Pohádky (Tuček)/Sirotek

Pohádky Karel Vilém Tuček
Zlatý zámek	Sirotek	Tajemná kniha

Údaje o textu
Titulek:	Sirotek
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pohádky. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 37–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vašíček byl ještě malý hošík, když mu tatínek i matinka zemřeli. Co po nich zůstalo, vzali si lidé cizí a Vašíčkovi nezbylo nic. Aby ubohého sirotka bohatí příbuzní živiti nemusili, vypravili ho do světa, aby prý si šel hledat štěstí.

Tak vidíme jednoho dne Vašíčka, an kráčí s uzlíčkem a hůlkou v ruce přes návrší „do světa“. V uzlíčku měl hošíček čisté prádlo k převlečení, střevíce a bochníček chleba. To mu dali bohatí jeho příbuzní, aby se ho jen zbavili.

Vašíček šel, ale nevěděl vlastně kam. Pohledl vzhůru k nebíčku a spatřil tam malého skřivánka, an vesele si prozpěvuje. Dal se též do zpěvu. Proč by si neměl zazpívati? — Byl jako ten ptáček v oblacích. Ten také letí, neví kam a přece mu Pán Bůh nedá zahynouti. Vašíček zpíval si nábožnou písničku, kterou byl slýchal od své matičky, pokud byla na živu. Když tak několik hodin kráčel, pociťoval hlad. Rozvázal tedy uzlíček, usadil se na trávník a pochutnával si na chlebíčku. V tom se tu objeví před ním psík. Chudáček, belhal se o třech nožkách, čtvrtou měl chromou.

„Vašíčku, dej mi kousek chlebíčka!“ prosil psíček.

Vašíček právě podával k ústům sousto, ale jakmile zaslechl prosícího psíka, utrhl ústům a dal psíkovi, řka: „Tu máš, chuďátko, tu máš! — Nejsi taky sirotkem? — Zdá se mi, že nemáš nikoho na světě rovněž jako já.“

„Ba, že nemám! — Právě proto vede se mi velmi zle. Potkám-li zlého kluka, hází po mně kamením a nikdo mne do domu nepřijme, každý mne vyhání. Jsem prý poběhlík, chromý a ničema. Tak mne odbývají, jako bych za to mohl, že mi ničemný rozpustilec přerazil nohu kamenem. Kdybys mne Vašíčku vzal s sebou, nechybil bys. Věru, mohl bych ti někdy býti prospěšným.“

„Nu, tak pojď se mnou, psíčku!“ pravil přívětivě Vašíček. „Rozdělíme se o chléb a nebude nám aspoň smutno, budeme-li dva.“

„Kam pak vlastně jdeš, Vašíčku?“ tázal se psík.

„Sám nevím. Vím jen, že jsem sirotek a že mne příbuzní vyslali do světa, abych si hledal štěstí. Nu a kam pak ty vlastně se ubíráš, psíčku?“

„Rovněž tam, kam ty, Vašíčku. Nevím též, kam se obrátit mám. Půjdu s tebou. Budeme-li dva hledat štěstí, snáze ho najdeme.“

Šli.

K večeru přišli ku skalní jeskyni a že se blížila bouřka, musili se někde skrýti. Vašíček zaměřil k jeskyni, ale psík ho varoval. „Počkej, až se podívám, nehrozí-li nám nebezpečenství!“ pravilo zvíře ku chlapci. Vašíček sečkal před skalní slují a psíček vběhl do jeskyně. Čenichal všude a za chvilku vyběhl zase ven. Pravil:

„V jeskyni má vlčice mláďata. Tam jíti nesmíš. Za chvilku se dravá šelma vrátí a roztrhala by tě.“

Vašíček uposlechl a skryl se s psíkem v kupě sena, které tu na blízku bylo. Zatím se bouřka více a více vzmáhala a naši pocestní nebyli dlouho v úkrytu svém, když spatřili, kterak vlčice nese v tlamě zardousené jehně mláďatům svým. Patrně je uloupila pastýři ze stáda. V malé chvilce však zase vlčice jeskyni opustila. Bezpochyby šla znova na lov. Toho použil psík, vběhl do jeskyně, odkud po malé chvíli namáhavě vlekl vlkem zadávené jehně.

