Poslední Čech/4.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 42–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slunce dokonávalo odpolední pouť a lilo vysokými okny starožitného zámku Velenského zlaté poblesky do prostranného pokoje, kdežto se nacházely dvě osoby, poskytující zkušenému pozorovateli stejně zajímavého pohledu. U pěkného fortepiana seděla dívka v plném rozkvětu, a obstárlý muž, hově podle okna údům v pohodlné lenošce, tesklivě ji poslouchal.

Dívka náležela k oněm vzácným postavám, kteréž rozvinuvše jednou květ mladosti své napotom ještě mnohá léta tímto půvabným šperkem se honosívají. Zdálať se býti něco málo přes dvacet, a přece klonila se spíše k třicíti. Byla štíhlá, skoro velké postavy, nad míru spanile utvořených údů — živý obraz panenské důstojnosti. Krásně podlouhlé, bělostné, jen slabými růžemi prokvetalé tváře byly otisk vážné mysli, a v temnomodrých, dlouhými řasami zastíněných očích zrcadlila se čistota srdce a hlubokosť mysli. Na těle měla jasně popelavý hedbávný šat, podle jehož barvy čistý sníh vnadně sklenuté šíje, krásně táhlého krku a hebkých, světlohnědými kadeřemi obroubených tváří čarovábným leskem vysvítal.

Seděla u skvostného nástroje; útlé, podlouhlé prsty její probíhaly lesknavou klaviaturu, a táhlým hrdlem perlily se plné, jadrné zvuky srdcejemného zpěvu.

Byla to píseň k drahé vlasti vracejícího se poutníka, jenž drahně let s horoucí touhou v studeném lůně daleké ciziny úpěl, nyní pak na svatém prahu jejím stojí, a vida splněnou poslední touhu života svého, potoky vděčných slzí svých s prachem jejím mísí a radostně — umírá. Jednoduchý byl nápěv této písně, ale ze rtů dívčích zněly ty prosté stříbrné zvuky tak mocně, že když byl poslední jich ohlas dozněl, stařec posud tiše poslouchající rychle se vzchopil a poslední slova tichým hlasem opakoval; potom sepnuv ruce na prsou, pozvedl zarosené oko otevřeným oknem k nebi a vzdychl:

„Tak nech i mne skonati, Pane můj!“

Dobře bylo nyní podobu jeho viděti. Byla to vysoká, důstojná postava. Z bledé, hlubokým žalem pokryté tváře svítily jemným paprskem černé, vpadlé oči jako dvě hvězdy věčného míru. Vlasy mu začínaly po skráních již běleti, a šedesátiletá hlava jeho, kdykoliv se popudem živého srdce nevztýčila, ráda se trochu ku předu klonila — ne tak velice břemenem vysokých let, jako tíží vnitřních strastí. Na celém těle jeho nebylo viděti bílé nitky; černý byl šátek, náprsnička, vesta i ostatní části obleku jeho.

A když takto stál k nebi hledě, sáhla dívka zase v libozvuký nástroj a jala se hráti nápěv, plný tichého, líbezného rozmaru, složený dle písní národních. Zdáloť se, že je to oblíbený kousek starcův; neboť ruce jeho pozvolna sklesly a ústa se stáhla k slabounkému, sladkobolnému úsměvu. I obrátil se k dívce a přistoupiv pozadu k sesli její, nahnul se přes ni a políbil ji na čelo.

„Nech toho, Milado má, anebo vlastně Davide můj!… nejsemť zarmoucen,“ řekl při tom velmi měkce. „Srdce mé jest plno rozkoše, a připraven jesti v něm sváteční stánek k uvítání hosta vzácného. Pojď, budeme se dívati, až ho spatříme, an přichází.“

I vstala Milada a vzavši do ruky se stolku pěkný dalekohled, přistoupila k oknu, i pohlížela chvíli ozbrojeným okem v podvečerní krajinu, po kteréžto se od zámku pěkná, jako mlat urovnaná a po obou stranách ovocnými stromy obroubená cesta k hlavní silnici vinula.

