiml jsem si jí hrubě po celý dnešní den, ušlo mi také, že vzdálila se současně s Anselmem. Jakým však tajemným spůsobem octnula se v podzemní sluji a právě nám tak na blízku? Rozpaky sdílela se mnou Růžena; umlklať náhle jako by jí cosi sevřelo hrdlo. Z pootevřených rtů vydral se mimovolně lehký výkřik úžasu.

Toliko paní z P. nezdála se jeviti zvláštního pohnutí.

Komorná přistoupila zatím těsně k nám a počala jednotvárným hlasem, jako by provanutým hrobovým dechem sklepení: ― Vyrušila jsem z klidu a přece nic přirozenějšího, že jevím se opět na těchto místech, pokračovala tajemně. ― Jsem dcerou těchto zdí, znám rozlehlé jich hlubiny lépe nežli snad vlastní nitro. Prožila jsem v jich klínu celé své děctví a valnou čásť mládí. Příležitosť dnešní byla příliš svůdnou, než abych byla dovedla zaplašiti touhu, zatoulati se po letech do syta po sklepeních, které byly svědky tak mnohého těžkého utrpení, tak mnohé chmurné myšlénky, jež líhla se ve vlhkém jich stínu jako příšerná můra, klubající se podvečer z pavučin pod červivým trámem.

― Slyšela jsem vypravování vaše, Růženo, dodala, ― jest sice velmi zajímavo, ale úplno není. Chcete bych doplnila skutečnými doklady to, co dává vám bujná obrazotvornosť jen z daleka tušiti?… Pojďte se mnou! Milostivá dovolí…

Při slovech těch upřela komorná na Růženu pátravé oko, světélkující pološerem sklepního prostoru jako májová světluška. Tajemnou silou pohledu toho upoutána, kráčela Růžena vratkým chodem náměsíčnice za podivnou ženou, která zmizela s ní zase v tmavém výklenku.

Zjev staré komorné připomínal mi démonické postavy plaček ukrajinských, těkajících po stepních kurhanech; zahloubán v pozorování, zapomenul jsem docela, že nalezám se samoten s paní z P.

― Zvláštní to osoba — stará ta naše Regina, podotkla paní z P., ― dovolte, bych sdělila Vám cosi z jejího života.

Nelhala, nazvavši se dcerou těchto zdí — jest jí skutečně. Zrodila se zde jako bídné cigánské dítko. Poslyšte její osudy. Skrátíme si aspoň chvilku, než vrátí se odkvetlá naše čarodějka s mladistvou blouznilkou, kterou provádí v tomto okamžení snad již po bájných svých komnatách, vykládaných drahokamy, naměřujíc jí plnými přehoušlemi džbány blankytných perlí — fantasie, dodala se zvonivým smíchem koketná paní.

Usadila se v troskách staré lázně a pokynula mi, bych učinil podobně. Sklesl jsem na mramorovou, ve dvé přeraženou desku toiletního stolce, jehož trouchnivý pahýl vyčníval z podlahy.

Paní z P. počala vypravovati:

― Tlupa cigánů rozložila se kdysi táborem na nádvoří Čejte. Na ohništi plápolaly temným žárem čerstvé topolové větvice; matný lesk plamenů osvěcoval divoké, do bronzova osmahlé tváře mužů, oděných v malebný kroj cigánský. Chvílemi zadul vítr do žeravé výhně a tu vznesl se celý snop jisker ku tmavé obloze, pod jejímž baldachýnem kroužila hejna kavek, vyplašených z pustých zámeckých věží.

Nepojímá vás hrůza, pane Kalino? Slyšte dále:

― Ohromné skupení mužů obklopovalo mrtvolu, jež odpočívala ve vlhké trávě, přioděna slavnostním šatem, ozdobeným hedvábnými šňůrami a mohutnými stříbrnými knoflíky. V rukou třímala bulavu, znak moci vévodské. Náhle zdvihl se zasmušilý sbor, čtyři mužové vložili mrtvolu na nosítka z topolových ratolestí a celá tlupa zmizela v noční temnotě pod sesutou branou.

