Údaje o textu
Titulek: Poslední paní Hlohovská
Autor: Karolina Světlá
Zdroj: SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 84–97.
Licence: PD old 70

Netušil hrabě Felsenburk, že tak záhy bude položen k věčnému spánku do krypty své, sotva dostavěné.

Celá Praha byla na nohou o jeho pohřbu, jenž ulicemi s nádherou knížecí se ubíral. Všechny vrstvy obecenstva v něm se účastnily, všickni cechové, pořádky a spolky vytáhly se svými odznaky a praporci, všecky kláštery a řehole v něm byly zastoupeny. Hradní, co Hlohova vyslanec, kráčel v zástupu několika set služebníků před rakví. Všichni nesli žluté voskové svíce, k nimž byl připjat erb Felsenburků. Za nimi následovali úředníci hraběcí s hořícími pochodněmi. Nejpřednější zemští hodnostáři drželi třapce příkrovu, perlovými slzami pokropeného, v jehož středu se skvěl skvostně vyšívaný stříbrný kříž, smuteční to dar jeho choti, již teprve smrt s manželem smířila, k prvnímu ji pohnuvši daru. Šest pážat v kroji starožitném neslo uprostřed věnců vavřínových na černých aksamitových polštářích se stříbrným třepením přečetné zesnulého řády. Za nimi vedli štolbové hraběte koně jeho jízdecké v smutečním zakuklení. Pustili jim podle starého obyčeje na nohou žilou, aby pro zvýšení truchlivého dojmu cestou krví se potili. Císařovna vyslala svého nejvyššího hofmistra a císař prvního svého komořího, aby při pohřbu je zastupovali. Hofmistr vedl starou hraběnku, která po letech zase klášter opustila, dcera kráčela po boku matčině bez vůdce, nepřijala podpory komořího. Obě dámy byly od hlavy až k patě zahaleny v závoje tak husté a dlouhé, že nebylo lze rozeznati tváří, aby neposkytovaly obecenstvu bolestí svou divadlo. Mužští příbuzní z téže příčiny si zakrývali obličeje škraboškami černě hedvábnými. Za rodinou Felsenburskou kráčela celá téhož času v Praze přítomná šlechta. Průvod ukončen rytířem v černém brnění, jenž rozhazoval z dvou pytlů kožených, u sedla upevněných, mezi lid peníze s podobiznou hraběte k tomu účelu naschvál ražené.

Ještě skoro více než všecka ta sláva pohřební zajímala Pražany dcera nebožtíkova za rakví jeho. Pověst o hněvu mezi otcem a dcerou, dosud nerozlučitelných, slynoucích obapolnou vroucí láskou po celém městě, vnikla hned v prvních dnech služebnictvem mezi lid. Vědělo se, že jí vyhrožoval klášterem i vyděděním. Čeho od dcery tak urputně si žádal otec ten vždy tak laskavý? Co mu tak tvrdošíjně odepíralo dítě jeho jediné, dosud náklonností tak hluboko k němu lnoucí? Jaké se to vznášelo mezi nimi tajemství? Byl by uskutečnil svůj slib, kdyby ho nebyla smrt tak náhle uchvátila? Rmoutila se dcera nad jeho ztrátou, hodlajíc mu povoliti, či blahořečila jeho smrti, anať ji osvobodila, z hrozného ji vymanivši osudu? Jednalo se o jakýsi sňatek, který podstoupiti nechtěla, či o jakousi lásku, jíž vzdáti se zdráhala? Mnoho mluveno o mladém harfeníku, učiteli to slečninu, s nímž prý přátelštěji než s kýmkoli jiným vždy nakládala. Zavdal on příčinu k rozmíšce? Mnoho i o císaři mluveno, že ji uchvátila horoucí k němu láska v onen večer, když meškal na zapřenou mezi hosty otce jejího. Urazila pyšného otce, příliš bezohledně k ní se znajíc?

Pravdy nikdo se nedopátral, nedopátrala se jí ani klíčnice hlohovská, když kostěné svoje brejle na nose, několik dní po mužově z Prahy návratu, spravujíc v pokojíku za kuchyní jeho domácí kazajku, přemýšlela o záhadách najednou v rodině Felsenburků se vyskytnuvších a kterak asi se rozřeší. Osobovala si v tom ohledu ještě pronikavějšího a rozhodnějšího soudu než v záležitostech jiných, kdež uvykla míti poslední slovo. Sloužila v paláci za kuchařku, než s mužem na Hlohov na odpočinutí se odebrala, i zdálo se jí za tou příčinou, že stojí pánům blíže než kdo jiný, jenž méně důležitý u nich zastával úřad.

