Povídka o bažantovi/I.

Povídka o bažantovi Ernest Thompson Seton
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o bažantovi, kap. I.[red 1]
Autor:	E. Seton Thompson
Zdroj:	Soubor:SETON, Ernest Thompson - Povídka o bažantovi.pdf
Vydáno:	Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1912
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. Červený
Licence překlad:	PD old 100
Index stran

Zalesněnou strží mezi dvěma kopci vyváděla matka bažantice svoji rodinku ke křišťálovému potůčku, jejž lidové rčení překřtilo — nevím proč — »Bahnišťákem«. Malí bažantíčkové byli staří jeden den, ale již měli bystré nožičky a byli poprvé vyváděni k napojení.

Zvolna capala matka napřed, skoro lezouc po zemi, neboť v lesích bylo mnoho nepřátel. Tichým kvokáním vábila malá klubíčka barvy zemité, která na svých maličkých nožičkách klátila se za ní a dala se do úzkostlivého pípání, když jenom o několik palců se opožďovala. Vypadali tak maličtí a útlí, že i kobylky vedle nich podobaly se obryním. Dohromady bylo bažantích kuřátek dvanáct a maminka jejich dávala na všecka pozor. Podezřívavě slídila v každém keři, v každém stromě a křovisku, očichávala celý les i samo nebe a všude slídila po nepřátelích, neboť nestálo za to koukat po několika přátelích. A skutečně odkryla nepřítele! Nahoře na louce objevila se velká liška, plížila se podél její cesty a jistě že ji jemným svým čichem zvětří. Tu nesměla zmařit ani chvilky!

»Krr! krr!« (Schovejte se! Schovejte se!) volala matka tiše, ale rozhodně, a ubozí maličtí, sotva větší nežli žaludy a staří jen den, rozptýlili se, by se ukryli. Jeden bažantíček zmizel pod listem, jiný mezi dvěma kořeny, třetí zalezl pod kus odpadlé březové kory, čtvrtý do díry v zemi a tak dále, až všichni byli ukryti. Pouze jediný nemohl nalézti úkrytu, položil se na plocho na široký žlutý list, zavřel oči a myslil, že je v bezpečí, nikým neviděn. Pípání maličkých umlklo a vše ztichlo.

Matka bažantice letěla zrovna vstříc obávanému loupežníku. Potom odbočila pár kroků od něho, začala tlouci křídly, jakoby byla ochromená, dočista ochromená na křídlech a naříkala jako dítě od matky opuštěné. Prosila snad o milost — o milost takového krvežíznivého, ukrutného lišáka? Ó nikoli, tak bláhová nebyla! Často slýcháváme o lstivosti lišákově, avšak ten je přece hotový hejl proti chytré mamince bažantici. Lišákovi sbíhaly se už sliny na křehkou pečínku, kterou měl zrovna před nosem, otočil se náhle a hmátl — ale nikoli, chudáka ptáka nenahmátl, uklouzl jeho hladovým zubům o celou stopu. Jedním skokem byl za ním a byl by ho tenkráte jistě dopadl, kdyby se zrovna nějaká zrádná úponkovitá rostlina do toho nepřipletla. Matka bažantice odkulhala, podlezla pod kmen, lišák naň skočil, zatím co jeho jistá kořist, která nyní jakoby byla méně chromá, udělala nešikovný skok ku předu a koulela se po svahu. Lišák, stále jí v patách, málem ji za ocas chytil, ale podivno dost, jakkoliv rychle běžel a skákal, bažantice přece jakoby byla rychlejší. To se starému loupežníkovi dosud nestalo. Bažant se schromenými křídly a on, ferina lišák, rychlonohý, nemohl ho dohonit v pětiminutovém běhu. Hanba to byla! Lišák zdvojnásobil svoje namáhání, ale bažantici přibývalo stejně síly, a když tak asi čtvrt míle o závod běželi, náhle pták nevysvětlitelným způsobem zcela ozdravěl, vznesl se se zacvrčením skoro až výsměšným a letěl lesy, zanechávaje pronásledovatele skoprnělého s tím ponižujícím vědomím, že byl voděn za nos.

Zatím letěla matka bažantice ve velikém oblouku zpět k onomu místu, kde mláď byla ukryta v mlází.

