Povídejme si, děti/Příhody

Povídejme si, děti
Nemožnosti	Příhody	O vánocích, které nechtěly být

Údaje o textu
Titulek:	Příhody
Autor:	Josef Čapek
Zdroj:	Povídejme si, děti. Praha: SNDK, 1959. Str. 34-38 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Index stran

Ach jemine, děti, zase mám povídat! Pořád povídám jen já a vy nic; kdepak se toho potom pořád mám nabrat! Chtěl jsem, abychom si povídali něco o škole, ale zatím jsou vánoce a vy máte prázdno a žádná škola není, a já teď nevím o čem. Povídejte něco vy!

My nic nevíme.

A to by bylo pěkné! Copak jste nikde nic zábavného neviděly a neslyšely?

Ne.

Já ano, já ano! křičí Frantík. Já jsem něco zažil. Takovou příhodu! To jste nikdy neviděli!

Ajajaj, a co to bylo?

Včera byl veliký vítr a jednomu pánovi odletěl s hlavy klobouk! A on ho honil.

Co, ten klobouk honil toho pána?

Hihi, to ne, ten pán honil toho klobouka. On se kutálel po cestě tak rychle jako motocykl.

Kdo, ten pán?

Hehe, ten pán se nekutálel, to se kutálel ten klobouk. A pak si ho narazil na hlavu a povídal: Zatrapený vítr!

I co to říkáš, Frantíku, ty lžeš! Že by si ten klobouk dal na hlavu toho pána?

Hoho, jejej, že by si dal klobouk na hlavu pána! Přece pán si dal na hlavu toho klobouka. Tak, a teď drž! povídal. A tak si ho potom přidržoval rukou, aby mu neuletěl.

I nepovídej, Frantíku, tos neviděl: jakpak si přidržoval ten klobouk rukou toho pána, aby mu ten pán neuletěl! Haha, pane Čapek, vy jste nějaký pleticha! Ten klobouk si přece toho pána nepřidržoval, ale pán klobouk.

Aha, to se ten pán jmenoval pan Klobouk?

Chichi, vždyť vy to víte, vždyť ten pán, to nebyl žádný pan Klobouk, to jste byl vy. Uletěl vám klobouk a to je ta příhoda, kterou jsem včera zažil.

No počkej, Frantíku, ty na mne všechno povídáš, to já také něco o tom povím. Tak tedy já jsem onehdy zažil takovouhle příhodu. Jdu po cestě a teď vidím, jak se na kraji cesty v nahrabané hromadě něco třepetá. Koukám, koukám a povídám si, co to tam z té kupy roste za bodlák? A hádejte, děti, co to bylo? Frantík to byl, až nad kolena v tom blátě.

No jo, pane Čapek, já jsem skočil na tu hromádku a myslil jsem si, že je to tvrdé a že mě to udrží. A zatím to bylo měkké bláto.

A jakoupak příhodu jsi zažil potom doma? Copak tomu říkala maminka?

Hm — nic. Řekla jen, že jsem uličník.

Nu, tak to teda ta příhoda ještě dobře dopadla. To si přitom musím vzpomenout, jaké za našich časů bývaly výprasky. Tehdy to bývalo přísnější než teď. A tak jsem jednou něco provedl, jaká darebačina to byla, to si teď už ani nepamatuju, a babička mně povídá: No počkej, Pepíčku, však ty dostaneš co proto, až přijdeš domů! Jémine, řekl jsem si, tohleto dopadne špatně, to na mne čeká maminka s rákoskou.

Tak jsem si vlezl ještě na chvilinku na půdu a pak — však už jsem měl hlad na svačinu, odšoural jsem se odhodlaně dolů. Už to tak bylo: maminka na mne čekala s rákoskou. Copaks to zase, ty kluku darebná, provedl? A přetřela mě tou rákoskou přes záda. Udělalo to: Krak! Maminka naklonila hlavičku na stranu a poslouchala jako ptáček, zavrtěla s ní a dala mi tou rákoskou ještě jednu. A zase to udělalo: Krak! Maminka se udivila ještě víc: Vždyť ty jsi, kluku, jako ze dřeva! A švihla mě tou rákoskou do zad potřetí, aby viděla, co to bude dělat. Udělalo to zase: Krak! Tak se mně podívala pod kabát, co to vlastně se mnou je. Já jsem četl něco o těch rytířích, jak na sobě nosili takové to brnění a ty krunýře do boje, a tak jsem si na záda pod kabát nastrkal noviny a víko od staré škatule, aby mě ten výprask tak moc nebolel. Proto to pod tou rákoskou dělalo potom takový rámus.

A co tomu říkala maminka?

Zasmála se a zbytek trestu mně už pak odpustila.

A co si to tam, vy dvě holky, spolu šeptáte?

Hihi — nic, prosím.

Jakpak ne: něco jste si šuškaly; jen s tím ven!

Hihi — ale musel jste být, pane Čapek, také nějaký veliký nezbeda.

Ba, ani ne zrovna tak velký. Tehdy se víc trestalo. Ale rákoska — té jsem se bál. Ono to s ní moc štípalo. — Sláva, a už to mám!

Co? Kde? Pusťte! Ukažte! Já nic nevidím! Co to má pan Čapek?

I nic, netlačte se tak na mne, v rukou nic nemám, zatím jen v hlavě. Zatímco jsme si povídali, tak jsem si na něco vzpomněl. Jsou vánoce, tak si tedy budeme povídat něco vánočního. Už jsem si to vymyslil. Tak honem, povídejte! A o čem to bude? No tak — bude to