Povídky a arabesky/Pouť do Kevlaaru

Povídky a arabesky Otokar Mokrý
V Pováží	Pouť do Kevlaaru	Albergo

Údaje o textu
Titulek:	Pouť do Kevlaaru
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a arabesky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1884. s. 67–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Navštívil jsem zase starodávné sídlo Rožmberků na šumných prazích Vltavy. Z daleka již kynul mi vstříc malebný Blánský les důvěrným pozdravem; starý, dobrý brach, v jehož měkkých loktech bývalo mi vždy tak volno. — I ta věrná jeho družka, šedá obemšená věž, pohledla na mne z klínu hlubokých lesů neobyčejně vlídně; býváť z pravidla zahalena čepcem bílé mlhy, z jejíchž lalochů vyzírá mrzutě do čarokrásného okolí vrásčitá její tvář. — Než i tak bývala mi vždy laskavou hostitelkou. V cyklopických jejích zdech, na cimbuří, ovívaném vějířem šerých smrků, prosnil jsem celé hodiny, pohlížeje do tmavomodré oblohy, po níž přeháněla se divým chvatem sivá oblaka, zatím co dole prostíral se ptačí perspektivou do daleka ten vábný český jižní kraj. Připadalo mi, jako bych byl vyletěl na pružných perutích orlích do závratné výše a odtud s osamělého skaliska shlížel pyšně na chudé vísky, bělající se po vlnité rovině jako rozptýlené stádo oveček. Šťastné doby. — —

Kolíbán sladkými těmito vzpomínkami vešel jsem starodávnou branou do města. V těsných ulicích vlnily se davy lidu. Sledovaly procesí, ubírající se do blízkého poutnického městečka Kájova, jednoho nesčetných oněch míst, kde „máti boží divy tvoří“. Zázračná bohorodička s jezulátkem, oděná v kment a zlatohlav, pokrytá kvítím a třpytivými penízky, odpočívá tam klidně za sklem zlaté skřínky jako princezna z báje pod víkem skleněné rakve. U nohou jejích hoří ve vysokých cínových svícnech posvěcené hromnice; modravý dým kadidla stoupá ku bledým její lícím a rozplývá se v kališích lilijí opojné vůně, vsazených v neúdobné, strakatými arabeskami pomalované vázy. — Poetické kouzlo zjevu toho vstoupilo mi tak živě na mysl, že odhodlal jsem se putovati spolu do Kájova.

Procesí kájovské bývá vždy velice zajímavé, skládajíc se téměř výlučně z poutnic, pro něž chová štědrá rodička boží zvláště milostivé dary v tajůplném svém klíně.

V pestré směsici žen a dívek převládal sváteční šat vesnický, celkem nevkusná směs křiklavě rudých látek, až na některou nepatrnou trosku malebného kroje národního, který stává se již i v pralesích šumavských posledním Mohykánem.

Mnohem zajímavější byly za to obrázky, z nichž skládal se kaleidoskop kájovského procesí, pravá to sbírka typických postav z celého dalekého okolí, od svěží, boubelaté dívčiny podeblánské, rozhlížející se vesele, jiskrným okem kolem sebe, od té svůdné tvářinky, „ku štípání“ roztomilé, a těch kyprých ústek venkovské měštky, ústek plných drobounkých, bělostných zoubků a zvonivého smíchu, až ku svrasklým lícím stařenky od Brloha, vlekoucí se namáhavě v dřevěných střevících vlastní výroby a svírající ve svadlých rukou růženec.

Ve spoustě rozmanitých těch zjevů upoutala mou pozornosť dívka, oděná v tmavomodrý letní šat, zpola městského, zpola vesnického střihu, který přilehal těsně k plné, ztepilé její postavě, splývaje po útlých bocích něžnými, jako v mramor tesanými záhyby. Rysy obličeje byly sice pravidelně krásné, ale líce samo pouvadlé a neobyčejně bledé — snad pouhým odrazem modré barvy šatů, té barvy smutku…

Za hlaholu zvonů a melodických zvuků marianského chorálu vydalo se procesí po krátké zastávce v nádvoří knížecího zámku na další pouť. Šel jsem úplně v zadu, nespouštěje s dívky očí. Kráčela po boku starší ženy, nesoucí v náručí děcko. Tulilo se ku svadlým jejím ňadrům, jako ptáče do hnízda pod haluzí staré lípy; spokojený spánek ovíval mu víčka a maloval buclaté tvářičky svěžím nádechem ruměnce.

