Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Starý dvůr

Pohádky z naší vesnice (Dyk) Viktor Dyk
Návštěva ve vsi	Starý dvůr	Katastrofa

Údaje o textu
Titulek:	Starý dvůr
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Ceska-poezie.cz
Vydáno:	Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence:	PD old 70

I.

Nikdo se nermoutí, nikdo se netěší,
dny mrazu nemají, však nemají ni tepla.
Kde ohně planuly, teď ani jiskra neplá.
Hádanku dává Sfinx, než nikdo neřeší.

Ni kroku neslyšet. Jak pouzí duchové
podivné postavy se komnatami nesou.
Topoly u cesty se bázlivě tak třesou.
Je mráčku tesklivo, jenž dvůr ten přeplove.

Ni zvuku na dvoře, ni zvuku na poli.
Podivná tajemství za těmi topoly:
že mrtví mívají svůj v roce den.

Kdo zabil, neví se, však něco zabito,
kdo vinen, neví se, však dávno bolí to.
Kdo zaklel, neví se, však zaklet dvůr je ten.

== II. ==
<poem>
Byl otec hýřivý, jenž všechno utratil:
čest, víru, čistou krev a prestiž svojí moci.
Měl syna hodného, jenž roven otci byl.
Čest, víru a tak dál … byl prostě roven otci.

A dědic dvorů těch si neleh' do růží.
Neb dojem tragický vždy dvoru zůstal věrný.
Ten, kdo vše promarnil, žil nyní v podruží,
však nový majetník mrak dosud vídal černý.

A zbyly po zašlém podivné ozvěny.
Na veském hřbitově náhrobní kameny
čekaly s důvěrou: je krajina to chorá.

Podruhův kretének, jenž scesty hovoří,
chodí teď zádumčiv po tichém nádvoří.
A blbě blekotá: Bí… Bí… Bí… Bílá Hora.

Prosinec 1908.