Poslední Čech/5.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 56–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla to jedna z oněch podivných nocí pozdního jara, jichžto temnětkaný závoj nás jako čarovná síť obklopuje. Na obloze honí se vlny nažloutlých mráčků, jimiž luna místo stříbrného lesku jen kmitavou polozáři po tichém okolí rozlévá. Z polopuklých poupat a plného květu vane večerním chladem oživený zápach; povětřím se houpá, jako sbor nočních panen, líbezně šumivý větérek; listí šepotá tisícerým jazykem tichou noční modlitbu; v tichém hnízdečku cvrliká pěnice ze sladkého snu; hluboké tušení rozpíná svatý svůj prapor celou přírodou, a do kořán otvírá se lidské srdce, uchystávajíc v sobě chrám lásky.

Jaroslav vešel do veliké anglické zahrady, kteráž objímala Velenský zámek ze tří stran. Uhnuv se brzo s hlavní, táhlými topoly obroubené cesty, sešel na stezku, kteráž jej za malou chvíli okolo rozličných loubí, divně se vinouc hustolistými křovinami, na pěkný, bujným trávníkem porostlý prostor přivedla, kdež u prostřed jako na zeleném koberci asi deset do půl kola vysázených košatých, stoletých lip šumělo.

Živěji počalo Jaroslavovi srdce tlouci, když se blížil k tomuto tichému a vzdálenému místečku. Bystřeji těkaly oči jeho ku předu, hledajíce za šera nočního předmět touhy své; kroky jeho se rychlily a — skokem octnul se pod záslonou širokmenných stromů. Tu se ohlédl na vše strany a vzdychl polohlasitě:

„Ještě tu není.“

I posadil se na jedno z březových sedátek, jakových tu několik podle stromů stálo, a upnul zraky v onu stranu, odkud očekával osobu, kteráž mu byla právě svou nepřítomností hluboký vzdech vyvábila.

„Avšak přijde — musí přijíti!“ jal se pak v malých přestávkách sám k sobě mluviti. „Ona jest jediná kotvice života mého. Vlnami věčných pochybností unášen, tonu v proudu shlukujících se okolností; já nezavírám očí před světlem, a přece klopýtám jako v ustavičných temnostech, jimiž jenom chvilkami polosvětlo zabřeskne; srdce mé je měkké, cítím to — i prahne po srdci soucitném; a přece je uzavřeno před celým světem a nedůvěra sedí u fortny jeho na stráži… jesti to bídný, suchoparem se vlekoucí život… V tebe jedinou, Lidmilo má!“ zvolal živěji a vzchopil se, jakoby tato drahá bytosť před ním v povětří poletovala, „v tebe ukotvuje se moje naděje a sen o jasné budoucnosti!“

„To bych vás, pane hrabě, musel politovati!“ ozval se najednou vedle něho vážný mužský hlas, a když se Jaroslav překvapen obrátil, stál mu po pravici Svoboda.

„Jak? — vy tady?“ zvolal mladý hrabě, když byl domácího správce poznal. „Co tu chcete?“

„Jsem tady na místě sestry své,“ odpověděl Svoboda, „a přicházím vás požádat, abyste ji… z paměti vypustil.“

„Co se opovažujete?“ vzkřikl Jaroslav, jehož celá duše při této zprávě se zachvěla. „Kdo vám dovolil —“

„Nežli se rozhorlíte, dovolte vy, pane hrabě, abych dopověděl,“ vskočil mu Svoboda mírně do řeči. „Dobrovolně vyznala mi Lidmila lásku svou; z vlastního popudu učinila mě účastníkem svého tajemství, a poznávajíc, že pošetilá vášeň její k žádnému šťastnému konci nevede, dala mi plnou moc, abych vám ve jmenu jejím oznámil, že vás ze všech slibů propouští a přeje, abyste nalezl jinde srdce, kteréž by slušněji —“

