Politika vědou a uměním/Politika vědou, či uměním?

Politika vědou a uměním Jaroslav Kallab
Politika, stát a právo	Politika vědou, či uměním?	Politika a sociologie

Tím přicházíme ke staré sporné otázce, totiž, je-li politika vědou či uměním. Tuto otázku mnozí pokládají za jednu z oněch školských otázek, o nichž možno psáti učené knihy, které však pro praktický život nemají ceny. Praví pak tito skeptikové, že jest úplně lhostejno, je-li politika uměním či vědou, že jen na tom záleží, aby byla dobrá. Otázka naše však právě pro dobrou politiku není bezvýznamnou, neboť velká část špatné politiky právě chybným zařazením buď do okruhu věd nebo do okruhu umění jest zaviněna. Neboť kdo, politiku zařazuje mezi vědy, příliš jest vystaven nebezpečí politického doktrinářství, totiž, že pro samé kritické úvahy, které jsou podmínkou každé vědy, zapomene na to, že politika jest činností, a v neplodném uvažování ztratí chvíli k politickému činu vhodnou. Naopak, kdo v politice jen umění vidí, vydán jest nebezpečí politického břídilství, totiž, že spoléhaje příliš na inspiraci okamžiku předsevezme čin nerozvážný, který, jak jej skutečnost poučí, jest za daných okolností ne-li škodlivý, aspoň zbytečný. Čistě vědecká politika nevyhovuje tedy vždy požadavku aktivity, který jsme za podstatný znak politiky vytkli, čistě umělecká politika pak příliš snadno se prohřešuje proti požadavku účelnosti, který jsme za neméně podstatný znak politiky uvedli.

Z toho již patrno, že politiku zařazujeme mezi ty lidské činnosti, které, jako chirurgie nebo technika, jsou uměním i vědou zároveň. Máme-li odhadnouti, pokud politika do každého z těchto velkých okruhů lidské činnosti patří, musíme aspoň zběžně nastíniti, co jsou charakteristické znaky vědy na jedné a umění na druhé straně.

Tím ocitáme se ovšem na poli nad jiné sporném. Poněvadž pak tu není místa, abychom jednotlivé zásadní tu rozhodné sporné otázky snad ex professo řešili, musíme se omeziti na pouhý náčrtek řešení, při čemž úmyslně filosofickou polemiku s odchylnými názory necháváme stranou.

Věda i umění jsou prostředky, jimiž s jinými o obsah svého vědomí se sdílíme. Poněvadž pak obsahem našeho vědomí jest skutečnost, jak jednak smysly nám je zobrazována, jednak jak ji z bezprostředního psychického zažívání známe, můžeme též říci, že věda a umění jsou prostředky, jimiž s jinými se sdílíme o obraz, jejž skutečnost v našem nitru zanechala. Skutečnost však, i ta, již smysly vnímáme, i ta, již bezprostředně v nitru svém zažíváme, jest intensivně i extensivně nekonečná. Jest intensivně nekonečná, poněvadž má nekonečné množství vlastností; každý předmět pak si můžeme mysliti rozložený v nekonečné množství částic, z nichž každá opět nekonečné množství různých vlastností vykazuje. Jest extensivně nekonečná, poněvadž každý zjev si můžeme představovati jako část širšího zjevu, tento opět širšího a tak do nekonečna.