Na nádvoří zůstaly toliko ženy skupeny v polokruh kolem ohniště, jehož plameny ozařovaly pustou směs černých vrkočů, propletených blýskotavými penízky. Za chvíli objevili se u brány hradní zase příšerní nosiči, celá tlupa vrátila se na nádvoří.

Tentokráte nezněly však zpěvy jich dojímavou melodií pohřební — divoká vřava — bujné, šílené téměř veselí opanovalo davem.

V čele tlupy kráčel mladý muž, přioděn bohatým rouchem pohřbeného náčelníka; svalnatá ruka mávala bulavou, která nedávno ještě tkvěla nepohnutě v zaťaté pěsti mrtvého vůdce.

Když octnuli se v táboře, zdvihly se ženy jako na povel, smutek vymizel ze snědých jich lící — nastal divoký rej a tanec při zvuku tamburin; ze zátiší sklepa vyvalen sud ohnivého vína. Započal hodokvas, tryzna nad čerstvým ještě hrobem.

Líce nově zvoleného vůdce zářily blahem, z očí mu sršely jiskry, jako z poháru rudé blesky vína. Pokynul hlavou. Vše umlklo. Přistoupil ku mladé, švarné cigánské dívčici, jejíž tamburina nejvíce chřestila v šíleném reji.

Dotkl se bulavou rozhalených jejích ňader a velel: ― Budeš mou ženou! Při tom podal jí šumný pohár vína. Dívka vyprázdnila pohár až do dna a vrhla se náčelníkovi v náruč. Kolem rozlehl se ohlušující jásot. Plápol ohně šlehal vysoko k nebi, v rudém jeho záblesku rýsovaly se bakchantické skupiny žen a mužů…

V tmavém pozadí pod zříceným valem tiskla zatím bledá, vychrtlá žena nemluvně k prsům, jichž prameny skorem již úplně vyschly.

Hleděla bezvýrazně, téměř tupě do tančícího reje, proplétajícího se v září plamenů jako křivolaká ohnivá stuha. Jen když zamihla se v pestrém víru postava náčelníkova, když zazvonily v divokém czardaši stříbrné jeho ostruhy a z rozjařených rtů oderval se vášnivý povzdech, zasvitlo oko její palčivým žárem. V jediném pohledu tom dřímalo celé peklo žeravé vášně.

Náhodou odhodila v tu stranu družka vůdcova vyprázdněný pohár vína. Číše rozrazila se o balvan a střepy její zranily ženě tvář. Bohatá krůpěj krve vyřinula se z bledé líce a skanula na čelo nemluvněte, jež náhodou ze sna teskně zavzlyklo.

Žena setřela krev se snědé tváře a přitiskla děcko těsněji k uvadlým prsům. Pak vztýčila se kostnatá ruka její prudce vzhůru jako ku přísaze, oko zaplálo téměř do krvava, rty sevřely se ku strašlivé kletbě.

Byla to milenka vůdcova, svedená, opuštěná.

Uplynula celá řada let. Zas tábořila četa cigánů v pustých zdech Čejte. Družina rozložila se po zbořených síních a výklencích ruiny, toliko náčelník zůstal schýlen nad plamenem ohniště.

Bledé líce jeho spínal jako jinovatku mrazivý smutek, oko zapadalo v sinavých důlcích, čelo stínily hluboké vrásky a vlas byl již úplně bílý.

Nedlouho po hlučných tryznách ztratil ženu. Sotva že mu byla porodila děcko, syna, nalezli ji v lesní mýtině s rozpoltěnou lebkou, s tváří děsně zohavenou, rozsápanou, jakoby spárem lité šelmy.

Syn, dědic bulavy, zhynul v květu mládí tajůplným spůsobem v náručí mladé cigánky, jež objevila se na krátko před tím v táboře a po smutné události jako blesk zase zmizela.

Shledáno, že byl otráven pohárem vína, do něhož vmísila ruka snědé Lility v nejžhavějším právě objetí trpkou krůpěj rulíku.

Roj teskných upomínek křížil ještě hlavou starého vůdce, když plížila se tu k němu z houští kapradí a kvetoucích ostružin tajemná postava ženská.

