Pohádky (Tuček)/Zlatý zámek

Pohádky Karel Vilém Tuček
Smutné vánoce	Zlatý zámek	Sirotek

Údaje o textu
Titulek:	Zlatý zámek
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pohádky. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 20–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za dávných časů stával na skalnatém návrší pěkný zámek. Když naň slunce svítilo, leskl se jako by byl zlatý. Lidé říkali mu také Zlatý zámek. Vypravovalo se, že v zlatém zámku bydlí stařičký muž, který dobrým lidem neublíží, nýbrž jim pomáhá; za to však zlým neodpustí, dostane-li je v moc svou. Říkalo se, že zlé lidi vězní v hradním sklepě a to tak dlouho, pokud je dobrý člověk nevysvobodí. I vyhýbali se lidé Zlatému zámku z daleka. To proto, že bylo málo hodných, kteří by na sobě neměli jakés viny.

Potkalo-li někoho neštěstí nezaviněné, mohl bez bázně dojíti až k Zlatému zámku i byl obdařen. Stařičký Dobroděj, jak pána Zlatého zámku nazývali, znal dobře, jakým kdo jest: nebylo lze přelhati ho. Kdo se však přece opovážil Dobroději povídati něco, o čem dobře věděl, že není pravdivo, se zlou se potázal. Mělť Dobroděj mnoho služebníkův, kteří na rozkaz jeho dovedli po zemi co nejrychleji běhati, ve vodě plovati i v povětří létati. Neunikl jim nikdo, koho měli lapiti.

Na statku Lípovském žil kdysi bohatý pán. Jmenovali ho baronem Květenským. Měl dva synáčky: Otu a Bohumíra. Starší Ota měl nepěkné vlastnosti. Kdekoli spatřil peníze, přál si je míti.

Otec darovával častokráte hochům stříbrné a zlaté peníze. Ota je schoval pokaždé pečlivě a nikomu jich ani ukázati nechtěl. Nepromlsal sice ani krejcaru, avšak také nikomu, ani chudému a potřebnému nebyl by ničehož udělil, byť ho i rodiče k tomu měli. Sháněl hltavě peníze, aby se jimi těšil. Byl lakomý.

Bohumírek, mladší Otův bratříček sice také schovával obdržené dary peněžité, ale kdykoli ho otec nebo matka vybídli, aby chudým něco ze svých úspor daroval, učinil tak rád. Byl štědrým. Bohumírka lidé milovali, Otu nenáviděli. Ota hněval se proto na Bohumíra a vypravoval o bratru svém rodičům častokráte nalhané špatnosti: pomlouval ho. Bohumírka velice hnětlo že bratříček ho nenávidí, ale snášel vše trpělivě.

Ota přál si vždy, aby byl hodně bohatým. Chtěl míti hojnosť peněz, mnoho služebnictva, veliký počet koní, krav, ovec a všeho více, než jak vidíval u otce svého. Kdykoli byl o samotě, nemyslil na nic jiného, nežli jak by se jednou stal velikým boháčem.

Když zase jednou tak přemítal o svém budoucím bohatství, zastavil se u něho stařičký, chromý žebrák a prosil hocha za almužnu. Otík měl sice dosti peněz a otec jeho říkával mu, aby měl útrpnosť s chudým, ale lakomý hoch neslitoval se nad chudým žebrákem, nýbrž odbyl ho hrubě.

„Prosím vás, mladý panáčku, jen mi poskytněte aspoň kousek chleba, abych nemusil hladem zemříti!“ pravil žebrák. „Jdu k Zlatému zámku prosit Dobroděje, aby se mne ubohého ujal a bojím se, že tam ani nedojdu.“

Otík zvedl se a doběhl domů pro kousek chleba a podal ho prosícímu. Učinil tak ne z útrpnosti, nýbrž ze zvědavosti o Zlatém zámku. Dotazoval se ihned žebráka, daleko-li je k Zlatému zámku a stařeček vypravoval chlapci vše, co o Dobroději a zlatém sídle jeho věděl. Otík napínal sluch a když se dovídal o nesmírném bohatství a o štědrosti pána Zlatého zámku, přál si velice, aby mohl seznati podivné to sídlo bohatého Dobroděje, avšak ještě více přál si zlata a stříbra, jehož prý jsou v Zlatém zámku celé haldy.