Jaká to protiva, ta bledá dívka a růžové to, zdravím kypící děcko! I přes to zdálo se mi, že spozoroval jsem jistý, tajemný vztah mezi dívkou a děckem. Každou chvilku pozdvihla dívka velké tmavohnědé oko, těkající roztržitě po listech modlitební knihy, a zadívala se teskně v tu stranu, kde odpočívalo děcko v loktech stařeny. Objevení to počalo mne zajímati, dříve však, nežli jsem mohl dospěti k nějakému úsudku, zavzněly nám již vstříc děsně rozladěné fanfáry kapely kájovské. Za pronikavých zvuků písně „Tisíckrát pozdravujem Tebe“, ukláněly se na vzájem poutnické korouhvičky; družičky, oděné v bílý šat, chopily se širokých pentlí sošky Panny Marie, věnčené růžemi a kráčely vítězoslavně zbožným davem, který stlal jim na cestu ratolesti jasmínu a kytice vonných růží.

Procesí zašlo do kostela a já osaměl jsem v proudu, jenž valil se těsnými uličkami poutnického městečka.

Bloudil jsem chvíli mezi boudami a stany prodavačů, když spustil se tu nenadále ze zachmuřené oblohy drobný deštík, který proměnil se po chvilce v prudký liják. Nezbývalo mi než uchýliti se pod pohostinnou plachtu pernikářského stanu, kamž vyzvala mne hezká jeho majitelka, krajanka má z V…, kdež kvete ještě odumírající jinde pernikářská živnosť bujarou silou, zásobujíc jarmarky a poutě celých jižních Čech.

Uposlechl jsem ochotně laskavého vyzvání, které zachvělo se tak upřímně z medových rtíků, sladkých tak jako ty kypré marcipány a cukrované hubičky, rozložené v obrovských kupách na modrém prostěradle. Ovšem vlhly mi za to po chvilce balíčky sladkého zboží v šosech kabátu, vysazeny celé jízlivosti deštivé nepohody.

Hezká pernikářka švitořila v neunavném rozmaru o příhodách dnešní pouti, zatím co plískal a šelestil kolem nás déšť, bičuje plachty stanu, promoklé již do černa.

Liják rozzuřil se plnou silou; každý, kdo dosud otálel, hledal útočiště pod střechou bud a stanů a tak stalo se, že v krátce zaplavena byla obmezená prostora pod čtyřmi tyčemi naší útulny poutníky všech odstínů a barev. Z hlavního proudu, jenž roztříštil se v bezprostředním okolí, zbyla pro nás sice jen malá čásť, avšak i ta byla dosti četnou ku zvýšení mrzuté nálady, jakou působilo tísnivé nepohodlí a nepříjemná, zimavá sprcha dešťových krůpějí.

Přirozeno, že rozhlížel jsem se zrakem zkaboněným po přibylém hloučku, jenž vlnil se kolem ve veselém šumotu. Tu utkvělo mé oko na půvabném zjevu. Zahlédl jsem dívku, která zmizela mi před chvílí jako vidina, jejímž obrazem kochal jsem se ve svěžím ještě růžojasu prvního dojmu. Byla to má poutnice ve tmavomodrém šatě.

Jak sem zabloudila? Jaká divná hra náhody zanesla ji sem do pusté nudy všedního okolí? Tatáž tajemná ruka náhody, která vynáší blankytnou perlu zároveň se spoustou hluchého štěrku a bezcenných škeblí.

