Polsky snadno a rychle/Úvod
| Polsky snadno a rychle František Vymazal | ||
| Úvod | 1. úloha | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvod |
| Autor: | František Vymazal |
| Zdroj: | VYMAZAL, František. Polsky snadno a rychle. V Praze: Frant. Bačkovský, 1903 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Polština je češtině ze všech slovanských řečí nejbližší čili nejsrozumitelnější. Mnoha slovům rozumíme bez učení, ale sami od sebe nepřeložíme do polštiny snad ani tři slova správně. Slova: Má rozum jak starý jsou také polská slova, ale Polák je píše bez čárek: Ma rozum jak stary.
Moravská nářečí jsou jaksi přechodem k polštině. Tak slyšíme na Moravě i v Polsku slova: naša, kaša, košula, macocha, ješče, tu a tam na Moravě široké ł; koło (čti zpočátku jako kouo). Ale polština má přízvuk na druhé slabice od konce slova. Košula a macocha vyslovíme tedy polsky s přízvukem na slabikách šu a co: košula, macocha.
Poláci dostali křesťanství a literaturu (písmo svaté) od Čechů. Proto není divu, že nacházíme v polštině nejedno české slovo anebo český tvar jako: hojny (štědrý). Łaba Labe, ponieważ, żaden, hrabia, herb atd.
Pozn. ž se píše polsky s tečkou (puntíkem) anebo s tečkou ocasatou; żaden anebo z̓aden.
V novější době vypůjčila si opět čeština mnoho polských slov jako: ruch, nudny, skromny (čeština mívala jenom slovo skrovný), selanka, vzájemný, zásada, slovník, pomník atd.
Polštině vytýkají mnoho cizích slov, zvláště německých, jako dach (jinak strzecha), na urlop (auf Urlaub), lufa (Lauf u ručnice), apteka, furman (kočí), kiel (Kohl), mur (zeď) atd. Při tom se zapomíná, že také obecná čeština má velmi mnoho německých slov. Ze spisovné češtiny byla tato slova z velké části vypuzena: Poláci však zůstali při starých slovech.
Několik starých německých slov mají jenom Slovaně, kteří s Němci hraničí, jako: škoda, šlechta, polsky szlachta (staroněmecky slahta, nyní Ge-schlecht). Také slovo město, polsky miasto je starý překlad německého Stadt (jinak psáno Statt).
Polské čtení a psaní.
1. Polština má jenom krátké hlásky. Za naše mám dám, zámek píše se tu: mam, dam, zamek.
Někdejší dlouhé polské ó se vyslovuje jako u: król čti krul (král), wódka (vudka, kořalka). Píše se Jakub anebo Jakób, bót anebo but (krakovská akademie připouští toliko but).
Pozn. Staročeské dóm čteme nyní dum a píšeme dům. Poláci zachovali staré psaní.
V některých knihách čteme staré dlouhé é, čti i (y), na př. chléb čti chlib, sér čti syr. Akademie polská předpisujc ve všech takových slovech pouhé e: chleb, ser.
2. Za naše č má Polák cz, za naše ř rz za naše š sz: czas čas, nasza naša, morze moře.
Všecka tato tři písmena počínají tím písmenem, které píšeme v češtině: c(z) = č, r(z) = ř, s(z) = š. Misto naší kličky přidává k ním Polák znamení z.
Polské rz zní bezmála jako ž. Proto se rýmují slova morze a może.
3. Polština má jediná z řečí slovanských dvě nosové) hlásky, totiž nosové e (píše se ę) a nosové o (píše se ą).
Nosovka ę se čte jako en. Píše se tentent anebo tętent (dusot koňský), ręka čti renka (ruka), zęb zemb, bęben bemben (buben). Před b slyší se en jako em (hanba jako hamba).
Konec slov a před l zní ę jako e (široké): rękę = renke (ruku), idę = ide (jdu), mogę = moge (mohu); zginęła čti zgineła (zhynula).