Stará služka, pomocnice její v kuchyni, objevivši se všecka udýchaná a rozhorlená na prahu, z důležitého zaměstnání i důležitých myšlenek náhle ji vyrušila. Zvěstovala jí, že teď právě do čeledníku vešel nějaký harfeník, jenž na její vlídné vybídnutí, aby si sedl ke krbu a odpočinul, ihned že mu ohřeje od oběda zbytky, tak hrdě, jako by on milosti rozdával a žádných přijímati nemusel, jí kázal, aby mu přivedla buď hradního, a není-li doma, tedy jeho ženu. Když váhala mu vyhověti, podivena a rozhorlena chováním takovým, opakoval prý žádost svou tak pánovitě, že mu musela volky nevolky zadost učiniti.

Klíčnice na zprávu tu tak se rozhorlila, jako její služka. Byloť skutečně neslýchané, že taková osobnost jako kočující hudebník podobného cos si troufal. Kdykoli zavítal dryáčník, kramář, cymbálník atd. na osamělý hrad, vždy slušně dosud se byli chovali, skromně a vděčně přijímajíce poskytnuté jim pohostinství.

„Že Ondřej toho drzého člověka hned v bráně nezastavil,“ zlobila se práci svou odkládajíc. „Ale snad ho neviděl ani přicházeti a nemá o tom zdání, že je kdos cizí na hradě. Sedí zajisté zase ve svém kumbálu a hlavu maje na stole položenu, neví o sobě a o světě. Teď by se nám mohla sem vloupat celá tlupa loupežníků, on by si toho ani nepovšiml. Věru, hřeší před Bohem, že si otcovu smrt tak připouští, měl by spíše Všemohoucímu děkovat, že ho bez dlouhé nemoci k sobě povolal, vždyť tu byl beztoho každému a zvláště jemu nejvíc k obtíži.“

Takto rozumujíc vešla klíčnice zhurta do čeledníku, aby toulavému muzikantu jak se patří pověděla do pravdy. Avšak sotva přestoupila práh a jediný pohled na příchozího vrhla, již zanikl proud slov, málo asi proň pochlebných, na jejích rtech, a ostrá otázka obrátila se na jejím hbitém jazyku v mírné a zdvořilé oslovení.

Místo očekávaného ošumělého a smělého větroplacha stál totiž před ní jinoch vzezření tak vážného, jako by měl zkušenost celého lidského věku za sebou, a při tom tak panského, že se služce své již pranic nedivila, že ho bez odmluvy poslechnouti musela. Měl na rameni zavěšenou harfu spíše jako ozdobu než nástroj, jehož pomocí si chléb svůj vydělává. Kabátec z černého aksamitu cestou poprášený, ale nikoli obnošený, obepínal jeho postavu, v ruce držel šedý plstěný klobouk. Tmavé vlasy krátce zastřižené kroužily se mu okolo tváře, sličné sice, ale delší nemocí neb utrpením duševním velice vyhublé a prožloutlé. V oku mu plálo netajené pohrdání vším, na cokoli je upřel, ústa patrně mu svírala bolest jakás mocně utlumená.

Neodpovídaje, jen mlčky kývaje, zběžně na klíčnici pohlédl, a sáhnuv si za ňadra, podal jí nedbale hladký, bělounký lístek, načež opět se otočil k oknu, do něhož se byl napolo při jejím objevení odvrátil. Zrak jeho, pronikaje mladé vinné lupení, jímž bylo okno zacloněno, utkvěl na mohutných hmotách hradu, jež za zahradou vážně se černaly.

Klíčnice podiveně rozevřela list, ale pohlédnuvši na podpis, vykřikla překvapeně, hluboce při tom se klonivši. Klanělať se podpisu hraběnky Marie Feliciny Felsenburkové. Trvalo to velmi dlouho, než se jí podařilo lístek zběžně psaný přeslabikovati a do jeho obsahu se vpraviti. Teď, co již nepsala a neprohlížela kuchyňské účty, slábla hlohovská klíčnice v čtenářském a písařském umění.

Oznamovalať mladá hraběnka v dopise svém stručně, že nastoupila podle dávnoletého ustanovení milostivého pána otce svého vládu nade všemi jeho panstvími, a že tedy co nynější hradu Hlohovského paní nařizuje, aby harfeník, jenž list ten odevzdá, s touže šetrností tam byl přijat a chován, jako kdyby tam zavítala sama. Bývalý to prý její v hudbě učitel, jenž se chce po nemoci lesním vzduchem opět posilniti.

