Povídky (Řehák)/Dobrosrdečná Lidunka
| Povídky Stanislav Řehák | ||
| Matčino políbení | Dobrosrdečná Lidunka | Kanárek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dobrosrdečná Lidunka |
| Autor: | Stanislav Řehák |
| Zdroj: | ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 31–40. |
| Licence: |  PD old 70 |
Udělíš-li dobrodiní, Bol. Jablonský |
„Ach, dědečku, kdybyste věděl, jak je mi toho vždy líto, když vás matka do lesa na dříví posýlá! Divím se, že může matinka má tak necitelnou býti. Mne má přece tak ráda, a k vám zase je tak nelaskava, neustále vám stáří vaše a zahálku vyčítajíc. Ačkoli jsme chudi, tož by vám přece již odpočinku dopřáti měla. Kdo vás tentokráte asi povede, drahý dědečku? Já nemohu a nikoho zde není na blízku, jenž by se o vás na cestě postaral.“
Tak jednoho letního dne mluvil vnuk Jaroslávek ku svému dědovi na cestě k lesu.
„I to nic neškodí,“ pravil shrbený, stříbrovlasý dědoušek; „doveď mne jen tamo za potok přes tu úzkou lávku, a pak se můžeš opět vrátiti ku své práci, již ti matka tvá uložila; však on mi dobrotivý Bůh tam na nebesích ublížiti nedá.“
Po slovech těch vrátil se Jaroslav k domovu, kdežto děd jeho ubíral se úzkou cestou k lesu. Byl sice ubohý stařeček ten slepý, ale poněvadž velmi často na dříví do lesa chodíval, znal cestu tu velmi dobře.
Na pokraji lesa usedl na měkký trávník a přemýšlel o záhadné řeči svého vnuka, jakož i o svém bídném životě.
Již téměř osmdesáté jaro zatřepetalo nad jeho lysou hlavou, a dosud nemohl zaslouženému odpočinku se oddati, dosud musil v potu tváři pracovati pro tu zlou ženu, již byl sám synu svému určil. „O že jsem ji tentokráte lépe neznal! Mohl jsem aspoň nyní v pokoji poslední dny života svého tráviti a nemusil jsem jediného syna svého s ní nešťastným činiti. Avšak chyby té již ovšem napraviti nelze a proto budiž vše do vůle boží poručeno.“
Takto naříkaje vstal a smutně kráčel po malé, známé mu lesní stezce hluboko do lesa, kde mínil suchého roští nasbírati. Ale jsa tentokráte bez vůdce a pomocníka, jen s velikou potíží nasbíral tu a tam několik suchých větviček, kterých však, když si je byl pro větší pohodlí na zemi položil, aby opět jiných sbírati mohl, více nalézti nemohl, to se i častěji opakovalo.
Takto se namáhaje celý utrmácen bloudil dlouhou dobu po tmavém lese ani nevěda, co se kolem něho děje.
Konečně došel příjemného paloučku.
Věděl již ovšem, že zbloudil a že bez cizí pomoci z lesa dostati se mu nebude lze, přece nelekal se toho; a aby svým údům poněkud alespoň odpočinku dopřál, usedl na měkký trávník pod košatý dub.
Skoro se podobalo, že jej to boží slunéčko, kteréž skrze husté vrcholy velikých borovic, jedlí, smrků, buků a dubů sem se bylo prodralo, samo v tato místa přivábilo. Našeho stařečka však ani to žhavé slunce nerozehřálo: jeho od doby oslepnutí již nic netěšilo a také nikdo nebyl s to, úplnou spokojenost jemu vrátiti. Jediným potěšením jeho byl malý Jaroslav, kteréhož miloval nade všecko. Myšlenky jeho zalétaly vždy, ať dlel kdekoli, ku milému Jaroslavu. Jaroslav pak splácel dědovi svému lásku opět láskou, a to láskou vřelou, upřímnou; ba on miloval jej více než samu matku. A to zajisté matku Jaroslavovu příliš netěšilo. I lze si z toho vysvětliti onen odpor, jakýž snacha naproti svému druhému otci chovala…
Tak i nyní zadumán pod dubem sedě myslil nejinak, než na domov, zlou snachu, hodného vnuka a na laskavého syna svého. I bylo mu teskno u srdce tak, že až hlasitě naříkati se jal:
„Ach, Bože! dobrý Bože můj! Ty ochrance všech v bídě postavených, vysvoboď mne a moje nejmilejší z postavení tak neutěšeného. Ač mne doma nic netěší a smrt bych milerád již podstoupil, přece nemohu odloučiti se ještě od svého milovaného Jaroslava a syna. Zde pak není nikoho, kdo by mne z lesa tohoto vyvedl, nikoho, jenž by mne od hladu zachránil. O sešli mi, dobrý Bože, anděla s nebe, jenž by mi cestu ku svým milým okázati mohl!“
Na to jsa úplně zemdlen a vysílen, klesnul k zemi, načež za krátkou dobu tvrdě usnul.
I zdálo se mu, že je v nějaké nadpozemské zahradě, neboť takového zpěvu ptactva, takovou vůni květin nebyl ještě nikdy zažil.
