Povídka o bažantovi/II.
| Povídka o bažantovi Ernest Thompson Seton | ||
| I. | II. | III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka o bažantovi, kap. II. |
| Autor: | E. Seton Thompson |
| Zdroj: | Soubor:SETON, Ernest Thompson - Povídka o bažantovi.pdf |
| Vydáno: | Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1912 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. Červený |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Index stran | |
Třetího dne vykračovala si kuřátka již pevněji. Nemusila již úzkostlivě capat kolem žaludu, mohla již přelézati jedlovou šišku a z měkkého chmýří vykukovaly již první výrůstky silných perutí.
Začala život pod péčí starostlivé matky, vyzbrojena zdravými nožičkami, spolehlivým přirozeným pudem a jistou porcí rozumu. Byl to přirozený pud, to jest zděděný zvyk, který jim kázal, by na slovo matčino se skrývala; byl to přirozený pud, který je učil, by ji poslouchala. Ale byl to rozum, který je přiváděl ve stín matčiných křídel, když slunce pálilo, a od toho dne řídil rozum stále více jejich konání i nekonání.
Nazítří objevily se na perutích již něžné konečky per; další dny již péra zcela vyrostla a za týden mohla již ochmýřená mláďata létati jako staří.
Ale ne všecka — nejmladší bylo již od narození slaboučké. Několik hodin nosilo ještě půlku vaječné skořápky, když se z vejce vyklubalo, bylo méně mrštné a pištělo více než jeho sourozenci. Když jednou večer při útoku skunkovu volala matka »kvit! kvit!«, což značí: utecte, opozdilo se, a když rodina shromáždila se zase na kopci porostlém jedlemi, nebylo ho tu a nikdy již chudáčka nespatřili.
Vývoj mláďat zatím utěšeně pokračoval. Již věděla, že vypasené kobylky hojně se zdržují ve vysoké trávě u potoka, že rybízové keříky poskytují tučnou stravu v podobě zelených, hladkých červíků, a také bylo jim dobře známo, že mraveniště, jež rýsovalo se na kraji lesa, je stále plnou špižírnou pro ně, i to, že jahody, ač nebyly to hmyzové, chutnají skoro zrovna tak znamenitě. Potom věděla velmi dobře, že ohromní motýlové — danaidky jsou dobrá pečínka, poštěstí-li se je jen chytit, a že kus spadlé poloshnilé kůry stromové je pln lahůdek pro ně. Ale opatrnost je také učila, že čmeláky, vosy a stonožky lépe nechat na pokoji.
Nastal červenec — měsíc jahod. Kuřátka v minulém měsíci úžasně vyrostla, jen kynula a byla už tak velká, že dobrá maminka musila celou noc státi, aby mohla svoje děcka krýt křídly.
Také pískové lázně užívala kuřátka jako dříve, jenom že nedávno odstěhovala se do jiné, poněkud výše nahoře na kopci. Tuto lázeň navštěvovalo i mnoho jiných ptáků a z počátku tato již použitá lázeň mamince rozhodně se nelíbila. Ale prach byl tam tak jemný a měkký a dětičky capaly tam tak nadšeně, že odložila svoji nedůvěru.
Za čtrnáct dní začala mláďata hubnout a také matka necítila se zdravou. Kuřátka byla stále hladová a ačkoli neobyčejně mnoho žrala, přece každičké tenčilo se pořáde. Matka byla tím stižena naposled, ale když to přišlo, zle ji to sebralo, strašlivý hlad, horečné hlavy bolení a vysilující slabost ji přepadly.
A nemohla se dopátrati příčiny, neboť ani nevěděla, že prach tolik užívané lázně, proti níž její přirozený pud hned z počátku měl nedůvěru, byl plný cizopasných červíků, kteří se v teplém měkkém peříčku ubohých zvířátek usadili.
Každé přirozené hnutí má svůj důvod. Lékařská věda matky-bažantice založena byla jenom na tom, že řídila se přirozeným pudem. Prudká, palčivá touha po něčem, čeho neznala, vedla ji k tomu, že zkoušela všecko, co jen trochu jako k snědku vypadalo, a tak zalétla v nejchladnější lesy. A tam našla smrtonosnou škumpu jedovatou, pokrytou jedovatými plody. Před měsícem nebyla by si jí ani všimla, ale nyní zkoušela hořké bobulky. Ostrá, palčivá šťáva jakoby vyhovovala zvláštní touze jejího těla; bažantice jedla a jedla a celá rodinka přidružila se k podivným léčivým hodům.
Žádný lékař nemohl by lépe volit, škumpa se osvědčila jako ostré, účinné pročisťovadlo; skrytý strašlivý nepřítel byl poražen, nebezpečí zažehnáno.