Náš časově i prostorově omezený duch nebyl by tedy vůbec s to, v nekonečné různosti a měnivosti zjevů si cokoliv uvědomiti, kdyby (snad milionyletým vývojem) se nebyla v něm vyvinula schopnost zjednodušovati. Toto zjednodušování děje se z prvu nevědomky a jest prvním jeho nástrojem řeč. Tím totiž, že skupiny zjevů jmény označujeme, provádíme již velmi dalekosáhlé zjednodušování. Ač i zjevy, které stejným jménem, označujeme, jsou nekonečně různé a podléhají také nekonečným změnám, dosahujeme přece tím, že je společným názvem označujeme, jakési hospodárnosti v duševním životě. Toho totiž, že si vnímajíce předmět, pro nějž již máme jméno, neuvědomujeme jeho nekonečnou různost, nýbrž jen ten omezený počet znaků, který zjev má společné s ostatními zjevy, které stejným označujeme názvem. Většina lidí a každý z nás ve většině zjevů se spokojí s tímto primitivním poznáváním, jaké nám poskytuje řeč. Omezeným počtem výrazů svého slovníku překonáváme pro své poznání nekonečnou různost zjevů. Na jistém stupni vývoje však již s tímto primitivním nevědomým zjednodušováním nevystačíme. Nastává totiž potřeba přesnějšího sdělování vlastního myšlenkového obsahu, omezení smyslu, jejž se slovem spojujeme. Tak ze slova se stává pojem, a sice, když lidstvo dojde k poznání zákonů svého myšlení, pojem vědecký. Pořádání pojmů podle zákonů myšlení nazýváme pak vědou.

Z různých klassifikací věd pro nás nejvýznačnější jest rozdělení věd v přírodní na jedné a historické na druhé straně. Přírodní vědy vyznačují se tím, že cílem jejich jest poznati daný zjev jako exemplář obsáhlejšího zjevu. Proto čím dále přírodní vědy pokračují, tím více se vzdalují od předmětů našeho smyslového vnímání, a konečným cílem jejich jest nalezení zákonů všechny zjevy ovládajících, ku př. redukovati všechny zjevy na funkce hmoty, nebo na výsledky působnosti jediné síly. Překonávají tedy přírodní vědy nekonečnou různost zjevů tím, že je podřazují nejvyšším, nejobsáhlejším pojmům.

Opačně postupují vědy historické. Jejich cílem jest individuelní zjev, určitou osobnost, určitou událost poznati jako individuum. Kdyby tu šlo o vystižení zjevu ve všech jeho vztazích, nebylo by to vůbec možno, poněvadž, jak jsme viděli, jest každý zjev intensivně i extensivně nekonečně různotvárný. Nestačil by tedy celý život k přesnému historickému vystižení nejmenší jednotlivosti. Také by se touto činností nedosáhlo cíle vědy, totiž zjednodušení zjevu, překonání jeho různotvárnosti. Proto historická věda překonává různotvárnost zjevu tím, že vybírá z něho znaky jej charakterisující, znaky, jimiž od ostatních stejného druhu se liší, znaky, pro něž nemůže se žádným jiným býti zaměněn, tedy znaky, které z něho činí individuum. Je-li tedy cílem přírodních věd abstrakce, jest cílem věd historických individualisace, Je-li u prvé jednotlivý zjev jen exemplářem druhu, jest u druhé individuem, t. j. čímsi, co v hodnotní stupnici nemůže ničím jiným býti nahraženo. Jest jisto, že o každém předmětu jest myslitelné badání jak přírodovědné, tak historické. Jen náš zájem o tu neb onu stránku jest u různých zjevů různý, a působí tedy, že o jednom zjevu raději poučíme se historicky, o jiném přírodovědecky.

Cílem vědy ať přírodní, ať historické jest vždy vystižení skutečnosti. Neznáme ovšem jiné skutečnosti, než tu, jež prošla naším vědomím, avšak cílem vědy jest obraz skutečnosti očistiti od subjektivních příměsků. To jest možné jen tím, že jako prostředku k vyjadřování používáme pojmů. Tvorba a klassifikace pojmů jest tedy podstatnou částí vědecké činnosti. Vědou tedy nikdy nemůžeme s jinými o celý obsah svého vědomí se sdíleti. Neboť vedle těch prvků v našem vědomí, které pojmy vyjádřiti lze, jsou prvky, které pojmovému zachycení se vymykají, jsouce jednoduché a bezprostřední. Tyto prvky, které dle nejvýznačnějšího jejich živlu, citu, můžeme označiti jako prvky citové či emoční, můžeme jen s jinými sděliti tím, že tvoříme nové skupiny smyslových dojmů, jejichž vzájemný vztah podle našich zkušeností jest s to, aby tytéž emoční stavy v ostatních lidech vzbuzoval. Poněvadž není pro nás jiné skutečnosti, než ta, kterou smysly nebo bezprostředním zážitkem si uvědomujeme, není toto sdělování emočních stavů jinak možné, než, že zpracováváme prvky z přírody nebo z psychického žití vzaté. Jest tedy i umění zpracováváním skutečnosti, jako věda. Kdežto ale u vědy cílem jest vystižení skutečnosti, jest u umění skutečnost jen prostředkem k vyvolání nových zjevů. Podstatným výsledkem umění jest tedy činnost tvůrčí, kterou obohacujeme skutečnost, kdežto věda toliko nám skutečnost přibližuje.