„To není pravda!“ zvolal zase Jaroslav, jehož vášeň Svobodovi ani domluviti nedala. „Nic vám nevyznala! Úlisně anebo násilně vydobyl jste z ní tajemství lásky naší! Ona vás neposýlá. Z vlastní vůle přicházíte. Nic mi nevzkazuje — leda co jste z ní vynutil — a nebo sám si vymyslil!“

„Pane hrabě!“ ozval se Svoboda s poloprosebným, polopřísným názvukem, „já nejsem zvyklý takové řeči slýchati.“

„Ale já to věděl dávno!“ mluvil Jaroslav dále, na slova jeho se neohlížeje. „Vy jste byl odjakživa mým protivníkem a z celé duše mi odporen; já tušil dávno, že ve vás jednou svého zlého ducha naleznu! Ale přisám Bůh! já nejsem děcko, abych se dal pouhými strašidly zahnati. Já musím jasně v té věci viděti, a běda vám, jestli vás na úskoku dopadnu!“

„Pane hrabě! — nechci, abyste se jednou studem přede mnou zapýřil, protož — dobrou noc! Až budete pokojnější mysli, budeme o tom dále mluviti!“

„Potměšilý zrádce a vrah utíká po každé, když mu čisté svědomí do cesty vkročí.“

„Jen kdo se bojí, utíká a nebo se alespoň pod pláštěm černé noci jako zrádce a vrah plazivě ukrývá!“ řekl Svoboda se silným výrazem, a každé slovo jeho bylo šíp do prsou Jaroslavových. „Já se vás nebojím, pane hrabě, sice bych zde nestál. Jsemtě bratr počestného děvčete, kteréž poddavši se prvnímu hnutí mladistvého srdce a poslechnuvši sladké štěbetání mladého člověka, v nebezpečí padlo celé své příští sobě zkaziti. Jsemtě syn starého muže, kterýž by žalostí do hrobu se položil, kdyby se vášní a nerozumem vlastního dítěte drahému pánu poslední naděje zvrátily — jsem posléze služebník vrchnosti, jížto jsem slíbil poctivé služby konati, a z těchto příčin postavil jsem se dnes před vás bez bázně, bez potměšilosti a bez zrady, abych škodě zabránil, jejížto símě bohužel již dosti hlubokých kořenů rozpnulo, a posléze jenom jedovatého ovoce vydati by mohlo. Ostatně,“ mluvil mírněji dále, „co se mé osoby týče, v nížto svého protivníka, odpůrce a zlého ducha nalezati ráčíte — to vše musím na ten čas vaší soudnosti a spravedlivosti zůstaviti. Jáť arci ode dávna s bolestí pozoruji, že v srdci vašem jakási tajná kyselosť…“

Jaroslav tu stál beze vší známky života. Pravice jeho spočívala na prsou, oči jeho upřeny k zemi; byltě po neobyčejném vypuknutí vášně své navyklou silou výtok její opět utišil, a jako po krutém zápasu vysláblý bojovník stál tu nyní skoro beze vší duševní činnosti. Svislá hlava jeho byla bez jasných myšlének a poslednější slova Svobodova zněla mu v uších jenom jako divná směsice zvuků nesrozumitelných. I pokoušel se násilně o jistý, pevný rozmysl; ale neočekávanou ranou zvrácená síla jeho nemohla se pod sutinami řítícího se chrámu víry dosti čerstvě vzmužiti. Hroziloť mu nebezpečí, že bude museti všechnu naději a radosť života pochovati.

Přestávka, jižto Svoboda náhle v řeči své učinil, vytrhla jej poněkud z polovičních mrákot. Pozvednuv rychle hlavu, pohledl bystře na domnělého odpůrce a vykvapil s otázkou:

„Co jest? Chcete ještě něco?“

„Mámtě Vašnostem ještě něco odevzdati,“ řekl Svoboda vyndavaje z ňader malý svazeček papíru.