Viděl ve snu, jak se k němu blíží spanilá postava dívky, jak anděl krásné, kterak vedle něho staví džbáneček mléka a košíček jahod, a pak opět od něho se vzdaluje. I chce na ni volati, než — slovo uvázlo mu v hrdle a on se — probudil.
Hmatá kolem sebe, a aj! skutečné nahmatal džbáneček s mlékem a košíček s jahodami. Mysle, že vskutku Bůh tímto zázrakem jej zachrániti chce, nedal se dlouho pobízeti, a jsa hladov, jal se připraveným tu pokrmem síliti. Díky Bohu vzdávaje vstal, aby aspoň voláním někoho, jenž by ho z lesa vyvedl, přivolal — leč marně. I odhodlal se konečně sám, rukama neustále kolem sebe makaje, cestu k domovu si hledati! ale čím dále se od dubu, pod nímž seděl, ubíral, tím více vzdaloval se pravé cesty. Na nic nedbaje, kráčel odhodlaně ku předu. Tu však najednou pocítil nevýslovnou úzkost. Poznal totiž dle vlhkého vzduchu a hučení vody, že nalézá se blízko řeky, jejíž břehy v těchto místech velmi vysoké, skalnaté a srázné byly. Nyní teprve uznal, že nebezpečí, kteréž mu hrozí, jest veliké.
A také věru nebylo třeba již ani pět kroků udělati a ctihodný dědoušek octnul by se v hluboké řece, v jejíž rozzuřených vlnách jistou smrt by nalezl.
Než anděl strážný rozestřel i zde nad ním své perutě.
Hodná Lidunka z blízkého města, jdouc na jahody, zašla hluboko do lesa, kdež nářek dědouška zaslechla. Nemeškajíc zahnula ke známému jí paloučku, kde sedícího a hořekujícího starce pod dubem spatřila. I uschovala se za houštinu, aby nářek jeho z blízka vyslechla. Když pak byla spozorovala, že stařeček klidně spí, postavila košíček a jahodami a mléko, jež si byla s sebou z domu vzala, vedle něho, a opět do svého úkrytu odkvapila. —
Slza radosti jí z oka vypadla, když uslyšela, kterak ubohý ten staroušek Bohu díky vzdává, a skutek, jejž byla ona vykonala, za zázrak považuje.
Na to sledovala starce neustále suché větve sbírajíc — neboť věděla, že stařeček ten často do lesa na roští chodívá — po celé cestě až tam, kde mu jistá smrt v ústrety kráčela. Strachy o život stařečkův celá se třesouc, rychlostí takměř blesku uháněla k němu, aby jej v čas ještě od pádu do zející před ním propasti uchránila. Předběhnuvši jej, uchopila ho za ruku a takto k němu promluvila:
„Milý stařečku! ku předu dále jíti nesmíte, chcete-li život svůj zachovati; kdybyste jen ještě dva kroky popošel, nebylo by vás více mezi živými; spadnul byste do hluboké řeky, odkudž by vás nikdo více zachrániti nemohl. Vraťte se tudíž; a důvěřujete li mně, tož chci vás z lesa vyvésti a domů doprovoditi; neboť vidím, že byste zde, jsa slepým, snadno k úrazu nebo dokonce o život přijíti mohl.“
„Ach, milá dobrá dceruško, jak’s hodná, že jsi právě v čas přišla. Milerád s tebou chci domů jíti, avšak dříve mi pověz, nejsi-li ty onen anděl, jenž mne za mého spánku mlékem a jahodami obdařil a nyní před jistou smrtí zachránil?“
„To se mýlíte, drahý dědoušku! Říkají mi Lidunka, a jsem dcera lékárníkova z blízkého města. Vyšla jsem si na celé odpůldne ještě s jinými děvčaty na jahody, a poněvadž jsem vás k řece jíti zahlédla a jako slepého poznala, umínila jsem si vás domů doprovoditi, Nyní však již více nemeškejte a pojďte!“
„Nesmím, dceruško má, bez dříví domů přijíti sice by mne snacha moje z domu snad navždy vyhnala.“
„Nic se nebojte, drahý dědoušku, však vy bez dříví domů nepřijdete.“
Vezmouc pak hromadu suchých větví, jež byla cestou nasbírala, kráčela vedle dědouška k domovu.
Když byli již lávku, přes potok vedoucí přešli, vtiskla Lidunka ještě stařečkovi veliký, stříbrný peníz do ruky, a odevzdajíc mu břímě, rychle uháněla k městu…
Ubohý staroušek stál tu jako vyjevený. Po dlouhé chvíli teprvé vzpamatovav se, šeptal nesrozumitelná jakás slova o anděli, almužně a dobrém srdci. Díky Bohu a tajemnému mladému ochránci celou cestu nepřestal vzdávati. —
Jak se asi potom ubohému starci vedlo, nevíme; toliko jest nám známo, že brzy po této události zemřel.
Na smrtelné posteli své, hodné Lidunky ještě vzpomínaje, tato slova vnuku svému Jaroslavovi na památku zanechal: „Krásné jest chudým pomáhati a dobré skutky vůbec konati: leč krásnější a šlechetnější ještě jest chudých se ujímati, aniž by tito věděli, kdož jejich dobrodincem jest.“
Buďtež tedy i Vy, milé dítky — jako ta dobrosrdečná Lidunka — dobrodinci chudých, a nestavte dobrých skutků svých nikdy na odiv.