„Já bych nemohla býti hvězdářem,“ promluvila na to po chvíli; „neboť vždy vidím jen to, co vidět nechci. Neviditelné světy nemohu vyskoumat.“

„Dej sem,“ řekl stařec, jakoby se dětinsky těšil; „já budu snad šťastnější.“

I přiložil dalekohled k oku a dychtivě hleděl dlouhou chvíli z okna. V tváři jeho jevil se opětovaným potrhováním nepokoj srdce — ruka s dalekohledem počala se třásti, až i pozvolna klesla.

„Já nejsem také žádný hvězdář,“ vrtěl stařec hlavou zkormoucenou; „já nebyl vůbec nikdy šťasten s hvězdami. Obloha moje byla od jakživa potažena mrakem neprůhledným, a nikdy jsem nezhlédnul, co jsem zhlédnouti doufal. Proč by mělo neštěstí dnes výminku se mnou dělati? Já měl dávno věděti, že Jaroslava dnes nespatřím.“

„Aj, milý otče!“ promluvila Milada, prosebně své jasné oči naň upírajíc, „kdož pak by k vůli hodině hned malomyslněl? Ještě není pozdě.“

„Již tu mohl dávno býti, kdyby zde vůbec býti chtěl!“ zvolal stařec. „Ale což je mu do hlasu otcova! Což je mu do strasti, do bolu, do nebezpečí otcova! Já se těšil na dnešní den a vyprázdnil srdce své ze všech starostí… ale dobře se mi stalo!“ doložil s polobolestným, polonevrlým výrazem. „Proč jsem se dal zase jednou nadějí podvésti. Jakobych ji neznal!“

Při tom udělal několik kroků po pokoji a Milada vzala dalekohled do ruky.

„Otče! — otče!“ zvolala v několika okamženích, nástroj pevně u oka držíc. „Mně se zdá —“

„Jedou? — jedou?“ ptal se hrabě jako náhle oživený a kvapně se opět k oknu obrátil.

„Alespoň je to náš modrý kočár,“ řekla dívka, „v kterémž Svoboda odjel.“

„Děkuji tobě, Pane můj!“ zvolal stařec a jasné slzy leskly se mu v očích „Tedy bude přece radosť v domě mém! Otevrou se brány srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem! — Jedou, dcero má?“ obrátil se opět k dívce. „Otevři ústa svá, utěšený zvěstovateli — a nebo nech ať pohlédnu sám a napasu očí svých!“

Horlivě vzal dívce dalekohled z ruky a položil jej k oku svému; ale ruce jeho se chvěly, že nemohl žádného předmětu v dálce nalezti.

„Hle, hle! — moje bláhové ruce!“ řekl při tom; „zpouzejí se službu konati. Nedejž, Pane, aby to bylo zlé znamení!“ doložil k tomu, hluboko si povzdychnuv; pak odevzdal dalekohled Miladě, a sám hlavu svěsiv posadil se u okna do své lenošky. — „Snad se nemám radovati! Snad nemám struny srdce svého k veselému prozpěvu napínati! Snad můj syn… Bože! zachovej mě při zdravém rozumu! — Ovšemť, ovšemť, to není zdravá ratolesť kmene mého, to není zdařilý plod krve mé! Naděje moje práchniví v prsou mých a nevydá již květu. Já jsem poslední!“

Hlas jeho umíral v bolestném šeptání. Milada stála vedle něho a soucitně spočívaly na něm zraky její. Znalať takovéto doby starcovy a vědělať, jak jim nejlépe vyhověti. Položila ruku na rameno jeho, a se rtů jí splynulo tichým, jemně prosebným hlasem jediné slovo: „Otče!“

„A přece jej miluji!“ zvolal na to z hlubokosti duše své, a vztyčiv se poněkud na sedadle, sepnul na prsou ruce. „Přece bych jej přitisknul k tomuto starému, ale vřelému srdci — ačkoli jako odpadlík z domu otců svých ubíhá a s ledovou tváří, s kamenným srdcem se navrací.“

V tom zarachotil kočár po dlážděném nádvoří; v malé chvíli zavzněly kroky na schodech a sloužící oznamoval příchod mladého hraběte. Stařec povstal, a chvěje se touhou i bázní, očekával syna svého. I otevřely se dvéře a do pokoje vešel Jaroslav. Oba se potkali očima, ale nikdo z nich nekvapil, aby druhému v náruč padl. Vážným krokem, ale se vší známkou úcty blížil se Jaroslav k otci, kterýž také pokročil a vztáhnuv proti synovi pravici, z úst polohlasité: „Budiž mi vítán!“ vypustil. Jaroslav políbil ruku jeho, a pak lehce hlavou pokynuv pozdravil Miladu lhostejným:

„Mademoiselle, je vous salue!“

Starý Velenský sebou trhnul, i chtěl pohoršen odpověděti; ale Milada, chtíc všecko nakvašení předejíti, skočila mu kvapně do řeči.