Nosovka ą se čte on, před b om a konec slova o (široké). Píše se chomont i chomąt (chomout), francouzské slovo chaise longue se píše polsky szesląg; sąd = soud (soud), mąka = mouka (mouka). idą = ido (jdou), mogą = mogo (mohou). Zginął = zginol.
Pozn. 1. Za české krátké u mívá polština obyčejně nosovku e: rękę = ruku, mękę = muku, będę = budu. — Za dlouhé české ú (ou) mívá polština obyčejně nosovku ą: ręką = rukou, męką = mukou, będą = budou.
Za které české u anebo ou má polština nosovku říci nelze; tomu učí zvyk. Toliko slova jako svatý (místo svjatý) a světější, pátý (místo pjátý) a pět prozrazují svým ja-je nosovky: święty, pięć pět, piąty pátý.
4. Píšeme měkké (i) a tvrdé y proto, že obě slyšíme v slabinách di-dy, ni-ny a ti-ty. Jiné slabiky jako bi-by, li-ly, mi-my, vi-vy atd. znějí u nás stejně.
Jinak v polštině. Tu zní každé i měkce a každé y tvrdě.
Slabiky bi, li, mi, vi znějí bezmála jako v češtině.
Slabiky by, ły, my, wy atd. znějí skoro jako bui, łui, mui, vui, ale tak, že se ui najednou vysloví. Tvrdé y se podobá dosti hlásce e. Proto se píše ser místo správného syr, szeroki místo szyroki.
Po sz se vyslovuje a píše vždy tvrdé y, a když po sz, tedy také po cz, rz, ż a c: czyli, Rzym, żyd, stacya (ne stacia: toto by se četlo docela jinak).
Po g a k vyslovuje a píše Polák vždy měkké i, někdy také po ch: drugi, niski, gimnazyum, polski.
Kde očekáváme slabíky ge a ke, tam má polština skoro všude gie a kie: Rygier, szwagier švakr, cukier. pakiet, pod okienkiem, czeskiemu poecie.
Kde očekáváme slabiku ji, tam má polština všude i: moji rodiče, ich jich, im jim, stoi stojí, kraina, iskra. Srovnej naše Jindra a Indra.
Pozn. Jakmile se naskytne příležitost, dejte si od Poláka předříkávat slova był, były, byli a bił, biły, bili.
Za českou slabiku ti píše Polák ci, za naše di píše dzi. Toto ci a dzi nečte se jak je psáno, nýbrž jako ći a dźi. Je to jako u nás: my píšeme ti a čleme ťi, píšeme di a čteme ďi. Tyto slabiky musíme slyšet od Poláka; pokud jsme je neslyšeli, vyslovujme polské ci jako české ti, polské dzi jako české di. Ci żydzi vyslovíme tedy zatím jako ti žydi, ci adwokaci jako ti advokati.
Pozn. Mluví-li anebo čte-li Polák rychle, přihodí se mu nejednou, že vysloví na př. své chodzi tak jako české chodí (s krátkým i).
Místo ća (ťa) se píše cia: ciasto = ćasto (ťasto, těsto). Psané stacia by se četlo staća.
- Místo ćą se píše cią: ciąg = ćąg, ćong (tah).
- Místo će se píše cie: ciemno = ćemno (temno).
- Místo ćę se píše cię: cięciwa = ćęciva (tětiva).
- Místo ćo se píše cio: ciotka = ćotka (tetka).
- Místo ću se píše ciu: w życiu = v żyću (v žití).
Podobně čteme slabiku dzia jako dźa, dzie jako dźe, dzio jako dźo atd.: dziadek = dźadek (děd), dziecię = dźeće (dítě), ludziom - ludźom (lidem).
Za české ť píše a vyslovuje Polák ć: nić niť, za české ď má dź: miedź měď. Víme již, že se nepíše nići, miedźi atd., nýbrž nici, miedźi.
Pozn. ć (ť) přechází v t, dź (ď) v d: pięć (pět), piąty (pátý); dzien (dźeň), pięć dni.