Od té chvíle nemyslil Otík na nic jiného, nežli na Zlatý zámek. V noci zdálo se mu o něm a v duchu počítal, jak bohatým bude, až si ze Zlatého zámku hojnosť drahého kovu přinese. O svém úmyslu se však nikomu ani slovem nezmínil, obávalť se, aby ho jiný v tom nepředešel. Konečně vydal se lakomý chlapec na cestu, aniž by se byl s rodiči nebo s bratříčkem rozloučil, anebo někomu z domácích o své cestě něčeho řekl. Nepovážil zlý chlapec, jakou bolesť způsobí rodičům, kteří se po něm marně budou sháněti a ztráty jeho želeti. Oblékl se ve staré, rozedrané šaty a bral se cestou k Zlatému zámku.

Když tak od rána do večera šel, spatřil na blízku třpytiti se střechu Zlatého zámku. Poskočil radostí, že jest již blízek cíle svého. Došel až k zámku. Díval se s obdivem na zlatou, velkolepou budovu, o níž se paprsky sluneční odrážely. V tom co tak zamyšlen stojí u zámku, přichází k němu stařičký muž, opírající se o hůl. Oděn byl tmavým, řásnatým rouchem a s hlavy splývaly mu šediny až na ramena. Rovněž dlouhý vous jeho byl bílý jako stříbro. Blížil se k Otíkovi. Hoch se velice ulekl, aniž věděl proč a stál tu jako přimrazen.

„Čeho žádáš, hochu?“ tázal se Otíka vlídný stařeček.

„Ach,“ vypravil ze sebe Otík, jsem ubohý, chudý hoch, nemám nikoho ve světě a trpím nouzí. Prosím tě, Dobroději, poskytni mi nějakého daru ze svého velikého pokladu!“

Sotva že domluvil, ozval se v nitru jeho jakýsi hlas, který mu výčitky činil že lže. Avšak Otík nevšímal si hlasu toho, nedbal výstrah svého svědomí.

„Nuže, pojď jen se mnou, nešťastný chlapče!“ pravil kmet. „Pojď se mnou do zámku a naber si zlata, co budeš moci unésti.“

Otík byl by radostí vyskočil. Spěšně kráčel před pánem Zlatého zámku tak že tento několikráte hocha pobízel, aby tak nekvapil, že mu stačiti nemůže. Když přišli ku bráně, otevřela se tato a hoch nemohl se dosti nadiviti kráse a ozdobnosti uvnitř. Příchozí přivítáni byli velkým počtem služebníkův, kteří oděni byli skvoucím zlatem. Všichni skláněli uctivě šíje své před pánem Dobrodějem.

Jakmile byl Otík do zámku vešel, zavřela se zase brána.

Kmet pojal hocha za ruku a uvedl ho po dlouhých chodbách do veliké, prostranné síně, kde nahromaděno bylo zlato, stříbro a drahé kameny.

„Zde si nabeř, mnoho-li chceš!“ pravil Dobroděj Otíkovi. „Až budeš hotov, odejdi tamto protějšími dveřmi, od nichž vede zlatý most ku bráně zámku. Avšak, sluší ti ještě připomenouti, že po mostě tom toliko dobří lidé odcházeti dovedou, ne však lháři, lakomci a nevděčníci. Ti nepřejdou nikdy zlatého mostu!“

Otík zbledl jako stěna. Ulekl se slov kmetových. Bylo mu jakoby hlas v srdci jeho opět mu vyčítal: „Hleď, Otíku, jsi lhář a lakomec, nepřejdeš most! Jsi ztracen!“

Hoch ohlédl se po kmetovi, ale neuzřel ho. Dobroděj byl nepozorovaně zmizel. Hodnou chvíli rozmýšlel se Otík, co by měl činiti. Dychtivě pohlížel na hromady zlata i vzbudila se v něm znovu a mnohem živěji žádosť po bohatství. Chopil se velikého pytle, jejž tu v koutě byl spatřil, naplnil ho zlatem a namáhal se, aby pytel pozdvihl. Nebyl s to tak učiniti. Musil něco těžkého kovu ubrati. Potom zase zkoušel sílu svou a hle! — podařilo se mu týž na rameno vložiti. Takto obtížen kráčel naznačenými dveřmi k zlatému mostu. Radoval se v duchu, že se pojednou stal velikým boháčem. S velikým namáháním dostal se k mostu. Sotva však učinil prvý krok na zlatém mostě — probořil se tento a Otík s hrozným výkřikem skácel se do tmavé, hluboké propasti. —