„Jsem velmi povděčna, pane hrabě, že jste mě posud v paměti podržeti a nyní laskavým povšimnutím poctíti ráčil,“ odpověděla položertem česky a s podobným úklonkem. „Vítám vás co nejsrdečněji v domě otců vašich.“

Při tom se hnula, jakoby z pokoje odejíti chtěla.

„Pro živý Bůh, co jest to?“ zvolal starý hrabě s nejistým, zpytavým pohledem dívce do cesty vkročiv. „Kam jdeš?“

„Nebudu překážeti,“ řekla dívka. „Jsoutě věci, které si otec a syn při prvním shledání nejraději mezi čtyrma očima povídají —“

„Já nemám žádných tajností, kteréž bych před tebou ukrýval,“ řekl starý velmi laskavě; „leda by syn můj něco v srdci přechovával, co by před tvou čistou duší objeviti nemohl.“

„Srdce mé je beze všeho tajemství,“ řekl Jaroslav, „kteréž by se slečny snad štítilo.“

„Přece, přece v tobě něco vězí, co ti hned v první hodině příchodu tvého jedovaté šípy na jazyk klade!“ dotvrzoval otec, přísným okem na něho zaměřiv. „Jáť mohl arci věděti, že se dítě mé tak hluboko nesníží, aby starého otce jazykem slavných předků svých pozdravilo, i mohlť jsem očekávati, že se mi ratolesť české šlechty s cizozemskou propovídkou na oči postaví: že by ale první slovo jeho spolu urážkou osoby bylo, kteráž k srdci mému drahými pouty —“

„Prosím, pane hrabě!“ přejala mu řeč Milada tónem chlácholivým; „nemyslete, že mě páně synova slova urazila. Já nemám práva očekávati od něho pozdravení srdečnějšího, a celá vina leží toliko na mé straně, ježto jsem tak nedůtklivě slova jeho přijala. On sám zajisté odpustí překvapení osobě, kteráž, jsouc otcovskou laskavostí hlavy rodinné ve zlém návyku, pošetile myslí, že od každého v domě podobného chování očekávati může.“

Slova její zněla skoro jako prosebná omluva a přece spočívalo v tónu a v celé bytosti její tolik důstojnosti, že se Jaroslav pohnuta cítil, chladné slovo své poněkud napraviti, ačkoliv si byl pevně umínil, že u ní ledovou lhostejnosť zachová.

„Nebude také zajisté v celém domě osoby, od posledního sluhy až k domácímu synovi, kteráž by důkaz úcty a šetrnosti vám vzdáti opominula, ježto jako anděl útěchy vedle otce mého stojíte,“ promluvil s úklonkem. „Já chtěl jenom na jevo dáti, že jsem se nevrátil v jistém ohledu se vřelejší nadějí, nežli s jakovou jsem byl naposledy otcovský dům opustil.“

„Neslyš ho — neposlouchej, Milado!“ zvolal starý hrabě popuzen. „Mně se zdá, že přichází z krajin, kdež novou urážku za omluvu mají. Já stojím nad hrobem — i chtěl jsem za dnů posledních radovati se mezi vámi jako článek růžového svazku; chtěl jsem, abyste úzce a pevně vedle mne stáli, nežli mi oči zatlačíte; doufal jsem, že alespoň první večer našeho sejití se v líbezné svornosti ztrávíme — i chtěl jsem těch několik hodin přijmouti za náhradu mnoholetých nedostatků; ale já se neměl jakživ — od té chvíle, co první myšlénka ve mně dozrála a cit se probudil — nikdy jsem neměl kojiti se nějakou nadějí, a v syna svého, ve vlastní krev svou docela žádnou skládati.“

S těmito slovy vrhnul se na sesli a podepřev lokte o kolena, zakryl si oběma dlaněma tvář.

