Poprava úkladného vraha Hoffmanna v Praze
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poprava úkladného vraha Hoffmanna v Praze |
| Autor: | Karel Ladislav Kukla (jako K—a.) |
| Zdroj: | Národní politika, roč. 13, č. 281. s. 3-5 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 11. 10. 1895 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Trest smrti vykonán, Úřední zpráva o vině a odsouzení Hoffmannově, Autor:Leopold Wohlschlager |
 Související články ve Wikipedii:Trest smrti |
|
Ve včerejším odpoledním čísle přinesli jsme zprávu, že dnes ráno o 7. hodině bude vykonán trest smrti na Antonínu Hoffmannovi, odsouzeném k smrti provazem pro úkladnou vraždu, spáchanou na vrchním báňském inženýru, šl. Royttovi z Baumgartenu na Březových Horách dne 11. června t. r.
Zpráva ta způsobila po celé Praze velké vzrušení, jež je tím pochopitelnější, že od r. 1866, kdy 21. června byl popraven na „židovských pecích“ sklepník Václav Fiala, jenž zavraždil svou milenku, tedy od 30 let nebyla v Praze vykonána žádná poprava, a dále že to bude vůbec první poprava, jež bude provedena ve dvoře novoměstské trestnice.
O osudu odsouzence Hoffmanna nebylo do posledních dnů nic určitého známo a panovala nejistota, zdali bude rozsudek smrti skutečně potvrzen, ač o tom proskakovaly v soudních kruzích různé domněnky. Teprve včera ráno z čista jasna roznesla se v 10 hodin u trestního soudu zpráva, že rozsudek smrti byl potvrzen, a že má býti právě přečten odsouzenci. Byla to zvěst překvapující, neboť dosud všechny ortely smrti, vynesené za posledních 30 let v porotní síni pražské byly císařskou milostí změněny v doživotní žalář a za ta léta ani jeden ze zločinců, nad nimiž byl vynesen smrtící ortel, nezaplatil životem svoji vinu.
Hoffmann je první, pro kterého bude vztyčena šibenice ve dvoře novoměstské radnice, první, jejž za strašný zločin stihne strašná odplata, jemuž za vraždu odpoví Spravedlnost — smrtí… Ovšem vina Hoffmanna patří k nejhanebnějším, jaké kdy byly souzeny před zdejší porotou, čin proveden s neslýchanou odvahou, necitelností a cynismem, a byl jím zahuben blahodárný život muže poctivého, váženého a milovaného.
Nyní přikročíme k další zprávě o tom, co se včera dělo v novoměstské trestnici po zprávé o potvrzení rozsudku. Uvedeme tu stručný obsah
Dne 20. srpna byl postaven před pražskou porotu Ant. Hoffmann, 22letý dělník v Novém Podlesí rozený, zachovalý, aby se zodpovídal ze zločinu úkladné vraždy, jednak dokonané, jednak nedokonané dle §§ 8., 134. a 135. a) tr. z., přestupku dle § 136. tr. z. Porotní soud sestával z předsedy rady p. dra Wokouna a votantů radů p. Weisse a p. Schroubka. Veřejným žalobcem byl nám. st. zástupce p. Krutina a obviněného hájil pan dr. Roček.
Obviněný Hoffmann byl od 15 let zaměstnán v dolech na Horách Březových, byl vždy vzpurným a nepořádným dělníkem. O Hoffmannovi šla pověst velmi nekalá. Byl v práci líným, vzdorným a neposlušným a doma byl drsným, surovým, trýznil svou matku, týral své bratry a kde co mohl, to propil. S dozorci byl Hoffmann ve stálých hádkách a inspektor Karel Roytt z Baumgartenu musil jej často napomínati. Kdyl pak byl z práce pro mnohé neplechy propuštěn, přísahal Hoffmann pomstu a smrt inspektoru Royttovi a pak dozorci Čermákovi, tomuto proto, poněvadž mu strhl jednou 1 zl. 20 kr. ze mzdy!
Dne 11. června napadl Hoffmann ráno inspektora Roytta na silnici u Anenského prádla a po krátké rozmluvě střelil náhle ze zadu dvakráte na inspektora, jejž smrtelně zranil. Pak spěchal vrah do Anenského dolu a zde rovněž ze zadu střelil po důlním Čermánovi, jejž vážně zranil.