„Co je to?“

„Tuším, že denník sestry mé. Musil jsem jí slíbiti, že jej v ruce vaše odevzdám.“

„K čemu to? myslíte, že je kus mrtvého papíru za ztracenou lásku dosti dobrá náhrada?“

„Jesti to výlev srdce jejího. V osamělých hodinách otevřelo se vonné poupě prsou jejích, a bolesť, v nížto se zachvěly lupeny jeho, vyploula prostými, nelíčenými slovy na papír. Jesti to spolu odříkací list lásky její.“

„Já to ale chci z úst jejích slyšeti! Já nevěřím obojetnému papíru — a ničemu, co z vašich rukou vychází!“ doložil Jaroslav zvukem temným. „Já budu s Lidmilou mluviti. Podívám se jí do očí a pak ze rtů jejích úsudek svůj vyslechnu.“

„Musím Vašnosť prositi, abyste jí ušetřil a přítomností svou —“

„Jak?“ zvolal Jaroslav zase poněkud živěji a obočí jeho škaredě se stáhlo. „Chcete mé vůli pouta klásti? Chcete mým krokům cesty vyměřovati? Chcete naději mou násilně zvracovati? Ale já vám pravím, že musím s Lidmilou mluviti. S právem, kteréž mocnější ruka nežli křehkého zemšťana v srdce lidské zapsala, s přirozenou touhou po blahu, přistoupím k ní co člověk k člověku a zeptám se jí, co ji pohnulo svaté sliby zrušiti. Musím věděti, zdali jsem před jejíma očima tak hluboce klesl, že se násilně ode mne odtrhnouti musela — anebo zdali již ničemu na světě důvěřovati nemám, zdali v lidském srdci již nic více tak svatého není, aby se s tím lehkovážné žerty netropily!“

„Jakž ale, pane hrabě, když vás Lidmila sama viděti nechce?“

„Že nechce?“

„Mohl byste býti tak ukrutný a rušiti poklid její, kteréhož tak těžce dobyla?“

„To chci, přisám Bůh!“ zvolal Jaroslav s velikou hořkostí; „to chci! Viděti chci tu vítězku nad vášní, kteráž měla býti olejem celého života jejího! Anebo si myslíte, že měla právo, zahrávati s raněným srdcem jako s mrtvou hračkou a pak ji omrzele odhoditi? Anebo je to vůbec obyčej dívek českých?… Tuze bych se tomu arci nedivil!“ doložil s kyselým úsměškem. „Plnění slibu nezdá se býti hlavní českou ctností.“

„Pane hrabě!“ ozval se Svoboda, a šlechetným hněvem zvučela slova jeho. „Nevím sice, jakých příčin máte o vážnosti a poctivosti české pochybovati — také se výrazu takovému v ústech vašich nedivím; může-li vás to ale poněkud upokojiti a s ubohou sestrou, jakož i vůbec s upřímnou, věrnou myslí celého českého národu smířiti: tedy změňtež celý obraz Lidmilin v duchu svém. Není to již ona veselá srnka, jež po zahradě hrávala; kmitá se nyní tichá trpitelka mezi květinami jako stín. Černé oko neleskne se rozkoší, nýbrž tichou žalostí; růže tváří jejích oprchaly, a místo dovádivého žertu pohrává rtoma jejíma sladkobolný úsměv —“

„A vy se krmíte chtivým pohlížením na její utrpení?“ zvolal Jaroslav Svobodovi ani dokončiti nedaje.

