Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/I.

Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl
Úvod	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Kajetán Tyl, poznámky František Bačkovský
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 17–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo na jaře roku 1791; slunce jasné hořelo na nebeském klenutí a rozlévalo oživující dech svůj po kvetoucích sadech.

V císařské knihovně bylo skoro prázdno.^[1] Jen zde onde vypisoval některý mladík výňatky z foliantu v tuhých, kožených deskách. Zvláštní pilnosť okazovali však dva posluchači filosofie, kteří, sedíce vedle sebe v koutku u okna, bedlivě do knih hleděli a brzy to brzy ono sobe zjevovali. Jeden psal, a druhý jako diktoval. Měli před sebou španělský slovník a román „Lazarillo de Tormes“,^[2] kterýž oba do německého jazyka překládali.

S velikou živostí počínal si při tom zvláště mladík dvaadvacíti let, útlé, nevelké postavy. Na první pohled zdál se býti nepatrným mužíčkem; ale když mu pohlédl člověk do temných pronikavých očí, tu věděl hned, že v té slabé tělesní schránce bystrý duch přebývá. I bylo také patrno, že jaksi vládne svým druhem.

„Pro dnešek bude dosti toho opravování,“ řekl k němu konečně. „Poledne jest tady, a já cítím v sobě néco lidského. Ještě osm takových dní jako dnes nebo včera, a románek povandruje do censury, a Diesbach bude sypati tolary.^[3] Co myslíš, pane Pokorný?“

„Já — nic,“ řekl druhý mladík, „jenže bych měl rád peníze v kapse před feriemi,^[4] abych si mohl něco nového na sebe poříditi. Jinak bylo by mi uložiti si půst a doma se uzavříti, když se budou v našem okolí péci posvícenské koláče.“

„I ty hříšníku!“ usmál se první. „To jsem měl věděti, že máš náklonnosť k takovým marnostem; to bych se byl o jiného pomocníka postaral. Naposledy tě veselé kousky těch španělských tuláků ještě docela pokazí. To já jsem proti tobě hrozný sprostáček; já si koupím za honorář několik mluvnic a budu se o feriích váleti v slovníkách.“

Toto všecko mluvili arci jen polohlasitě, aby jiných čtenářů nevytrhovali; při tom složili rukopis německého překladu a každý z nich strčil do kapsy kus roztrhnutého originálu, který jim oběma náležel, ježto si jej byli na společné útraty zjednali. Potom odvedli dva hodné svazky španělského slovníku dozorci knihovny a šli.

Skoro u samých dveří zahlédli druha, pěkně rostlého mladíka plných, zdravých tváří, který, sedě o samotě a zády jsa k nim obrácen, pilně se ve staré knize probíral.

„I podívej se!“ řekl šeptem jeden z odcházejících studentů, totiž útlý, bystrooký mužíček. „Tuť sedí ještě náš Hněvkovský! Do čeho pak to kouká, jakoby chtěl kámen mudrců vykoukati?^[5]

A za těch slov přiblížil se tiše k čtoucímu, naklonil se mu přes rameno, nahlédl do knihy, ušpoulil ústa a dal se téměř hlasitě do smíchu.

Tím se čtoucí vytrhnul; pozvedl své jasné zraky, a vida před sebou známý obličej, řekl velmi dobrosrdečně: „Ach, pan Puchmajer! Dobrého zdraví! Teprva přicházíte?“^[6]

„Ó, ne, již odcházím, napojen a nasycen jsa bohatými poklady,“ usmíval se tento, „a divím se, že pan Hněvkovský zatím po pustinách bloudí a kamením se tluče. — To je české — ne-li?“ doložil s pohrdavým úsměchem a hodil hlavou po knize.