Dlouhý, divoce scuchaný vlas splýval až k patám, ve změti prošedivělých vrkočů, propletených sinou řasou lišejníku, blýskaly se prastaré stříbrné mince, schřadlé tělo ukryto bylo v plášti sešitém z tisíce různobarvých cárů; ruka opírala se o klokočovou hůl, jejíž kůra rozryta byla nesčíslnými, klikatými runami. Příšerná žena přiblížila se k zadumanému vůdci. Zaslechnuv šelest kročejů, trhl sebou, vyrušen z trapného snění, a pohlédl divoce na ženu.

― Odkud přicházíš? Čeho žádáš ode mne? ― oslovil ji hněvivě a ruka jeho sahala maně k zápasí, kde čouhala stříbrem kovaná hlaveň bambitky.

― Odpusť, že vyrušuju, odtušila stařena, ― zahlédla jsem však mráček dumy na vysokém tvém čele, dovol, bych blahým proroctvím rozjasnila skaboněnou tvoji líc.

Při tom uchopila se dlaně vůdcovy, jenž překvapen a roztržit ponechal ji v hnědé ruce čarodějky.

Stařena pohlížela velkým černým okem dlouho skoumavě ve dlaň vůdcovu, ruka se jí třásla, rty chvěly se při odříkávání kouzelných slov, jako by pronášely hrůznou kletbu. Náhle vztýčila se jako zmije v rokytí při dotknutí bosé nohy a jedním mihnutím vrhla se na překvapeného vůdce.

― Tedy mne nepoznáváš? zasípala, ― dobře tak, žena tvá mne také nepoznala, když tříštila jí mstivá moje sekera prokletou lebku. A syn tvůj netušil také, že sestra jeho — plod pekelné tvé zrády — sype mu v číši rozkoše krůpěj otravného jedu.

Vůdce smykal sebou v křečovitém objetí rozlícené ženy jako pardal, jejž sevřely železnou obručí spletité kotouče hada — jediný divoký vzkřek a dýka stařenina, ukrytá dosud v peřestém plášti, stopila se mu hluboce v srdci.

Zároveň se stenem vůdcovým zazněl z ostružin druhý, bolnější ještě výkřik. Lepá cigánská dívka vyrazila z tmavého houští a se srdcelomným nářkem vrhla se do zápolící skupiny. Sotva však dotkla se ruka její vychládající mrtvoly, sotva sklonil se korálový ret k zimnému čelu vůdcovu, uchopila dívku ocelovou pěstí litá stařena a vtáhla ji mocí zpět do houští.

Byl již také svrchovaný čas; právě v okamžiku tom počaly oživovati se rozvaliny fantastickými postavami cigánů, vyrušených ze sna vřavou nočního zápasu.

Nastal pustý zmatek, vše skupilo se kolem mrtvoly vůdcovy, jež ležela ve vlahé ještě krvi, zaryta obličejem do trávy.

Následující noci pochován obvyklým způsobem mrtvý vůdce. Chmurná četa rozložila se zase táborem kol plápolajícího ohně, mrtvola oděna ve slavnostní šat s hedvábnými šňůrami a mohutnými stříbrnými knoflíky. V rukou třímala bulavu. Zase zdvihlo se čtvero nosičů a pohřební průvod zanikl v hluchých skalách. Ale tentokráte kráčela ve lkajícím davu též chmurná, posupná stařena, již nikdo z cigánské čety dosavade v táboře neviděl.

Nezronila slzy, šeptala toliko tajemná slova, rty její chvěly se při tom, jakoby pronášely kletbu, a ruka byla křečovitě sevřena. —

Když druhého dne ubíral se tábor cigánů s novým vůdcem v čele hlubokým údolím, z něhož vyrůstají do závratné výše zámecké valy, zahlédl na omšeném balvanu zvláštní skupinu.

Nad mrtvolou stařeny, jejíž hrůzně zohavené údy svědčily o tom, že roztříštily se prudkým pádem s cimbuří hradebního valu, skláněla se postava, ztepilá postava cigánské dívky.

Dlouhý, tmavý vlas šelestil rozpoután kolem lící a halil hedvábnou clonou hlavu mrtvoly. Bludný dav zastavil se na chvíli u žalostného skupení.