Pan Roytt z Baumgartenu podlehl po hrozném trápení smrtelnému zranění a tak utracen byl život tohoto úředníka, v němž ztratila rodina vzorného otce, horníci humánního představeného, město Příbram váženého občana…
„Jsem vinen!“ prohlásil Hoffmann při přelíčení a tímto slovem, jakož i jeho chováním před soudem byl jebo osud zpečetěn. S cynickou lhostejností a zlostnou urputností vyprávěl veškeré podrobnosti děsného skutku, k němuž jej dohnala zášť proti muži, který mu nikdy neublížil, který se k němu vždy shovívavě choval a pak proti důlnímu, který se provinil tim, že mu strhl ze mzdy — 1 zl. 20 kr.
Porotci přisvědčili jednohlasně na obě hlavní otázky týkající se zločinu úkladné vraždy dokonané a nedokonané a pak předseda rada p. Wokoun prohlásil rozsudek, jímž byl Hoffmann odsouzen k trestu smrti provazem.
Obviněný byl bledý, skoro zsinalý při vynesení rozsudku, ale ani v teto hrozné chvíli neopustila ho otrlá lhostejnost a drzost, neboť na otázku předsedovu, zdali se proti rozsudku odvolá, odvětil krátce, že „nebude dělat nic!…“
O půl 12. hodině zvěděl Hoffmann, že nadešel poslední okamžik jeho života. Byl přiveden z cely č. 25 v 1. poschodí do síně I. senátu a zde mu přečteno nejvyšší rozhodnutí o potvrzení rozsudku.
Hoffmanna přivedli čtyři dozorci a žalářník pan Nedoma. V síni senátu očekával odsouzence soudní dvůr, který zasedal při líčení s ním a sice vrchní rada pan dr. Wokoun a radové pp. Weiss a Schroubek, jakož i zapisovatel anskultant pan Kotěra. Rovněž byl přítomen státní zástupce pan Krutina, který při přelíčení s Hoffmannem zastával úřad veřejného žalobce.
Mimo tyto pány a dozorce vězeňské nebyl nikdo přítomen publikování nejvyššího rozhodnutí.
Vrchní rada pan dr. Wokaun přečetl odsouzenému rozhodnntí Jebo Veličenstva císaře a krále, jímž nařízeno, aby se dal průchod zákonu a byl vykonán rozsudek porotního soudu. Dále oznámil Hoffmannovi, že trest smrti bude na něm vykonán dnes ráno o 7. hodině.
Hoffmann přijal hroznou zprávu s neobyčejnou lhostejností. Zbledl sice jako stěna, ale jinak nehnul ani brvou, v jeho očích nezakmitl se ani záblesk slzy. Naopak, na jeho rtech objevil se jakýsi pokus úsměvu, jenž však vyhlížel spíše jako pitvorná grimasa…
„Já to přijímám,“ pravil pak klidným, tupým hlasem.
Na to žádal Hoffmann, aby mohl mluviti s matkou, aby byla povolána do Prahy. To však se stalo před tím; matce Hoffmannově byla sdělena zpráva o nastávající popravě nejdříve. Hoffmannovi však z pochopitelných důvodů sděleno rozhodnutí o potvrzení rozsudku až v poledne a bylo vůbec udržováno v nejpřísnější tajnosti.
V celé budově novoměstské trestnice panovalo včera mocné vzrušení, celý pravidelný život jakoby zabočil do jiných nezvyklých kolejí pod dojmem ohromující zprávy. Hned, jakmile rozlétla se po Praze zpráva, že na dnešek je určena poprava, hrnuly se do novoměstské radnice davy lidí, kteří si chtěli zaopatřiti vstupenky k děsnému divadlu popravy…
Již po 2. hodině odpolední přikvapili houfně lidé, jež však musil vrátný pan Říha vraceti, poněvadž dostal přísný rozkaz od presidenta soudu dvorního rady p. Procházky, aby nikoho k němu před 3. hod. odpol. nepouštěl. Po 3. hodině pak bylo presidium naplněno dychtivými prosebníky o vstupenky, jichž bylo vydáno pro obecenstvo asi 50.