Ale nevyvázli všickni — příroda, stará lékařka, přišla pro dvě kuřátka už pozdě, neboť prostředek byl příliš silný pro jejich útlá, chorobou oslabená tělíčka. Pila a pila u potoka, a nazítří, když ostatní kuřátka capala za maminkou, ležela zde dvě tělíčka tiše a nehybně. Ale přece bylo jim jednoho dopřáno i v smrti, pomstila se na skunkovi, témže skunkovi, který by mohl pověděti, kam se poděl nejmladší jejich bratříček. Skunk našel zahynulá kuřátka, slupl je a žalostně pošel jedem, který úplně pronikl malá tělíčka.
Ale přece devět malých bažantů poslouchalo volání maminčina. Jejich osobní vlastnosti již záhy se projevily a rozvíjely se teď rychle. Nebylo zde již slabochů, pouze jedno bláhové a jedno líné kuřátko zde bylo. Největší kuře, totéž, které sedělo kdys na žlutém listu, místo co by zalezlo, bylo matčiným mazlíčkem. Bylo nejenom největší, nejsilnější a nejkrásnější z celé té mládě, ale i především nejposlušnější. Když maminka zavolala »Rrrr«, což značí: »nebezpečí!«, neodvrátilo to ostatní kuřátka vždycky od nebezpečné cesty nebo před podezřelou potravou, ale našemu kuřátku byla poslušnost druhou přirozeností, neopomenulo nikdy ozývati se na matčino jemné »k-rýt« (»pojď!«) a za tuto poslušnost klidilo později zaslouženou odměnu, neboť žilo déle na zemi než ostatní.
Srpen, měsíc pelichání, minul, mládata o dvě třetiny povyrostla a věděla zrovna dost, aby si myslila, že jsou úžasně chytrá. Když byla maličká, musila spáti na zemi, aby je matka mohla přikrýti, ale nyní byla již dost velká a stará začala zaučovati je životu dospělých. V té době bylo bezpečnější přenocovati na stromech, neboť mladé kolčavky, lišky, skunkové a norkové začali rejditi v lesích a na zemi bylo každé noci větší nebezpečí. Matka-bažantice zavolala tudíž při západu slunce svoje »kr — ýt« a vyhoupla se na hustý nízký strom.
Mladí bažantíci šli za ní, mimo jediného, svéhlavého blázínka, který trval na tom, že bude spát na zemi jako dřív. Jednu noc šlo to dobře, ale druhou noc byli sourozenci vzbuzeni žalostným křikem. Potom nastalo hrobové ticho, přerušované jen nervy otřásajícím praskáním kostí a mlsným mlaskáním. Bažantí rodina dívala se do strašidelné tmy dole a zelenavý lesk dvou očí blízko sebe umístěných, zvláštní stuchlý zápach prozradil jim, že norek zabil jejich bláhového bratříčka.
Osm bažantíčků sedávalo nyní v noci na hřadě vedle maminky, ale častěji některé z maličkých, když je nožky zábly, vylezlo si mamince na záda.
Vzdělání mladých utěšeně pokračovalo a matinka je nyní zaučovala novému uměleckému kousku, tak zvanému »cvrčení«. Když bažant chce, vznese se zcela tichounce na perutích, ale někdy je cvrčení tak důležité, že se každý musí naučit, jak a kdy nutno vznášeti se s hlučným tepem křídel. »Cvrčení« zajišťuje lecjaký úspěch. Varuje všecky bažanty před blížícím se nebezpečím, činí nejistou ruku střelcovu, obrací pozornost nepřítelovu na cvrčícího bažanta, zatím co ostatní potichu zmizí anebo ztratí se pozornosti tím, že se schoulí.
Staré bažantí přísloví praví: »Nepřátelé a strava mění se každým měsícem.«
Přišel měsíc září s dužnatými semeny a zrnéčky místo chutných jahod a mravenčích vajíček — a také s nebezpečnými lovci místo plížících se skunků a norků.
Bažanti věděli arciť dobře, jak vypadá liška a že lze ji snadno napálit útěkem na nejbližší strom, ale psa nikdy neviděli. Když nyní v měsíci lovu starý tulák, jemuž přezdívali Žvanec, prolézal srázy, zočila ho matka-bažantice a volala na svoje děti hlasitě »kvit, kvit!« (utecte, utecte!).
Dvě kuřátka však nechápala, proč matka tak úzkostlivě vybízí k útěku a domnívala se, že dokáží svoji odvahu tím, že přes úzkostně opakované kvit! kvit! sednou si na nejbližší strom.
Zatím krátkoocasá »liška« přišla až pod strom a cenila se na ně. To je tak bavilo — i to podivné počínání matčino a sourozenců — že ani nepozorovali rachocení v keřích, až zaznělo hlasité bé — bé a dva malí, zkrvácení, rozčepýření bažanti spadli, žlutý hafan je chytil, sem a tam vláčel, až střelec vyskočil z křoví a zmocnil se smutných bažantích mrtvolek.