Vůdce, pohnut hlubokým bolem dívčiným, vyzval ji měkce, by přidružila se k ženám táboru. Dívka pozdvihla hlavu, upřela sivé, zaslzené oko ve tvář vůdcovu, rty její sevřely se k šílenému smíchu. — Na místě odpovědi vrhla jediný zmatený pohled na mrtvolu a zmizela jako vyplašená ještěrka v otvoru hradního sklepa.

― Ubohá! zvolal vůdce, překvapen výrazem němého žalu dívčina, ― prokažte stařeně poslední službu, zmírníte snad bolest nebohé dívky.

Na slova ta přistoupilo několik cigánů k mrtvole, topory fokošů odervaly na rychlo čerstvý mech a v okamžiku vykopán hrob v sypké lesní půdě. Když pozdvihli trup stařeny, chtějíce uložiti jej do jámy, vysmekla se z pestrobarvého pláště dlouhá skrvácená dýka a zazvonila o kámen. Zděšeni upustili mužové mrtvolu. Na hnědých lících maloval se nevýslovný úžas, hrůza a opovržení.

― Vražednice pohlavára! zvolali a ustoupili zděšeni několik kroků na zad.

Tábor cigánů zmizel za útesem skalní stěny. Stařena zůstala nepohřbena. Ale když z večera rozléval úplňkový měsíc modravou záři po smutných rumech hradu Čejte a paprsky jeho spřádaly se v údolí s břečťanem a parůžkovou plavuní v jediný pohádkový závoj, byl hrob již zasypán. Na balvanu třpytila se kytice uvitá z vonného lesního kvítí a porosena vlahou krůpějí.

Byla to krůpěj noční rosy, či zroněné právě slzy? Nepovím.

Jemný šelest přerušil hluchou noční tišinu.

Na prahu skalního otvoru objevila se dívka; útlá ruka její odhrnovala haluze planého bezu, poseté bílým kostnatým květem. Krokem tichým jako ze sna plížila se dívčina k omšenému balvanu. Stanula. Ohledla se jako gazela při napájení nad smaragdovým brodem, pak sehnula se rychle ku kytici a přitiskla ji k ňádrům.

Současně vynořila se z třásní jalovcových větví, zastiňujících pozadí balvanu, statná mužská postava.

Byl to vůdce ranní cigánské čety. Na tváři dívčině rýsovalo se překvapení, snědá její pleť zaplála až po hrdlo temným korálovým nachem.

Dívka ucouvla, jako by chtěla prchnouti zpět ku sklepnímu otvoru, ale vůdce zadržel ji za jemný záhyb roucha a nežli se nadála, spočívala již na jeho prsou. Zašeptala toliko: ― Ty’s pochoval matku moji, když ji všichni zlořečili… Jsem tvojí otrokyní; odpusť jen, zapomeň, že jsem — bratrovražednicí…

Oba zmizeli v hlubokém nočním stínu.

To jsou osudy staré komorné; uhodl jste zajisté, že cigánská dívka a Regina jsou osobami totožnými, podotkla paní z P., končíc prapodivné své vypravování. ― Znám Reginu ode dávna, dodala snivě, ― ve stínu zasmušilé její postavy vypučelo nejútlejší mé mládí.

Při slovech těch zarazila se paní z P., jakoby byla prořekla cosi neprozřetelného; v patrných rozpacích cupovala lem hedvábné mantilly, pohozené nedbale přes ramena.

Maně vstoupila mi tu na mysl povídka o generálovi a cigánské dívce, jíž bavila mne Růžena hned při prvním setkání; zdála se mi však příliš fantastickou, než abych se byl mohl odvážiti hledati vnitrní souvislost mezi ní a dojímavou pověstí, kterou zaslechl jsem právě z úst krásné paní.

Hluboce vzrušen vypravováním hrůzného děje, jenž odehrál se v těchto zdech, pozdvihl jsem se z mramorových trosek a přistoupil blíže k místu, kde stála paní z P…

Paprsek měsíce snul se právě okénkem sklepení, zamříženým sklennou haluzí netýkavky, svezl se po drobném kamení sříceného výklenku do vnitř komnaty a ozářil groteskní její stěny modravým leskem.

