Povídejme si, děti/Nemožnosti
| Povídejme si, děti | ||
| O Kejklovačce | Nemožnosti | Příhody |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nemožnosti |
| Autor: | Josef Čapek |
| Zdroj: | Povídejme si, děti. Praha: SNDK, 1959. Str. 31-33 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
My bychom chtěly slyšet ještě něco o černoších. Něco hodně zábavného.
Něco zábavného o černoších? Co by to tak mělo být?
Něco o tom, jak černoši žijí. Mají černoši také pohádky?
Mají, jakpak by neměli. Zrovna jako my: o králích a královnách, o dracích, o čarodějnicích a strašidlech, ale mají také moc rádi povídačky směšné. Oni se černoši moc rádi smějí. Takovým směšným povídačkám říkají jako my nemožnosti, nehoráznosti nebo přehnanosti, a to se jim moc líbí.
Povězte nám takovou nějakou nemožnost!
Tak poslouchejte:
Jeden muž, jmenoval se Mailem, šel do města. Cestou potkal jiného muže s klackem a ten mu povídá, může-li jít s ním. Pojď, máš-li chuť, řekl ten Mailem. Pak potkali myslivce a ten se chlubil, že umí dobře střílet, tak ho také vzali s sebou. Před městem byla veliká řeka, a protože bylo veliké sucho, bylo v ní málo vody, a tak tu řeku mohli beze všeho přejít. Zůstali v městě celý měsíc, ale pak už museli zase zpátky domů. Zatím mnoho pršelo, voda v té řece stoupla a nebyl tam žádný most, ani neměli žádnou loď. Z toho si nic nedělám, řekl ten Mailem. Vzal dva kusy papíru a položil je na vodu. Stoupl si na jeden papír, ten druhý, co měl za sebou, zase vzal a položil na vodu před sebe a tak to dělal, až se dostal na druhý břeh. Když to viděl myslivec, řekl si, že to také dovede. Vystřelil šíp do vody, stoupl na něj, vystřelil druhý šíp a zase na něj stoupl, pak vzal ten první šíp a zase ho střelil před sebe a stoupl na něj a tak ty šípy na vodě sbíral a střílel a stoupal na ně, až přešel na druhý břeh. To je toho, povídal ten třetí muž s klackem. Vzal klacek a udeřil jím do vody a voda se hned přesekla a rozestoupla a on přešel řeku suchou nohou.
Cestou domů viděli jednu starou ženu, a protože měli hlad, ptali se jí, nemá-li něco k jídlu. I kdepak bych měla! povídá ta stará žena. Když jsem vás viděla z dálky přicházet, tak jsem se tak lekla, že jsem samým leknutím vylila studenou vodu do horké! Tak jsem teď všechno vylila na rohož, abych dostala tu horkou a studenou vodu zas od sebe.
Tak šli zas dál a blízko města viděli muže, který kopal studnu. Nemohl bys nám prodat něco k jídlu? řekli mu. Nemohu, povídá ten muž, co kopal studnu, nemám na to čas. Ono tu je moc horko, tak stěhuju svou studnu tady do stínu toho stromu; až slunce zapadne, tak ji zas donesu semhle zpět.
Tak takové jsou ty černošské směšné povídačky. Vypravují si takové nemožnosti a pak ten vypravující dává hádat, kdo z těch lidí byl nejšikovnější: zdali ten s těmi papíry, nebo ten myslivec, či ten s tím klackem, nebo ta žena, co dělila horkou a studenou vodu od sebe, či ten strejda, který stěhoval tu svou studnu. Kdo je hloupý, ten si myslí, že to nejsou nemožnosti, hádá a všichni se mu pak smějí. Takhle tedy černoši spolu žertují, a to jim musíme uznat, že to umějí a že to mají dobře vymyšleno.