Vašíček pospíšil k psíkovi a zbavil ho břemena. Odnesl jehně do kupy, kde přečkali bouřku. Potom se spolu ubírali dále. Radili se, co učiní s jehnětem. Psíček mínil, aby Vašíček prodal jehně v městě, stržené peníze že vystačí pro oba na několik dní. Vašíček učinil dle rady psíkovy. K večeru došli do města. Tam prodal hoch ovečku. Obdržel za ni dva stříbrné peníze. Hned koupil večeři pro sebe i pro svého soudruha, psíčka, načež se oba odebrali do hospody na noc.

Ráno kráčeli vesele dále. Posléze přišli k číhadlu, kde ptáčník chytal ptáky. Vašíček se tu zastavil a bylo mu líto ubohých ptáčkův, kteří, aniž by se byli nadáli, ocitli se v tenatech čihařových.

Právě v tu chvíli co se tu Vašíček zastavil, chytil se do ok zpěvný skřivánek. Žalostně pištěl ubohý ptáček, když poznal, že je lapen. Vašíčkovi ho bylo líto. Přistoupil k číhaři a prosil ho, aby zase pustil ptáčka na svobodu.

„I ty zpozdilý chlapče!“ odvětil číhař. „Kdybych měl chycené ptáky zase pouštět, nepotřeboval bych tu na ně číhati. Ale věz, že je proto chytám, abych je v městě na ptačím trhu prodal. Za tohoto skřivana dostanu nejméně pěkný stříbrňáček.“

„Ten ti také mohu dát!“ pravil Vašíček a vyňal stříbrný peníz, který mu ještě zbyl z peněz, jež utržil za jehňátko.

Číhař svolil. Vašíček podal mu stříbrňáček a ptáčník hošíkovi zase skřivánka.

Hoch prohlížel si ptáčka, který naň pohlížel tak prosebně, jakoby ho prosil, aby mu neubližoval.

„Neboj se mne, ptáčínku!“ promluvil Vašíček na ptáčka; „neublížím ti, ale vrátím ti svobodu. Měj se však na pozoru, abys zase nezabloudil k číhárně!“

I pustil ptáčka, který vesele odletěl. Neletěl však daleko, nýbrž usadil se na větvičce nejbližšího stromu a promluvil k udivenému chlapci: „Děkuji ti, Vašíčku, že jsi mne vysvobodil a přijmi ujištění, že nezapomenu na dobrodiní, jež jsi mi prokázal. Až ti bude zle, vzpomeň si na mne a pomohu ti.“

Ptáček domluvil a vznesl se za hlasitého zpěvu vysoko do oblak.

Vašíček pociťoval v srdci velikou radosť, že vykoupil ptáčka ze zajetí.

I psíček za tento šlechetný skutek Vašíčka pochválil.

Šli zase dále a přišli k veliké vodě. Co tu tak na břehu stáli, vymrštila se rybička nad vodu, ale spadla na břeh, kde by byla v písku jistě zahynula. Vašíček slitoval se nad ní, vzal rybičku do ruky a vhodil ji zpět do vody.

„Děkuji ti, dobrý hochu, že jsi mne zachránil!“ zvolala. „Až budeš mé pomoci potřebovati, zavolej mne.“

Po těch slovech ve vodě zmizela.

K večeru došel Vašíček s psíkem do hustého lesa. Stmívalo se a dosud neviděli nikde na blízku lidského obydlí. Kdo ví, jak dlouho by bylo Vašíčkovi lesem blouditi, kdyby nebyl měl s sebou věrného psíka. Ale ten čichal, čichal a hledal, až vyčenichal stopu lidskou a těšil Vašíčka, že již nejsou daleko příbytku lidského. Sotva že asi čtvrt hodiny kráčeli, spatřil Vašíček nedaleko kmitati světlo. Poznal, že to chaloupka i namířil k ní s psíkem.

Vešel tam.