Tvář klíčnice mezi čtením každou chvíli jiného nabývala výrazu. Těšilo ji, že ona první na hradě o tom nabyla jistoty, kdož přec jeho dědicem, pochlebovalo jí, že hraběnka právě na Hlohov si vzpomněla, odkázavši tam osobu, na níž jí záleželo, radovala se i z hojného ji očekávajícího výdělku, ale především ji lechtalo, že tak vřele, jako vlastní osobu, jí doporučuje hezkého mladíka. Nebylo pochyby, onen mladý, zajímavý umělec, jenž prý, jak i hradní slyšel, zavdal podnět k hněvu mezi otcem a dcerou, stál před ní v osobě harfeníkově; pro ni aspoň rozluštěna hádanka, koho slečna milovala a proč se s otcem rozhněvala.

S novou úklonou a obojetným na zamyšleného harfeníka pohledem složila hraběnčin přípis, uctivě na stůl ho kladouc.

„Popřej Bůh vznešené slečně naší stálého zdraví a dlouholetého nad námi panování,“ vzdychla si, zbožně ruce spínajíc a obracejíc zrak k nebesům. „Jak se můj muž potěší, až uslyší, jakou to máme teď krásnou a dobrotivou vladařku, a jak milostivě nás hned v prvních dnech obmysliti ráčila, dopřavši nám hosta tak vzácného. Nevím, kde tak dlouho prodlévá, odešel nejspíše do lesa pro pečenku na zejtřejší neděli. Avšak musím napřed žádati za odpuštění, nenalezne-li mladý pán vše u nás tak, jakž tomu v Praze uvykl. Dávají u nás, jak říkáme, lišky dobrou noc, vypravíme-li posla do města, teprv druhý den se nám vrátí, a to, co přinese, ještě málokdy k čemu bývá. Mám věru strach, obstojí-li náš host dlouho mezi námi.“

„Nedělejte si v tomto ohledu pražádných starostí,“ netečně odvětil harfeník, nespouštěje očí s hradu, „nebudu od vás nic zvláštního a obtížného žádati. Uspokojím se stravou nejjednodušší a posluhy nebudu míti žádné potřebí. Jiného si nepřeji od vás, než abyste se o to postarali, abych tu měl pokoj, rozumíte? Pokoj! Nevšímejte si mne, nesliďte po mých vyjížďkách a vycházkách, nepřicházejte mi se žádnými novinami a nechtějte žádných ode mne, dělejte vůbec, jako bych na hradě nebyl. Tím nejlépe se mi zavděčíte. Před cizinci o mé přítomnosti zde se nezmiňujte a nikoho pod žádnou výmluvou ke mně nepouštějte!“

Klíčnici se zdálo, že by nebyl mohl nebožtík hrabě přání svoje určitěji a úsečněji pronésti, než učinil harfeník.

„Bylo by se stalo, jak mladý pán si žádá, i kdyby se nebyl o tom zmínil,“ citlivě odvětila. „Jsme tu téměř vesměs staří lidé, jichž mysl jinam již obrácena, než ke světu, a kteří po jiném baží, než po jeho novinkách. Nikdo by ho tu nebyl obtěžoval zvědavostí.“

„Prosím, abyste mi dala především něco málo jíst a pak mi vykázala nějaký pokoj, jsem náramně unaven,“ pravil harfeník, málo toho dbaje, že klíčnici urazil. „Přijíždím do vašich hor bez přetržky z Prahy koňmo, vak za sebou, harfu před sebou. Byla to jízda rozkošná,“ dodal více sám k sobě než k ní, a ponejprv zachvělo se na jeho tváři cosi, co úsměvu se podobalo; „jen slunce nebo hvězdy nad sebou, široširý svět před sebou a neobmezená volnost kolkolem.“

„Komu odevzdal mladý pán svého koně? Musím se ihned podívati, je-li v dobrých rukou!“

„Zůstavil jsem ho na faře, kdež jsem obědval, bude sem zítra za mnou poslán. Byl unavenější než já, musel jsem se na cestu vydati jen harfou svou provázen.“

A harfeník obrátil se k svému nástroji za ním o sedadlo opřenému a něžně přejel rukou struny jeho. Zazvučely sladce, jako by mu chtěly lichocení jeho spláceti.