Zatím po chodbách trestní budovy bylo stále živo. Všude se hovořilo jen o Hoffmannovi, o tom, jak se chová, co dělá, co mluví atd.
V úřadovnách pracovalo se včera odpoledne dosti roztržitě. Chodby byly plnější nežli kanceláře. V presidiu střídají se stále návštěvy. Několikráte byl volán ku presidentovi vrchní žalářník pan Nedoma, pak zase přichází rada p. Wokoun nebo zapisovatel p. Kotěra, na to přišel si pro příslušné rozkazy vrchní komisař pan Fahoun — vůbec panuje tu rozechvěný nervosní život, je vidět, že se připravuje něco neobyčejného.
Náhle zavládl na chodbě před presidiem, kde stálo několik úředníků, žurnalistů a advokátů, rozčilený šum. „Hoffmann jde!“ zvolal kdosi. A vskutku vedli odsouzence z kanceláře rady pana Wokauna. V průvodu dvou dozorců a vrchního žalářníka veden byl do cely.
Něco jako stín lidské živoucí postavy vrávorá tu mezi úředníky a zřízenci…
Je to Hoffmann.
Jebo tvář je mrtvolná, zsinalá, pobled vytřeštěný, krok nejistý…
Ne, to neni již ten smělý, vyzývavý výrostek, který pevně odpovídal při přelíčení na otázky a při tom koketně si kroutil černý knírek…
Klid, který jevil Hoffmann v síni I. senátu při oznámení potvrzení rozsudku, opustil jej ihned, jakmile octnul se v cele. Jak nám vyprávěl P. M. Baťha, I. kaplan u sv. Štěpána a duchovní správce v domě c. k. zemského co trestního soudu, jenž byl povolán k odsouzenci, aby mu poskytl duchovní útěchu, jevil Hoffmann hrozné rozčilení. Byl bledý, zsinalý, chvěl se na celém tele a pobíhal po cele jako šílený. Na domluvy duchovního neodpovídal a choval se k němu zcela apaticky. Hoffmannovi bylo oznámeno, že může projeviti nějaké přání, že můte jísti, píti a kouřiti, co a jak mu bude libo. Ale Hoffmann nechtěl ničeho a když mu byl přinesen guláš a čtvrtka vína, tak se skoro ničeho netknul.
Před 3. hodinou odpolední byli u něho v cele president dvorni rada p. Procházka a P. M. Baťha. Odsouzený i teď nechtěl ničeho slyšeti o duchovním rádci…
Dojemný, srdcervoucí výjev odehrál se v úřadovně vrchního rady p. Wokouna v čísle 10. ve II. poschodí. Sem byl zavolán o 4. hod. odpol. Hoffmann a zde octl se tváří v tvář své — matce…
Matka Hoffmannova, 44letá posluhovačka Marie Telenská, pak bratr a teta odsouzencova přijeli do Prahy hned po poledni.
Setkání se matky a příbuzných bylo krátké, ale působilo zdrcujícím dojmem na všechny osoby, nalézající se v úřadovně, vyjímajíc pouze Hoffmanna samotného.
Bez pohnutí, bez vzrušení, skoro bez života zřel na hrozný bol své matky, vzlykající a spínající ruce, ani slzy ani nářek nešťastné té ženy nevznítily jiskru citu a dojmu v zatvrzelém srdci — ztraceného syna…
A stál tu v posupné necitelnosti, když matka zapřísahala ho, aby popřál přece službu duchovnímu rádci.
O knězi nechtěl však stále ani slyšeti.
„Dejte mi pokoj s takovými hloupostmi,“ odvětil drsně na její úpěnlivé prosby.
A nejen nebohá matka, ale i bratr a teta s pláčem mu domlouvali, aby zpovědí ulevil své duši. Ani když k jejich naléhání přidružily se domluvy rady p. Wokouna a přítomného zapisovatele a dozorce, Hoffmann tu stál mezi vzdechy, pláčem, slzami, prosbami a domluvami, a zůstal státi jako by byl z kamene.
Dnes poprvé bude vykonána poprava na dvoře novoměstské radnice.
Za jeviště tohoto tragického divadla svolen byl největší z tří dvorů trestnice, t. zv. „hospodářský dvůr“. Je to onen dvůr, do něhož se vchází vraty z Vodičkovy nlice naproti „Hopfenštokům“.