Podivil se nemálo, spatřiv kolem stolu několik ozbrojených mužů, kteří se právě o hromadu peněz dělili. Hoch se jich velice ulekl. Pohled jejich byl nepříjemný, ba strašlivý. Poznal v nich loupežníky, totiž lidi, kteří cestující přepadali a o peníze je obírali. Dodal si však zmužilosti a prosil zdvořile, aby jemu i psíčkovi popřáli noclehu.

„Buďsi!“ odvětil nevlídně jeden z mužův. „Musíš však spáti na půdě, neboť zde není pro tě místa.“ I vystoupil Vašíček na půdu a ulehl do sena, jehož tu bylo hojnosť. Dříve však, nežli usnul, pomodlil se nábožně, vzpomínal při modlitbě i zemřelých rodičův svých, načež pokojně usnul. Na loupežníky nemyslil. Měl za to, že chudému sirotkovi neublíží. Neznamenal ani, že s ním není psík na půdě.

Zatím loupežníci hovořili v dolení jizbě pospolu a radili se také, co by s Vašíčkem učiniti měli, aby skrýš jejich nevyzradil. Jeden pravil: „Zabme ho a tělo hoďme do vody!“ Druhý mínil, že lépe bude, prodají-li hocha do otroctví. „Dostaneme zaň aspoň něco peněz!“ pravil. Konečně se přece v tom shodli, že Vašíčka usmrtí a tělo jeho že zahrabou do země.

Rozmluvě ničemných zlosynů naslouchal pilně psík, který se nepozorovaně uložil pod kamny v jizbě loupežníkův. Když pak bylo rozhodnuto o Vašíčkově smrti, vytratil se tiše pootevřenými dveřmi a pospíšil na půdu, kdež Vašíčka ze spaní zbudil a vše co byl dole slyšel, s ním sdělil. Zároveň radil k nejrychlejšímu útěku.

Vašíček se nerozmýšlel a nežli se lupiči nadáli, opustil pelech jejich i s psíkem, jemuž vřele děkoval, že jej zachránil před jistou smrtí.

V strachu a úzkosti své neznamenali naši pocestní, že zacházejí hloub a hloub do lesa, až když již skoro po celý den byli šli a opět k večeru se schylovalo a les řídnouti nepřestával, obával se Vašíček, že zabloudili. Zase čenichal psík tu i tam, až vyčenichal stopu lidskou. I šli po stopě. Když tak chvíli kráčeli, spatřili před sebou veliký, osvětlený dům, vypínající se na skále. Aby zase neupadli v ruce loupežníkův, běžel psík napřed, aby se podíval, kdo v něm bydlí. — Za chvíli zase přiběhl k Vašíčkovi a pravil: „Pojďme, není se nám čeho báti. Zámek jest sice osvětlen, ale jest prázdný. Vyčenichal jsem stopu lidskou, ale zdá se mi, že pán odešel. Úprava vnitřní svědčí, že tam bydlí bohatí lidé.

Vešli do zámku. Již na chodbě nemohli se dosti nadiviti skvostnosti a nádheře. Kráčeli po pestrobarevné, mramorovými deskami vykládané půdě k širokým schodům.

Po obou stranách kamenných, drahými koberci pokrytých stupňů bylo umělé zábradlí a na tom vystaveny bělostné sochy alabastrové. Vašíček nevěděl, nač dříve se dívati, čemu více diviti se má. Když tak několika dlouhými, jasně osvětlenými chodbami s psíkem byl prošel, ocitl se u dveří pootevřených. Nahlédl do vnitř a zarazil se nemálo. Spatřiv tu skvostné večeřadlo, podlahu v něm lesklou, jako zrcadlo, po stěnách krásné obrazy a uprostřed večeřadla okrouhlý stul, na němž bylo prostřeno pro jednu osobu. Vašíček vstoupil do večeřadla a nevěda co činiti, pohledl tázavě na psíka. Tento však pobízel hocha, aby jen bez ostýchání ke stolu přisedl a jedl. Upozornil Vašíčka, že i pod stolem jest mísa s krmí, z čehož patrno, že na stole prostřeno pro Vašíčka, pod stolem pak pro psíka. I učinil Vašíček dle rady psíkovy. Pochutnával si na jídlech, jichž tu bylo hojnosť a uznával, že tak chutných pokrmův nikdy před tím nebyl ještě okusil. Rovněž psíkovi chutnalo.