„Ano, to je náš poctivý Konáč,“ řekl Hněvkovský s jakousi vnitřní rozkoší.^[7]

„Poctivý?“ opakoval Puchmajer. „Může býti; ale náš? to nevím, já alespoň děkuji za to přátelství a nemohu věru pochopiti, jak můžete čas přebíráním takových škvárů mařiti.“

„Žádné škváry, pane kollego!“ řekl Hněvkovský mírné, ačkoli se mu tváři zapálily. „To jsou zbytky po mužích, kteří byli naši otcové; to jsou památky jazyka, v němžto nás oba matky modliti se učily — jazyka dávno slavného a vybroušeného, když němčina ještě jako v plénkách ležela. A já bych nemyslil, že byste některou památkou po svých rodičích tak povrhnul, abyste řekl, že je to škvár.“

„Aj, aj, pane Hněvkovský!“ smál se Puchmajer, ačkoli mu to nešlo jaksi ze srdce. „Vyť se pro nic za nic všechen rozpalujete, a český jazyk nalezl ve vás nového rytíře. Ach, je pravda! vždyť jste Vydrův miláček! Naposledy budete ještě českým spisovatelem.“^[8]

„Kdyby mi Bůh k tomu síly udělil,“ řekl Hněvkovský živé a postavil se před svým odpůrcem — „ano, neznal bych krásnějšího povolání nežli mluviti mateřským jazykem k svému národu, rozpalovati srdce jeho a vyjasňovati ducha jeho. Rozumíte? Vyť chcete tuším také k spisovatelskému cechu přistoupiti — jakže? Máte prý již smlouvu s knihkupcem? Hledáte slávy u cizích pramenův a dáte si za to ještě domácí peníze vyplatiti. Vidíte, pane Puchmajere, toho já neumím — nemějte mi za zlé, pane Pokorný!“ obrátil se k spolupřekladateli španělského románu, kterýž byl mezi tím blíže přistoupil — „a kdybych to i uměl, tedy bych to přece nečinil. Já si myslím, že jsem Čech a že mi jakož takovému také přísluší nejdříve Čechům sloužiti — rozumíte? to si myslím já. O němčinu ať se starají Němci, a chcete-li vy jim pomáhati, když nemáte jiného poznání, s Pánem Bohem, noste dříví do lesa, když je vám to milejší, než abyste češtinou kvítí po domácím palouku rozséval. Ale to mi věřte — u Němců naleznete za své namáhání hrozně malého vděku; v jejich houfech zmizíte, jakoby vás ani nebylo, kdežto byste u Čechů za dosti skrovné podniknutí vděk i chválu nalezl. Rozumíte? Co se pak týče professora Vydry, myslíte, že my dva holobrádkové postačujeme toho šlechetného muže posouditi neb odsouditi? Ano, on je ten jediný, který se za těchto zlých časů k české krvi hrdě přiznává, český jazyk velebí a českému národu nové rozkvétání slibuje. A toť mi nebudete přece za zlé vykládati, když se jakožto český syn slov jeho důvěrně chytám a nejkrásnější naděje na ně zakládám. Rozumíte?“

„Dobře, a poněvadž nejsou dnes přednášky, tedy jsem vás nechal mluviti, aby nepřišly uši ze zvyku,“ řekl na to Puchmajer úsměšně. „Jáť také nehodlám ten váš oheň k češtině hasiti, ó, chraň Bůh! Každý člověk má svého koníčka; ale v té příčině je mi vás líto, že své srdce na tak sprostou a opovrženou věc věšíte, jako je čeština.“

„Sprostá? Opovržená?“ opakoval Hněvkovský trochu hlasitěji, nežli snad na těch místech slušelo; „ale jen od nevděčných nebo neznalců, vím to, vím, a proto se divím ještě více, že si jí pan Puchmajer nevšímá, a byť to nebylo pro nic jiného nežli pro její dokonalosť.“

„Já se nerad mrtvými obírám,“ řekl Puchmajer již trochu kysele; „tu slávu zanechám vašincům a učeným hloubálkům, jakož je tuším Dobrovský^[9] — totě přece slavista? co? váš patriarcha; já si hledím raději živého; nu, a český jazyk není přece živý, co se vlastně živým jmenuje; ten dodělává, stojí nad hrobem; to dělejte co dělejte, běhu časového nezadržíte — a takž jen daremně síly své proplýtváte. Pamatujte na to, co jsem vám povídal.“

Po těch slovech se obrátil a odešel i s Pokorným. Hněvkovský však hleděl za ním ještě hodnou chvíli, poněkud se zamyslil a vzdychl si potom: „Škoda toho člověka, toho bychom mohli potřebovati.“