S jemným místním smyslem divokého ptáka snesla se na témže místě, odkud byla vyletěla, a zastavila se chvilku obdivujíc se, plna mateřské pýchy, onomu úplnému klidu svých dětiček. I když sama se blížila, žádné se ani nehnulo, i ten malý chlapíček na žlutém listě, který konečně nebyl zrovna tak špatně ukryt, ani se nehýbal, nýbrž jen trochu pevněji očka přivřel, až matka zavolala:

»Kr — ýt!« (což znamená: pojďte, děti!) a jako v pohádce vyklouzlo z každé díry jedno takové bažantí robátko. Malinký chlapíček na listu, nejtlustší ze všech, otevřel velké oči a s jemným pípáním utíkal pod ochranná křídla matčina. Nepřítel neslyšel by to ani na tři kroky, jemné uši matčiny však slyšely to na vzdálenost trojnásobnou.

Slunce o poledni tuze pálilo. — Mýtinou vedla cesta přímo k vodě. A když matka úzkostlivě vše proslídila, není-li na blízku nepřátel, shromáždila maličké do stínu svého roztaženého ocasu, by je chránila před nebezpečím slunečního úpalu. Tak zvolna capali po stezce, až uchýlili se v ochranu šípkového keře u řeky.

Zajíček vyskočil z křoví a nahnal jim ohromný strach. A přece měl bílé »péro«, svůj praporeček míru, a byl starý přítel. Maminka poučovala děti, že zajíček »plave« vždy pod vlajkou míru a je nevinný, mírumilovný soused.

Potom začalo napájení nejčistší, tekoucí vodou, ačkoliv hloupí lidé nazývali potok »Bahnišťákem«.

Z počátku nevěděli malí chlapíčkové jak do toho, ale pak napodobili jednoduše svoji maminku. Brzy naučili se píti a děkovali Tvůrci po každém doušku pohledem k nebi. Stáli tak v řadě podél břehu — dvanácte zlatohnědých klubíček, pokrytých chmýřím, na čtyřiadvacíti růžových nožičkách s pařátkem dovnitř obráceným a s dvanácti sladkými zlatými hlavičkami, jež se vážně skláněly k pití a zvedaly k díkům zrovna jak dělala maminka.

Potom po krátkém odpočinku vedla bažantice dětičky na vzdálenou louku, kde byl travou porostlý kopeček, jejž byla před několika dny objevila. Několika takových kopečků je třeba, by bažantí dorost se vychoval — kopečky ty staví mravenci. Stará vyskočila na vršek hromádky, na okamžik rozhlédla se opatrně a zahrabala pak několikrát silně drápy. Sypké mraveniště povolilo a uměle vystavené visuté chodby se sřítily. Ihned vyrojili se mravenci, běhajíce bezhlavě kolem, někteří běhali s velkým vynaložením sil a hodně zbůhdarma kolem kopečku, jiní pak — a byli to ti rozumnější — odvlékali svoje tučné, bílé pupy.

Stará bažantice sezobla jeden z těch pytlíčků, který tak šťavnatě vyhlížel, zakvokala a upustila jej, sezobla jej znovu a pak ho spolkla. Mláďata stála kolem a divila se. Jedno z nich, žlutý chlapík, týž, který byl seděl na listě, sezobl mravenčí vajíčko, upustil je několikráte, potom řídě se náhlým vnuknutím, spolkl je a už uměl žrát. Za dvacet minut uměl už i nejmenší bažantíček chňapat po chutných vajíčkách. Maminka rozhrabala ještě více mravenčích chodeb a kuřátka žrala až si každé nacpalo tak svoje volátko, že bylo opravdu znetvořené.

Potom putovali zvolna a opatrně nahoru proti proudu k písčině porostlé trnitými křovisky, leželi tam celé dopoledne a pouštěli si jemný, chladný písek mezi horkými prsty. Dle svého zřejmého nápodobovacího pudu, leželi na boku jak jejich matka, hrabali nožičkami a tloukli křídly, ačkoli vlastně dosud žádných neměli, pouze pod měkkým chmýřím byly skryté dva malé výrůstky, označující, kde jednou křídla porostou.

Večer vedla stará svoje děti do blízkého, hustého houští. Tam mezi šustícími, odumřelými listy, jež zbraňovaly nepříteli, by připlížil se neslyšně, a mezi hustými, trnitými větévkami šípkovými, které chránily přede všemi létajícími nepřáteli, ustlala maličkým pod střechou z peří svého ocasu. Tam byla jejich dětská jizba. A maminka bažantice radovala se se srdcem plným mateřské lásky z malých schoulených robátek, která ze spaní pípala a tulila se důvěřivě k jejímu teplému tělu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. První kapitola není v předloze očíslována.