Od té doby, co ze zámku Lipovského zmizel Otík, rmoutili se rodiče jeho velice. Nevěděliť, že synáček jejich žije i měli za to, že snad dravá zvěř hocha roztrhala. Avšak mladší bratříček Bohumírek doufal, že Otíka najde i prosil denně rodiče, aby mu dovolili jíti do světa hledat ztraceného bratra. Otec i matka zdráhali se poslati své dítě do neznámých krajin, ale Bohumírek nepřestával prositi, až konečně rodiče svolili. A tak jednou za jitra rozžehnal se Bohumírek s matinkou i tatínkem a opouštěl zámek Lipovský. Když matinka hocha líbala a křížkem na čele znamenala, musil jí slíbiti, že se do roka i dne jistě navrátí, byť i bratříčka do té doby nebyl nalezl.

Brzy zmizel Bohumír zrakům zarmoucených rodičův, kteří s čeledí za dobrým synáčkem svým pohlíželi. Pan Květenský chtěl s Bohumírem vypraviti někoho ze svých služebníkův, avšak synáček prosil otce, aby nikoho s ním neposýlal, že má pevnou naději zmizelého bratra sám opět nalézti.

I kráčel Bohumír po celý den. Byl dlouhou a namáhavou chůzí velice umdlen. Schylovalo se již k večeru. Bohumír vycházel právě z lesa. Usadil se na kámen a rozhlížel se po krajině. Tu spatřil v dálce lesknoucí se báně Zlatého zámku, o němž před tím již byl slýchal. Pudilo ho to blíže k podivné té budově. I nedbal unavení svého a vydal se přímo ku Zlatému zámku.

Jako druhdy jeho bratr Otík, divil se rovněž i Bohumír skvoucí té budově se zlatou střechou.

Co tak nepohnutě na Zlatý zámek pohlíží, přicházel k němu stařeček, jejž známe již z vypravování předešlého. Byl to Dobroděj.

Bohumírek smekl uctivě klobouček a blížil se neznámému. „Dobrý večer, staroušku!“ pozdravil Dobroděje.

Příchozí laskavě poděkoval a vybídl hocha, aby se posadil vedle něho na trávníku. Bohumírek tak učinil a otázal se kmeta zvědavě, jaká že to tu podivná se vypíná budova? — Dobroděj vypravoval chlapci obšírně, že to Zlatý zámek, kde každý potřebný člověk najde rady a pomoci! Připomenul, že tam nahromaděno velké bohatství, které jest k tomu, aby nevinně schudlým v nouzi pomoci poskytlo, zlé pak a zkažené lidi aby napravovalo.

„Aj, toť velmi pěkné!“ divil se Bohumírek, „že by však zlí lidé zlatem a bohatstvím byli napraveni a polepšeni, jsem nikdy ještě neslyšel ani nečetl.“

„A přece odchází ze Zlatého zámku každoročně mnoho polepšených,“ doložil kmet.

„Aj, kdo jsi ty, vážný pane?“ otázal se Bohumír starce.

„Otázku tuto nikomu nezodpovím!“ odvětil tázaný. „Poznáš, kdo jsem, až vstoupíš do zámku. Nuže, pojď se mnou. Podám ti občerstvení a oznámím ti též, kde najdeš bratra, jehož hledáš.“

„Jakže? ty víš, pane, proč jsem odešel z domova?“

„Ovšem, že vím, ba vím mnohem více. Ale teď se po ničem již netaž a pojď se mnou!“

Bohumírek uposlechl a divil se rovněž velice nevídaným ozdobám zámku, velikému bohatství a četnému počtu služebnictva, jež Dobroděje velmi uctivě vítalo.

Kmet uvedl Bohumíra do veliké síně, kdež prostřeno bylo pro dvě osoby. Oba usedli ku stolu, aby požili pokrmův, jež služebníci v zlatých nádobách přinášeli.

Bohumír nejedl hltavě, ačkoli byly pokrmy velice chutné, nýbrž vyčkal pokaždé, až mu Dobroděj předložil. Pak se uctivě poděkoval. Způsobné toto chování chlapcovo se velice líbilo starci. Po večeři vzal Dobroděj Bohumíra za ruku a prováděl ho v zámku. Ukázal mu mnohé síně, jež byly plny zlata a stříbra. Avšak Bohumírek netoužil po zlatě, nýbrž prosil starce, aby mu spíše laskavě oznámil, kde že najde bratra svého. Pravil, že rodiče doma jsou velice zarmouceni a proto že se vydal na cestu s dovolením jich, aby zmizelého bratra zase nalezl a domů přivedl.