„Povinnosť je silná zbraň v boji s vášněmi,“ řekl tento pevně, „a lépe rok dříve trpěti, nežli později celý život proplakati.“

„Vy jste necitelný, závistivý mravokárce!“ roznítil se Jaroslav. „Ale já vám pravím, že Lidmila svůj život nepropláče, pakli srdce své ryzí uchovala ve škole protivenství a nátisků — leda by jednou nad vaší zaslepeností zplakala. Mimo to nejste vy pánem srdce jejího; Lidmila má ještě otce, a ten nebude tak zvrácený, tak škodychtivý, jako syn!“

Po těch slovech se obrátiv, rychlým krokem opustil zahradu a vracel se do zámku. Duše jeho byla plna mučivých pochybností, hynoucího a opět vznikajícího doufání…

Pedrazzi byl se zatím uchýlil do svého pokoje a spal. Osamělá, tichá komnata zdála se nyní Jaroslavovi jako prázdná hrobka, jejížto příkrov co nejdřív se proboří a pod sutinami jej udusí. I přáltě si v té chvíli býti daleko — daleko na vonnokořenitém vrchu švýcarském, kdežto na zeleném, boží rukou tkaném čalouně leže na Lidmilu zpomínal. Přál si umět čarovati, aby vlekavé hodiny noční zapudil a jitro přivolal. Za prvního paprsku probuzené zoře chtěl pak Lidmilu vyhledati a na štěstí nebo neštěstí celého života kostky vrhnouti.

Hněv, lítosť, naděje, zoufalosť honily jej prudkými kroky po pokoji, kdežto na stole skvostná argantická lampa hořela. Lože se mu protivilo. Chtěl tedy bdíti a tak ranního zábřesku se dočkati.

Ticho bylo v rozlehlém stavení, toliko ohlas opatrných psů a bloudícího po vsi ponocného zalétal někdy v komnatu. Najednou se zdálo, jakoby na chodbě před Jaroslavovým pokojem pozorné kroky šustěly — brzy na to otevřely se i dvéře a do pokoje vešel… starý hrabě.

Jaroslav užasl nad tímto objevem. V dlouhém, tmavém domácím obleku, stříbrný dvouramenný svícen s hořícíma svíčkama v ruce nesa, vkročil stařec tiše přes práh a pozorně za sebou zavřel. Hlava jeho byla skloněna a na svislé, bledé tváři spočívala hluboká, srdceryvá žalosť. Mlčky přiblížil se ke stolu a postaviv naň svícen, usadil se proti Jaroslavovi, kterýž nemoha tento výjev pochopiti, posud také mlče a všechen užasnut na otce pohlížel.

„Dobrý večer, milý synu!“ jal se konečně stařec velmi jemně, ale nesnadně mluviti, a oko jeho nemohlo pevně na jednom místě utkvěti. „Nediv se tak pozdnímu a neobyčejnému hostu. Ležíť mi něco na srdci a nemohu si oddechnouti — nemohu oči zamhouřiti, dokud se toho břemena nezprostím. Nechtěl bys usednouti?“

„Jsem velmi žádostiv poslechnouti, co otce mého do pokojů přivádí, kdežto jsem ho posud neviděl,“ řekl Jaroslav hlasem polodušeným, boje se, aby silnějším hovorem v pokoji vedlejším spícího přítele nepřivábil. Věděltě arci, že by Vlach, třebas probuzený, českým slovům nerozuměl; nechtěl ale také, aby nevčasnou zvědavostí do pokoje vešel, jelikož mu jakýsi tajný hlas vnitřní šeptal, že se doví něco důležitého.

„Ba, je pravda,“ řekl otec po malém pomlčení, bolestně hlavou potřásaje; „my se vůbec málo vídali, a tudíž snad stalo se, že nyní půlnočního času k tobě přicházím. Synu! — nemohu a nesmím sice tohoto slova v úplném jeho významu užiti, to vím a cítím; neboť mezi námi leželo odjakživa něco, ježto našim srdcím srůsti zabraňovalo —“

„Dovolte mi, otče, abych vás ujistil, že ve mně vždy člověka shledáte, kterýž ví, čím otci svému povinen,“ přejal mu Jaroslav řeč tónem uctivým. „Žádejte, cokoliv dle práva svého na člověku jen žádati můžete, kterýž myslí, že až posud synovské povinnosti nezrušil.“

