Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/Úvod
Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl | ||
Úvod | I. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Úvod |
Autor: | František Bačkovský |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 5–14. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Národ český, omráčen jsa osudnou ranou bělohorskou a hroznými jejími následky, ležel koncem XVIII. století i na počátku století XIX. v takových mdlobách, že již i nadšení vlastenci i upřímní milovníci a obráncové jazyka českého pozbývali naděje, aby česká národnosť ožila, natož aby kdy k bývalému rozkvětu znova se povznesla. Jediné jen úsilí jejich neslo se skoro toliko k tomu, aby jazyk český alespoň jako dějepisnou památku někdejší slávy české dochovali věkům budoucím.
Vždyť i veleznamenitý jazykozpytec Josef Dobrovský, který řeč českou vědecky vzdělal, teprve za posledních dnů svého života (zemřel r. 1829) uvěřil, že jazyk náš nepozbyl síly životní; ba byly také chvíle, kdy sám Josef Jungmann, arciotec a přední zakladatel i tvůrce českého písemnictví doby nové, klesal pod ohromnou tíží balvanů, které se všech stran národnosť českou tísnily. Zalkaltě Jungmann na př. ještě v článku „O klassičnosti v literatuře vůbec a zvláště české“, vytištěném poprvé r. 1827 v prvém svazku „Časopisu společnosti vlastenského Museum v Čechách“, začavšího právě tehda vycházeti, ve hlubokém hoři takto: „Neklameme-li sebe sami, vidíme zajisté, v jakém stavu se řeč a literatura česká tohoto věku nachází, ač nikdy v horším se nenacházela. Již jsme ke všemu, což vlastenského jest, ochladli a zlhostejněli. Možnější odcizili se nás a jsou cele Němci anebo, pro obzvláštnosť, Francouzi. A chudina což může? A i ta děti své raději k německému nežli k českému slabikáři posílá. Němčina ve všech stavích den co den se plodí a šíří, a přijde brzy na to, že, jakž to bývalo v Pomořanech, bez němčiny nikdo ani nejsprostějším řemeslníkem učiněn nebude… Nám se dostalo (ó, kéž se mýlím!) býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynutí!“
Trudný byl, veletrudný jistě stav národnosti české za doby počátečného jejího probouzení se k novému životu, když i ještě r. 1827 Jungmann mohl napsati slova, která jsou výrazem bolu, sáhajícího téměř až k zoufalství. A přece stalo se, co zdálo se býti naprosto nemožným, a vzešel utěšený obrat dosti brzo, dotčených pak slov Jungmannových nedočítáme se potom již v žádném z četných vydání řečeného článku ani za života Jungmannova ani po jeho smrti. Jest však žalostný ten stesk zároveň i výmluvným důkazem, že úkol, který vlastenci čeští na sebe převzali a s pílí železnou také vykonali, byl vskutku obrovský.
Příčina pak toho, že ten aneb onen jal se vzdělávati novočeské písemnictví a že vůbec z poněmčilého nebo netečného Čecha stal se horlivým národovcem, byla mnohdy velice nahodilá. Pozoruhodným dokladem k tomu jsou také „Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha“, které tuto s nepatrnými změnami jazykovými a s vysvětlujícími poznámkami mládeži otiskuji a které napsal r. 1847 spisovatel Josef Kajetán Tyl (žil v letech 1808—1856), proslulý svými vlasteneckými povídkami, divadelními hrami a národní hymnou „Kde domov můj?!“
Pročti, milá mládeži česká, s rozvahou „Pomněnky“ ty, zahloubej se do nich a zamysli se! Zamysli se do dob bývalých a vezmi si z minulosti poučlivý příklad pro přítomnosť!