„Nalezneš ho snadno!“ odvětil kmet. „Přivedeš-li ho však brzy domů, nevím. Lakomý ten hoch chtěl nalézti zde veliké bohatství. Proto se přestrojil a nalhal mi, že jest ubožák chudý a opuštěný. I dovedl jsem ho do síně, kde si nabral hojně zlata. Poněvadž však po zlatém mostě, kudy se vrátiti hodlal, nepřejde žádný lhář, nepřešel ani bratr tvůj, nýbrž ocitl se v hlubinách podzemských, kdež tak dlouho zůstati a dobýváním drahého kovu zabývati se mu jest, až ho některý dobrý člověk vysvobodí.“

„Ó, mocný pane můj!“ zvolal Bohumír a sepjal před Dobrodějem prosebně ruce i padl na kolena. „Prosím, propusť bratra mého, ať se potěší zarmoucení rodiče moji.“

„Polepšil-li se bratr tvůj, propustím ho. Pojď a pohleď na pracujícího Otíka!“

Dobroděj vedl Bohumírka dlouhou úzkou chodbou, odkud po mnoha točitých schodech došli do sklepení, kdež množství malých mužíčkův kopalo a bušilo do lesknoucích se skal. Dobývali zlato. Každý z nich byl opatřen malým kahancem. Jak se zaradoval Bohumírek, když mezi nimi spatřil bratra svého Otíka! Chtěl se k němu rozběhnouti a naň zavolati, ale nohy mu klesly a hlas v hrdle uvázl. Nebyl s to, aby vypravil slova ze sebe.

Podzemní dělníci neznamenali příchozích a pracovali mlčky dále.

Dobroděj dotekl se hůlkou těžkých železných dveří. Tyto se otevřely a nežli se Bohumírek nadál, ocitli se oba na zlatém mostě, s něhož se druhdy sřítil Otík. Kmet promluvil tu k Bohumírovi:

„Znám tě, Bohumíre, jakožto poslušného a hodného hocha. Protož ti není na zámku mém čeho se báti. Zůstaň zde, jak dlouho se ti líbí a čehokoli si přáti budeš, stane se. Bratra tvého propustím však jen tehdáž, dokáže-li, že se polepšil. Přemůže-li svou žádost po bohatství, propustím ho s tebou. Ale ukáže-li se, že dosud jest lakomým, zůstane zde i dále!“

Po těch slovech zmizel stařec.

Bohumírek stál dlouho zamyšlen i přál si, aby bratr jeho obstál při zkoušce, kterou mu uloží Dobroděj.

Kmet odebral se do podzemní skalní sluje a postaviv se před kopajícího Otíka pravil: „Hochu, tvému trestu může býti nyní konec. Máme totiž v zajetí bratra tvého, Bohumíra, který místo tebe zde zlato dobývati musí. Nyní odejdi a buďto se odebeř opět do oné síně, odkud jsi druhdy zlato přes most odnášel a vezmi si drahého kovu, kolik uneseš, anebo vyhledej bratra svého, který právě zámeckým sadem kráčí a odveď ho ze zajetí zarmouceným rodičům, kteří pro vás pro oba truchli. Pamatuj však, že lakomec ani lhář nepřejde zlatý most!“

Po těch slovech odešel Dobroděj.

Otík ihned zahodil kladivo, jímž dlouhý čas roztloukal tvrdé skály, z nichž zlatá zrnka vybíral a pln radosti, že je vysvobozen, pospíšil po schodech vzhůru.

Kam asi půjde Otík? — pro zlato, nebo pro bratra? Tak zajisté se otážeš, milý čtenáři. Vím, co bys učinil, kdybys byl na místě Otíkově. Pospíšil bys zajisté, abys objal dávno již neviděného hodného bratříčka i vyvedl bys ho ze zámku, aby nebyl odsouzen k těžké práci pod zemí.

Otík však, bohužel, nebyl dosud polepšen. Znova ozvala se v něm touha po zlatě a tak místo, co by byl měl pospíšit ku bratru Bohumírovi, pádil do síně pro zlato, naplnil spěšně pytel a ubíral se poznovu ku zlatému mostu. Však, ó běda! Sotva že naň vstoupil, spadl zase do hlubin. Patrně nebyl pamětliv slov Dobrodějových, kterýž mu byl pravil: „Lakomec nepřejde zlatého mostu!“

Smutně pohlížel Bohumír na odsouzeného opět bratra svého, jemuž Dobroděj za to, že mu byl drahý kov milejší, než bratr, znova uložil těžkou podzemní práci a to tak dlouho, až by tolik zlata vydobyl, mnoho-li sám váží.