„Hospodářský dvůr“ je sevřen z jedné strany křídlem soudní budovy a ze tří stran budovou trestnice. Na straně obrácené ke Karlovu náměstí nejsou zamřížená okna, jsou tu úřadovny a chodby soudní. Ze všech ostatních tří stran pak hledí do smutného šera rozsáhlého dvora zamřížovaná, polozakrytá okna. Uprostřed dvora nalézá se několik neduživých akátových stromů, tvoříc čtverec. Uprostřed tohoto čtverce v noci na dnešek byla vztyčena šibenice.
Při popravě, kterou vykoná pražský kat Wohlschläger, budou přítomní veškeří členové soudního dvoru z procesu Hoffmannova: vrchní rada p. dr. Wokoun a radové pp. Weiss a Schroubek, státní zástupce p. Krutina, dále obhájce pan dr. Roček, kněz M. Baťha, soudní lékaři pp. prof. dr. Reinsberg a dr. Lilienfeld.
Kolem šibenice bude utvořen kordon z policejních strážníků a dozorců vězeňských. Za kordonem zaujmou misto diváci, jicht počet jest ovšem velmi obmezen.
Před popravou vykoná se dnes časně z rána mše svatá v
nalézající se v 1. patře novoměstské věže. Sem bude přiveden odsouzenec a postaven na onen pověstný černý kámen před oltářem, kde k smrti odsouzený prodlí své poslední okamžiky života, nežli vstoupí na popraviště.
Novoměstská kaple je velmi zajímavá a památná. Byla zbudovaná r. 1622 po dosazení katolické rady Nového Města a každodenně byla v ní sloutena mše nežli šli páni do rady. Roku 1891 byla kaple tato, nalézající se ve velmi zbědovaném stavu opravena, jak o tom svědčí mramorová deska, upevněná na pravo od oltáře, hlásající, že: „Roku 1891, dne 21. února za starosty dra Jindřicha Šolce a presidenta trest. soudu dv. rady p. Procházky byla tato kaple r. 1622 zbudovaná ke cti a chvále Nanebevzetí Panny Marie, opětně nákladem obce pražské vysvěcena.“
Do kaple se vchází z prvnibo poschodí malou jizbou, jež slouti za „školu“ pro mladé vězně. Kaple je vystavěna v barokním slohu. Je otvětlena čtyřmi zamříženými okny. Stěny jsou pokryty červenými damaškovými čalouny.
Klenbu zdobí štukové pozlacené okrasy a uprostřed je okrouhlá freska, představující spravedlnost a právo. Na malém oltáři, ozdobeném šesti starobylými svícny cínovými, pocházejícími z roku 1628, je pěkný, dobře zachovaný obraz oltářní, představující Pannu Marii s Ježíškem a sv. Bernardem. Na pravo od oltáře visí velký obraz sv. Jiří a na protější straně je obraz „Panny Marie Svatoštěpánské“. Nad vchodem, pod uměle vyřezávanou sochou Spasitelovou jest nápis: „Juste judicate filil hominum“. (Spravedlivě suďte synové lidští.) Celá prostora kaple je přepažena uměle kovanou železnou mříží, jež někdy bohatě pozlacena bývala. V kapli je mnoho relikvií zavěšených na stěnách. Kaple je rozdělena plentou na dvě části, v jedné polovici sedí mužští a v druhé ženské. Zde jsme nahlédli též do staré knihy, do „Seznamu kněží sv. mši sloužících“ od roku 1835 v této kapli, v níž zaznamenána je poslední mše před popravou vykonaná v této kapli. Bylo to 22. června 1866 před popravou Václava Fialy. Mši sloužil tehdy P. Stodola.
Dnešní mši sv. bude sloužiti dp. M. Baťha, I. kaplan u sv. Štěpána a duchovní správce v domě c. k. zemského co trestního soudu, jemuž bude přisluhovati vězeňský dozorce p. Baur, který zastává v kapli úřad kostelnika a ministranta.
Rozsudek smrti vykonává se dle ustanovení trestního řádu příštího rána po tom dni, kterého bylo odsouzenému oznámeno, že bude, ježto mu nebyla dána milost, trest na něm vykonán.