„Já nepřišel, abych odměřoval činy tvoje z časů minulých,“ řekl stařec opět s velikou měkkostí; „ale abych synu svému první a poslední prosbu předložil. Tys byl arci posud v každém případu vůle mojí poslušen — až na ony věci, ježto se ovšem nedají slovem do prsou člověka vnutiti, nýbrž jako jiskra boží, jako símě rajské samy v srdci vzniknouti a ujmouti se musí — vždyť snad víš, co myslím? — onu svatou lásku k svému národu a jazyku, bez níž tebe na světě zůstavím —“

„Nechtěl byste mi, otče, vůli svou oznámiti, kteráž vás ke mně přivedla?“ přejal mu Jaroslav další slova, starostí, aby stařec o svém zalíbeném předmětu příliš dlouho nejednal.

„Svou vůli — ano! Byla to sice také vůle moje, vychovati z tebe pěknou, zdárnou ratolesť šlechetného rodu českého, abych jednou, na pokraji hrobu samojediným, posledním z nešťastného národu nezůstal; ale ruka Páně vyměřila cesty naše jinak, a srdce tvé obrátilo se od kolébky a pověsilo se na cizinské praporce, a ucho tvoje poslouchá nerado řeči káravé: protož budu o tom mlčeti, abych tím jistějšího místečka pro svou prosbu nalezl. Jesti to arci podivně převrácený svět, že otcové s prosbami k synům docházejí; ale já jsem letitý, slabý, hříšný člověk, a musím všechno podstoupiti, čím bych pokání učinil za své předešlé přečinění.“

Nemálo udiven poslouchal Jaroslav takto mluvícího starce. Temný byl mu závěrek řeči jeho, ale nechtěje otázkou nebo námitkou proud její na jinou stranu obraceti, mlčel, očekávaje, že se mu temnosť její dále sama vyjasní.

„Milý synu!“ jal se po malé přestávce Velenský zase mluviti, „návštěva moje týká se Milady.“

„Jak to?“ ptal se Jaroslav nemile překvapen.

„Vždyť ji snad znáš… Miladu naši? Nerad bych nebeské slunce mizernou svíčkou osvěcoval a mnoho o té dívce mluvil. Věř alespoň jednou otci svému a buď jist, že je Milada obraz vší panenské dokonalosti.“

„Nikdy jsem o tom nepochyboval; ale což mi do toho — a právě tuto hodinu?“

„Nechceš mi rozuměti anebo mi nerozumíš?“ zvolal stařec poněkud popuzený. „Já ti dal dosti často na srozuměnou, že je nejvřelejší moje žádosť, abys Miladu za manželku pojal.“

„A já vám dal, tuším, dosti často poznati, že s Miladou nikdy k oltáři nevstoupím!“ řekl Jaroslav pevně. „I myslil jsem, že nebude již o té věci mezi námi řeči.“

„Bude — a bude věčně!“ zvolal nyní starý hrabě ze sedadla vyskočiv. „Ona musí býti tvou!“

„Nepouštějte nadarmo uzdu hněvu svému,“ řekl Jaroslav mírně, také vstávaje. „Milada nebude mou nikdy. Já se nedám spoutati s osobou, kterouž nemiluji.“

„Ale ty ji musíš milovati — ty ji musíš vésti k oltáři!“ rozkřikl se opět Velenský, a ruka jeho zajela na synova prsa. „Anebo chceš raději, aby se letitá hlava otcova se zoufalstvím do hrobu sklonila? — Chceš?“

„Tak zle nebude,“ odpověděl kvapně Jaroslav, ruky otcovy šetrně sprostiti se hledě. „Nepochopuji, proč by k vůli cizí, nepatrné dívce dům náš takovou oběť přinášel — anebo proč byste k vůli cizí osobě štěstí syna svého na jistou prohru sázel?“

