Pohádky špatně končící/Co se stalo po konci pohádky

Pohádky špatně končící Karel Mašek
O princezně které nikdo nevysvobodil	Co se stalo po konci pohádky	Zapomenutí

Údaje o textu
Titulek:	Co se stalo po konci pohádky
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 51–58. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pohádka skončila k úplné spokojenosti všech posluchačů: hněv starého krále byl zlomen, princ zvítězil nade všemi protivenstvími a dcera pastýřova stala se princovou chotí a tedy princeznou. Hody, slavnosti a radovánky byly znamenité a trvaly mnoho dní. — Konečně nastal v království opět klid, život plynul dále svým tokem a poddaní byli šťastni, že šťasten jest jejich princ a že mají naději na dědice trůnu.

Vskutku, princ byl nesmírně šťasten. Dnem i nocí dlel u své zlatovlásky, klečel na kolenou před její krásou, říkal, že ztrácí se v daleké pláni její modrých očí a zmírá šíleným štěstím na její svěžích rtech. A zlatovláska jej poslouchala s úsměvem, hladila jej po vlasech a časem dala mu hubičku.

Když minula jim doba prvních líbánek, snažil se princ poučiti svoji choť, jak jest sice těžké, ale také krásné býti princeznou. Nejprve okazoval jí veškeru nádheru královského paláce, stával s ní před obrazy svých předků a vypravoval jí o jejich životě a o dějinách království. Pak prováděl ji po komnatách, kde uloženy byly vzácné poklady, klenoty a drahocenné předměty a vypravoval jí o umělcích, kteří je stvořili, a o válkách, ve kterých byly dobyty. Potom vydali se na cestu po království, aby princezna poznala jak jest stejně krásné jako veliké; a když všude na uvítání jich byly pořádány skvělé slavnosti, průvody a přehlídky vojska, mohla princezna poznati, jak velikou má její choť moc.

Ale princ byl hodný hoch. Měl nejenom moc, ale také srdce, nejen bohatství, ale také vzdělání, nebyl jen princem, ale také člověkem a zasluhoval, že jej poddaní milovali — zasluhoval, aby princezna pochopila, jak vzácný muž ji miluje.

Novou princeznu obklopilo mnoho nového, i bylo nutno ledacos jí prominouti — a když si zívla při slavnosti neb v divadle, neb při přehlídce vojska, nemohl jí to nikdo zazlívati. Když smála se červenému nosu některého malovaného předka, vykládal si to princ upřímností jejího přirozeného vychování; když při rozhovoru o dějinách a umění si roztržitě hrála se zlatým třepením rukávců, vinil princ sebe, že nedostatečný jeho výklad je nudný — ale horší bylo, když princezna vždy častěji a častěji netečně se dívala v dálku či dokonce resignovaně vzdychla při neutuchajících výlevech princovy lásky. Nemohl si zapříti poznání — a dlouho se tomu bránil! — že princeznu nic netěší, že se sice nenudí, ale po čemsi teskní.

Brzo počal se princ proto rmoutiti a jemně pátral po příčině neklidu své choti.

Jednou jí řekl:

„Což mne nemiluješ, zlatovlásko? Stala jsi se mou chotí jen z vděčnosti, že zabil jsem draka, který hubil stáda tvého otce? Či jen z poslušnosti — protože jsem princem, který chtěl, aby dcera pastýřova se stala jeho ženou? — Miluji tě tolik!“

Ona jej objala, políbila, řekla:

„Také já tě miluji — a nevím, co mi jest“ — a oči se jí zalily slzami.

Princ se jí později už nikdy na to neptal a cítil jen žal, že duše milované zlatovlásky mu zůstává tajnou, uzavřenou.

Byl by zajisté vzplanul nesmírným hněvem, kdyby byl věděl, jak služebnictvo potajmu se jeho choti posmívá. Záviděli jí, že ona, dříve nižší a chudší než oni, dosáhla takové slávy — i posmívali se jí, že nedovede býti vznešenou královnou, vypravovali si, jak při tabuli nechová se nijak dle pravidel dvorské etiketty, kritisovali její neobratné zacházení s vlečkou při dvorním plese a pomluvili ji tak, že skoro ani neuznali její čarovnou krásu a zázračné zlaté vlasy.

Ale služebnictvo je vždy pomlouvačné a skritisovalo by i pravou princeznu; ba není ani nutno ohlížeti se na poznámky dvorních dam a na pokyny hofmistryně; ale hůře bylo, když se nad chováním princezny pozastavil nejen starý král, ale také vlídná stará králová. Ač uznávali také, že princezně nutno mnoho prominout než se dokonale vžije ve svůj nový stav, jedno jí přece prominouti nemohli, totiž nedostatek dobré vůle, — ba, princezna bývala někdy i neupřímnou i vzdorovitou.