― Kdo je ta dívka? šeptal jsem krajance do růžového ouška, pokynuv důvěrně v tu stranu, kde stála poutnice, podkasávajíc si právě šat na ochranu před zuřivým deštěm.

—―Neznám jí, odpověděla mi krajanka tónem poněkud nelaskavým, z něhož vyčetl jsem jak pocit mrzutosti nad příliš živým účastenstvím, které projevil jsem k osobě zcela neznámé — která má mimo to tu vadu, že je krásná, — tak i patrnou neochotu rozpřísti bližší hovor o tomto předmětu.

Nechtěje v tísni zvědavého okolí pokoušeti se dále o důvěru švarné hostitelky, kterou jsem si tak neprozřetelně pohněval, obmezil jsem se na pouhé pozorování. Zatím déšť poněkud ochaboval a poutníci rozptýlili se zase po okolních uličkách. Po chvilce zůstal jsem pod plachtou samoten s dívkou.

― Z daleka? otázal jsem se úsečným naším jihočeským způsobem.

― Ne příliš, odvětila dívka. ― Z nedalekých Budějovic.

Přes tato slova jsem dále nedošel. Rozpaky, jež zmocňují se mne vždy, kdykoli se udá se mi příležitosť osloviti dívčí zjev, který mne žhavou silou své vnady oslnil, přeťaly mi také tentokráte niť další rozmluvy.

Stál jsem, opřen o vlhké ráhno stanu v ustrnutí tak komickém jako onen spánkem přimrazený kuchtík z pohádky o trnové Růžence, jemuž zkameněla v rukou šťavnatá pečeně zrovna v okamžiku, kdy měl se jí dotknouti ret, jinými slovy: něžná milostná frase, v jejíž sítí hodlal jsem polapiti srdéčko krásné poutnice, usnula mi na rtech.

V tom blížila se k nám stařenka s děckem, kterou zahledl jsem nedávno v procesí. Sotva ji dívka spozorovala, nezdržela se již ani okamžik; s plachým pozdravem opustila zákoutí stanu a stanula ve víru poutníků. Od chvíle té také mne zde nic více netěšilo. Poděkovav se krajance, chystal jsem se k odchodu z Kájova, snaže se všemožně zlomiti osten touhy, který hnal mne ustavičně za krásnou neznámou. V tichém tomto boji s neústupnými myšlénkami došel jsem ke vratům kostelním, která byla již uzamčena až na malá postranní dvířka, v nichž podřimovala stařena, „svíčková bába“, nad stolkem popáleným nesčíslnými voskovými slzami. Za prořídlým již stohem pestrobarevných svíčiček vypínala se na stolku kupa drobného voskového zboží; — ruka, noha, srdce, oko, — do konce i žaludek, samé to symboly lidských neduhů, které matka boží tak zázračně hojí.

Vhodiv babičce na modlení — vlastně k vůli získání nevyhnutelné dobré vůle — hrstku drobných peněz, ubíral jsem se do vnitř kostela. Loď chrámová byla úplně prázdná. Dusný červencový vzduch, prosycený mimo to dýmem kadidla, opájel všecky smysly; — znaven také bludným kolotáním dnešního dne, sklesl jsem do lavice ukryté za pilířem poblíž hlavního oltáře. Oči obestřela mi lehká mlha snění, v níž splývaly obrysy chrámové od vysokého klenutí, pokrytého neumělými freskami, až k podlaze dlážděné náhrobními deskami, jichž staré nápisy rozkrušila šlépěj věřících do nečitelná v jedinou směsici. Dumal jsem tak dlouhou chvíli, když vytrhl mne tu z polosnění lehký šelest kročejů, blížících se zvolna k oltáři. Byla to zase mladistvá má poutnice.