Nešťastná bitva bělohorská 8. listopadu r. 1620 jedním rázem zničila samostatnost politickou, ba všechna práva národu českého a na půl druhého sta let zbavila jej takořka života. Děsný spánek smrti rozhostil se po nivách českých, prosáklých krví šlechetných obhájců své vlasti; spousty rumu rozkládaly se na místech, kde jindy kvetly živné osady, hrady a města; z nesčetných rozvalin jednotlivých chýší jakož i celých vesnic vystupoval dým a zaznívalo úpění těch, kdož, uniknuvše životem hrůzám válečným, strastiplné budoucnosti kráčeli vstříc. Nejlepší mužové kladli hlavy své pod sekeru katovu, a dlažba královské Prahy rděla se krví jejich. Tisícové opouštěli posvátnou půdu své domoviny; stanuvše na hranicích, se zarosenýma očima loučili se bolně se zuboženou mateřskou zemí svojí; v horoucím zanícení tiskli rty na chladnou její půdu, berouce si hrstku z ní do daleké ciziny, do trudného vyhnanství! Ještě krok — a před nimi rozprostíraly se nivy cizí, vítaly je nepřívětivě, nevlídně. Od rodičův odtrženy děti, od otcův synové, dcery od matek, od bratrů sestry, bratří od sester, přítel z přítelova náručí… Po třicet hrozných let bouřila divá vichřice válečná po vlastech našich. Pobiti a vyhnáni byli věrní Čechové, a to nejvzdělanější a nejzámožnější; statky jejich rozdány cizincům, a ten zbylý český lid, lid bosý, otrhaný a uštvaný, hledal v popele chýší vesnických bývalého krbu otců svých a stál tu v největším zoufalství, opuštěn, zrazen a ubíjen jsa ode všech.
Tak utlumen a zdrcen duch lidu českého, tak zlomena síla jeho jako bouří zasažená bujná ratolesť. Tak podlehl hmotně i mravně národ náš, podlehl tak zúplna, tak dokonale, že za dobu poměrně krátkou národ, dříve tak bouřlivý a veškerou Evropou hýbající, vešel v zapomenutí měrou takovou, že již ani nejbližší jeho příbuzní ho neznali…
Na půl druhého sta let utuchl všechen život v tepnách lidu českého; půl druhého sta let úpěla v okovech naše vlasť česká. Zapomenuta byla památka slavných českých bohatýrů na poli válečném i vědeckém; zapomenuty přeslavné doby, kdy veškera Evropa třásla se před rekovnými zástupy Žižkovými, kdy zvuky písně „Kdo jste boží bojovníci“ zněly jako mohutná hrana ve sluch nesčetných německých tlup křižáckých, proti Čechům vyslaných. Slavnou minulosť zastřely nám doby nepříznivé rouškou neproniknutelnou, a také jazyk druhdy slavných Čechů z hradů vyvržen, a v městech styděli se za něj. Ve školách i v rodinách zapovídáno mluviti česky; česky uměti již bylo hříchem, natož česky mluviti! Všechny moci tohoto světa spikly se vyhladiti český život úplně, ba Čechové sami, jsouce vehnáni najatými žoldnéři ve tmu mravní i národní, pozbyli povědomosti o slavných předcích svých, a Čech namáhal se tvářiti se po cizinsku tak, aby Čecha znáti na něm ani nebylo…
Kniha dějepisu národu českého jest po půl drahého sta let po bitvě bělohorské jen a jen samá hořká slza… Starožitný pán Bohuslav z Michalovic, chystaje se k mučednické smrti, kterou bylo mu podstoupiti v osudný den 21. června roku 1621 s jinými 27 věrnými Čechy, pravil k těšícímu jej knězi tato památná slova: „Věřte mi, pane otče, a Bůh jest mi svědkem: aby mi chtěl císař život můj darovati i mé všechny statky navrátiti a k tomu ještě panství veliké přidati, abych zase v kanceláři při svém úřadě prvnějším byl, žeť bych k sobě toho nepřijal a raději bych volil sobě umříti… Neboť kdybych živ zůstal, musil bych se na hrozné tyranství a soužení svých milých přátel dívati: nebo bylo-li kdy zle v království Českém, to po naší smrti bude…“ A tato prorocká slova, která vyslovil umírající stařec, hledě na slunce, zapadající nad vlastí českou, stala se skutkem měrou nejstrašnější.