---

1. Míněna zde knihovna vysokých škol pražských, kamž má každý volný přístup a kde může si kterékoli knihy vypůjčiti a v její čítárně čísti.
2. Román ten napsal španělský spisovatel Diego Hurtado de Mendoza v století XVI.
3. Před r. 1848 rukopis každé knihy bylo předložiti úřadu, zvanému „censura“, a teprve když úředník, zvaný „censor“, dovolil, že smí býti tištěn, mohl býti dán do tisku. — Diesbach byl pražský nakladatel německých knih.
4. Za dob dřívějších bylo v češtině cizích slov více nežli nyní, ač i nyní „prázdniny“ dosud leckdo zove také „feriemi“.
5. Šebestián Hněvkovský narodil se r. 1770 v Žebráce, vystudovav práva, byl posléze purkmistrem v Poličce, kterýž úřad zastával až do r. 1836, po čemž odebral se na odpočinek do Prahy, kde zemřel r. 1847 a pochován na hřbitově olšanském. Hlavním jeho dílem jest báseň „Děvín“, jsouc prvou většího objemu původní básní českou. Mimo to vydal „Básně drobné“, „Nové básně drobné“, humoristickou báseň „Doktor Faust“ i spisek „Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prosódii“ a dramata „Jaromír“, „Přemysl Otakar II.“ a „Námluvy v Koloději“.
6. Antonín Jaroslav Puchmajer narodil se r. 1769 v Týně nad Vltavou, byl farářem v Radnicích u Rokycan v Plzeňsku a zemřel r. 1820 v Praze, jsa tu na vyléčené; pochován jest na hřbitově olšanském. Byv vybídnut Hněvkovským pěstovati písemnictví české, stal se záhy zakladatelem opravdového básnictví novočeského, vzdělav a zdokonaliv básnickou mluvu novočeskou i vybrousiv básnický vkus v Čechách. Vydal pět svazků básní svých a svých druhů, kterými zahojil novou dobu českého básnictví, přeložil z jazyka francouzského „Chrám gnidský“, psal bajky (na př. „Pěnice a slavík“, „Dvě myši“, „Oklamaná naděje“, „Hlemýžď a zajíc“, „Vrána a liška“, „Satyr a pocestný“) a jiné básně. Sebrané básně jeho vydal Vojtěch Nejedlý po jeho smrti s názvem „Fialky“. Kromě básnictví obíral se mluvnictvím, bohoslovím a překladem básní Homérových.
7. Hněvkovský tehda četl Mikuláše Konáče z Hodišťkova překlad Silviovy „Kroniky české“, vydaný na počátku století XVI.
8. Takto tedy Puchmajer, dle tehdejšího úmyslu svého budoucí německý spisovatel, podivil se, vida, že Hněvkovský obírá se horlivě knihou českou! — Stanislav Vydra (žijící v letech 1741—1804) byl professorem při universitě v Praze a rozněcoval snahy vlastenecké mezi svými posluchači.
9. Josef Dobrovský narodil se roku 1753 v Děrmetu u Rábu v Uhrách, kdež otec jeho, tehda desátník u dragonů, právě dlel; po rodičích však pocházel ze Solnice v Královéhradecku v Čechách. Otec jeho, vyslouživ jako strážmistr, usadil se v Horšově Týně, kde Josef za dětského věku zcela po německu byl vychován, a teprve později v Německém Brodě přiučil se češtině. Vystudovav gymnasium v Německém Brodě u v Klatovech, odebral se na vysoké učení do Prahy a konečně vstoupil do řádu jesuitského v Brně. Když řád ten byl zrušen, vrátil se do Prahy a stal se učitelem v domě hraběte Františka Antonína Nostice, který získal jej pro studium českých dějin a písemnictví. Dav pak vysvětiti se na kněžství, stal se rektorem semináře v Hradišti u Olomouce, a když tento byl zrušen, byl dán na odpočinek a žil opětně v domě Nosticově v Praze, vydávaje se odtud dilem sám, dílem se žákem svým hrabětem Fridrichem Nosticem na rozličné cesty po Evropě za účelem studií dějepisných. Zemřel, vraceje se do Čech, v Brně r. 1829 a pochován na hřbitově starobrněnském. Literárně činným byl v různých oborech. Ohromné však zásluhy získal si o jazykovědu a též o dějepis.