Pomněnky ze slavných dob národa českého/Biskupství v Praze
Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček | ||
Kněžna Dúbravka | Biskupství v Praze | Na Sázavě |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Biskupství v Praze |
Podtitulek: | (Z roku 973.) |
Autor: | Karel Vilém Tuček |
Zdroj: | TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 51–58. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Dětmar, Svatý Vojtěch |
Minula léta od té doby, kdy se Čechové stali křesťany. Šestý kníže křesťanský seděl na stolci českém, a dosud neměly Čechy vlastního biskupa.
Po smrti Methodějově byly u věcech náboženských podřízeni biskupům německým. To velice hnětlo již Boleslava I.
Když pak dosedl na stolec knížecí jeho syn Boleslav II., jemuž říkali „Pobožný“ a jejž kronikáři nazývají knížetem nejkřesťanštějším, panovníkem nejmohutnějším, slavným vítězitelem v boji, však pokoje milovníkem, otcem sirotkův, útočištěm kněží a žákův, utěšitelem hořekujících — týž Boleslav, který založil dvacet kostelů, zatoužil, aby země česká vlastního měla biskupa. Vždyť biskupové němečtí zřídka jen dojížděli do Čech a málo by tu byli pořídili, i kdyby častěji byli Čechy navštěvovali, protože se neznali v řeči lidu českého. Tak zůstávalo stádo bez pastýře. Že to nebylo učení křesťanskému na prospěch, rozumí se.
Tak mocný kníže, jakým byl Boleslav II., který na východ rozšířil zemi svou až k sousedství velikého Vladimíra ruského — kníže, jehož panství poddáni byli Čechové, Moravané, Slováci, Slezané, Polané i Rusíni až k řekám Stryji a Buhu, kníže ten domáhal se usilovně, aby zřízeno bylo v Čechách biskupství.
Vyslal do Říma vlastní sestru Mladu, pannu to nábožnou a pečlivě vychovanou, výmluvnou a všelikými ctnostmi ozdobenou, vyslal ji k papeži s prosbou, aby povolil zřízení biskupství v Čechách.
Podařilo se výmluvnosti její, že papež vyhověl prosbě českého knížete. Tím však nebylo poslání Mladino skončeno. Ještě druhou přednesla česká kněžna tehdáž prosbu papeži. Žádala za svolení k založení kláštera panenského v Praze.
I k tomu papež ochotně svolil. Ustanovil i Mladu představenou či abatyší při tom klášteře, podaroval ji berlou, závojem a knihou, v níž zapsán byl zákon svatého Benedikta ku zřízení řehole potřebný.
Když se dověděl kníže Boleslav, že se Mlada, sestra jeho, s dobrým pořízením vrací z Říma, vyšel jí slavně vstříc a uvedl ji s velikou radostí na hrad pražský.
Přivedla pak s sebou Mlada některé řeholní panny z Říma, s nimiž vešla do kláštera svatého Jiří. Tam dlely panny na modlitbách, vyučovaly dívky vedle písma i všelikým pracím umělým a mistrným, jako vyšívání rouch mešních, a žily velmi zbožně. Abatyši svou měly u veliké vážnosti a po smrti její ctily ji jako světici.
Brzy potom scházeli se do Prahy leši, kmeti a vladykové, byvše knížetem povoláni na sněm. S nimi dostavili se na sněm tenkráte i veškeří kněží. Důležitá byla věc, o níž se radili. Měli totiž biskupa zvoliti a to biskupa v Čechách prvého.
Rozumí se, že kníže si na tom dal záležeti, aby biskup také byl pastýřem vzorným. Doporučil sněmu Dětmara, který byl dlouho při dvoře českém, tudíž Boleslavovi dobře znám jako vzorný kněz. Že opravdu jím byl, i z toho poznati lze, že sněm jednomyslně na tom se snesl, aby Dětmar se stal biskupem.
Usnesení sněmu potom veřejně vyhlášeno a Dětmar poslán k císaři německému, nejvyšší tehdáž hlavě světské, aby si opatřil potvrzení a uznání volby vlastní osoby. Toho se mu dostalo. Císař podal mu berlu biskupskou a prsten, jakožto znamení, že ho za biskupa uznává.
Arcibiskup mohučský posvětil Dětmara na biskupství.
I byla potom sláva v Čechách, když se biskup Dětmar do Prahy navracel. Zástupy lidu vycházely svému biskupovi vstříc, kněží pak ho doprovodili až do chrámu sv. Víta. I kníže Boleslav se účastnil toho průvodu.
Prahou rozléhal se tenkráte nábožný zpěv oblíbené u lidu písně: „Gospodi, pomiluj ny!“ a v chrámu velebně zaznělo: „Tě Boha chválíme!“
Byla to slavnosť po veškeré zemi české, slavnosť první toho druhu.
