Poesie (nová řada)/Návrat
Poesie (nová řada) | ||
V Tatrách | Návrat | Jedni a druzí |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Návrat |
Autor: | Adam Asnyk |
Původní titulek: | Powrót do domu |
Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 95–98. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | František Kvapil |
Licence překlad: | PD old 70 |
Noc byla tichá. Do vsi, která v dole
nad zdrojem stříbrným již snila, spěchem
šel poutník neznámý a vítal vzdechem
hned z dálky topoly, jež stály v kole;
ač unaven, teď zrychlil spěch svých kroků,
jak mnil by, že mu nestačí už síly,
a celou duši ve svém sevřel oku
v ten první pozdrav nekonečný, milý!
Znal cestu dobře, z březového boru
níž sběhl stezkou, znikl v olšin klínu,
až záhy stanul na můstku blíž mlýnu,
a slouchal jeho s čápem rozhovoru.
Co řekl as mu čáp a mlýn ten starý
svým klepotem, jenž po říčce plul krátce?
Zdaž sny a vzpomínky v něm budil jarý
ten hlas dvou starců v ustavičné hádce?
Kdož ví — však ještě víc mu líce zbledly
v stříbrné záři luny, v stínu jedlí,
a ztopiv žal svůj v myšlénky a dumu,
chvil dávných hledal v zpěvném říčky šumu.
Též větřík nes’ mu blízké ze zahrady
čarovnou, svěží vůni známých květů,
i začal snít jak dříve, když byl mladý —
vše bez proměn hned před ním stálo v letu,
minulost celá oživla v tom snění,
v duhový obraz sloučila se v stesku,
a články zlaté mladosti, jichž není,
teď v nádherném se ztápěly zas lesku.
Tichého štěstí tok, roj příhod sladký,
krb, který jasným plamenem vždy svítí,
i nejsladší všech políbení matky,
i druhý luzný zjev, pln hvězd a kvítí,
to vše zřel v mlhách v rámec pnout se hezký
jak spletené v kruh ladný arabesky.
Když vytrhl se zjevů těchto z kouzla,
jež srdce krvaví, je těšíc spolu,
zas v cesty zatáčku mu stopa sklouzla
a líc mu žastřel opět výraz bolu,
ta žalost bezměrná a mrtvá, chladná,
jež neleká se v světě běd a hloží,
a v níž i naděj nerozpučí žádná.
Dál ode mlýna stála muka boží,
kde cesty křížily se, na půl skleslá,
jež černá, dlouhá ramena svá vznesla
s žehnáním nad pole, jež spala v klidu,
a s láskou zřela lidskou strast a bídu.
Ta minul, skloniv hlavu, a pak znovu
skrz vísku zvolna bral se ku hřbitovu.
Plačící vrby, topoly, bříz líce
věnčily místo odpočinku zcela,
nad mrtvé chýlí zamyšlená čela,
jak pěstounky jim do snů zpívajíce.
Pod jejich stráží tiché rovy snily,
jež někde zdobily i černé kříže,
tam planých růží vplížil se trs bílý,
zde keřík vzrost’, pýr bujný skrze mříže.
Leč poutník mlčky kráčel mohyl středem,
on hlesnouti se bál v té slavné tiši —
v sluch každý chytal dech však s lačným hledem,
jak ptal by se, zda hlasu neuslyší,
jenž začne zticha volati ho jménem;
s tlukoucím srdcem před sebe zřel, bádal,
jak na paprsku luny okřídleném
by drahý stín si ještě spatřit žádal.
Nic neslyšeti však — krom šumu světa,
jenž s nadzemského étheru k nám slétá
vlnivým záchvěvem a v píseň splývá,
když ve zvuk chytne, vtělí jej noc snivá.
Nic neviděti též — krom hry a ruchu
chvějného světla, stínů, jež se snesly,
jež v pohyblivé, šeré vlně vzduchu
nejisté tvary v ztmělý prostor kreslí,
a z křížů kol a pomníků a křoví
vždy tvoří na hřbitově obraz nový.
Leč při měsíční záři spatřil v blízku
již v středu mohyl rov, jenž tesán v skálu —
jak uzřel — klekl na zem v divém žalu
a hlavu na vlhkém tam složil písku,
a přitulen jsa k žule, jako v hrobě
tu ležel bez pohnutí na půl v mdlobě.
Z řas vyschlých neskanula slza k zemi,
ni dechem nevzkřikla hruď jeho pustá —
slov modlitby též nezašeptla ústa —
vše ztlumil, vše žal hrozný zdrtil němý,
vrhaje srdci, než je bolest zlomí,
v hruď závoj šílenství a bezvědomí.