V zimničném rozčilení uchopil jsem se svůdné ručky paní z P… chtěje ji přitisknouti ku žhavým rtům; sotva však dotkl jsem se hebké rukavičky, trhla sebou paní, jakoby uštknuta hadem. Bolestný výkřik vydral se jí z úst, rukavička zašelestila o mramorovou desku toiletního stolce a v plné záři zasvítila úbělová ruka, na níž scházel malíček…

Ve výklenku objevila se komorná s Růženou. Současně zavzněl v chodbě, vedoucí z nádvoří do komnaty, dunivý ohlas kroků.

Anselm s Ludvíkem vraceli se z výletu. Líce mineralogovy zářily blahem; podařilo se mu nalézti obrovskou čelisť předpotopního ichthyosaura v jeskyni vápencových lomů. Mávaje zkamenělou kořistí jako tomahavkem nad hlavou, přiblížil se k paní z P., jež ustrašena divokým výrazem jeho tváře mimovolně na zad ustoupila.

Byli bychom zajisté velmi dlouho ještě naslouchali fossilním výkladům učencovým, kdyby nebyla dala Růžena hesla k návratu mdlobou, která zmocnila se jí nenadále, v nejzajímavější právě části výkladů Anselmových.

Vystoupili jsme z temných hlubin nádvoří; v podhradí čekaly na nás již kočáry a po krátké jízdě čarokrásnou měsíční nocí dostihli jsme zámku.

IV.

Octnul jsem se zase ve své jizbě, po jejíchž zasmušilých stěnách chvěly se paprsky měsíční jako bílé třepení, vlnící se na černém příkrovu rakve. Divná tesknota zmocňovala se mne, snášela se ke mně polehounku, ovívala mi horké čelo jako ševelící křídlo upíra, sáhala mi ledovým prstem na srdce a svírala duši tíhou nevýslovnou.

Tu zašelestilo cosi v tabuli okna, hrst drobounkého písku svezla se po hladké ploše.

Přistoupil jsem k oknu a odhrnuv záclonu zahleděl jsem se do zahrady.

Pod oknem stála, ukryta zpola haluzemi staré broskve, Růžena.

Tmavá silhuetta její odrážela se od bílé stěny, kam dopadala úplňková záře měsíční, bílý šat zvyšoval dojem vysoké postavy, dodávaje jí ráz těkavého přízraku nočního.

Rozlehlý sad poskytoval zvláštní pohled; větve stromů opředeny byly měsíčními paprsky jako stříbrným jíním, košatými korunami prosvítaly hvězdy a nad nimi bloudil v tmavém azuru oblohy veliký žlutý měsíc.

Růžena mi pokynula, bych sestoupil k ní do zahrady. Neváhal jsem. Vyšli jsme do hlavní aleje, vedoucí k jezírku, a kráčeli mlčky podle sebe dále. Připadalo mi, jako bych bloudil bájným sadem Šeherazády a naslouchal ponořen v myšlenkách tichému pění zlatého ptáka, těkajícího s větve na větev při teskném šelestení nočního vánku. Vzduchem pluly čarovné, nevýslovně smutné melodie, každý strom, každý keř rozezvučel se tajůplnou hudbou paprsků měsíčních, rozepjatých po haluzích jako stříbrné struny harfy.

Když přiblížili jsme se k místu, kam zanesla mne náhoda prvního večera po příchodu na zámek, zastavila se Růžena.

― Je vám podivno, že vedu vás beze slova až v tato místa. Nezazlíte mi, vyslechnete-li mě trpělivě. Především ale promiňte mé odvaze, která zdá se vám býti zajisté již samým vrcholem neskromnosti. Zvolila jsem zúmyslně zákoutí toto, kde rozestřela po vás svůdná rusalka poprvé čarovné své sítě. Vím vše; sledovala jsem ukryta ve křoví několik kroků od vás každý záchvěv, jímž čeřila se tehdá hladina vaší duše; útrpně pohlížela jsem na ubohou polapenou rybku, třepetající se na zlaté udici — koketní rybářky. Netušíte ničeho? Pověsť, již vyprávěla jsem vám v lesní chatě, byla tedy lichou pohádkou?