Poněvadž dle toho, co právě bylo vyloženo, věda a umění tímtéž předmětem se zabývají, s tím toliko rozdílem, že co jednomu jest prostředkem, jest druhému cílem, není mezi oběma přesné hranice, nýbrž jest jisté pásmo zjevů, které současně k oběma skupinám můžeme připočísti. Jsou totiž lidské činnosti, směřující k tvorbě nových zjevů, které však od čistě uměleckých činností se liší tím, že jimi nemají v nitru jiných býti vzbuzeny jisté emoční stavy, nýbrž že jinakým způsobem mají tyto nové zjevy v život náš zasáhnouti. Kdežto tedy umělec musí, chce-li vyvolati jisté emoční stavy, tyto stavy znáti, a věděti (neb aspoň intuicí vycítiti), jakými prostředky jest lze je vyvolati, musí ten, kdo pěstuje některou z naznačených právě činností, znáti zákony oněch dějů, do nichž chce zasáhnouti. Nejrozšířenější oblast této polo vědecké a polo umělecké činnosti jest technika. Vědecké prvky techniky spočívají v tom, že musí technik znáti materiál, s nímž má pracovati, tedy míti jistou zásobu vědomostí (ve smyslu nahoře vyloženém) historických. Musí dále znáti zákony, kterým tento materiál podléhá, zákony tíže, pružnosti a pod., aby odhadnouti mohl, co z tohoto materiálu vytvořiti lze, tedy ovládati jistou zásobu vědomostí přírodovědných. K tomu však musí se připojiti činnost umělecká, totiž schopnost fantasií obohatiti řadu zjevů o nové individuum, a použítí vědeckých svých poznatků k uskutečnění tohoto individua. Tímto uměleckým prvkem liší se činnost technická nejen od činnosti vědecké, nýbrž i od činnosti řemeslnické, jež spočívá v pouhém rozmnožování technických individualit.

A v tomtéž smyslu, jako technika, jako medicína, zvlášť chirurgie, jest i politika jako činnost zároveň činností vědeckou i uměleckou.

Jest činností vědeckou proto, že není myslitelna bez podrobných historických či popisných znalostí onoho zjevu, do něhož činnost politikova má zasáhnouti, sociálních poměrů daného státu v dané době. Vedle těchto historických znalostí musí politik míti i vědomosti ve smyslu shora naznačeném přírodovědné, o zákonech, jimž společenské bytí podléhá, a jež jsou podmínkou dosažení jeho cíle. Tyto ontologické vědomosti musí zde, kde jde o zjevy sociální, býti korunovány vědomostmi nomothetickými, znalostí hodnot, jimiž lze politické cíle a prostředky měřiti. K tomu však musí se pojiti činnost rázu uměleckého, totiž fantasií vytvořený obraz nového utváření se společenských vztahů a činnost, směřující k provedení tohoto ideálního cíle ve skutečnosti.

Jako technik liší se na jedné straně od theoretika, zkoumajícího zákony tíže, pružnosti, elektřiny atd., na druhé od řemeslníka, jenž jeho výtvory rozmnožuje, a pro každodenní život upotřebitelnými činí, tak politik liší se na jedné straně od theoretika, jenž zkoumá zákony, ovládající naše společenské bytí, na druhé od úředníka, jenž jeho výtvory proměňuje v drobnou minci každodenního života.

Přihlédněme nyní poněkud blíže k oběma těmto složkám politické činnosti.