Soud trestní má k tomu hleděti, aby vykonání trestu nepřipadlo ani na neděli ani na svátek, a ani na takový den, jenž dle náboženského vyznání odsouzencova jest den sváteční, a aby tomu vykonání v den určitý nic nebylo na překážku.
Po tomto oznámení má trestní soud odsouzenému dáti duchovního správce té víry, ku které se přiznává, ač nevyvolil-li si ho odsouzený sám, a má mu dle potřeby připomenouti, že vykonání trestu smrti nemůže se zastaviti ani tím, kdyby kdokoliv podal prosbu za milost.
Kromě osob, kteréž jsou k tomu svým úředním postavením povolány, dovoliti se má k odsouzenému přijiti jenom osobám z jeho rodiny a těm, jichž sám si žádá viděti nebo s nimi mluviti.
Trest smrti vykonává se uvnitř věznice nebo na nějakém jiném místě ohrazeném u přítomnosti soudní komise, kteráž se má skládati nejméně ze tři členů sborového soudu a ze zapisovatele u přítomnosti státního zástupce, soudního lékaře a duchovního správce, jenž odsouzeného doprovází.
Obhájci, starostovi a zastupitelstvu obce, v jejímž okrsku trest se má vykonati, má se oznámiti, kde a v kterou hodinu bude trest vykonán, aby mohli k vykonání přijíti.
Úředníkům soudu sborového, státního zastupitelství a úřadů bezpečnosti, též nejbližším příbuzným odsouzeného jest dovoleno býti při popravě. Pokud místo stačí, může se to dle ustanoveni trestního fádu dovoliti také jiným váženým osobám mužským.
Má-li se trest smrti vykonati na několika osobách, musí dle ustanovení trettniho řádu býti učiněno opatření, aby nemohl jeden viděti odpravení druhého.
Rozsudek trestní s krátkým vypsáním skutku má se dáti tisknouti a po popravě mezi přítomné rozdati.
Tělo odpravenébo má se v noci na místě zvláště k tomu ustanoveném beze všeho hluku pochovati; žádala-li by však za to jeho rodina, můte se ji ku pohřbení vydati, ač není-li v tom nějaké závady.
I v tomto případě musí mrtvé tělo býti pohřbeno jen potichu a beze vší okázalosti.
Pokud se mrtvé tělo neodnese, nemá se kromě osob výše jmenovaných nikomu dovoliti jiti na popraviště.
Když včera dopoledne došla do Prahy zvěst, že rozsudek smrti nad úkladným vrahem Antonínem Hoffmannem bude vykonán a že dnes ráno bude provedena v Praze opět poprava poprvé po dvaceti devíti létech, navštívil jsem bez prodlení pražského mistra popravčího.
Kata Leopolda Wohlschlägra znám již od roku 1888, kdy jsem jej viděl spolupůsobit při popravě vrahů Augusty a Přenosila v Kutné Hoře a ježto již za života svého otce kata Jana Pipergra vždy ochotně podal výklad o podrobnostech každé justifikace, zamířil jsem k jeho bytu, k starobylému domu proti hostinci „u třech kaprů“ v Kaprové ulici.
Vešel jsem temným průjezdem po točitých srázných schodech do druhého patra. Všude v celém domě bylo jako po vymření a nic nenasvědčovalo tomu, že by domácí lidé tušili, že v jejich bezprostřední blízkosti chystá klidný jindy soused jejich, bodrý zlatnický dělník Leopold Wohlschläger přístroj k šibenici vraha Hoffmanna, k prvé popravě, která opět od roku 1866 v Praze bude provedena.
Wohlschläger, syn zesnulého pražského kata Jana Pipergra, 40letý osmáhlý muž střední postavy kučeravých černých kadeří a pronikavého pohledu, vyšel mi již z daleka vstříc a uvedl mne ochotně do svého salonku, kde konal pilně přípravy k sestavení smrtících kladek a šňůr pro stroj popravní.
Dva pomocníci jeho ukládali řemení do žlutého malého vaku; opodál nich s jedné židle visela konopná oprátka lojem napuštěná a opatřená dvěma silnými uzly, jež odsouzenci zlomí vaz.
Kat uvítav mne podal mi bez váhání obšírné vysvětlení v příčině dnešní popravy, i načrtl mi zběžně celý svůj životopis.