Když se oba naši pocestní nasytili, vydali se na další zkoumání a prohlížení tajuplného zámku. Dlouho chodili a stále se divili krásným a drahým věcem, jež v rozličných pokojích spatřovali. Stálým chozením a prohlížením byli konečně oba unaveni. Zatoužili po odpočinku. Vašíček otevřel ještě jedny dvéře, a hle! — tu stála pěkně vystlaná postel a u ní na zemi měkká poduška s pokrývkou. Patrně bylo jedno lůžko připraveno pro Vašíčka, druhé pro psíka. Kdo však jim uchystal toto příjemné překvapení? — Tak přemítal Vašíček a pomodliv se nábožně, uložil se na lůžko. Psík položil se u postele na podušku. Oba tvrdě usnuli. —

Kdož ví, jak krásný sen měl Vašíček, avšak z nenadání probuzen byl vrčením psíkovým. Pozdvihl hlavu a naslouchal. Psík pravil: „Někdo přichází Vašíčku, neboj se! Nedám ti tak snadno ublížit!“ Sotva že psík domluvil, objevil se ve dveřích ložnice stařeček, opírající se o hůl. Dlouhý, bílý vous dosahoval mu od brady až na kolena.

Kmet zastavil se u lože Vašíčkova a slabým hlasem promluvil k němu: „Vítám tě, milý hochu, v mém zámku! Sto let již čekám na tebe, který mne máš vysvoboditi. Jsem totiž po několik století zaklet v tomto zámku, kdež každých sto let omladnu a znovu žiji a to se má tak dlouho díti, pokud nepřijde ten, který mne zajetí toho vyprostí. Několik lidi zbloudilo sem v tuto tajemnou budovu, avšak protože nebyli s to, aby vykonali, co jsem jim uložil, nevyšli víckráte odtud, nýbrž zkameněli a čekají rovněž jako já na vysvobození. V tobě snad, hochu, jest nám poslána spása. Abys věděl, co činiti máš, budu ti vyprávěti, proč jsem odsouzen k dlouholetému vězení v hradě tomto.

Vašíček nebál se starce, nýbrž posadiv se na lůžku, naslouchal slovům jeho. Tento pak vypravoval: Býval jsem rozpustilý hoch. Otce ani matky, ani koho jiného nebyl jsem poslušen a uvykl jsem činiti, co se mi líbilo, ať to bylo dobré nebo zlé. Nejraději jsem obcoval se zlými pacholíky a tropil s nimi nejhorší rozpustilosti. Marny byly prosby matčiny, marny domluvy otcovy a vychovatelovy. Čím více jsem dorůstal, tím stával jsem se horším a lidem protivnějším. Nejhorší však vlastnosť má byla, že jsem týral zvířata. Nezbedné chování mé ztrpčovalo rodičům život a poněvadž jsem se stával spíše horším, než lepším, usoužili se rodiče moji a záhy zemřeli. Avšak od těch dob vedlo se mi zle. Upadl jsem v moc ducha zlého, který mne v tomto zámku uvěznil na tak dlouho, pokud mne nevysvobodí dobrý člověk, který nikdy rodičů nezarmoutil a zvířat netrýznil.

Po celý den bývám vězněn a jen za noci otvírá mi zlý velitel můj vězení, abych prošel chodbami zámku, načež mne před svítáním zase uzavře. Toliko, blíží-li se pocestný, smím vyjíti, abych mu nepozorován připravil občerstvení a lůžko, jakož se stalo i tobě a společníku tvému, psovi.

K vysvobození mému jest potřebí trojího. Předně musím míti péra ze zlatého ptáka. Co počnu s pérem, povím ti, Vašíčku, jindy, odhodláš-li se k mému vysvobození, neboť hodina mého návratu do vězení se blíží. Jen to ti ještě připomenouti třeba, že bys sám upadl v zakletí a zkameněl i se psem, kdybys úloze své nedostál. Podobně stalo se již mnohým, kteří v tato místa zabloudili, a to hlavně proto, aby tu pokladů nahromadili a odešli. Nikdy již nepřekročili práhu domu tohoto!“

Po těch slovech odešel kmet z ložnice Vašíčkovy.

