Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Lesní žena

Pohádky z naší vesnice Vítězslav Hálek
Pohádka o hvězdné panně	Lesní žena	Král Jindra

Údaje o textu
Titulek:	Lesní žena
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 22–27. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1874
Licence:	PD old 70

Tak častují pasáci hosta:
u ohně k ránu posedí,
a jako hvězd na nebi do sta,
pohádek jemu povědí.

To jako ty jiskřičky z dýmu:
pohádek letné postavy
jim šlehají z pravdy a šprýmu,
do jedné k nim se dostaví.

Ta jedna ta přišla jak živá,
sedla si těsně ku hosti:
„A o čem tvá duše jen snivá,
do syta dám ti, k radosti.“

Hned ruku mu do měkka zdvihne,
hledem mu kývá v znamení,
hned srdce a duše mu jihne
v neznámém smyslů zmatení.

Hned odchází po jejím boku,
na loket hlavu složenou,
a vše, co má pěkného v oku,
hřeje mu v duši blaženou.

Že nedbá, ni nevidí cesty,
že jdou až v lesů houštiny,
a pod tenké, šumivé klesty,
na vonné, měkké loučiny.

A jak jí tu zář v oku střehne,
jako by v měkkých růžích stál,
rtem ona se na rty mu sehne,
zašeptá, dýchne: „Pojď jen dál!“

Hned každý strom rozvázal ústa,
rozpráví divně tkanou řeč,
ta na hudbu z šumotu vzrůstá,
táhne kol srdce tenkou leč.

Hned rozpráví lísteček tenký,
slovům lze milo rozumět:
byl pupencem za prvosenky,
nyní je z plna zlatý květ.

Hned rozpráví našedlé ptáče,
zahraje vzletnou do skoku,
pak zavejskne, po větvi skáče,
vede si družku po boku.

Hned rozpráví zurčivý pramen,
žblunká si v cestu květnatou,
až omšelý probudí kámen
s ozvěnou v píseň napjatou.

Hned pryská a rodí se písní,
libějších nikdo neslyšel,
ba krásnější sotva kdo vysní,
byť ani ze snů nevyšel.

Vše vidí tu jakoby ve dne,
a jak by v samém kvítí stál,
výš ona ho ramenem zvedne,
rozpráví, šeptá: „Pojď jen dál!“

Hned vykoukly za každou chvojí
tvářičky mladé, růže květ,
strou náruč a v náruč se pojí,
v líbání měkký tisknou ret.

Jich lokte jak lilie sněžné,
očka jak hvězdosetá noc,
a v zvonečků poháry něžné
sbírají rosy chvělou moc.

Hned postavy pitvorným spěchem
z tmavého rostou kořene,
v šat pokryty korou a mechem,
na smích a na žert stvořené.

Tu, jako by svolal je z lesů,
s jeleny laňky přilétly,
a na každé přijíždí v plesu
mládencův půvab vykvetlý.

Ti táhnou se v průvodu táhlém,
každý svou vede nevěstu,
a mužíci v poskoku náhlém
na pochod hrajou, na cestu.

A komu se po skrytu steskne —
luna bdí víc jen pro snění,
a hvězdy se spouštějí leskné
co noci zlaté třepení.

Je kolem tak luzno a krásně,
řečí a zpěvů, bílých těl,
to jako by na křídlech básně
na pokraj ráje zaletěl.

Je všecko tak luzné a krásné,
ale když zřel jí do oka,
přes vše to jen bledne a hasne,
a on si vzdychá z hluboka.

Tu z jejího oka to šlehne,
jako by mezi blesky stál,
rty palčivé na rty mu sehne,
rozpráví, šeptá: „Pojď jen dál!“

Když objati kráčejí k sluji,
šlépěji v hedbáv měkne mech,
kde postojí, kapradí bují
a rosou páchnouc chladí dech.

Tu ve sluji sedátek stero —
„Odpočiň zrakům znaveným,
tu sedneme v průhledné šero,
zdřímnem si spánkem blaženým.“

Pak doznívá hudba a hraní,
myšlenka vyznívá tu v sen,
a zdřímne-li na její dlani,
nespatří více příští den.

Ba zdřímnul, a dříve než tuší,
spjala ho v sladké beztrudí,
pak vypila mladou mu duši,
sotva ho v den kdo probudí.

 * * * 

V den čekají pasáci hosta,
u ohně s ním že posedí,
sic umějí pohádek do sta —
dnes ani jednu nevědí.

A večer, kdy došlo to k řeči,
zasedli v starém pořádku,
ach, měli dnes zásobu větší
o jednu novou pohádku.