„Sličnou choť máš,“ řekl starý král svému synovi, „a budu na to hrd, stane-li se matkou mých vnuků — ale bojím se, že nebude dokonalou královnou.“

„Sličnou choť máš,“ řekla králová „ale bojím se, že tě dosti nemiluje; z lásky k tobě, snažila by se býti jinou.“

A princ v duchu dal oběma za pravdu a svou zlatovlásku miloval čím dál tím šíleněji; doufal stále, že se jeho choť jednou probudí z té netečnosti, že pochopí nejen své okolí, ale i jeho lásku a měl za to, že to jest jeho úkolem, aby dal jí poznati pravou velikost své lásky a tím v ní onu jiskru vzbudil.

Jednoho byl si princ jist a tím byl poměrně šťasten: že neměl příčiny závisti neb žárlivosti. I když někdy přemožen hořem si přiznával, že není princeznou milován — alespoň ne takovou láskou, jakou miloval on ji — přece věděl jistě, že jeho choť také jinam se srdcem nekloní. Bez podezření vídal jí odcházet do jejích komnat, když prosila ho o trochu klidu a on slíbil, že při dvorní hostině omluví ji churavostí, bez podezření sám odjížděl na hony, dostihy a slavnosti — věda, až se vrátí, že čeká ho několik krásnějších okamžiků, než ostatní — neboť po takových chvilkách odpočinku bývala princezna nejroztomilejší a živila tím v princovi víru, že přece v jejím nitru kvetou city nejušlechtilejší a nejsladší láska. —

Kdysi meškala v zámku vzácná návštěva — kníže ze sousední říše. Na jeho počest pořádána byla řada velkolepých slavností a konečně měl býti odbýván veliký hon. Princ nedivil se pranic, když jeho choť jej prosila, aby ji při této poslední slavnosti omluvil; účastnilať se dříve všeho a bylo přirozeno, že je tím stálým ruchem umdlena. Vždyť princ sám se těšil, že již bude konec všemu a toužil po klidu. Těše se na sladký večer v objetí své zlatovlásky, oznámil, že manželka jeho jest churava. Ale tentokrát se starý král zlobil; prohlásil, že snacha jeho není ještě tak dokonalou princeznou, aby již nervy její byly přemoženy a ježto nedovede se ani trochu zapříti a přemoci, jeví prý tím málo šetrnosti k hostu a lesku královského domu vůbec.

Nicméně princezna byla omluvena, provedla svou a hon zahájen a odbýván bez ní. —

Byl to hon pořádaný ve velikých rozměrech a sezváno bylo množství panstva domácího i cizího. K večeru byla schystána skvostná tabule na palouku, pod širým nebem, hudba loveckých rohů při tom zněla do dálky a veškeří hosté byli skvostným průběhem dne nadšeni a ještě po hostině uvítán byl s plesem návrh, aby pořádáno bylo štvaní na jelena.

Ihned všichni vsedali na koně, vypuštěny byly smečky psů a za vyplašeným jelenem tryskem hnala se všecka společnost; ujížděli rychle a záhy byli daleko od místa, kde dříve hodovali.

Náhle zaslechli mezi zuřivým štěkotem psů lidský křik. Všichni jezdci, dámy i páni — v čele sám všech král s cizím knížetem a s princem — zaměřili v místa odkud pokřik zazníval — a když dojeli tam, co viděli?

Několik vesnických děvčat bylo tu v tanci na palouku přepadeno chrty a bránilo se jejich útokům. Avšak jaké bylo překvapení všech, když mezi chudobnými těmi děvčaty poznali také princeznu — byla oděna v chudý, žebrácký šat, ve kterém ji princ poprvé spatřil — ale zlaté vlasy její ji prozradily.

Úžas všech byl nesmírný — a když psovodi skrotili chrty, nastalo na palouku ticho hrobové. Starý král chvěl se hněvem a z očí mu sršely blesky, princ omámen byl nenadálým překvapením a smyslů sotva mocen, a zdrcen byl mnohem více, než jeho choť, která sama, se sklopeným zrakem stála před panstvem, v rozpacích škubajíc chrpový věneček, který sňala si s hlavy.

Král stěží vypravil ze sebe slova:

„Tato tulačka, která vloudila se do srdce mého syna, aby hanbou pokálela slávu mého domu — vyštvána buď přes hranice. Jen proto, že ji kdysi můj syn miloval, je trest její tak mírný. Ale kdo se jí ujme, pro toho není místa v mém království.“

A hněvem bled trhl koněm a odjížděl k sídelnímu městu — za ním pak všichni účastníci lovu, němi, zdrceni neočekávaným objevem a třesouce se před hněvem královým.

Všichni — mimo prince.

Tento zbyl na palouku sám se svou zlatovláskou, vzal ji za ruku a řekl: „Neboj se ničeho — zůstanu s tebou a budu tě brániti po celém světě!“

„A tvůj otec? Tvoje slavné království?“ ptala se ona, nechápajíc jeho věrné oddanosti.

