Pomněnky ze slavných dob národa českého/Na Sázavě

Údaje o textu
Titulek: Na Sázavě
Podtitulek: (Děj z roku 1031.)
Autor: Karel Vilém Tuček
Zdroj: TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 59–64.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Svatý Prokop, Sázavský klášter

Klidno, ticho bývalo ve hvozdech sázavských ode dávna tak, jako bývá v chrámě. Ba celý ten hvozd měl ráz chrámový. Ty mnohonásobně spletené větve jako by tvořily klenbu, jejímž sloupovím byly odvěké sosny. Varhany tam nahrazoval vánek ve vrcholcích stromů šepotající, místo hlaholu zvonů pak šuměly vlny říční, jež o balvany se odrážely.

Opravdu, jako ve chrámě.

Byl tam i sluha boží. Kříž na skále vztýčený, ze dřeva urobený, označoval stánek knězův. Muž vysoké postavy oděný rouchem řeholním klekával před tím křížem a modlíval se dlouho i vroucně, a zbožné písně, jež hlasem zvučným pěl, daleko se rozléhaly ozvěnou.

K jeskyni poustevníkově laň přicházívala krotká, aby mléka poskytovala muži zbožnému, který tam žil o samotě. Jahody, brusnice, maliny, houby, ostružiny a jak slují podobné rostliny lesní, jichž v hojnosti bylo kol břehů sázavských, zásobovaly potravou kmeta. Občerstvujícího nápoje dodávala žíznivému studánka.

Zřídka kdy zabloudil v tato místa odvážný lovec.

Nevyrušován jsa dlel tu mnich po celou řadu let, zaměstnávaje se modlitbou, čtením svatého evangelia, spolu pak i prací namáhavou. Mýtil hvozd, odklízel roští a a kořeny stromů, načež pilnou rukou přetvořil půdu lesní v úrodné role, na němž pěstoval obilíčko. I domeček si pořídil dřevěný. Na skále pak zbudoval kapličku, již posvětil Bohorodičce.

Tak plynula léta, aniž kdo zvěděl o muži zbožném.

Jednou však přece zazněl tam poblíž osamělého stánku božího lovecký roh. Poustevník právě otesával mohutný dub, když náhle houštinou se prodral jelen. Zastrašené zvíře, jako by tušilo, že na blízku zbožný kmet nikomu neškodící, uteklo se k němu tam na skalinu až ke kříži, kdež stanulo. Po chvilce přicválal v ta místa na bujném oři skvostně oděný lovec. Poustevník poznal v něm hned českého knížete Oldřicha.

Ustal pracovati a naklonil se pokorně.

I lovec pojednou oře svého v běhu zadržel a překvapen jsa zjevem tím nenadálým, upustil svůj luk. Chvíli zřel na kmeta velebného, vynikajícího postavou i chováním důstojným.

„Kdo jsi, jenž na této poušti bydlíš? Jak ti říkají a co tu činíš?“ otázal se jej kníže.

„Hříšník jsem, Prokop se jmenuji a bydlím zde v milém pokoji dle zákona svatého Benedikta pro odplatu království nebeského!“ pokorně odvětil poustevník.

Slova jeho jako by s nebe zněla, tak účinkovala v duši Oldřichovu. Kníže vzpomněl veškerých svých poklesků a provinění, jichž se byl kdy dopustil, pocítil v srdci svém lítosť a vida před sebou muže zbožného, který veškeren život svůj Bohu zasvětil — sestoupil s koně i zpovídal se Prokopovi skroušeně z hříchů svých.

Tak ulevil Oldřich stísněnému srdci svému, ukonejšil svědomí, jež výčitkami ho znepokojovalo, upomínajíc ho na bezpráví a ukrutnosti, jichž se byl dopustil i na vlastním bratru svém Jaromírovi…

Vyjel si tehdáž kníže český na lov a zajisté že netušil, jak v temných lesích se setká s mužem božím, který mu poskytne útěchy, nenadal se, že kořistí jeho bude boží slitování, o němž ho ujistil mnich Prokop.

A jak dojímala Oldřicha mnichova modlitba, pronášená řečí domácí, slovanskou, řečí, kterou druhdy svatí bratří Cyrill a Method lid český učili Boha vzývati.

Značná změna stala se tenkráte v duši Oldřichově.

Vedle duševního zotavení dostalo se Oldřichovi též občerstvení tělesného. Milerád Prokop unavenému lovci poskytl potravy ze své skromné zásoby. Potom i vody nabral ze studánky a podal knížeti občerstvujícího nápoje z koflíku, jejž byl vlastní rukou ze dřeva jalovcového urobil.

Podnes chová se onen koflík na Sázavě jakožto památka drahocenná. Ale vedle ní i mnoho ještě jiných, vzácných památek zříti lze v bývalém sídle Prokopově.

Pohostinnosť Prokopovu, zvláště však duchovní potěchu, jíž se tu knížeti českému dostalo, odměnil Oldřich v pravdě po knížecku.

„Sebeř kolem sebe bratří více,“ pravil tehdáž poustevníkovi, „takových, kteří by s tebou byli Bohu sloužíce a to jazykem naším slovanským; chci zde klášter učiniti, zbožím a dědinami jej nadati.“

Co Oldřich byl slíbil, splnil.

Vešel o to v radu s pány českými, jakož i s Prokopem, jehož si velice vážil a jejž i svým zpovědníkem učinil.

Poušť sázavská pojednou oživla. Postavilť tam kníže klášter. Prokop stal se v něm opatem.

Hlahol zvonů chrámových zval věřící k bohoslužbě, vykonávané v jazyku slovanském. Z daleka pospíchal tam lid, aby slyšel slovo boží a hlásání svatého evangelia, jež se dělo řečí domácí, srozumitelnou. Pilně a rád poslouchal výklady Prokopovy, protože tento muž boží tak úchvatně, tak dojemně mluvil k lidu, že pohnul srdcem i vůlí jeho.

Velevýznamnou stala se Sázava v dějinách českých. Prokop, který dokonav pouť vezdejší mezi vyvolené Páně vpočten byl, zasvětil Sázavu, jež zůstala podnes u vděčné paměti českého národa.

Na Sázavě Prokop sepsal jazykem slovanským světoznámé evangelium, druhdy „sázavsko emauzským“, v novější době též „remešským“ zvané, evangelium, jež král Karel IV. věnoval klášteru „na Slovanech“ v Praze, odkudž se přes Cařihrad a Trident v XVI. věku dostalo do Remeše, kdež se stalo korunovačním klenotem králů francouzských.

Často putují zbožní Čechové na Sázavu k svatému Prokopu. Památka tohoto světce krajana v srdcích českých navždy potrvá!