Mezi tím, co pražský popravčí pokračoval v přípravách k dnešnímu smutnému dílu, pravil ke mně:
Nyní jsom 40 let stár; narodil jsem se 1. listopadu 1855 v Oseku ve Slavonii, kde můj otec Jan Piperger byl tehdy prozatímným popravčím. V mládí vyučil jsem se řemeslu zlatnickému a také se jím živím od r. 1869.
Původně jsem te mínil výhradné živnosti té věnovati, ale vlivem otce svébo stal jsem se během doby přece jeho nástupcem v úřadě katovském.
Můj otec Piperger přiučoval mne již jako hocha školáka truchlivému umění popravčího a já také již jako šestnáctiletý chlapec jsem mu při popravě pověstného mnohonásobného loupežného vraha Jana Janečka v Plzni pomáhal.
Bylo to 9. záři 1871, tedy skoro před čtvrtstoletím, kdy jsem se octl poprvé jako pomocník katův pod stupni šibenice a od těch dob neminulo téměř ani jediné justifikace, při které bych byl se svým otcem nebyl spolupůsobil.
Za pět let potom bylo mi svěřeno otcem poprvé samostatné provedení popravy a sice 26. července 1876 v Českých Budějovicích, kde oběšen byl čtvernásobný úkladný vrah Josef Wagner. Poprava ta byla dvacátá sedmá, kterou otec můj, tehdy teprve čtyřicetiletý statný muž, byl řídil a že vedení její jsem provedl obratně, o tom svědčí zpráva úředních novin z 28. července téhož roku, v níž se výslovně praví: Mladistvý syn Pipergrův, 21letý Leop. Wohlschläger, vykonal popravu vraha Wagnera, ač prvně jako kat samostatně vystoupil s rychlostí obdivuhodnou, neboť od vytáhnutí odsouzence na šibenici až do konstatování smrti popravencovy neuplynulo ještě ani tré vteřin, když již Wohlschlägerův otec Piperger hlásil soudu: „Oznamuji poslušně, že syn můj exekuci vykonal.“
Dále spolupůsobil jsem ještě při osmi popravách, a sice dne 29. července 1878 v Hradci Králové, kde obéšen byl úkladný vrah Karel Zdobinský, dne 3. ledna 1881 v Chebu, kde skončil na šibenici úkladný vrah Jan Kreisbeck, 9. července 1881 pomáhal jsem při popravě vraha Hofreitera ve Welsu v Dolních Rakousích, na zimu téhož roku při popravě v Szomboru v Haliči, 1. července 1885 při oběšení úkladného vraha Josefa Prokopa v Mostu, 21. července téhož roku při popravě otcovraha Fedlu Kaziu v Przemyslu v Haliči, 13. února 1886 při popravě traviče Josefa Englicha v Chrudimi a konečně naposled 12. ledna 1888 při oběšení vrahů Karla Přenosila jinak „Rajtr“ zvaného a Augustina Augusty v Kutné Hoře, od kteréž doby žádhá poprava více v Čechách nebyla vykonána.
V den poslední této popravy byl jsem nucen zcela sám šibenici postaviti a dát veškeré předběžné přípravy vykonati, poněvadž můj otec Piperger byl tenkrát zachvácen těžkou chorobou, tak že sotva byl s to na žebřík šibenice vystoupiti a oznámiti soudu, že povinnost jeho je vykonána. Po ustrojení šibenice Augustovy schoulil se ve svém zimníku a na smrt bledý všecek se třesa usedl na stupni popraviště. Nemohl ani dle obvyklého řádu nešťastníky „převzíti“, což jsem musil učiniti sám jako jeho zástupce. Po prvé popravě vypukl otec v pláč, bilým šátkem sobě obličej zakrývaje. Musil as velice trpěti. Druhou popravu vykonal s velikou obtíží, a sotva nad Přenosilem kladka zařinčela, již svezl se se stupňů, neboť by byl málem dolů spadl! Já sám při pohledu na umírajícího takřka otce nemohl jsem se zdržeti usedavého pláče. Otec všecek schvácen vrátil se do hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni a kdyl účet sepsal, byl s velkým namáháním z pokoje dolů doveden, abý účet v krajském soudě odevzdal a peníze za popravu přijal. V kožich zahalen ležel jako mrtvola na loži i omlouval se stále přítomným; že si ne ze zbabělosti, ale následkem těžké nemoci při popravě chabě počínal. Přivolaný lékař seznal, že otec má života na krátce, i radil, abych s nim bez odkladu odejel do Prahy. To se ale stalo až druhý den, v pátek o. 3. hod. odpolední, kdy jsme v povoze k nádraží sedleckému odjeli. Na cestě otec omdlel a musil býti do vagonu odnesen. Téměř bezduchého dovezl jsem jej do Prahy a dopravil jej v drožce na Újezd do jeho bytu, kde muž ten, jenž ještě před 38 hodinami vykonal právo smrtící na dvou vrazích, krátce před půlnocí skonal.