Škoda, že nebylo Dětmarovi přáno, aby byl setrval déle na stolici biskupské; neboť byl svého stáda pastýřem nejpečlivějším, kazatelem výmluvným a knězem nábožným i učeným.
Ačkoli rodilý Sas, přece záhy naučil se jazyku českému tak, že s potěšením posloucháno výkladů jeho. Však toliko devět let přáno mu seděti na stolici biskupské. Zemřev oplakáván byl od vděčného lidu českého.
Znova nastávala knížeti českému péče ustanoviti řádného biskupa.
Tentokráte sešel se sněm na knížecím hrádku „Levý Hradec“ řečeném k volbě nového biskupa. Volba nebyla nesnadnou. Žil totiž poblíž zesnulého biskupa Dětmara vzorný kněz, tichý jako beránek, Bohu zcela oddaný Slavníkovec Vojtěch. Vynikal již v mládí jemnou povahou, dobročinností a myslí nábožnou. Když pak se oddal stavu duchovnímu, nebylo věru kněze hodnějšího nad Vojtěcha. I v cizině si ho velice vážili, a magdeburský arcibiskup zalíbil si v něm nad míru. Rovněž tak vřele miloval Vojtěcha biskup Dětmar, miloval ho i lid. Kohož byli by našli způsobilejšího nežli Vojtěcha, aby se stal biskupem?
Proto, když na sněmu levohradeckém uvažováno, koho voliti biskupem, zněla odevšad svorná odpověď:
„Koho jiného, nežli našeho krajana Vojtěcha? Jeho mrav, jeho znamenitý rod, jeho statky a celý život, všecko se s takovým důstojenstvím srovnává. Ten, kdo sám tak výborně zná cestou života kráčeti, ten také moudrým vůdcem duší býti dovede!“
Darmo zdráhal se Vojtěch, když mu volba zvěstována, darmo vyznával, že toho úřadu nehodným býti se domnívá — sněm provolal jednomyslně:
„Zdráv buď Vojtěch, biskup náš!“
Tak stal se druhým biskupem pražským rodilý Čech Vojtěch z rodu Slavníkova, jehož sídlem byla Libice.
Však i Vojtěchův otec byl mužem znamenitým, a památka jeho v dějinách zaznamenána tak, že býval ku všem nad míru přívětivým, v soudu upřímným a spravedlivým, sirotků a vdov milostivým ochráncem, že zarmoucené těšil, hosti vlídně přijímal.
Národ český složil tudíž důvěru svou na Vojtěcha, jejž znal jako zdárného syna, jehož výborným otcem byl Slavník.
Podruhé slavila celá vlasť příchod císařem uznaného, arcibiskupem posvěceného biskupa českého.
Čteme o tom v letopisech následovně:
„Když pak nový biskup s průvodem českého poselstva do Čech se vrátil a ku Praze se blížil, ssedl s koně svého a sňav obuv, modle se šel bosýma nohama v nejhlubší pokoře do hradu pražského, provázen jsa veškerým lidem a kněžstvem, jež mu se srdečnou radostí a s plesáním vstříc bylo vyšlo. Na hradě pak Vojtěch do svého stoličního chrámu uveden a slavně posazen jest na biskupskou stolici vedle oltáře svatého Víta…“
Nebylo pak druhého biskupa, který by se byl vyrovnal našemu Vojtěchovi, proslavenému rovněž tak učeností a vzdělaností, jako šlechetností a neúnavnou pílí u svém povolání, podivuhodnou obětovností, nevídanou štědrostí, jakož i příkladným životem.
Z biskupských poutí Vojtěchových nejpamátnější jest zajisté ta, již konal na Slovensko, odkud zašel též do města Ostřihoma, sídla tehdejšího knížete uherského Gejzy. Stalo se tak k výslovnému přání tohoto knížete, který biskupovi českému vyšel s celým dvorem vstříc, ve vší uctivosti a velmi přátelsky u sebe ho přivítal.
Vojtěch Uhry, tehdáž ještě pohanské, získal víře Kristově a pokřtil Gejzova syna Štěpána, který se stal prvním křesťanským králem uherským.
Tak zazářily z Čech již podruhé jasné paprsky učení Kristova: poprvé prostřednictvím české kněžny Dúbravky Polsku, podruhé snahou Vojtěchovou Uhrům.
Vděčné potomstvo uznalo neocenitelné zásluhy Vojtěchovy o vlasť a národ, rovněž jako o církev a náboženství. Vojtěch čítán mezi vyvolené boží, a český národ v něm ctí svatého patrona svého.