„Nenadál jsem se, že vás tak nelibé mysli naleznu,“ jal se na to Jaroslav s chladnou vážností mluviti, jakoby na podobné výrazy otcovského srdce již dávno byl uvyknul; „a jestli vás moje slova pohoršila, tedy pomyslete, že mluvil syn váš, kterýž nezná žádné přetvářky a hned v prvním okamžení upřímně vám stanovisko okazuje, kteréž by ve společnosti vaší rád zaujal.“

„Dobře, dobře!“ odbýval jej otec, a hlavu z pravé dlaně nazvedaje levicí naň kynul. „Budeme o tom stanovisku ještě rozprávěti — až nemilá mysl moje přejde, a pan syn zase chuti nabude upřímně mluviti.“

„Já jsem vždy rozkazů vašich poslušen,“ řekl Jaroslav, „a budu ve svém pokoji očekávati.“

S těmi slovy se uklonil a odešel…

„To je syn můj?“ zvolal starý hrabě hlasem úpěnlivým, když se byly dvéře za Jaroslavem zamknuly, a vášnivě se vztyčil. „Tak mluví a jedná dítě s otcem svým? O Absalone! Absalone! ty roztrhuješ srdce otcovské! Ty kalíš poslední usedlinu života mého — a sobě sám připravuješ hořkosť. Ale vzchopím se, opásám bedra mečem otcovského práva, postavím se proti tobě a násilím tě porazím!“

„Milý otče!“ prosila Milada, a lehkým kročejem k němu přistoupivši tulila se k nešťastnému starci.

„Mlč, mlč! tys drahé dítě moje!“ promluvil tento s velikou mírností a jemně hlavu její k prsoum přitiskl. „Po tobě se obrací zřítelnice oka mého! Tys krmě nesoucí havran na poušti dnů mých! Tys věčně má — a kdybys byla synem mým, ještě dnes bych uložil starou lebku svou, věda, že neumírám poslední!“

„Mám dáti Jaroslava zavolat?“ ptala se dívka, modré oči své prosebně k hraběti pozvednouc. „Mám, milý otče?“

On vrtěl zvolna hlavou.

„Nech ho! Tichý večer a tajuplná noc jsou velmi příležity k rozjímání; ať si rozmyslí, kdo komu křivdu učinil — zdaž otec synovi anebo syn otci. Já ztrávím večer o samotě, leda bys ty chtěla družkou býti žalů mých.“

Takto hořekoval starý Velenský, an zatím mladý se svým vzdorem do pokojů se ubíral, kdežto bydlel, kdykoli se na dědičném zámku zdržoval. Byly to pokoje po nebožce matce hraběnce na protějším křídle rozsáhlého stavení, a tam byl Jaroslav při svém nynějším vjezdu do otcovského domu v rychlosti též Pedrazziho uhostil. Bodromyslný zpěvák nechávaje prozatím hostiteli svému úplnou vůli, odstěhoval se bez okolků do tichého, odlehlého, ale velmi úpravného příbytku. Byltě v něm brzy jako doma, a to tím více, an si letitý domácí služebník pospíšil, aby dvě temnězelené láhve Svatojanského a nejchutnější pochoutky ze studené kuchyně na stůl snesl.

Byla to dobrá, poctivá duše; šedesátiletá věrnosť hleděla mu z modrozelenavých očí, z vráskovitých tváří a vetchého, ale čistého hřebíčkového kabátu, zvláště ale z černých manšestrových krátkých nohavic, bílých punčoch a ze střevíců s přestičkami, kteréž mu byly odedávna tak milé a příjemné, jako on sám své vrchnosti.

„Pro dnešek bude museti milostpán o samotě večeřeti,“ ozvalo se toto staré dobrotisko v jadrné češtině, když sklepní a kuchyňské poklady na stůl kladlo; „náš milostpanáček bude se museti trochu déle u milostpantatínka, starého pana hraběte zdržeti.“

„Mhm, mhm!“ pokýval Pedrazzi několikráte hlavou a chystal se k večeři sednouti.