Hoch nemohl překvapením ani promluviti. Měl za to, že je to sen a teprve, když se byl vůkol rozhlédl a svého psíka spatřil, vzpamatoval se a poznal, že nespí, ale že vše, co byl viděl a slyšel, skutečnosť jest. Usnouti již nemohl. Opustil lůžko, vykonal ranní svou modlitbu a pak vzal k sobě na klín psíka, pohladil ho a přemítal o slovech starcových.

„Neboj se toho, co ti stařec uložil!“ pravil psík. „Péro zlatého ptáka si snadno opatříš, vždyť ti slíbil skřivánek, jejž jsi z léček ptáčníkových vykoupil, svou pomoc. Zavolej naň a požádej ho, aby ti pověděl, kde a jak bys nalezl péro zlatého ptáka.“

„Pravdu máš!“ odpověděl Vašíček, a již se blížil k oknu, kteréž otevřel a naslouchal, zdaž ptáčkové hnízda svá již byli opustili. Svítalo právě. Hoch pohlédl vzhůru. V tom zaslechl zpěv skřivánčí. Zavolal na ptáčka a tento ihned přiletěl a usadil se na vršku blízkého stromku.

„Jsi ty to, můj skřivánku?“ otázal se Vašíček.

„Ano, jsem onen ptáček, jejž jsi z rukou ptáčníkových vysvobodil. Letěl jsem tímže směrem, kterým jsi se s psíkem ubíral. Věděl jsem, že budeš mé pomoci co nejdříve potřebovati. Mohu-li ti, dobrý hochu, již teď něčím posloužiti, učiním rád. Sděl se mnou jen přání své.“

Vašíček vypravoval ptáčkovi svou příhodu a žádal ho za radu, jak by si opatřil péro zlatého ptáka.

„Bez mého přispění nikdy bys se nedopátral péra toho. Žes mne však vykoupil a ze zajetí vyprostil, rád ti opatřím, čeho žádáš. Zlatý pták hnízdí až u samé oblohy, kam žádný jiný pták mimo skřivana nedolétne.

Vydám se ihned k němu a zítra před svítáním ti přinesu, čeho si žádáš!“

Vašíček se zaradoval, že bude s to, aby zakletého kmeta vysvobodil, neboť dobrému chlapci bývalo největším potěšením, mohl-li někomu prospěti.

Po celý den procházel se Vašíček s psíkem po chodbách zámeckých, po zahradě, kdež bylo mnoho krásných květin, jejichž líbeznou vůní naplňoval vánek celé okolí. Mimo to nescházelo tu ani chutného ovoce. Byla tu krásná jablka, hrušky, broskve, merunky a vinné révy ověšené bohatými hrozny.

Uprostřed zahrady byl malý rybníček, po němž pluly běloskvoucí labutě. To všecko bavilo Vašíčka velmi, tak že měl za to, že jest v ráji. Když pak pocítil hlad, vešel do besídky, kde bylo zase pro něho i pro psíka chutných krmí hojně uchystáno.

Večer odebral se Vašíček zase na lůžko, jako den před tím i vzpomínal stále na skřivánka, zdali mu jistě slíbené péro přinese, či ne. Konečně usnul. Spal pokojně po celou noc. Sotva však ranní paprskové na obloze se zableskly, vyskočil Vašíček s lůžka a pospíšil k oknu, aby se podíval, zdali skřivánek s pérem se již vrací. Ale jak se podivil, když na okně spatřil krásné — zlaté péro. Hodnou chvíli díval se na třpytící se zlato a udivením skoro ani nedýchal. Když pak se z radostného překvapení poněkud vzpamatoval, otevřel okno, vzal drahocenné péro do ruky a radostí div do stropu nevyskočil. Psík radoval se s Vašíčkem. Následující noci zase vešel zakletý stařeček do ložnice Vašíčkovy a děkoval tomuto za laskavé přispění k jeho vysvobození.

