Politika vědou a uměním/Politika a sociologie

Pokud o politické vědomosti jde, bude snad mnohému se zdáti zbytečností o nich mluviti. Neboť příliš již rozšířil se názor, že politika nevyžaduje zvláštních vědomostí, že zcela stačí průměrné znalosti normálního člověka. Tento názor dochází opory v tom, že dnešní veřejný život jest tak složitý, že není myslitelno, aby někdo jej celý vědomostmi svými ovládal. Proto vedle politiků, jejichž „politické nadání“ vůbec žádnými vědomostmi není kaleno, vyskytují se politikové odborníci, kteří ovládají určitou část našeho veřejného života, tedy buď otázku dělnickou, nebo otázku dopravní, nebo otázky čistě právnické, otázky zemědělské politiky, poměru státu a církve, politiku vojenskou, zahraniční a podobné. Jest těžko rozhodnouti, který druh politiků jest škodlivější. Od politického ignoranta nikdo ovšem nebude očekávati účelné politické činnosti. Avšak také politikové odborníci nezaručují vždy dobrou politiku. Jest totiž známou chybou snad každého odborníka, že svůj odbor přeceňuje; vztahuje-li se pak odbornictví na určitou skupinu zjevů veřejných, jest na snadě nebezpečenství, že celou silou jen na tento odbor pozornost svou obrátí, čímž, podaří-li se takovémuto politikovi nabýti skutečného vlivu, nastává nebezpečná nemoc sociálního těla, hypertrofie jednotlivého orgánu na úkor ostatních. Na druhé straně nelze právě při nynější komplikovanosti veřejných poměrů těchto politiků odborníků postrádati. Neboť zmínili jsme se již, že není možno, aby jednotlivec všechny politické otázky stejně dokonale ovládal. Čeho tedy ku plodné politice jest třeba, jest součinnost politiků odborníků. K tomu ale jest podmínkou aby tito jednotliví politikové vzájemně se dorozuměti, mohli, což opět není jinak myslitelno, než pracují-li všichni o společné politice. Tato společná politika, program politické strany, předpokládá pak jisté všeobecné poznatky, jejichž schema nyní pokusíme se načrtnouti.

Viděli jsme v úvodě, že politika podstatou svou jest činnost, mířící k úpravě veřejných vztahů mezi lidmi. Nejobsáhlejší vědu, která vztahy mezi lidmi se zabývá, nazýváme sociologií.

Otázka tedy jest, jaký jest vztah mezi politikou a sociologií. Běžný jest názor, že politika jest praktickou sociologií a že ze sociologie přímo možno čerpati poučky politické. V dvojím směru jest tento názor nesprávný; jednak proto, že okruh sociologie jest širší, než okruh politiky, jednak, že sociologie není jediným pramenem poznatků politických.

Sociologie jest širší než politika, poněvadž do okruhu svého bádání pojímá i, a to v přední řadě, zjevy, které úmyslnou lidskou činností změniti nelze. Tak zkoumá sociologie vliv podnebí, rasy, půdy na společenský útvar, stopuje vztahy, jaké povstávají snahami náboženskými, kulturními, hospodářskými, zjišťuje, že jsou mezi lidmi sociální vztahy, sahající přes hranice jednotlivého státu, pojímá konečně stát sám jako jeden z celé nekonečné stupnice sociálních svazků mezi lidmi. Naproti tomu politikovi středem úvah musí býti stát. Neboť jen stát má, jak jsme viděli, orgány k tomu zřízené, aby vůle jednotlivcova, tíhnoucí k uspořádání vztahů mezi lidmi, po případě násilím byla provedena. Jest tedy stát politickou jednotkou κατἓξοχὴν, totiž oním společenským celkem, v němž a a jímž politická činnost uplatniti se může. V tom nás nemůže másti, že také ostatní sociální celky, církev, národ, hospodářské celky, jako dělnictvo, velkokapitál atd. mají své politické snahy, a provozují skutečně často dalekosáhlý, přes hranice státu, anebo naopak jen na úzký okruh státu se vztahující politický vliv. Neboť přihlédneme-li blíže, vidíme, že všechny tyto politické snahy nemohou se jinak uplatniti, než ve státě a státem. Vždyť politická snaha každého z těchto sociálních celků právě k tomu se nese, aby stát svými orgány hájil jeho zájmy. Proti tomu nelze namítati, že jest myslitelna politika, mířící k zániku státu. Vždyť takováto politika myslitelna jest jen ve dvojí formě. Buď jest cílem jejím, aby část státu pod vlastní nebo cizí státní moc se dostala, a pak není tato politická snaha než snahou, používati za nástroj opět státní moci, nebo jest to snaha anarchistů, mířící k zániku států vůbec, což není ani theoreticky jinak myslitelno, než, že by lidstvo celé jediný státní útvar tvořilo, tedy opět se tu uplatňuje snaha po státu.

V popředí zájmu praktického politika tedy budou poznatky, vztahující se na sociální život státní. Ostatní sociální vztahy hlavně potud jej budou zajímati, pokud souvisí se státem.

Že politik především na konkretní, svůj stát pozornost svou obrátí, nepotřebuje bližšího výkladu. Abstraktní sociologie proň má v přední řadě zájem jako prostředek k lepšímu pochopení sociologie konkrétní.

Závažnější však jest skutečnost, že všechna sociologie, abstraktní i konkretní, jest podstatou svou vědou popisnou. Z toho plyne důležitý důsledek, že sociologie sama o sobě nestačí k vědecké výzbroji politikově. Neboť popisné vědy mohou nám poskytnouti poznání zákonů dění, nikoliv však zákonů jednání. Velmi rozšířená víra, že stačí znáti zákony společenského bytí, abychom jako politici věděli, jak se v daném okamžiku zachovati, přehlíží činitele v sociálním bytí nad jiné důležitého, totiž lidskou vůli. Ať svobodná, nebo nesvobodná, lidská vůle jest onou tvůrčí silou, jíž právě politik musí věnovati největší pozornost. Vždyť v lidské vůli má materiál, s nímž musí pracovati, na ni chce a musí působiti, ji musí dovésti ovládnouti.

Ve vědecké výzbroji politikově tedy vedle znalostí, odnášejících se k sociálnímu životu, přední místo zaujímá znalost lidské vůle. Vyjadřuje se to obyčejně popularně rčením, že politik musí znáti lidi, že za politika se nehodí, kdo žije stranou od praktického života, nepoznal lidi.

S vědeckého stanoviska musíme poznatky na lidskou vůli se vztahující děliti ve dvě velké, podstatně rozdílné skupiny, opět podle onoho členění, jež jsme svým úvahám dali v čelo. Můžeme totiž jednak o to se snažiti, abychom si utvořili obraz o popisných, dějových zákonech, ovládajících lidskou vůli. Zvláště při kollektivních zjevech psychických vystupuje tato stránka do popředí a byla jako t. zv. duše davu podrobena vědecké úvaze. Lidskou vůli však můžeme nejen opisovati, nýbrž i hodnotiti, a poznatky o tomto hodnocení lidské vůle shrnujeme ve vědu předpisnou, v ethiku.