„Mladý pán přišel z fary k nám sám?“ žasla klíčnice, přitočivši se od krbu, kde hodila právě několik vajec do vařící vody, ke stolu, který se jala přikrývati režným ubrusem. „Jakž vás ale mohl náš pan kaplan sem pustit bez průvodčího? Což kdybyste byl zabloudil v těch ohromných našich lesích? Ponejprv dnes nevím, co o něm si myslit! Jindy je opatrný a starostlivý!“

„Zamítl jsem průvodčího, jehož mi nabízel. Dal jsem si ukázati, v kterém směru leží hrad, a vydal jsem se na cestu. Jak vidíte, cílem jsem se neminul,“ chladně harfeník ji odbýval, nejsa patrně ani dost málo žádostiv zábavy s ní.

„Není se co báti jen zbloudění, ale i zlého setkání,“ pokračovala stařena, nedajíc se másti jeho úsečností. „Co nastal po loňské neúrodě hlad, celé houfy žebravého lidu v okolí se potulují.“

„Na celé cestě z fary ani stínu člověka jsem nezahlédl,“ mladík nevrle rameny pokrčil. „Avšak přece, ale setkání to nebylo nikterakž nepříjemné,“ dodal poněkud vlídněji. „Na palouku lesním, jímž se ploužila jasná vody nit, seděl pod starým modřínem kmet. Visely mu se skrání šediny jako nad ním s větví stromu chumáče bělavého mechu. Na klíně držel starou knihu, z níž pozorně četl. Mimovolně jsem se zastavil. Podobalo se mi na skupení to pohlížejícímu, že čas vše pohlcující přece jednou zapomněl cosi strhnout do dravého svého víru, trojici tu, člověka, strom a knihy staré. Vtom vzhlédl kmet a spatřiv mne, nejspíše se domníval, že se ho obávám váhaje kolem něho se ubírati, neb laskavě pravil: ‚Neboj se, mladíku, a směle dále kráčej! Kdo s harfou chodí, bezpečen je v zemi zaslíbené.‘“

Klíčnice, přinášejíc právě vařené vejce, prudce s nimi talíř a slánku před mladíka na stůl postavila.

„Mějte se na pozoru, mladý pane,“ zvolala hlasem varujícím, znamenajíc se křížem, „věští to neštěstí, setkáme-li se tak maně s bludařem, a že byl stařec ten bludař, na to bych si dala hned malík uříznout. Stará kniha, v níž čtoucího jste ho zastal, zajisté bible, v níž pořád lidé ti se ryjí. I po oslovení bludaře poznávám. Mají plné rukávy takových průpovědí, do nichž svaté Písmo vplétají, způsobem hříšným neustále je přežvykujíce a zlehčujíce!“

„Bludař?“ opakoval harfeník, pozorněji než až dosud klíčnici naslouchaje, „co slovem tím vyznačujete?“

„Co jiného než člověka ve víře bludného?“ klíčnice pohrdlivě se pousmála nevědomosti nenadálého hosta svého. „Což mladý pán nikdy neslyšel o lidech, kteří zpupně se odchylují od toho, co církev naše učí, a zaslepeně se ubírají do jícnu pekelného, že takto se táže? Ovšemť, mají takoví panáčkové, jako vy, jiné věci na starosti, než aby se o to starali, by nepřišla svatá víra naše k porušení skrze lidi lehkomyslné a bídné. Avšak není se věru netečnosti takové příliš co diviti, když shůry dáván příklad tak zhoubný, a budoucí náš zeměpán kněze považuje za člověka jako každého jiného, v právech jeho všemožně ho zkracuje, úctu k němu mezi lidem ztenčuje, zbožnou v klášteře modlitbu zahálkou nazývaje. Jakž nemají pak škůdcové a posměvači svaté naší víry opět vystrkovati rohy a si nepřipomínati časů, kdež jim bylo za panovníků slabých a nehorlivých dovoleno k víře své hanebné veřejně se přihlásiti, zapomínajíce při tom, jaký je stihl v Bydžově zasloužený a přísný trest schválený císařovnou naší zbožnou, která asi málo radostí má ze syna neznaboha. Jakpak tomu asi dlouho? Tuším, že jsem byla nějaký rok vdaná. Škoda, že tu není muž, ten by to věděl navlas i jak vše se událo. Ten zná povídat, radost ho poslouchat! Je to živá kronika. Peleš jejich náhodou odkryta, a pro odstrašující příklad celá řada jich upálena, jiní zas k doživotnímu vězení neb jiným trestům odsouzeni. Všichni před popravou odvolali, učinivše pokání, jen jediná žena, Ludmila Bourová jménem, zemřela zarputile, nechtějíc od bludů svých opustit. Byla sťata a pak do ohně na hranici hozena…“

„Dosti!“ křikl harfeník, a talíř s jídlem nedotknutým daleko od sebe odstrčiv, vyskočil celý dojetím zardělý, „nepokračujte, nechci slyšeti o věcech tak hrozných. Jaké to musily býti bludy, které lidé, jimiž vládne blud a omyl, tak krutě trestati povinni se cítili? Ale kdo ví, nebyli-li odsouzení lepší desetkrát soudců svých!“

Klíčnice se zalekla vášnivého mladíkova rozechvění.

