Politika vědou a uměním/Politická činnost uvnitř státu

Politika vědou a uměním Jaroslav Kallab
Politické strany	Politická činnost uvnitř státu	Politická činnost mezistátní

Theoretik, jenž ve své pracovně spřádá ideální fantasie o lidském společenství, může nechati stranou jednotlivé složky skutečného společenského života. Ano, chce-li dojíti k poznání zákonů, které naše bytí ovládají, musí tímto způsobem postupovati. Tak pracuje ostatně i věda přírodní, která, chtějíc zjistiti působnost té neb oné síly, vylučuje v experimentu pokud možná všechny ostatní, jež s jejího stanoviska jsou vlivy rušivými a nechá působiti jen onu jedinou sílu.

Jak cenné jsou takovéto práce pro theorii, tak nebezpečnými mohou býti v politice. Máme tu podobný zjev, jako v lékařství, kde nejpravdivější poznatky, které, účelně používány, mohou lidstvu trpícímu býti požehnáním, v rukou nerozvážných se stávají nebezpečím. Nelze totiž theoretické politické poznatky bezprostředně v politice applikovati, nýbrž nutno stále míti na mysli, že to co v theorii se osvědčilo, v praxi se setká se silami, které theoretik musil nechati stranou, které však v praxi jsou s to, dobré úmysly obrátiti v niveč. Příklad máme na některých poučkách liberálních; a že socialistické poučky podobného zklamání zůstaly celkem ušetřeny, možno si vysvětliti tím, že jich ve skutečné politice nebylo používáno, nýbrž že socialisté až do nejnovější doby pěstovali onu politiku abstinence, kterou před chvílí jsem charakterisoval.

Politik tedy především musí znáti skutečný dosah sil ve státě působících, třeba by je pokládal za síly rušivé. Doba, jež lépe než naše bude ovládati otázky sociální, neubrání se podivu, jak národové jinak velmi pokročilí mohli pěstovati politiku, neberoucí zřetele na nejprimitivnější poznatky sociologické a ethické. Snad bude v tomto směru naší době před soudem budoucnosti do jisté míry omluvou, že skutečně naše doba se stanoviska sociologického vykazuje poměry nanejvýš složité. Nacházímeť se stále ještě na přechodu dvou typů společnosti. Pokládám za charakteristikon typu staršího, feudálního, sloučení moci státní s právy soukromými. Jako panovnická moc ve státě feudálním není, než jakýmsi druhem vlastnictví k pozemku, tak ještě nyní si mnozí nedovedou dobře představiti odloučení jisté politické moci od majetku. To souvisí nepochybně s tím, že aspoň až do nedávna majetek byl podmínkou nabytí vyššího vzdělání, a že i jednotlivé státní funkce byly a částečně i jsou vyhraženy držitelům většího majetku, příslušníkům určitých vrstev. Vždyť jsme teprve třetí generace od dob, kdy vůbec nejširší vrstvy od účastenství ve veřejných záležitostech byly vyloučeny. Třeba právně tento stav byl odstraněn, fakticky udržuje se stále, a politik musí s ním, třeba jako s přežitkem, počítati.

Jiný takovýto historický přežitek jest výjimečné postavení církve. Třeba bychom již velmi byli vzdáleni dob, kdy církev osobovala si zjevně postavení nad státem, nejsou ještě vzdáleny doby, kdy organisace církevní uvnitř státu vykonávaly veřejnou moc, daleko přesahující rámec vlastním posláním církve daný. I s tímto výjimečným vlivem církve politik bude musiti počítati.