„Vím již, že máš péro zlatého ptáka, Vašíčku, ale to nestačí ještě k úplnému vysvobození mému. Pojď však se mnou!“

Stařec vzal zlaté péro a vedl Vašíčka skvěle osvětlenými chodbami po mnoha schodech do podzemního sklepení a zastavil se u těžkých, železných dveří. Sotva se těchto dotekl pérem, otevřely se, a Vašíček spatřil tu před sebou veliký rybník.

„Do tohoto rybníka hodil jsem za svého mládí zlatý koflík a rodičům jsem pak nalhal, že ho služebník jeden odcizil a zanesl. Služebník byl přísně potrestán a ze služby vyhnán. Proto nemohu dojíti vysvobození, pokud se zase koflík ten nenajde. Úlohou tvou jest, abys drahý ten koflík z vody vylovil a mně vrátil. Podotýkám, že rybník tento ve spojení jest se všemi vodami světa a proto nelze ho nikdy vypustiti a obyčejným způsobem vyloviti.“

Po těch slovech vrátil se kmet zase do svého vězení.

Vašíček stál tu jako ohromen. Měl za to, že jest nemožno nalézti ztracený ten koflík a litoval, že kdy do zámku toho byl vstoupil.

V tom otřel se o něj věrný jeho psík. Vašíček ho pohladil a zvíře pravilo: „Aj, proč jsi zas tak smuten? Vždyť jsi jednou zachránil život rybce a tato ti přislíbila svou pomoc, až ti jí bude potřebí. Nuže, zavolej ji, neboť voda tato, jak jsi byl slyšel, jest ve spojení se všemi vodami a rybky se tu jistě dovoláš!“

Vašíček učinil dle rady psíkovy. Zavolal rybičku. Voda se vzedmula a za nějakou chvíli kmitla se u břehu rybníku ona rybička, jíž byl druhdy Vašíček ze sucha do vody vhodil.

„Co žádáš, hochu?“ tázala se čiperná rybka.

Vašíček sdělil s rybkou celou svou příhodu a prosil ji, aby mu dopomohla ku koflíku. Rybka, jako by se byla chvíli zamyslila, pravila: „Jsem ti velikou dlužnicí, neboť jsi mi zachránil život a protož zítra přijď zase na toto místo, vhoď sítě do vody na tomtéž místě, kde mne plouti vidíš a podaří se ti vylovit hledaný koflík!“

Vašíček učinil, jak mu byla rybka poradila a hle! — Jakmile byl vytáhl sítě, vylovil množství malých rybiček a uprostřed nich lesknoucí se — zlatý koflík.

Hoch zajásal radostí. Vyňal koflík ze sítě a rybky chycené opět všecky do vody naházel, aby nelekly.

Tak vykonal již druhou úlohu k vysvobození starcovu.

Příští noci navštívil kmet hocha i děkoval mu vroucně za šťastné provedení těžké úlohy. Nalezený koflík skropil slzami, neboť litoval někdejšího svého zlého skutku a žádal Vašíčka ještě za provedení třetí a to poslední úlohy.

„Nelze mi jinak se zbaviti svého věznitele, leč, když dvéře a okna, jimiž každé noci do zámku v podobě tmavého ptáka přilétává, po jeho odchodu zazdím. Musíš, Vašíčku, vypátrati, kterými dveřmi a kterým oknem věznitel můj vchází a odchází. Upozorňuji tě, že to úkol velmi nesnadný, neboť zlého ducha nelze spatřiti. Poznati ho můžeš toliko dle sirnatého zápachu, který po něm zůstává, kdekoli se objeví. Protože však jest v zámku tomto několik tisíců dveří a oken, nelze snadno najíti obvyklého dravcova vchodu. Kdybychom však zazdili jiný nežli jeho pravý vchod, jímž jedině do zámku vletěti smí, zle by se nám vedlo. Podaří-li se ti naznačiti pravý jeho vchod, otevři tímto zlatým pérem vězení mé, načež zazdíme nalezený vchod a — budeme vysvobozeni!“

Sotva to dopověděl, zmizel zase kmet a Vašíček stál tu chvíli zamyšlen se zlatým pérem v ruce. Přemýšlel, jak by vyzkoumal, kterými dveřmi věznitel kmetův do zámku přichází a z něho zase odchází?