Nenalezl jste ani nejmenší podobnosti mezi ní a děsnou Alžbětou?… A při vypravování o staré komorné vám také ničeho nenapadlo? Nepokusil jste se porovnati ji s netvorným trpaslíkem, jenž sháněl ukrutné své paní nebohé oběti?…

Byl jsem tak velice překvapen nesouvislými slovy Růženinými, že nebyl jsem s to vypraviti ze sebe slova na zmatené její otázky. Jaký to bizarní nápad, přirovnávati paní z P. k nelítostné Alžbětě!

Mluvila patrně v záchvatu horečky, jejíž neklamné stopy jevily se na ní jíž průběhem několika posledních dnů. S tesknou obavou přistoupil jsem blíže k Růženě a pojal ji jemně za ruku. Tepny bušily jí neobyčejným chvatem.

― Jste churava, Růženo, mluvil jsem měkce. ― Dnešní výlet vás přílišně unavil… snad také procházka po vlhkých sklepeních… Vraťme se, dovolte, bych vás doprovodil zahradou.

― Pozdě tedy již — marno tedy vše! zvolala Růžena v úplném již paroxysmu horečky. ― Neslyšíš — ah nechceš slyšeti! a já tě přece tak ohnivě ― tak ohnivě milovala!… Vztáhla po mně ruce, ale nenadálá prudká mdloba strhla ji k zemi. Pojal jsem chorou dívku v náruč a odnesl ji pln úzkosti, nikým nepozorován, do zahradního salónku. Tam uložil jsem ji na měkkou pohovku a vplížil se potichu do odlehlé své komnaty.

Nezamhouřil jsem po celou noc oka… Časně z rána byl již celý zámek na nohou. Předmětem všeobecného živého účastenství byla choroba Růženina. Ubohá dívka upadla v prudkou horečku. V záchvatu blouznění — tak vyprávělo se na zámku — sešla chorá dívka z komnaty do zahradního salónku, kde nalezli ji ráno bez sebe na pohovce.

V.

Nemoc Růženina nabyla povážlivého rázu. Na první zvěsť o chorobě dívčině dostavila se stará její matička až z daleké vísky pod Tatrami.

Přibyla na zámek do středu upjaté elegance prostičká jako holubice, v bílé jenom plachetce, starodávné svatební sukni, poseté pestrým vyšíváním; na nohou měla po způsobu horalů tatranských vysoké škorně, vlastní bezpochyby výroby.

Přilnul jsem k dobré stařence, jejíž chrpové oči prozíraly šedou brvou jako podzimní slunko clonou mlhy…

Matička usedla u lože Růženina a nehnula se od něho ani na okamžik. Celé noci probděla tu při jednotvárném šeptu modliteb, přerušeném občas jen hlubokým povzdechem. Přicházel jsem několikráte za den zeptat se, jak vede se nemocné dívce. —

Jednoho večera vyšel jsem neobyčejně sklíčen z předpokoje Růženiny komnaty, kde sdělil mi lékař, že poslední záblesk naděje kvapně mizí. Předpovídal prudkou krisi, o jejímž nepříznivém výsledku zdál se býti již napřed přesvědčen.

Kráčel jsem smuten spoře osvětlenou chodbou ku protějšímu křídlu zámeckému, kde nalézá se má komnata. Na samém konci chodby zastavila mi tu cestu postava vytáhlá a prchavá jako duch, jako plaché snivé zjevení.

Vystoupila z tmavého stínu za bronzovým, světlonošem, umístěným nad schodištěm.

Byla to Regina. Položila tajemně prst na úzké, zvláštním úsměvem sepjaté rty a pokynula mi, bych ji následoval.

Jako druhdy Růžena, nemohl jsem také já odolati tentokráte kouzelnému vlivu zářícího jejího zraku — i přes vnitřní odpor následoval jsem ji.

Kroky naše dusily těžké koberce, rozestlané po mramorové podlaze, což sesílilo chorobnou ideu moji, že kráčím v patách démona, vedoucího mne na lem propasti.

Tu dopadl jasný pruh světla na žlutavý gobelin, pokrývající zadní stěnu chodby, do níž otevíraly se zpola dvéře boudoiru paní z P… Teprve nyní shledal jsem, že obešli jsme polokruhem celé zámecké křídlo; nalezalať se ložnice choré dívky přímo proti boudoiru. Regina odhrnula stříbrné třepení portiery a zmizela, zůstavujíc mne v nejvyšších rozpacích na prahu.