„Již mlčím,“ chlácholila ho, „nenadála jsem se, že jste tak dráždiv jako ženština. Ale to vám přece ještě povědíti musím, že ta Bourová byla prý rodička z tohoto hradu, dcera tehdejšího vrátného a následovně teta nynějšího. Ovšem od vrátných to nevím, oni se s tím neprohlásí, ale když jsem se se svým mužem sem dostala, tož mi to svěřila nebožka zahradnice, byla při popravě a celou mi ji vylíčila. Co mne se týče, já celému tomu rodu jaksi nevěřím — ale vy skutečně jísti nechcete? Kdybych byla věděla, že vám pokazím chuť, tož bych arci byla mlčela.“

„Vykažte mi můj pokoj,“ zkrátka omluvy její harfeník přerval, a jeho pohled dolétl oknem opět k starému hradu. Počínal si opět tak rozhodně, že si netroufala klíčnice ničehož již namítati a mlčky mu vyhověla.

Děkujíc v duchu Bohu, že pohostinské pokoje vždy v tak přísném udržovala pořádku, že jí bylo teď lze hosta svého bez odkladu do nich zavésti, rozžehla hliněný kahanec, neb již se počalo značně stmívati. Zvouc harfeníka, aby ji následoval, do prvního s ním zabočila poschodí.

Harfeník na prahu se zarazil, vida, kam ho zavádí.

„Kam to?“ zvolal. „Snad mne nechcete ubytovati zde v té nízké, dusné kleci? Což je tu Hlohov? Tam za zahradou, to velebné stavení, které se zdvíhá k nebi ruměnému, to je Hlohov, ne zde ta bouda bídná. Pyšný tam stojí rek, s nímž se chci přátelit, o pohostinství ho požádaje, a zde se krčí služný jeho trpaslík, v jehož zmrzačeném náručí se mi nechce ani okamžik odpočívat. Udusil bych se v jeho objetí za jedinou noc.“

Klíčnice by se byla málem opět poznamenala křížem. —

„Na co jste si to vzpomněl?“ polekaně zvolala. „Což nevíte, že je v starém hradě vše na spadnutí, po celé lidské věky že tam již nikdo nenocoval? Nelze tam pro kouř oheň rozdělat, zdě všude se ssedají, okna jsou roztlučena, nábytek rozviklán, rozlámán.“

„Za ten čas, co zde meškati budu, hrad ještě se nesesuje,“ netrpělivě harfeník namítal, „rovněž zbytečno se strachovati že mne odnese vítr roztlučenými okny či zbořenými komíny.“

„Opakuji vám, že tam není i jinak vše v pořádku a k noclehu připraveno.“

„Pro dnes mi bude můj kabátec poduškou a zejtra se mi tam o lože postaráte.“

„Nezamhouříte tam oka.“

„Nejsem choulostiv, nepohodlí se nelekám.“

„Není jen o pohodlí, ukazuje se v starém hradě leccos, co lépe nevidět a o tom nevědět.“

„Nejsem bázliv —“

Klíčnice zalomila rukama nad neústupností harfeníkovou.

„Obchází tam bílá paní s loutnou v náručí. Pochází z rodu, který tu panoval před milostivou naší vrchností, a kdož zaslechne její píseň truchlivou, do roka zemře,“ dokládala žalostně. „Co řekne naše milostivá slečna, přijdete-li k nějakému úrazu?“

„Ejhle, zdali lze si pomysliti vhodnějšího párku nad loutnici a harfeníka?“ posmíval se jí mladík, „honem mi dejte klíče od sídla jejího, prahnu s ní se seznámiti.“

„Dávno již hrad nezamykáme.“

„Tedy dobrou noc!“

A harfeník, odnímaje ztrnulé klíčnici kahanec a odmítaje určitě její další průvod, který mu ostatně dosti váhavě nabízela, ubíral se spěšnými kroky k hradu zahradou již zatemnělou, nad níž první se leskly hvězdy.