Podvedený lišák

Údaje o textu
Titulek:	Podvedený lišák
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	Marianské dítko — O Palečkovi — Podvedený lišák Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha 1899
Licence:	PD old 70
Index stran

Podvedený lišák.

Cestovali spolu zajíc a liška. Bylo to v zimě, ani travičky nebylo viděti a ani myš v poli se nešustla.

„Jest to hladová doba!“ řekl lišák zajíci, „žaludek mi hladem kručí.“

„Ba,“ řekl zajíc. „Sám bych se hlady zakousl, kdyby to šlo.“

V tom spatřili z daleka přicházeti selské děvče. To neslo na ruce košík, z něhož vycházela lišce a zajíci vstříc příjemná vůně čerstvě pečených housek.

„Víš li co?“ řekl lišák, „polož se na cestu a stav se mrtvým. Děvče odloží koš a bude chtít tě zvednouti, aby mělo zaječí kůžku, neboť z těch dělají rukavice; já mezi tím odnesu koš a smlsneme si.“

Zajíc učinil dle rady lišákovy a převaliv se tvářil se mrtvým; mezitím pak lišák skrčil se za sněhovou závěj.

Děvče přišlo, spatřilo čerstvého zajíce, majícího všechny čtyři roztáhnuty, odložilo skutečně koš a shýblo se po ušákovi.

Nyní vyskočila liška, popadla koš a uháněla s ním rovně přes pole, v tom i zajíc oživnul a dal se za svým průvodcem. Tento však nijak se nezastavoval, a nezdálo se, že se o housky míní děliti, nýbrž dával na jevo, že je sám chce sežrati. To zajíce velmi rozzlobilo.

Když přišli právě k nějakému rybníčku, řekl zajíc k lišákovi:

„Což, abychom si opatřili nějakou rybí pochoutku? Měli bychom potom ryby i chléb výražkový jako velcí páni. Ponoř ocas svůj trochu do vody a ryby, které nyní beztoho nemají mnoho k snědku, zakousnou se do něho. Avšak pospěš sobě, než-li rybník zamrzne.“

To se lišákovi zamlouvalo, sestoupil k rybníku, jenž právě zamrzal, vstrčil tam svůj ohon, a za malou chvíli byl tam ohon pevně zamrzlý.

Tu vzal zajíc koš a před samým nosem lišákovým housku za houskou pohodlně požíral.

A když dojedl řekl lišákovi:

„Počkej tu až do jara, až bude rybník táti!“ a obrátiv se uháněl pryč a zamrzlý lišák štěkal za ním vztekle jako hafan na řetěze uvázaný.