Pohádky špatně končící/Zapomenutí
Pohádky špatně končící Karel Mašek | ||
Co se stalo po konci pohádky | Zapomenutí | Šperky |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zapomenutí |
Autor: | Karel Mašek |
Zdroj: | MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 59–64. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Seděl jsem nečinně u svého stolku.
Nebylo chuti k práci a nebylo ani co pracovat. Běžné starosti byly urovnány, kolem stichl všechen ruch a byl klid — klid zimního večera; klid v okolí, v bytě mém a mrtvo v nitru.
Byl jsem zase jednou dokonale sám.
Po dlouhou dobu byl jsem večer jak večer v milé, veselé společnosti a odvykl jsem svému tichému domovu. Naučil jsem se lpěti na společnosti — a náhle selhávaly mi schůzky, přátelé nedbali, aby mne našli; boje se býti sám doma, protloukal jsem večery s lidmi z póla cizími, konečně strávil jsem jeden večer sám a sám v hostinci, zoufalý svou osamoceností mezi jinými — a tak náhle jsem se viděl úplně bez přátel, bez oněch milých, se kterými jsem zpíval, smál se a hovořil celé večery. Nevěděl jsem, kam koho jít hledat, již před tím klepal jsem darmo na dveře jejich bytů a viděl jsem, že vlastně přátel nemám, aspoň ne takových, kteří by sami si mne našli, kterým bych byl potřebným.
Houpal jsem se v židli, pokuřoval a díval se netečně do své malé, bíle zářící lampy. Bylo mi mrtvě smutno. Vzpomínal jsem, kdybych nyní vyběhl, hledal a náhodou našel někoho známého, že bych ani nebyl vítán.
Bylo již pozdě. Noc táhla rychlým letem ke svému vrcholi. Myslím, že venku bouří sněhová vánice… ne, i venku je mrtvo jako ve mně.
Zdálo se mi, že by mi bylo mnohem snáze, kdyby venku zuřila vichřice… ale vše bylo tak tiché, tak hrozně tiché — a tma před okny neprostupná. Veškeren ruch života po domě utuchl; ticho bylo hrozné a jen pronikavé tikání mého budíčku řezalo se pravidelnými, rychlými nárazy v sluch.
Seděl jsem ani snad na nic nemysle. Před sebou na stole rozevřel jsem knihy, dopisy a skříňku se starými památkami — ale nepřebíral jsem se ničím. Bylo mi líno.
Náhle se mi zdálo, že slyším kroky po schodech — a hned po té zaklepání na mé dveře.
Kdo by tak pozdě…? Ale naděje, veselící se, že kdosi přece na mne vzpomněl, vedla mne radostně ke dveřím… „Buď si kdokoli, jsi vítán!“ řekl jsem polohlasně.
Klamal jsem se. Byl to sluchový přelud. Otevřel jsem dveře do kořán — bylo tam pusto; pusto a temno, tma neproniknutelná, tak mocná, že se mi zdálo, jako by nestačovaly jí schody a chodby a jakoby tísnila se za mnou do pokoje.
Chvíli nechal jsem na sebe váti chladný vzduch předsíně, pak jsem zavřel a vracel jsem se ke stolu. „Jak mdle hoří ta lampa!“ zdálo se mi pojednou; přísvit po celém pokoji seslábl, jakoby mlha kalila mi zrak. Cosi chladného, blaživého i smutného zároveň ovanulo mi skráně, že jsem se zmámen chytil za hlavu a rozhlédl se kolem. Co sem vniklo? Kdo jest zde?
Poslední otázka ozvala se ve mně mimovolně, instinktivně — ale ihned jsem na ní uvíznul a zmocnilo se mne přesvědčení, že mimo mne dlí v pokoji ještě bytost jiná…
A šero kolem mne houstlo — či jsem omámen? Usínám? Nikoli — bdím — cítím jasně své volné pohyby, ale vidím, zřetelně vidím jakési mlhy, vlekoucí se pokojem — ne, mlhy to nejsou — — je to dým — cosi jako přejemné závoje, tu hustěji, tu řidčeji skládané — a obtáčejí celý, celý pokoj…
A lampa uhasíná… Chopil jsem se jí — hle, hoří plným plamenem jako dříve — a přece nezáří. Nesl jsem ji pokojem, jako bych pronásledovati chtěl tajemného nepřítele a vypátrati jeho vznik — ale zdálo se mi, že plazivý ten dým i nohy mi váže. Ba — pozor! — utlumil i zvuk hodin — neslyším již ničeho… a konečně, když stanul jsem před zrcadlem, ovládla mne bázeň a selhal mi poslední vzdor. Stál jsem těsně před zrcadlem, pouze lampu jsem držel mezi ním a svou tváří — a přece v zrcadle viděl jsem jen matný, slabounký odlesk záře mé lampy a svou tvář vytušil jsem tam jen v mlhách. Vše halila podivná temnota, která nebyla vlhkou mlhou, nebyla dusivým dýmem — ale čímsi smrtícím, vítězícím hrůznou tajemností.