Horce zaplakal Otík a litoval svého ničemného skutku. Umínil si opravdově, že nikdy již po bohatství toužiti nebude. Poznal, že ho touha po zlatě stále jen zavádí i že pro ni mnoho nepříjemného vystáti musí.

Dal se ihned do práce a kopal bez ustání, aby co možná nejdříve nakopal potřebnou váhu zlata. Co se však stalo s bratrem jeho, Bohumírem, se nešťastný hoch nedověděl.

Bohumírek zatím dosáhl prosbami svými u Dobroděje, že směl bratru svému v těžké práci jeho býti nápomocným. Kmet vykázal mu zvláštní místo ve sluji, kde mohl pracovati, pokud se mu líbilo a kdež i práce mnohem snadnější byla. Bohumírek však pracoval neunavně. Sbíral zrnko zlata za zrníčkem pečlivě, neboť si byl několikráte již vzpomněl, že slíbil rodičům při odchodu z domova, že se za rok a den navrátí. Dnové však plynuly velmi rychle a dobrý Bohumír měl již pohromadě tolik zlata, že se váze osoby jeho vyrovnalo. I navštívil ho Dobroděj. Bohumírek, padl před nim na kolena a prosil úpěnlivě, aby již bratra Otíka ze zajetí propustil. Dobroděj oznámil prosícímu, že právě přišel, aby mu pověděl, že Otík jest již svoboden. Doložil, že byl hoch ten proto v zajetí držán a ku práci veden, aby se mysl jeho ušlechtila a srdce jeho obměkčilo. Nyní jest úplně polepšen a proto že mu vrací bratra jeho. Po té otevřel stařec dvéře, jimiž vešel — Otík.

Sotva že se bratří spatřili, objali se a plakali radostí, že se opět shledali, i že jsou již vysvobozeni.

Dobroděj promluvil:

„Jděte s Bohem! — Otíku, pamatuj vždy, že máš býti dobrým člověkem, který se smilovává nad chudým a nehoní se jen za bohatstvím. Abys však náležitě odměněn byl za svou práci, kterou ti zde po celý rok konati bylo, vezmi sebou všecko zlato, jež jsi ty i tvůj bratr v podzemní sluji dobyl a odvezte je domů. Užívejte však bohatství svého vždy ve prospěch trpícího lidstva. Zůstanete-li dobrými lidmi, netřeba vám se hněvu mého báti a smíte do Zlatého zámku přijíti, kdykoli budete chtít. Nyní odebeřte se rovnou cestou domů, neboť od té doby co je zde Bohumír, uplynul právě rok. Zbývá vám ještě den, který stačí úplně k návratu!“

Dříve nežli bratří Dobroději poděkovati mohli, zmizel tento a překvapení ocitli se před zámkem, kdež stál zlatem naložený vůz, jejž odvezli.

Rodiče obou bratrův očekávali již napnutě příchod aspoň jednoho z dítek svých. Matka vycházela každou chvíli na pavlán a rozhlížela se po okolí, zda nespatří synáčky své. Viděla sice vyjížděti vůz z lesa, pozorovala, že se též blíží domu jejich, ale měla za to, že synáčkové její buď oba, nebo aspoň jeden se vrátí pěšky, jak byli odešli. Náhle vůz zastaví a z něho vyskočí — Otík a Bohumír.

Matka byla radostným překvapením téměř bez sebe. — Dříve, nežli se vzpamatovala, objímali ji toužebně očekávaní synáčkové.

Radost rodičův z příchodu dítek byla nevýslovná, avšak ještě více je těšilo, že se Otík polepšil.

Oba hoši musili mnohokráte příběhy své opakovati. Zlato, jež byli ze Zlatého zámku přivezli, neponechali sobě, nýbrž používali ho k ulevení bídy nešťastných a chudých, jichž bedlivě vyhledávali. Otík hleděl v dobročinnosti předčíti Bohumíra a tento zase Otíka.

Co však bylo nejpodivnějšího, že jim zlata neubývalo, ačkoli neminul den, aby někoho nebyli obdařili. Tak žili šťastně a blaženě vespolek. Na Zlatý zámek a na Dobroděje nezapomněli nikdy.