„Neračte si zastesknouti!“ rozvázal zase krátkokalhotník vida, že cizí pán tak milostivě rozprávku jeho přijímá. „Já mám poručeno, abych všechny rozkazy milostpána vyplnil.“

„Aha!“ kýval Pedrazzi zase hlavou, bera si na talíř výborného rosolu.

„My se těšili jak náleží na příjezd milostpanáčka,“ začal starý zase po chvíli; „odpusťte, milostpane, že se opovažuji milostpána v důležité práci vytrhovati; ale člověk má plné srdce, když tak milostivého milostpána vidí, a rád si o své milostivé vrchnosti promluví.“

„Mhm!“ mumlal Pedrazzi, utíraje si ústa sněhobílým ubrouskem. Byl právě sklenici výborného vína vyprázdnil; pak ji zase nalil a podával starému. „À votre santé!“ řekl při tom.

„Ne, milostpane, to je Rýnské, pravé Svatojanské!“ řekl stařec usmívavě, mysle, že se host na jméno vína ptá. „My máme kapitální sklípek.“

„No, no!“ zasmál se Pedrazzi, vida, že mu stařec nerozumí, a vrtěl hlavou. „Ik trinken — Gesundheit — auf Deinige!“

„Já nevím, co se ráčí!“ omlouval se vetchý domácí nábytek, a bázeň vrazila se mu do tváří. „Já jsem byl odjakživa trochu nechytlavé hlavy — a ta němčina… ale což pak neumíte, milostpane, česky?“ doložil konečně jaksi bázlivě.

„Comment?“ ptal se Pedrazzi, oka s něho nespouštěje.

„Ty milý Spasiteli!“ vzdychl stařec skoro úpěnlivě. „A já toho již tolik namluvil! Račte dovoliti, milostpane. Já sem pošlu Antonína — ten byl dvě léta v Praze a smluví se s národy celého světa.“

A nežli Pedrazzi něco namítnouti anebo jej zadržeti mohl, byl stařec již ze dveří, a veselému hostu nezbylo nic jiného, nežli se dáti do smíchu.

„Škoda, že jsem svého Jeana s sebou nevzal — to by byl roztomilý páreček!“ mluvil sám k sobě, sklenici opět vyprázdniv. „Ta kabinetní památka musila mysliti, že jsem se v žravého draka proměnil, an uslyšel, že česky neumím — tak skvostně komicky stál tu přede mnou.“

Byltě v nejlepším rozmaru, když Jaroslav do pokoje vešel.

„I požehnána budiž hodina,“ jel mu francouzský jazýček, „kteráž mi tak neočekávaných hostů přivádí. Já již myslil, že budu museti tyto bašty sám přemoci.“

Se smíchem ukázal při tom na lahvice a pověděl mu o příhodě se starým služebníkem.

„Nesmíš mu to za zlé pokládati,“ řekl Jaroslav, poněkud nevrlý na pohodlné lehátko se ukládaje, „že se třel k tvé posluze. Jeť to jako staré právo jeho, že mi posluhuje, kdykoli se navrátím.“

„I svatý Januare!“ zvolal Pedrazzi, „což bych mu to za zlé pokládal? Všecko za dobré. On mi způsobil rozkošné okamžení. Přál bych si, aby se můj Carlo také tak byl vyrážel. Jak ale vidím —“ při tom vstal a naplnil křišťálovou sklenici, kterouž byl právě švarný myslivec na místě starého služebníka přinesl… „Pí, Carlo mio!“ řekl s plnou sklenicí v ruce k samému lehátku se postaviv, „pí a splákni hořkosti, kteréžkoliv ti na srdce ulehly.“

Velenský vyprázdnil sklenici a odbyl pak myslivce:

„K večeři nepřijdu, a budu-li co potřebovati — zazvoním.“

Pedrazzi postaviv sklenici zase na stůl, neměl již chuti k němu sednouti. Byloť mu náhle, jakoby měl hrdlo stáhnuté. Posadil se vedle Jaroslava.