Nejistým, bojácným skoro krokem brala se ku předu. U nízkých vrátek presbyteře obrátila se rozhlížejíc se úzkostlivě po chrámě. Zahledl jsem, že drží v loktech objemné, beztvárné jakési břímě: Ujistivši se, že není nikým pozorována, vrhla se na kolena, položila tajemné břímě do sněhobílých krajek pokrývky oltářní a zvolala vášnivým, prudkým vzlykáním přerývaným hlasem:

― Zde, matko boží sedmibolestná, přináším tobě srdce svého oběť největší, prvotiny ryzí, neposkvrněné, nejčistší rosou lásky svěcené. Shlédni na ně vlídně, o boží rodičko! — drž nad ním mocnou, ochrannou svou ruku — — a mně sama milostiva buď!…

Poslední slova pronesla dívka tak skroušeně, s takým zbožným zanícením, že zachvěl jsem se v hloubi srdce.

Tu povstal náhle u dveří chrámových divný lomoz, řinkot šavlí, promísený švitořivým ševelem rozjařených dívčích hlasů. Blížila se veselá společnosť cizích důstojníků a mladých slečinek. V čele smavého reje kráčela dívka sotva dětským střevíčkům odrostlá. Ruměnná, kvetoucí tvářinka její činila dojem mladičké broskve, omhlené ještě oním neskonale půvabným karmínem prvního zrání. V nedopjaté dírce sametového živůtku chvělo se poupě překrásné kamelie, tulíc se k ostrým obrysům rozkvétajících ňader. Zjev svěží, omhlený dechem prvního mládí, jako kyprý, porosený hrachový květ.

Jí po boku kráčel setník, mladý ještě muž, vysoké postavy, ušlechtilých, ale poněkud unavených — nechci říci vyžilých tahů obličeje, za ním pak hnal se celý roj mladých satyrů a bakchantek, které patrně teprve před chvilkou opustily útulný salon a šumivé poháry šampaňského, jež vzkypěly stříbrnými perličkami, na oslavu dnešní pouti.

Setník bavil společnosť přednášením Heineovy „Pouti do Kevlaaru“.

Časový to sice, přece ale poněkud bizarní nápad na místě posvěceném, v té rozpustilé náladě, ovládající celou společnost. Nicméně deklamace neminula se s účinkem. Švitořivý roj mladých děvčat rozběhl se ku dveřím chrámovým a oblehl stolec svíčkové báby, hodlaje po příkladě „bledého Petra“ obětovati matce boží ofěru.

Patrné byla jejich srdce vesměs chorá, neboť z voskových srdéček nezbylo na stolku prodavačky ani jediné…

Setník dokončil právě závěreční sloku dojemné ballady a sbíraje se sladkým úsměvem voskové symboly z rukou čtveračivých dívek, chystal se položiti je k nohám matky boží. Slavnostním krokem blížil se ke stupňům oltáře, provázen tak mnohým ohnivým pohledem, šlehajícím zpod krajkové obruby koketního kloboučku rozpustilé menádky. Stoupaje na oltář, zapletl se ostruhou do krajkové obruby oltáře, clona se odhrnula a užaslým zrakům společnosti objevilo se — děcko, zabalené v měkkých peřinkách — břímě, které tam neznámá dívka byla před chvilkou položila. Břitká ostruha dotkla se snad jemného líce děcka, daloť se do usedavého pláče…

Hned při prvním vzlyknutí dítěte ozvalo se opodál v odlehlém ambitu stlumené, sotva znatelné zavzdychnutí.

Jakoby zmijí uštknut, ohlédl se setník v ty strany, odkud zavzučely bolestné steny; zachvěl se a přejel si několikráte rukou čelo, na němž počaly se perliti bohaté krůpěje potu.

Také ve veselé společnosti vzbudil neobyčejný, nenadálý tento příběh nesmírné pohnutí. Dívky, jaty vrozeným prvním hnutím, jež klíčí na dně sebe otupělejšího ženského srdce, ujaly se nebohého červíčka, podávaly jej sobě z ruky do ruky, líbajíce jej v růžová líčka a oslovujíce nejněžnějšími jmény.

Největší účastenství jevila dívka, kterou spatřil jsem po boku setníkově při vstoupení do kostela. Vzala dítko do náruče a tiskla je vášnivě k prsoum, prozpěvujíc mu ukolébavku, sladkou, tak jakoby zněla ze rtů matčiných.