Prozřetelnosť však, řídící osudy národů, neusnula, nezapomněla na trpce zkoušený národ. Neuplynulo ani čtyřicet let od doby, kdy národ český počato křísiti k životu novému, a národu českému pevné základy byly připraveny, takže plným právem již roku 1818 brněnský kněz a professor Dominik František Kynský mohl psáti nálezci rukopisu Královédvorského, Václavu Hankovi, mezi jiným tato pozoruhodná slova: „…líbeznosť Vašich zpěvů hánce našeho jazyka zahanbí, důkladnosť Vašich filologických prací začátečníků poučí a dobývání starobylých pokladů lásku k naší literatuře v srdcích všech pravých vlasti synů roznítí. Lzeť se nadíti, že, byť by i naši odrodilí šlechtové svou zámožností zhola nic vlastenských spisovatelů nepodporovali, že my přece společným namáháním a nezištným vydáváním knih ušlechtilý jazyk svých předků netoliko zachováme, ale, jakž tomu i dospělosť našeho věku chce, na větší stupeň dokonalosti přivedeme, nežli se to kdy státi mohlo. Zajisté, patříce na některé plody novějších časů, nemůžeme (leda bychom sami sobě pro přehnané obdivování minulým časům křivi býti chtěli) příti, že na krátce mnozí vlastenci jadrností řeči k předkům našim se vyrovnali, stálejším zachováním grammatikálních pravidel je převýšili a básnířstvím, lepším Bohem nadšeným, docela za sebou nechali (vyjmouce Vaše staré zlomky). Můžemeť se ovšem neklamnou nadějí kojiti, že i nad onen pověstný zlatý věk Rudolfův se vypneme, budou-li si učitelové na gymnasiích mužně počínati; rozmůže-li se u našich spisovatelů známosť slovanských nářečí; bude-li jednostrannosť aneb alespoň snášelivosť mezi našinci. Od vydání Jungmannova slovníku a Vašich šťastnou náhodou vynalezených památek v Králových Dvorech zlatého ovoce si přislibuji.“ A jako stala se bohužel skutkem smutná prorocká slova Bohuslava z Michalovic, která jsme výše uvedli, tak i bohudík vyplnilo se toto blahé proroctví Dominika Františka Kynského…
Tak postarala se Prozřetelnosť, řídící osudy národův, o vymírající národ český! A jest úkaz ten i jediným toho druhu příkladem v dějinách člověčenstva vůbec; o žádném jiném národě na světě nelze říci, že poklesl měrou tak ohromnou a že byl zase vzkříšen… Vzkřísili jej hlavně tehdejší — spisovatelé čeští…
Obírajícímu se dějinami českého písemnictví vtírá se mimoděk myšlenka, srovnávati přítomnosť s minulostí a vybírati si příkladné vzory z minulosti pro přítomnosť. A přihlédneme-li z té stránky k snahám a činům českých spisovatelův období předbřeznového, znamenáme, že o přemnohých z nich přáti si jest, aby popud k nim nevymizel, nýbrž aby také za dnů našich šířeji a šířeji rozproudil se po národě českém i vkořenil se mohutně v srdce každého úda národu toho. Za období předbřeznového každý „vlastenec“ u nás byl i „spisovatelem“, a každý „spisovatel“ byl i „vlastencem“, proto leckterých chvalných vlastností předbřeznových spisovatelů následovati lze také nynějším nespisovatelům, tedy Čechům všem. I hleďme, aby též o nás platila slova, která zdobí pomník básníka Jana Kollára, totiž: „Živ jsa nosil v srdci národ celý, zemřev žije v srdci národu celého,“ a jako obracíme zraky své k hvězdám, které velikostí a září svou nad jiné vynikají, podobně zírejme také k těm snahám a činům, které stkví se vlasteneckou obětovností, neohrožeností, vytrvalostí, šlechetností a jinými ctnostmi spasnými národu našemu. Rozehřívejme v lesku záře jejich srdce svá a — pracujme, pracujme opravdově…