„Co je ti, Carlo mio?“ jal se tu po chvíli obapolného mlčení jemněji mluviti, nežli s obyčejným rozmarem jeho se srovnávalo. „Nesmí to tvůj Ludovico věděti? Je snad zdraví otce tvého v takovém nebezpečí, že trudné tyto mraky na čele tvém povstávají?“

„Ah!“ odpověděl Velenský polomrzutě. „Tomu nic neschází.“

„Že neschází? Což tě mohlo tedy v domě otcovském potkati, ježto by s to bylo v první hodině tvého navrácení —“

„Pro živý Bůh, nemluv mi o domu otcovském!“ zvolal Jaroslav, a náhle se vzchopiv začal prudce po pokoji přecházeti. Zdáloť se, že nalezl vítanou příležitosť, aby stísněnému, hořkostí naplněnému srdci svému odlehčil, a že jí také se vší chutí použiti chce… „Kde je můj dům otcovský?“ mluvil dále. „Kde je to posvátné místo, v němž nás za let pacholetství medem krásných báchorek krmí? Je to snad onen kus podlahy, kde moje kolébka stávala? Anebo střecha, kteráž mě před zimou a parnem chránila? Já nevím nic jiného o domě otcovském. — Přisám Bůh! já bych si přál býti synem jednoho z tamto těch rolníků, kteří teď snad okolo mísy mléka s černým chlebem sedí a spokojeně večeří! Měl bych alespoň srdce, k němuž bych se z celé duše přivinouti mohl!“ doložil hlasem polotemným, a přistoupiv k oknu pohlížel v údolí nedaleko zámku, kdežto v utichlé vesnici zde onde večerní světla proskakovati začínala.

„Já slyšel o tvém otci jako o muži šlechetném mluviti,“ ozval se Pedrazzi, kterýž byl také povstal a nyní Jaroslavovi ruku na rameno položil.

„Šlechetný je,“ dosvědčil Velenský. „Já však nehledám šlechetného muže, já potřebuji laskavého otce. Já chci srdce, na něžto bych sklesnouti, na němžto bych zaplakati, jemuž bych nejtajnější, nejsladší touhy a přání své objeviti, s nímžto bych se radovati a z pozemského trupele vylítnouti mohl.“

„Milý Carlo! já zkusil na světě již ledaco, ale nepamatuji se, abych byl kdy slyšel, že by se k takovým věcem otcovské srdce hodilo; to se bojí, aby na svou důstojnosť, na své starodávné právo nezapomnělo, aby se neurazilo, kdyby se k stejnému běhu nebo letu s mladým srdéčkem pustilo. Ty požaduješ na otci tuze mnoho. Pro tajné touhy a létání nad zemí hodí se jen srdce přítelovo nebo — milenčino. Přítele máš — a milenku? — nu, co není, to snad bude.“

„Ba věru!“ řekl Jaroslav, v němžto byla bouře mezi řečí Pedrazziho opět poněkud utichla. „Jiní se mi alespoň již o ni starají.“

„Ah — Corpo di Bacco! teď se mi zajiskřilo — a nech mi duchovní otec posledního pomazání neudělí, jestliže neuhodnu, proč jsi mrzutý od starého pána se navrátil.“

„Nepamatuji se, abych byl mezi Vlachy tuze prorockého ducha nalezl.“

„Bravo! tak se mi líbíš. — Jenom střílej, však já ti nezůstanu ani jediné šipky dlužen, a při tom zaženeme trampoty. Proroci ve Vlaších nejsme, ale pověrčiví, a hádáme podle jistých znamení. Tobě ku př. vybral otec — jistou nevěstu.“

„Přál bych si, abych mohl říci, že to není pravda.“

„Hodně bohatou.“

„Tvoje znamení selhávají.“

„Inu, všecko nemůže jediný člověk uhodnouti — druhý musí pomáhati. Tedy chudou. Ale hezkou — spanilou?“

„Kdyby byla mladší, řekl bych, že je růžové poupátko.“

„Vždyť jsem si to myslil! Tedy nějaká zvadlá tetička, nebo odkvetlá dceruška vysokého úředníka —?“

„Nic podobného! Nepatrná, neznámá dívka, o nížto živá duše neví, kdo je — co je.“

„Charmant! z té historie bude brzy román!“ zvolal Pedrazzi a otočiv pravici okolo Jaroslava vedl jej k pohovce. „Pojď, caro mio! Tak dobré mysli nebyl jsem již dávno; sedni si a povídej. Já rozevru celé srdce své, aby každé slovíčko svého místa nalezlo. Svému Ludvíkovi se vyznej; kdo ví, jak se ti ulehčí — nebo jaké rady on ti poskytne.“