Bylo to zvláštní, jediné svého druhu podívání na vábnou tu kytici rozmařilých, veškerou nádherou moderní elegance oslněných dívek, když hýčkaly cizí nemluvně, oděné v chudičké plenky, prošívané na místě hedvábí jen režnou nití, krumplované na místě perlí slzami a vykládané snad jen příšernými arabeskami zoufalého snění.

Obrázek ten trval však jen okamžik a ustoupil jinému. Z přítmí poboční lodi chrámové vynořila se vysoká postava dívky, mladé mé poutnice.

Míjíc skupinu, zaměřila přímo k setníkovi, který shlédnuv ji, ucouvl o několik kroků na zad.

― Matka boží zjednala mi sama přístup k tobě s pomocí téže ostruhy, kterou jsi mne dnes od prahu svých dveří odkopl. Neklnu ti však — děcko tvé nabylo mladé, hezounké pěstounky…

Poslední slova pronesla dívka s divokým smíchem, který rozlehl se klenbou kostela jako chechtot démona.

Nastalo ohromné pohnutí u hlavního oltáře. Dívky pýříce se jako kvítí rudého vlčího máku rozprchly se po kostele Jedna z nich zůstala na svém místě. Bylo to nerozvité ono poupě, které vešlo se setníkem do chrámu. Nespustila zraku se setníka čekajíc, co odpoví. — Stopoval jsem její tvář a uzřel jsem tam výraz tak nevýslovné pohrdy, v oku pak jiskru tak palčivé, náhle vyšlehnuvší žárlivosti, že nemohl jsem odvrátiti zraku od tohoto krásného, bouřlivou vášní oživeného zjevu. Pozorování to netrvalo však dlouho, neboť také mladé děvče prchlo za ostatními, vrhnuvši jediný pohled, plný trpkosti na setníka.

Setník a dívka stáli proti sobě u stupňů oltáře, obklopeni hloučkem důstojníků, jež byly švarné průvodkyně tak náhle opustily.

Setník, nutě bledé líce a zlobně sevřené rty do lhostejného úsměvu, zvolal hlasem plným dobrosrdečného politování:

― Přátelé, odveďte přece tu dívku, což nepozorujete, že ubohá šílí!? A nezapomeňte také na děcko — nebude mu zde volno.

Smích byl odpovědí na tato slova.

Nemohl jsem pohlížeti déle na trapný výjev — chvatným krokem vyšel jsem z kostela.

Chladný vzduch noční ovíval mi osvěžujícím dechem spánky, jež bušily horečným rozechvěním. Nahlédnuv po chvilce pootevřenými dveřmi do vnitř chrámu, uzřel jsem dívku klečící na stupních hlavního oltáře pod zázračným obrazem boží rodičky, jejíž klidné bledé líce osvětloval paprsk měsíce sinavou zelení.

Tvář dívky jsem pro panující temno nerozeznal.

* * *

Druhý den vyjel jsem starožitnou branou budějovickou na návštěvu blízkých zřícenin „Dívčího kamene“.

Několik kroků za městem dohonili jsme dívku, oděnou v modrý šat. Nesla v náručí děcko. Kočár kmitl se jen kolem ní.

― Krásné děvče, podotkl bratr, sedící mi po boku. ― Škoda jen, že je tak bledá a uvadlá — a pak, ta zbytečná přítěž!?

Nebyl jsem s to promluviti ani slova. Kočár zabočil na rozcestí a dívka zmizela našim zrakům.

Když vyjeli jsme na lesní stráň nad „Zlatou korunou“, ohlédl jsem se ještě jednou na dalekou silnici, táhnoucí se jako stříbrná niť zelenými luhy. V místech, kde zatáčela se silnice do lesního úvalu k šumným a hlubokým prahům Vltavy, kmitla se mi naposledy lehká silhuetka kájovské poutnice…

Zda zahojí zázračná matka boží srdce její, tak jako srdce bledého poutníka z Kevlaaru?…