Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Pohádka o hvězdné panně

Pohádky z naší vesnice Vítězslav Hálek
Král Sáva	Pohádka o hvězdné panně	Lesní žena

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o hvězdné panně
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 16–21. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1874
Licence:	PD old 70

V plň krásy panna rozvita,
ta měla půl světa v moci,
jak ptáček za dne ukryta,
v noc byla královnou noci.
Tvář světlou měla z měsíce
a z jeho paprsků šaty,
z hvězd stužky v hlavě, jehlice,
a závoj z oblaků sňatý.

    My dítky tichounko hravy,
    jak z hnízda vypneme hlavy.

I sedla v lese pod skálu,
tu smrt šla okolo s kosou —
na těle masa pomálu
a nohu do kosti bosou.
Cos v důlkách divě zasvitne,
jak z píly vycení zuby,
prst do žeber se zachytne:
„Mé dítě, srdce mám v ruby!“

    My dítky zleknuty, plachy,
    jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co dívka na to odpoví?
Smrt k slovu kloní se uchem
a slyší vánek májový,
jak píseň zahrávat vzduchem,
a slyší klokot slavíků,
sen lesů v dřímotu sladkém,
hru vody v stínech trávníků,
když hne se v zvučení hladkém.

    My dítky tichounko hravy,
    jak z hnízda vypneme hlavy.

„Ach, mou ty buď jen nevěstou
a slyš, co vystrojím hodů:
mláď hrobů pozvu peřestou
a družby zpráchnilých rodů.
Nám hudci drnknou v tenkou kost,
v hnát písknou za malé platy,
a nevěsta i ženich, host —
jak měl by mydlené paty!“

    My dítky zleknuty, plachy,
    jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co ona? V úsměv prokvitne —
jak sňal by nebeské hvězdy:
sto krásných hlav se zakmitne,
sto vil k ní zatáčí v sjezdy,
sto dítek jak motýlí let,
jak včelky v píseň si bzučí,
v rej pne se ruka, šeptá ret —
„Tak nás to královna učí!“

    My dítky tichounko hravy,
    jak z hnízda vypneme hlavy.

„Ach, k svatbě-li tě povedu,
všech mrtvol tobě dám skvosty,
já v hrobky králů zajedu,
přes bohů zvětralých mosty.
Tam otevřem si komoru
až po strop dlážděnou z lebky,
ji na klíč zamknem, závoru,
tam v sen se stulíme hebký.“

    My dítky zleknuty, plachy,
    jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co ona? Koukne do šeřin:
slyš! pastýř píšťalu ladí,
sny ptákův táhnou od keřin,
hnízd lůžka nápěvem sladí.
Jak nevěsta se usmívá,
tká růže na nebes blánu,
tvář červánkem se zardívá:
„Nuž buď si, počkej jen k ránu.“

    My dítky tichounko hravy,
    jak z hnízda vypneme hlavy.

„A osladit ti líbánky,
hej, bude svatební cesta:
všech bojišť sjedem dýchánky,
vše mrtvá, propadlá města.
A dávných říší svadlá líc,
a shaslé národy v troudu
nám od hřbitovů vyjdou vstříc
jak předzpěv věčného soudu.“

    My dítky zleknuty, plachy,
    jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co ona? Ruce prostírá:
kam sáhne, hvězdička zmladne,
ta, kde se poupě otvírá,
co rosa na poupě padne;
už hvězdami zem poseta,
den klepe v nebeskou bránu,
svět širý jitrem prokvetá —
„Nuž buď si, počkej jen k ránu.“

    My dítky tichounko hravy,
    jak z hnízda vypneme hlavy.

„Ach, jen co kosu nabrousím,
hned v dar ti požnu, co mladé,
já poupě dítě zardousím,
jež matka na prsy klade.
V dar dívčích tváří strhám květ,
v dar zem ti zaplavím nachem,
že vítaje tě zleklý svět
k nám v hroby uteče strachem.“

    My dítky zleknuty, plachy,
    jak v hnízdo tíhneme strachy.

Smrt čeká, a když nabrousí,
oj, mrkne dennice ranní, —
hned světla, jak když natrousí,
a svět je obrácen dlaní.
Smrt kouká — kde je nevěsta?
Ta mizí neznámou mocí,
jak ptáček malá, peřestá —
„Chceš mít mne? Počkej jen k noci!“

    My dítky tichounko hravy,
    jak z hnízda vypneme hlavy.