„Vypravování moje není veliké,“ jal se Velenský po malé přestávce mluviti. „Já jsem jediný syn a budoucí dědic hraběte Velenského. Otec můj — nevím posud jakou náhodou — přichytil se v mladém věku oněch mužů, k nimžto i nynější jeho správec náleží, a jichžto převrácený směr jsi mohl dnes na cestě poznati. Pojav manželku, rozenou baronku Běloveskou, myslil, že třeštivé sny mladosti své i v srdci jejím ohlasu naleznou: ale matka moje byla vychována ve světě, jehož meze dále sahaly, nežli obmezené manžela jejího žádosti, a srdce i hlava její byly prázdny všech přepjatých myšlének. Láska otce mého — byla-li dříve jaká — uhasla. Zdáloť se mu, že je zrazen, oklamán, v choti nalézal nepřítelkyni; k tomu přibyla jakási trudomyslnosť, kteráž měla počátek v letech prvnějších, a tak se stalo, že i matka moje, nemohouc déle vrtochy manželovy snášeti, srdce své před ním uzavřela, a že se konečně rozešli, aby život pro sebe trávili, po celý čas téměř ani okem se nespatřujíce. Já zůstal u matky a vychování moje řídilo se podle požadavků světa, do něhož jsem jednou s právy stavu svého vkročiti měl. Otec nejevil po mně žádné toužení, maje mě za plod stromu zkaženého, a já slyšel o svém otci tolik věcí podivných, že ve mne synovská láska neb touha vniknouti nemohla. Tak jsme si zůstali odcizeni od let nejprvnějších až po čas nynější.“

„Matka ti, tuším, záhy zemřela?“ ptal se Pedrazzi, když se byl Velenský na chvilku zamlčel.

„Ano, zemřela!“ dosvědčil tento. „Avšak nalezl jsem v sestře její hojnou náhradu. Včera’s ji poznal. Baronka Běloveská byla mládí mého laskavou opatrovnicí, a jsem jí co pravé matce povinován. Tím řídčeji vídal jsem pak otce, jehož trudnomyslnosť již tak silně propukávala, že se vší lidské společnosti vyhýbati začínal a právě poustevnický život vedl. Jednoho času — chystal jsem se právě na první výlet do světa — navštívím zase otce a naleznu jej ve společností dívky, kterouž mi jako svou dceru, jako svého rajského těšitele představoval. Já se podivil, nevěda posud, že bych měl nějakou sestru. Zdálať se mi býti starší nežli já prvorozenec; i domýšlel jsem se tedy, že je to tajný výstřelek bujné jeho mladosti. Z lidí domácích nemohl mi nikdo o ní zevrubnější zprávu sděliti. Starý Svoboda, otec nynějšího správce, byl s ní v noci přijel, a z toho něco vyzvěděti, co se tajností otce mého týkalo, byla marná práce. Zůstal jsem tedy dlouhý čas při své domněnce, a v celém zámku nevěděli, zač mají dívku vlastně považovati. Říkali jí vůbec slečna Milada.“

„Milada?“ vpadl mu Pedrazzi živě do řeči.

„Co se divíš? Je ti jmeno to nápadné?“

„Líbí se mi,“ řekl onen. „Je v Čechách obyčejné?“

„Nyní? to bych neřekl. Před několika sty lety byl bys je spíše zaslechl. I měl jsem je dlouhý čas také za pouhý nápad otce, jakož horlivého šířitele starodávných obyčejů. Ostatně jí to jmeno hezky sluší, a lid si je oblíbil tak, jako samu paní jeho, ku kteréž brzo všickni tak přilnuli, jakoby vskutku byla dcera domácí. Celá dědina ji velebila co pomocného anděla, a otec můj jí mládnul. My dva zůstali vždy v mezech slušné uctivosti. Já nemohl arci nic kráse její předstírati, i chování její bylo plno panenské lahody a důstojnosti; ale na vzdor tomu vál přece mezi námi neustále tak studený vítr, že se květ něžného přátelství v prsou našich dařiti nemohl. Měli jsme se k sobě tak, jako se mezi nevlastním bratrem a sestrou přihází. Konečně začal o ní se mnou otec mluviti. Já užasnul; pak jsem myslil, že jsem se přeslechnul; ale smysl řečí otcových zůstal vždy týž; vždy to bylo přání, aby se Milada šťastné budoucnosti dočkala, on sám aby mohl starý věk mezi námi dvěma ztráviti — a tomu podobné věci; při tom mi dával radu, abych bedlivěji pozoroval, že v ní poklad veškerých ctností naleznu; slovem: čím dále, tím patrněji vystupovala vůle jeho, abych si Miladu za příští družku dnů svých vyvolil.“