„Čím je mi svět bez tebe? Nač slávy a království? S kým rozdělil bych se o věnec slávy? Komu bych vypravoval o svých bojích a vítězstvích? Kdo by slíbal mé čelo po návratu na trůn? S kým bych rozdělil svou korunu?“

„Ale se mnou přece jíti nemůžeš,“ řekla zase ona. „Nedovedla jsem žíti v královské nádheře, nemohla jsem se odříci svobodných toulek po lesích a skotačivých tanců s družkami na zrosených paloucích — vymlouvala jsem se na churavost a utíkávala jsem tajně ze zámku v těchto šatech, abych aspoň chvíli mohla žíti svým starým životem. Ani ty nebudeš moci odvyknouti svému spůsobu života — ty nemůžeš jíti se mnou, toulati se světem, pracovati a trpěti bídu.“

„A přece všecko dovedu,“ řekl on, „budeš-li mne milovat.“

Zlatovláska podívala se na prince, pak zahleděla se dosti dlouze za zapadajícím sluncem a pohodivši hlavou, pravila: „Tak tedy pojďme!“

Šli spolu do světa.

Šli lukami, kde kvetlo mnoho květin, ze kterých splétala zlatovláska věnce a kytice pro sebe i prince; šli doubravami, kde zpívala o závod se sbory ptáků, šli dědinami, kde vítala je veselá mládež, kde hráli muzikanti a vše se veselilo prostým, upřímným spůsobem.

Dokud byli sami dva, líbily se princovi ty toulky a choť jeho zdála se mu krásnější a lásky hodnější než jindy. Ale jakmile přišli mezi lidi a princezna radostně se s nimi pozdravila, zmocnil se prince smutek. Chápal, že jeho ženu těší radovánky, jimž zvykla — ale sám se jich neuměl účastniti, a tu pak osiřel a s hořem díval se na zábavu ostatních.

Ba, s hořem! Princ shledával, že povahu jeho počínají ovládati špatné vlastnosti: závist — a snad i trochu žárlivosti. On nedovedl své zlatovlásce nikdy, nikdy připraviti tolik potěšení jako zde ti prostí lidé — jak mohl pak žádati, aby jej milovala, ba dokonce aby jej milovala tak bezměrně jako on ji? — —

A stávalo se, že nemohl se již přemoci a prosil princeznu, aby šli opět dál, na osamělé cesty lesní — on, který snil vždy o tom, že oddanost jeho bude otrokem každého jejího oka mžiknutí, aniž by sám svým přáním kdy obmezoval její svobodu — on v bídě a zoufalosti srdce svého ji prosil, aby k vůli němu odřekla se svého potěšení.

A ona se nikdy nevzepřela jeho přání — povzdychla si třeba, ale šla; a on v tom zase zaslepeně shledával důkaz lásky, děkoval jí plamennými slovy a ona s úsměvem — o kterém mnil, že mu má býti útěchou a důkazem, jak snadno se k vůli němu všeho odříká — jen mu odpovídala: „Ach, miluji změnu; a jinde nás zase uvítá radost.“

Chodili tak spolu dosti dlouho, až jednou — z jara to bylo — vyslovil princ touhu, spatřiti zase ona místa, kde se poprve v žití setkal se svou zlatovláskou; i odvážili se na dalekou cestu do bývalého princova království.

Tenkráte byl princ velmi zmořen. Byl vysílen nezvyklým životem, snad také steskem po domovině — ale nejvíce byl utýrán mukami duševními, stálou žízní po lásce své zlatovlásky, pochybnostmi o ní, když byli mezi lidmi jí rovnými — a žalem nad vlastní nedokonalostí, získati princezninu lásku, vzbudíti v ní onu jiskru pochopení, státi se takovým, aby jí postačil nahraditi všechen ostatní svět.

Byl velmi zmořen a kdysi, když — ještě daleko od hranic vlasti — odpočívali pod rašícími břízami, řekl princ se zaslzeným zrakem: „Já již dále nedojdu — jsem u konce… buď s bohem, má zlatovlásko a věř, že nebylo větší lásky ve světě oné, kterou mé srdce k tobě chovalo.“

„A nyní umíráš,“ zvolala ona, „vidíš, neměl’s to vše pro mne činit!“

„Jen když vím, že’s mne milovala — a že snad si na mne i někdy vzpomeneš,“ řekl on, poslední silou vzpjal své ruce k ní, ovinul jí je kolem hrdla, schýlil její hlavu k sobě a zemřel na její rtech v záplavě její zlatých vlasů.

Pastýřova dcera jej tam pochovala mezi petrklíče a anemony, a zamyšleně pak zůstala seděti nad jeho hrobem, až byl večer. Tu vzplanuly po krajině ohně — bylo to v předvečer prvního máje — a vesnická chasa, zažehujíc nedaleko hranici, volala: „Pojď s námi, zlatovlásko!“

I šla s nimi a v zpěvu a smíchu tančila s nimi kolem ohně a skákala s nimi pak přes dohořívající hranici.

Pak šla opět do světa — a nikdy, když tančila mezi petrklíči a anemonami, si nevzpomněla, zda snad netančí na hrobě prince, který ji miloval.