„To není žádná cizí, nepatrná osoba!“ řekl stařec, a hlas jeho začal se vášnivě třásti. „Milada je pevnými, těžkými, drahými okovy k srdci mému připnuta. Já se musím jako otec — více než otec o blaho její starati. Já jí musím nahraditi poklad srdce mateřského, já jí musím dáti náhradu za ztracené bohatství lásky otcovské. Ty ji musíš milovati, Jaroslave — musíš! k vůli svému starému, nešťastnému otci, kterýž nemá oddechu a pokoje, dokud jí skvělého a čestného stupně v lidské společnosti nedobude. Pro živý Bůh, synu! chceš-li otci svému několik tichých, blažených dnů na podzim života jeho zjednati — chceš-li ho zbaviti strašidel, kteréž na něho dnem i nocí ohavné, zpotvořené tváře vyšklebují — synu, synu!“ volal stařec dále, a křečovitě popadl Jaroslava za ramena i prsa oběma rukama; „chceš-li jednou míti naději v nebes milosrdenství, že jsi ve starých otcovských prsou zlého červa utišil, hlodavého pro spáchanou vraždu —“

Zděšený trhnul sebou při těch slovech Jaroslav a na krok ucouvnul; stařec ale, jakoby byl dávno skrývané, veliké tajemství prozradil, pronikavě zkřiknuv, oběma rukama tvář si zakryv a potáceje se na sedadlo klesl. Hlava jeho sklonila se a týlo přehnulo; prsa jeho dmula se rychlým, silným oddychováním, a ústa vydávala polotemné, žalostné úpění. S bolestí a s hrůzou pohlížel naň Jaroslav.

„Nikoli! nikoli!“ zvolal konečně pobouřený stařec, a kvapně se opět vztyčil. „Pošetilec, blázen jsem, že se k vůli zamilované myšlénce něčeho děsím, co nikdy nebylo a nikdy nebude. Mluvím o strašidlech,“ mluvil dále jako sám k sobě, po pokoji přecházeje, „mluvím o vraždě, ježto bych s láskou a důvěrou přiblížiti se měl — a prositi… Nedbej na moje slova, milý synu! Jsem slabý letitý člověk — a stáří bývá dětinské. Není-li pravda, synu,“ řekl pak s velikou jemností, u Jaroslava se zastaviv, „že pojmeš Miladu za manželku?“

„Nemohu, otče! — nemohu!“ odpíral tento vážně, ale mírně.

„Ani když tě z dědictví vyloučím?“ vzkřikl opět stařec, a divě zajiskřily se oči jeho. „Ani když na tebe kletbu svou uvrhnu?“

„To neučiníte. Jméno Velenských není ještě pokáleno skvrnou nespravedlivosti. O zákonech mlčím…“

Nyní nastalo hluboké ticho. Hodnou chvíli nebylo nic jiného slyšeti, nežli vzdechy starého Velenského, pracně z prsou stísněných na světlo se deroucí. On i syn stáli bez pohnutí na místě.

„Tedy ji nechceš?“ otevřel konečně stařec ústa k tiché, jemné, zdlouhavé otázce, ale nedůvěřoval si na syna pohlédnouti. Jaroslav nemohl odpověděti. Viděltě veliké slzy na starých řasách otcových; viděltě bolesť jeho, ale nemohl mu býti po vůli. Starý čekal ještě chvilku na odpověď; vida však, že čeká nadarmo, pokýval jen hlavou a řekl:

„Dobře, dobře! — Anebo chceš, abych před tebou na kolena padl?“

„Otče! otče!“ zvolal Jaroslav. „Co vám to napadá?“

„Dobře, dobře!“ kýval stařec hlavou; potom vzal svůj svícen se stolu a chystal se k odchodu. „Teď mi nezbývá nic jiného,“ doložil velmi měkce a skoro s pláčem, „nežli položiti se a pokojně čekati, až mě ta dobrotivá žena s kosou navštíví. S tebou jsem hotov, synu můj! leda budeš-li chtít u smrtelné postele posledního Čecha ještě něco poslechnouti. Nyní musím hledět, abych se porovnal s jinými a sám s sebou. Dobrou noc!“