„Nu… a ty?“ ptal se Pedrazzi zvědavě.

„Já byl dávno u sebe ustanovil, že v každé rozhodné záležitosti života svou vlastní, pevnou vůli podržím, protož i u volení příští své manželky,“ řekl Velenský živěji. „Nečinilť jsem také z toho před otcem žádného tajemství, a posud mužně, ač i šetrně jeho nabídkám se vyhýbám. Nemohu si pomoci,“ doložil, a jako novým nepokojem poháněn rychle se opět vzchopil, — „ale pořád se mi zdá, jakoby otec jen pouhým nástrojem v rukou chytré, svého prospěchu hledící ženštiny byl. Neboť nevím, co by proň tak silnou pohnutkou býti mohlo, aby mi neznámé děvče násilně vnucoval. I poslední jeho dopis nebyl bez narážení na tento zamilovaný plán; ale já se dnes hned na první uvítání vyjádřil, čeho se oba, on i ona, ode mne nadíti mohou — a proto jsme se v hodině opětného shledání hned zase mrzutě rozešli.“

„A nezvěděl jsi do této chvíle, kdo ta dívka vlastně je?“ ptal se Pedrazzi.

„Co jsem zvěděl, je skoro tolik, jako nic,“ řekl Velenský. „Otec zachovává až posud o věci té hluboké tajemství, a dle toho, co mu snad někdy v řeči proklouzlo a k čemu se i ona přiznává, je dcerou chudých rodičů — nějakého venkovského učitele.“

„Co že pravíš?“ vzkřikl Pedrazzi a rychle se sedadla vyskočil. V tváři se mu usadilo podivení, kteréž ale brzo v hlasitý smích se rozplynulo. „Dcera venkovského učitele — ha, ha, ha! To by byla vítaná nevěsta hraběcí!“

„O to není — ona by se do stavu svého hodila. Vychování její bylo asi zajisté velmi pečlivé, a pro paní má skoro až tuze mnoho rozumu.“

„Odkud pak je domovem?“ ptal se Pedrazzi, kterýž, jak se zdálo, v celé té věci patrného zalíbení nalézal.

„Po tom jsem až posaváde přísně nepátral,“ odpověděl Jaroslav. „Byl jsem vůbec rád, když jsem o ní slova neslyšel, ačkoli jsem, chtěje býti spravedliv, tento svůj odpor nikdy si dobře vysvětliti nemohl, leda tím, že ji považuji za osobu, v jejíž ruce můj otec nástrojem ženské chytrosti se stal.“

„A Milada jest skutečně jméno její?“

„Alespoň si dává tak říkati. — Tyť ale projevuješ najednou větší zvědavosť, nežli určený ženich její! — Co pak to znamená?“

„Já —“ odpovídal Pedrazzi polo v nesnázi, a jakoby v bolnojemné zpomínání upadal, „já znal také jednu Miladu, a proto mě to jméno pohnulo, když jsem je prvé z úst tvých zaslechl.“

„Ty že jsi znal — ?… co pak jsi byl již někdy v Čechách?“

„Nikoli… to bylo v naší Italii.“ „Italky ale nemívají obyčejně jmena česká,“ namítal Jaroslav.

„Nebyla to také Italka,“ řekl Pedrazzi polozamyšlený. „Nu, však já ti o ní ještě povím. Ale viděti musím tu vaši Miladu!“ zvolal náhle, nutě se do svého obyčejného rozmaru. „Viděti ji musím — a dovolíš-li, k vůli ní na svou třeba zapomenu!“