Když r. 1823 dějepisec František Palacký ocítil se v Praze, dařilo se národnosti české ještě nevalně, avšak on ukázal se býti záhy velice horlivým činitelem k jejímu prospěchu. Významný doklad toho jest ze dne 20. prosince r. 1825. Byltě toho dne s Josefem Dobrovským na hostině v domě Šternberském, a rozmlouváno o Museu českém. Hrabě Kašpar ze Šternberka, zakladatel a tehda president Musea, stěžoval si na veškeren národ, že počíná již zapomínati na ústav ten tolik tak potřebný, Palacký pak shledával vinu toho při Museu samém a navrhoval, aby společnosť musejní vydávala časopisy a živěji podporovala písemnictví a národnosť českou. Dobrovský a hrabě však vyslovili se, že pozdě již jest mysliti vzkřísiti národ český a že všechny o to práce jdou na zmar. Ale byli zase jiní, kteří nižádných překážek se nelekali a ničím zastrašiti se nedali. A k těm i Palacký náležel, což ukázal velikolepě za oné rozmluvy. Rozhorliv se pochybnostmi o možnosti vzkříšení národu českého, dorážel přímo na Dobrovského, že skoro nic jazykem českým nenapsal, a doložil, spravedlivě se rozjařiv: „Budeme-li všichni tak se chovati, pak ovšem že zahynouti musí náš národ hladem duchovním; jáť aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnosť bych si pokládal přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“
Tak promluvil Palacký, ačkoliv i on byl by býval mohl zoufati, vida národnosť českou, přišed do Prahy, vymírati, jak sám zaznamenal témito slovy: „Zastal jsem byl sice v Praze i v předních rodinách stavu městského některé ještě stařeny, zbytky to z doby předjosefinské, neumějící téměř ani slova po německu, ale nicméně všem národním pocitům i pomyslům naprosto již odumřelé i nejpřístupné; vnoučata jejich již ne bez obtíží dorozumívala se s nimi.“ Slova Palackého mocně účinkovala na hraběte, takže přičinil se, aby navržené časopisy staly se skutkem, což ustanoveno již 8. ledna r. 1826, a časopisy pak oba počaly vycházeti v lednu r. 1827. Když pak Palacký r. 1876 — měsíc před svou smrtí — dokončil své „Dějiny“ po rok 1526, vyslovil při schůzi na oslavu toho uspořádané přiměřeně své snahy životní a učinil nám i případnou závěť těmito asi slovy: „Já od mládí neměl jiné touhy nežli působiti pro povzbuzení duchovní národu svého; v tom směru působil jsem po veškeren život. Co jsem mohl, činil jsem. Když nyní mohu mluviti ku květu národu našeho, chci upozorniti přátely své — a všichni jsou moji přátelé, kteří pracují pro povznesení národu — na velikou potřebu, a ta jest následující: Máme mnoho vlastenců, kteří rádi honosí se vlastenectvím, ale nečiní ničeho ve prospěch vlasti a národu svého… Není dosti říci: „Já chci“, ale každý musí se přičiniti, musí pracovati, obětovati, co může, k obecnému dobru, zvláště k udržení národnosti… Teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali. To jest jediná závěť, kterou bych národu svému, takořka umíraje, odkázal. Nechť nemyslí naši mladí páni, když budou vlastenčiti, že to dostačí: vzdělávati se musí, sebe i celý národ… A když všichni naši vlastenci upřímně a pravou vzdělaností pracovati budou, pak nemám strachu o naši národnosť a o národ náš… A aby všichni synové pracovali ve prospěch vlasti rozšiřováním vědy a osvěty, to dejž Bůh!“
Ano, dejž to Bůh! V tom znamení zvítězíme neomylně! „V práci a vědění jest naše spasení,“ volá k nám i heslo zetě Palackého, Františka Ladislava Riegra. Zvláště pak mějme stále a stále na mysli slova, která pisatel přítomných řádků již několikráte dovolil si veřejně pronésti: „Neubíjejme se navzájem, nýbrž pomáhejme si vespolek a buďme Čechy vždy a všude, a to více skutky a činy nežli slovy! Jen tak doděláme se úspěchů příslušných, ať již v čemkoliv a kdekoliv.“
Tak asi přeji si, milá mládeži česká, abys se zamyslila, čtouc „Pomněnky“ Tylovy…
Dr. Frant. Bačkovský.