Třetí činitel, v němž do naší doby zasahují sociální poměry dob minulých, jest vojsko. Mínění, že vojsko, jako organisace vypočtená na nejvyšší vyvrcholení útočných a obranných sil národa jest zbytečné, nelze za nynějších mezinárodních poměrů vážně hájiti. Avšak nelze na druhé straně přehlédnouti, že organisace vojenské téměř se nedotkla sociální přeměna, již v devatenáctém stol. prožil náš stát. Ani všeobecná branná povinnost nepřinesla do vojska nového ducha, asi proto, že z jakéhosi strachu před snížením válečné zdatnosti vojska, místa pro organisaci a vnitřní život vojenský rozhodná zůstala vyhražena vrstvám, které nemají dosti porozumění pro novodobé sociální snahy. Tím se stalo, že vojenská organisace zaujímá v našem sociálním těle výjimečné postavení, s nímž politik také musí počítati. Ovšem nesmíme si zapírati, že hlavně u nás výjimečné postavení organisace vojenské ve státním tělese z velké části nebylo tak zaviněno tímto strachem rozhodných činitelů, jako politickými chybami zástupců a vůdců lidu. V jakémsi špatně pochopeném humanismu došli jsme totiž ne-li k zamítání vojska vůbec, aspoň k jeho neuznávání za nutnou součást dnešního sociálního těla. Byli jsme vojsku ne-li nepřátelští, aspoň k němu lhostejní. Jaký div tedy, že tím jsme je zahnali do protivného tábora, učinili z něho orgán, stojící zcela ve vleku těch, kdo pro novodobé snahy nemají porozumění.

Vedle těchto tří sociálních činitelů, kteří jsou více méně přežitky dob starších, musí nynější politika v úvahu vzíti aspoň dva činitele, jejichž politický vliv jest data novějšího. Jest to idea národnostní a idea dělnická.

Idea národnostní převzala v devatenáctém století oproti státu asi tu funkci, kterou do té doby vykonávala idea náboženská. Jako náboženství slučovalo lidi i přes hranice státní a na druhé straně ohrožovalo jednotnost státu uvnitř, tak nyní působí idea národnosti, která přes theoretický spor o podstatě národnosti v jediné sociální těleso slučuje všechny, kdo mluví tímtéž jazykem. Oproti jednotě jazykové ustupuje do pozadí, ač stále mocně působí, idea kulturního společenství a společenství dějinných tradicí. Nebezpečí, že by dnešní politik ideu národnostní podceňoval, není aspoň u nás tak značné, jako nebezpečí přeceňování. Přeceňování toto spočívá v tom, že se pro cíle národnostní přehlížejí cíle státní, následkem čehož mnoho energie politické se marně proplýtvá. Myšlenka tato pro svou aktuálnost vyžaduje bližšího výkladu. Slyšeli jsme, že politika myslitelna jest jen jako snaha po nabytí státní moci. Jest pak ovšem myslitelná zdravá politika, slučující ideu národnostní s touto základní ideou politickou, tak totiž, že politická práce, používajíc emočních sil, v idei národnosti skrytých, k tomu se nese, aby státní moc buď rozšířena neb omezena byla na příslušníky určitého národa; jest to politika národnostního státu, jak slavila vítězství v Italii a v Německu, nebo politika národnostní autonomie, o niž u nás mnozí se namáhají. Nemyslitelná ale jest národnostní politika, jež dosažení cílů národnostních hledá úplně bez ohledu na stát. Neboť takovéto snahy nutně se tříští o to, že nepočítají s nutností státní organisace pro dosažení politických cílů. Sem bych počítal časté u nás zjevy, kdy k obhájení národnostního zájmu omezujeme se na dovolávání se práva. Neboť právo o sobě jest jen pojmovou konstrukcí, bezvýznamnou pro politický život, není-li tu orgánu, jenž by právo uskutečniti chtěl a mohl.

Druhým moderním činitelem politickým jest dělnictvo internacionálně organisované. Jak známo, u nás na pevnině tu především jde o stranu sociálně-demokratickou, vybudovanou na základech, daných Marxem a jeho spolupracovníky. Tato strana zasluhuje i v theoretické politice většího zdůraznění, než jiné politické strany. A tož proto, že jest jedinou politickou stranou vedle strany klerikální, která si vypracovala celý filosofický system názoru světového, na němž svou politiku buduje. Není tu místa pro zabývání se theorií socialistickou. Ať správná, ať nesprávná, byla formulována v hesla, jež tak silně na nejširší massy působila, že hnutí jimi vyvolané jen s hnutími náboženskými lze srovnávati. Zdá se též, že revisionismus, nyní ve straně vítězný, uchrání ji před nebezpečenstvím, jímž by jí jinak hrozila politická abstinence, zakladateli hnutí hlásaná.