„Proč se zbytečně staráš o to, co mohu já vykonati velmi snadno?“ ozval se tu u nohou chlapcových hlas psíkův.

„Věru, na tebe jsem nevzpomněl, věrné zvíře!“ pravil Vašíček. „Nuže, nikdo jiný nedovede, jako ty, vyčenichat stopu onoho, jemuž příchod do zámku zamezen býti má. Dobře tedy! Odebeř se na číhanou, abys mi vypátraný vchod naznačiti mohl.“

„Dvéře, u nichž mne najdeš, jsou ty, jimiž věznitel kmetův vchází a odchází!“ pravil psík.

Asi po půl noci nastal na hradě neobyčejný lomoz. Psík štěkal a volal Vašíčka a když tento na místo, odkud zazníval hlas věrného zvířete, došel, nalezl psíka celého zedraného, zakrváceného u dveří ležeti.

Byl mrtev. —

Byloť patrno, že ubohé zvíře krutě zápasilo s nepřítelem, jehož síle i podlehlo. Vašíček byl zármutkem téměř bez sebe. „Ubohé zvíře!“ litoval věrného psíka. Mimo to mu napadlo, že snad ani nedokončí dílo započaté, neboť neměl jistoty, že by dvéře u nichž ležel mrtvý psík, byly ony, jež zazděny býti měly. Přece však domnívaje se, že by pravý to mohl býti vchod, u něhož dokonalo věrné zvíře, učinil, jak mu byl pravil kmet. Šel ku vězení jeho a zlatým pérem bez namáhání otevřel těžké dvéře.

Ale jak se podivil, když místo kmeta vězení opouštěl sličný mládenec, kterýž se vrhl k nohám chlapcovým a vřele mu děkoval za vysvobození.

Téže chvíle bylo slyšeti kroky. Se všech stran přicházeli lidé rozličného stáří k Vašíčkovi, děkujíce mu za vysvobození. Byliť to všichni, kdož ve hradě dlouhá léta byli čekali na vysvobození. Zvěstovali Vašíčkovi, že se mu podařilo vykonati všecky tři těžké úkoly, neboť i vchod, u něhož psík ležeti zůstal, byl onen vchod hledaný, jejž vysvobození ihned spěšně zazdili.

Vašíček plesal radostí, že se mu podařilo vysvoboditi tolik nešťastných, avšak rmoutilo ho, že jeho psík zaplatil svou něžnost smrtí.

Znamenaje vysvobozený jinoch, majitel zámku, zármutek Vašíčkův, těšil hocha, řka: „Však oživne zase věrné zvíře tvé! Hle tamto vytryskuje ze země mocný proud „živé vody“, která má moc uzdravovati nemocné a křísiti mrtvé.“

Po těchto slovech pospíšil a přinesl v křišťálové nádobě vody, kterou postříkal mrtvého psíka. Tento počal sebou hýbati a hle! — nové udivení. Místo zvířete spatřil před sebou Vašíček mládence, který mu se slzami v očích děkoval za vysvobození. Vypravoval pak, že býval rovněž nezdárným hochem, který rodiče své jen zarmucoval a proto že byl za trest proměněn ve psa, jímž měl tak dlouho zůstati, pokud by se ho neujal hodný sirotek, jemuž měl sloužiti a proň i smrt podstoupiti.

Tak radoval se chudý sirotek, Vašíček, že tolika nešťastným pomohl a chystal se opustiti hrad. Ale přítomní toho nedopustili a prosili Vašíčka, aby s nimi zůstával na vždy.

Vašíček jim učinil po vůli a zůstal na hradě. Vycházíval však velmi často a navštěvoval chudé, nemocné a nešťastné lidi, jimž všemožně pomáhal, tak že nejinak, nežli „andělem“ ho nazývali.