Sinavý polosvit rozkládal se po komnatě. Vycházel z velké lampy, postavené na římse krbu a pokryté bledomodrým stínítkem, po jehož ploše hnal se bacchantický rej najádek, prioděných toliko tmavozeleným vlasem vodní řasy.

Nerozeznával jsem zprvu jednotlivých předmětů po komnatě, rozplývaly se mi před zrakem v mlhavých obrysech, myslil jsem, že je komnata prázdna, když zaslechl jsem zašustění hedvábného šatu. — Paní z P. povstala z křesla, ukrytého za záclonou ve výklenku okna. Okno samo bylo otevřeno — soudil jsem tak aspoň z lehkého vlnění záclon, do nichž zadouval proud teplého nočního vzduchu. Také plamen lampy chvěl se nepokojně a obrázky najádek na stínítku splývaly v jedinou směs pod plachým zákmitem.

Paní z P. přistoupila ke mně a nepromluvivši ani slova, vtáhla mne jemně do výklenku. Naproti zářilo bledým svitem jediné jen osvětlené okno. Po chvilce teprve přerušila mlčení:

― Vlákala jsem vás sem způsobem tak tajemným, že trnete překvapením. — — —

― Však se z něho nevzpamatuješ! pokračovala vášnivě, uchopivši mne prudce za ruku, již tisknul jsem na rozpálené čelo. ― Znáš báji o zakletém zámku, kde hynuli zvědavci zahlednuvše zapovězené taje zlaté síně?… — Tobě vtiskla náhoda v ruku klíč k tajemství mého života — zahyneš v mých loktech, zahyneš přívalem polibků, bouřlivým útiskem vášnivého objetí.

Při tom rozevřela úbělové rámě a tiskla mne ohnivě na dmoucí se, lehkým toliko mušelínem obestřená ňádra.

V okamžiku tom zavzněl hluchou noční tišinou pronikavý zvuk, za nímž následoval bolestný výkřik. Tabule protějšího okna sesypala se, vyražena s děsným řinkotem do nádvoří. Na okně objevila se v nočním rouchu svadlá, nemocí zlomená postava nebohé dívky.

Srdcejemný sten dral se jí z prsou, ruce týčily se vzhůru, spínajíce se prosebně nad hlavou, lemovanou dlouhou, rusou kadeří.

Pojednou učinila dívka prudký pohyb ku předu, jakoby chtěla se vrhnouti střemhlav na tvrdou dlažbu. Krev stydla mi v žilách… Násilím vyrval jsem se z objetí svůdné ženy a bez sebe pádil jsem z komnaty. Ušlo mi, že v zápětí na to strhlo blouznivou dívku zoufalým napjetím sil dvé slabých rukou nazpět do jizby.

Když došel jsem k ložnici Růženině, zastal jsem starou matičku rozplývající se v pláči nad ložem dívky, sepjaté nehybným, smrti podobným spánkem.

* * *

Druhého dne v poledne skonala Růžena. Paní z P… nedověděla se o její smrti, odjelať časně z rána do blízkých lázní Teplanských, zůstavivši na zámku rozkaz, by následovala ji téhož ještě dne Regina — s Ludvíkem, na delší bezpochyby pobyt…

Uložili jsme Růženu k věčnému spánku sami dva se starou matičkou. Doprovodili jsme ji na tichý vesnický hřbitůvek pod malebnou strání Čejte, kde dopřádá snivá její duše ve stínu vonných střemch, ovinutých guirlandami divokého chmele, dále chmurné báje — —

Romantickým údolím povážským kolíbal se opětně těžký dostavník. U přívozu se zastavil. Usedl jsem se stařenkou v prostičkém kroji tatranských horalů do nejzazšího oddělení. — Chrpové oči stařenčiny zaroseny byly slzou; svadlá ruka její spouštěla zrnko za zrnkem s klokočového růžence, ovinutého kolem prstů…

Vyhledl jsem z okénka kabrioletu a zadíval se do slunné hladiny Váhu. Pobřežní trávník byl již požat, ze svadlé trávy zářily skosené květy kosatce…

V jasu slunečních paprsků zvlhly mi zraky…