Poprava, kterou nyní vykonám na vrahu Hoffmannovi, prvá to justifikace po 29 létech v Praze, bude tedy mým jedenáctým „veřejným vystoupením“ jako kata a vůbec prvou popravou mou od té doby, co jsem byl popravčím pro království České jmenován!“
Potom mi kat Wohlschläger vyprávěl, že dal včera odpoledne zhotoviti pro mrtvolu vraha Hoffmanna, který dnes skončí na šibenici v nádvoří zdejšího zemského trestního soudu, prostou rakev, sbitou z neobarvených a nenatřených prken u truhláře p. Fialy v Dušní ulici, a že učinil jil veškerá potřebná opatřeni, aby šibenice v novoměstské trestnici byla hned dnes časně ráno úplně vystrojena, tak aby poprava v pěti minutách bez jakékoliv závady mohla býti skončena.
K smrti odsouzeného vraha Hoffmanna kat Wohlschläger dosud nespatřil, nezná jej a nenavštíví jej také ani dnes ráno v jeho cele.
Kat vyjede od svého bytu v Kaprové ulici dnes ráno o půl sedmé hodině s pomocníky svými ve fiakru, opatřen jsa toliko malým příručním kufříkem, v kterém je uloženo popravní šněrováni a oprátka. Ve tři čtvrtě na sedm vejde do nádvoří trestnice na Karlově naměstí, a teprve pod šibenicí spatří ponejprv vraha Hoffmanna, až mu tento bude soudním předsedou ku vykonání ortele odevzdán.
Při popravě bude míti kat Wohlscblager dva pomocníky; jednoho neuvádíme, poněvadž vzhledem k svému společenskému postavení nepřeje si býti jmenován; druhým je Josef Dreasler z Bezděze, dílovedoucí v továrně na čalouny pp. Ebena a Schmidta v Praze, v Klimentské ulici.
Oba pomocnici dleli včera již od časného večera v bytě popravčího Wohlschlägera, který pohostiv je, uděloval jim potřebné instrukce; oba jsou dlouholetými osobními přátely kata praiského a sami mu ochotně přispění svého při dnešní popravě nabídli.
Dům, v kterém kat Wohlschläger bydlí, byl včera do pozdní noci obléhán tlupami zvědavců a zástupy lidu pohlížely upjatě k oknům ve druhém patře, kde se kmitala světla, i k temné brance domu, kam se občas brali poslové z úřadů nebo policejní strážníci.
V domácnosti zdejšího popravčího nebylo lze postřehnouti však téměř žádného rozruchu; mladistvá jebo manželka kolébajíc nejmladší dcerušku, zpívala jí jako jindy tichou ukolébavku, muži u stolu klidně hovořili a nic nebylo v celém úpravném bytu nápadného mimo žlutý vak, který stál na židli v rohu světnice a z kterého visely kladky, skoby šibenice a oprátky ze silné konopné šňůry, jako temné vražedné příšery!
Před rokem napsal jsem do nedélni přílohy tohoto listu skizzu „U kata před popravou“ i vylíčil v ní nynějšího pražského kata Wohlschlägra.
V novelce té, jež později vyšla též v knize „Ze všech koutů Prahy“, vzpomněl jsem rovněž příšerného onoho vaku s popravními spáry a oprátkami a skončil jsem slovy:
„Jsou již po léta připraveny a čekají…
Pro koho jsou asi souzeny?“
Dnes je otázka ta rozhodnuta. Ve chvíli, kdy se řádky tyto octnou v rukou čtenářstva, bude již k ní odpověděno i rozsouzeno!…