Bylo mi, jakoby veliká mlhovitá bytost neurčitých tvarů plnila veškeren prostor, vraždila vše kolem — a pak, až bude kolem všecko zničeno, pak vrhne se i na mne.
A vzbudiv snad takto svou obrazotvornost, počal jsem rozeznávati obrysy toho nepřítele, duchovitou postavu, plnící prostoru celého pokoje — zejména viděl jsem dlouhé, silné ruce, prsty, křečovitě se rozpínající do protilehlých koutů pokoje…
Malomocně rozhlédl jsem se kolem.
A hle — tu jsem spozoroval, že nad mým stolkem je jasno, ač lampa přes celý pokoj je vzdálena.
Rychle jsem se přiblížil a zdálo se mi, že ze skříňky, kterou jsem tam pootevřenou státi nechal a ve které chovám staré milostné dopisy, uschlé květy, první básně, nejmilejší podobizny a různé sentimentální památky — vychází bílá zář. Kvapně otevřel jsem skřínku — silná záře pronikla do širšího okolí; vítězně jsem se ohlédl — a hle, temný nepřítel, mlhovitá ona postava všecka se schýlila v nejzazším koutě. Kolem bylo opět jasno — a jen tam krčil se ten neznámý, tam u dveří, v obrysech vždy určitějších.
I poznal jsem, že kouzlo minulých dob, skryté v oněch mi drahých předmětech, má vládu nad hrůzným vetřelcem — a chopiv se nejdražší z památek svých — modlící knihy své matky, na jejíž listech zůstaly stopy slz, za blaho dětí prolitých — povznesl jsem ji do výše proti neznámému a zvolal jsem: „Jmenem svaté minulosti — mluv, kdo jsi?“
„Nemám jmena,“ zašumělo z mlh. „Jsem sluha Času, otec Spánku a bratr Smrti. Rozlámal jsem hračky tvého dětství, znechutil jsem ti prostou poesii pohádek, naučil jsem tě pohrdati zdravým životem jinocha; odcizil jsem tě domovu a přesytil tě lacinými radovánkami mládí. Odděluji druhy tvé od tebe, vzdaluji tě jejich společnosti, bavím je, aby tebe nevyhledávali a nepohřešovali. Zavraždil jsem lásku v srdcích žen, které tě milovaly a naučil jsem je milovati znovu. Slova tvá obestírám svými mlhami, tak že lidé zahazují tvé básně nečtené a ty sám nad nimi žasneš, jak slabým jsou odleskem tvých citů. A nebude to trvati dlouho — vztáhnu ruku i po té skříňce, která dnes září upomínkami, zdrtím suché květy a pod mým dotekem sblednou písmena dopisů a obrysy podobizen — a konečně, konečně jednou — až klesneš do náručí mé sestry, oddělím tě temnotami svými od celého světa!“
Pochopil jsem a poznal neznámého hosta.
„Ty jsi Zapomenutí!“ zvolal jsem.
„Tak mi někteří říkají,“ zašumělo mi v odpověď.
Ruka s modlitbami mi klesla… To jest tedy onen nepřítel, proti kterému mrhám všecky své síly, ten jediný, kterému se bráním a neubráním! Svatá památka matčina dnes nad ním vítězí — ano, vždyť matka nezapomíná nikdy! Všude jinde zastřen bude můj obraz jeho měkkým, tmavým pláštěm.
„Ale nač se bránit?“ vzkřiklo mé srdce — snad zoufale, snad radostně nad objevenou pravdou — snad sobecky, chtíc obrniti se stejnou zbraní, kterou srdce jiná je zraňovala.
„Buď mým přítelem,“ zaprosil jsem ihned, „nenech mne býti pouze zapomenutým — uč také mne zapomínat, zmocni se mých myšlének a citů…“
A vzpomněl jsem si na všecky boje tak malicherné, kterými srdce přece tolik trpělo; na mladé touhy po úspěchu a přízni, po oddanosti srdcí přátelských, po všedních, trochu rafinovaných radostech, činících život životem, po těch marnostech marností… Vše bylo tak jednoduché, skromné — a přece stále nesplněné.
„Vysvoboď mne!“ prosil jsem znovu — a přece při myšlence na rozloučení se všemi těmi hračkami, jimiž se kdy duše obírala, vyhrkly mi slzy.
Tu stín bledl a mizel.
„Dokud pláčeš, nemám moci nad tebou!“ zavanulo ke mně na rozloučenou.
A v pokoji bylo zase jasno, všecky stopy tajemné návštěvy zmizely — jen líná otupělost dřívější vystřídána byla lítostí.