Hláska ś není ani s ani sz (š), nýbrž je to šeplavé ś; podobně hláska ź. Dejme si předříkávat slova: wieś (ves), wsi (=wśi), wsie (=wśe), wsią (=wśą, vsi); gałąź haluz, gałęzi = gałęźi, gałęzie = gałęźe, gałęzią = gałęźo.
Zkrátka: Místo mluveného ća, dźa, śa, źa se píše: cia, dzia, sia, zia: madziarski = madźarski.
Místo mluveného će, dźe, śe, źe píšeme: cie, dzie, sie, zle.
Místo mluveného ći, dźi, śi, źi píšeme pouze: ci, dzi, si, zi, Příklad: {{Cizojazyčně|pl|nie dziwię ci się = ňe dźivje ti śe nedivím ti se.
Místo mluveného ćo, dźo, śo, źo píšeme: cio, dzio, sio, zio.[red 1]
Místo mluveného ću, ćą, ćę atd. píšeme ciu, cią, cię; atd. Doplňte sami.
Že se čte na př. Niemiec jako Něměc, rozumí se samo sebou. Polské ň má nad sebou čárku: dzień dobry.
Hlavní nesnáze polské výslovnosti obsaženy jsou ve slově: zwy-cię-żył = zwy-će-żył (zvítězil). Máme tu tvrdé y, tvrdé ł a ć jako zástupce šeplavých hlásek ć, dź, ś, ź.
Kdo umí dobře vyslovovat slovo zwyciężył, umí polsky číst. A správně polsky číst je skoro tolik jako umět napolo polsky.
5. Zbývají nám ještě některé drobnosti.
- Hlásky l a r netvoří nikdy slabiku, t. j. myśl (myšlenka) se čte jednoslabičně jako myś;[1] kr-wa-wy se čte dvouslabičně jako kvavy. jiné příklady: padł čti pad, mógł čti mug, umarł (umřel) čti umar. Polština nemá našeho slabikotvorného l, r: mar-twy mrtvý, peł-ny plný, wilk vlk, wierzch vrch, rejestr čti rejest. Co było a nie jest, nie pisze się (= se) w rejestr.
- Cizí slova se píšou nejraději polským pravopisem: rewolwer, mistyk, felieton i fejleton, horyzont, sylweta (silhouetta), repertuar, fotel, Szekspir anebo Shakespere.
Polský pravopis je často fonetičtější (více podle sluchu) než náš: niski (akademie chce nizki), męski (mužský).
Píše se dz, kde bylo d: Szwed Szwedzi szwedzki lud ludzie ludzki.
Předložky s (s tebou) a z (z kapsy) se píšou vždy z: z tobą, z kieszeni (z kapsy).
Hláskoslovný ráz polštiny.
Může se říci, že je polština uprostřed mezi češtinou a ruštinou. Mezi českým den (mor. deň) a ruským děň je polské dźeń (téměř děň), mezi českým kráva a ruským korova je polské krowa.
Zvláště nápadna je nám v polštině hojnost měkkých slabik jako ně, tě, dě, mě atd.: panie pane, niebo nebe, gdzie (=gdźe) kde, niemiecki, wieczór, lepiej, ludzie lidé, kość, na Moravě kosť, v Čechách kost atd.
Důležita je v polštině přehláska. Říká se miasto (město), ale w mieście (v mjeśće), las, w lesie (v leśe), kośçiół, w kościele (v kośćele), począł, poczęli atd. To jest: před tvrdou slabikou jako to (mias-to) stojí široká slabika ia; před měkkou slabikou će (w mieś-cie) stojí úzká (přehlasovaná) slabika ie. Srovnej české Jan Jene.
Úloha této knížky.
Tato knížka naučí čtenáře tvořiti krátké potřebné věty jako: Kam jdeš? Co je to? Co jsem dlužen? atd. Takové všední věty jsou nejlepším základem k dalšímu studiu každé řeči. Kdo se učí řeči z básní, nenaučí se jí nikdy.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ V předloze je chybně uvedeno opačně:
Místo mluveného cio atd. píšeme ćo atd.