Aby politika sociálně demokratická se stala z politiky strany politikou celostátní, bylo by třeba přeměny sociální struktury státní, totiž zproletarisování celé společnosti. V tom právě spočívá síla této politiky, že jest nejdůslednější, poněvadž má přesně vymezený svůj konečný cíl. To ji také povznáší nad úroveň politiky pouze stavovské. Neboť jest sice stavovskou politikou, dokud trvá nynější sociální soustava, ale byla by, aspoň theoreticky, myslitelnou politikou i celého státu, kdyby právě došlo k přeměně sociální naší soustavy ve smyslu ideálů sociálně-demokratických.

Tím politika sociálně-demokratická podstatně se liší od jiných politických směrů stavovských, jako od politiky agrární, živnostenské a pod. Tyto politické směry totiž zastávají jedinou složku sociálního těla, a v tom spočívá jejich síla i slabost. Síla potud, že representuje každá z těchto stran v celku politické činnosti některý z důležitých oborů veřejné činnosti, zaručujíc tím odborně správné řešení politických otázek do dotyčného oboru spadajících. Dále síla těchto politických stran spočívá v tom, že jejich politika je snadno srozumitelná.

Neboť politické potřeby svého stavu nebo povolání každý pociťuje denně, netřeba tedy valného politického nadání k tomu, aby každému srozumitelně bylo vyloženo, že „něco se státi musí“, nemá-li to neb ono povolání utrpěti. V tom však zároveň již spočívá také slabá stránka této politiky. Neboť podle zákona o působnosti politických hesel třeba jest buď požadavky stále stupňovati, až jejich neuskutečnitelnost i stranníkovi jest patrna, nebo uspokojovati touhy stranníků skutečnými v soukromém životě citelnými úspěchy. To však při těsné souvislosti našeho hospodářského života není jinak možno, než na úkor jiných sociálních vrstev, které ovšem počnou pak se též politicky organisovati, až politická práce se zvrhne v pouhé vymáhání hospodářských prospěchů tu pro tu, tu pro onu společenskou vrstvu.

Možno tuto činnost, která bohužel dnes v našem politickém životě převládá, nazvati ještě politikou? Jsem dalek toho, abych upíral kterémukoliv povolání nebo společenské vrstvě nárok na politickou působnost, nebo jí nějak zazlíval snahu po takovém uspořádání veřejných záležitostí, jaká by nejlépe hověla potřebám jejích příslušníků. Jen na to kladu důraz, že politika stavovská, jak již dříve jsem se zmínil, příliš snadno přehlíží, že stát tvoří jednotné těleso, v němž není možno, aby trvale bez nejvážnějších následků pro celek, jedna část se rozvíjela na úkor druhé, k sociálnímu životu nutné strany.

Tuto skutečnost bude míti skutečný politik vždy na mysli, a přední jeho snahou bude, aby se nerozvíjela jen jednotlivá vrstva nebo jednotlivý stav, nýbrž, aby celek ve prospěch všech vrstev a stavů své sociální úkoly správně plnil. Totéž platí ostatně i o národnostních stranách ve státě mnohojazyčném. Nemá-li v takovémto státě jeden národ oproti druhému takovou převahu, že by i bez něho úkoly státu plniti mohl, provozuje špatnou politiku, jestliže slabší národ z praktické činnosti politické vylučuje. Neboť tím na území státním vědomě pěstuje vrstvu obyvatelstva, jež nemajíc zájmu na státě, a nemajíc též praktického politického cviku, příliš snadno podléhá fantastickým, politicky neplodným, ale pro stát jako sociální jednotku nejvýš nebezpečným proudům myšlenkovým.

Podobný zjev ostatně nastává všude tam, kde jistá společenská vrstva za každou cenu ve svých rukou podržeti chce politickou moc. Neboť nejodvážnější a zdánlivě nejpřekotnější snahy politické stanou se plodnými činiteli ve státě, je-li jim poskytnuta možnost, aby v praktické politice se osvědčily. Nebezpečnými jsou však tehdy, ujmou-li se ve vrstvě z politického života vyloučené. Neboť tam potom bují v nejdivočejší fantasie, jež často strhnou tuto vrstvu ke krokům pro sociální celek zhoubným.