Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XI. Robinson vystaví sobě chrám
| Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
| X. Nové leknutí | XI. Robinson vystaví sobě chrám | XII. Robinson objeví stopy lidské |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI. Robinson vystaví sobě chrám |
| Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 3–9. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
| Překlad: | Václav Leopold Moser |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Robinson během času vždy smiřoval se s myšlénkou, že mu bude přebývati na tomto ostrově po celý život. Právě nezdařený výlet na moře zvýšil v něm cenu ostrova; bylť mu jaksi podruhé od Boha darován a k obývání vykázán. Ovšem ve své samotě byl vyloučen z požívání veškerých výhod, plynoucích z života společenského; také nikdy dokona neumlklo v něm přání, aby alespoň jednoho člověka dostalo se mu za společníka. Avšak na druhé straně právě osamělý život zprostil jej mnohé nemilé zkušenosti. Zde byl chráněn před nenávistí, před všelikým svárem, před závistí a nepřízní, jimiž sobě i nejvzdělanější lidé přečasto ztrpčují život. Zde byl Robinson jediným neobmezeným pánem a vladařem. Zde žil, jsa vzdálen všeho ponoukání k hříchu, jenž se k člověku ve společnosti žijícímu vtírá pod rozličnou způsobou. A neposkytoval mu ostrov v hojnosti všeho, čehož potřeboval k zachování života? Nebylo snad možno, aby při stroskotání lodě vyvržen byl vlnou mořskou na nějaký ostrov pustý a neúrodný, na němž by mu bylo zápasiti s nedostatkem a bídou?
Takovýmto přemítáním povždy úžeji poután byl k Bohu, svému jedinému příteli. Poznávalť vždy zřejměji, jak laskav jest k němu vládce všehomíra, jak šetrně drží svou ochrannou ruku i nad bývalým těžkým hříšníkem. Cítil v hloubi srdce svého, jak nespravedlivo bylo, když sobě jen jednou pomyslil, že jest od Boha opuštěn. Jediné porovnáni prvního roku jeho pobytu na ostrově s přítomným jeho postavením jeho musilo postačiti, aby se mu v plné velikosti představila neskončená dobrotivost božská, aby nahlížel nevyčerpatelnou moudrost Prozřetelnosti.
Robinson byl tak rozjařen, že musil si vyjíti, musil radostné své rozechvění někomu sděliti. Soudruha lidského ovšem neměl, před nímž by pocity srdce svého mohl vyliti — avšak měl dobrotivého Boha, jenž jest každému nejvěrnějším, nejspolehlivějším a nejlaskavějším přítelem! Boha, jenž zná a moudře přijímá každou myšlenku lidskou!
Vyšel si tedy Robinson, aby vyhledal tohoto svého přítele a s ním se pobavil. Byl sice přesvědčen, že Bůh jest všude přítomen, na nejvyšších horách tak dobře jako v nejhlubších propastech; přece ale zdálo se mu, že jest Všemohoucímu blíže, vystoupí-li na nějakou horu. Kráčeje takto, aby vyhledal takové místo, bezděčně utkvěl zrakem na vrcholi pahorku, jenž se vypínal nad jeho obydlím. Tam chtěl se tedy uchýliti, tam obrátil své kroky.
A tak putoval opět k temenu téhož kopce, s něhož po rozkotání lodi marně se rozhlížel po tvorech lidských. Za jaké změny všech poměrů vystupoval dnes na vršek! Tenkrát zmocňovala se ho zoufalost, když vůkol nespatřil ani lidského obydlí, ani jaké stopy lidského obyvatelstva. Dnes ubíral se k témuž místu pln víry ve všemohoucího stvořitele nebe i země! Tenkráte domníval se, že musí zahynouti hladem, dnes dmula se prsa jeho vděčností! A přec to byl podnes tentýž ostrov, přece až podnes jediným obyvatelem ostrova toho byl on!
Za takového přemítání došel k cíli své poutě, stál na vrcholi hory! Jak krásně zde bylo! Na samém temenu pahorku stály nedaleko od sebe dvě královské palmy, ježto svými hustými korunami vysoko se vypínaly, stinného přístřeší proti žáru slunečnímu poskytujíce. Půvabná vyhlídka otevřena byla odtud po celém ostrově a po širém moři. Hluboko pod sebou u paty hory patřil pak Robinson na svůj klidný dvorec a v poblíží jeho pasoucí se kozy, jež nezdály se býti větší, než jako malí psíci.
Prostor mezi oběma palmami měl se státi jeho chrámem! Zde chtěl již na příští neděli poprvé odbývati služby Boží!
A v skutku k účelu tomu sotva by byl mohl nalézti příhodnějšího místa; kamko-li zraky své obrátil, všude stavěly se mu na odiv doklady božské všemocnosti. Mimo to nebylo mu zapotřebí vzdáliti se příliš od domova a také cesta na pahorek upravením několika stupňů mohla se státi mnohem schůdnější. Takové schody měly také býti jeho prvním podnikem, k čemuž již zítřejšího dne chtěl konati potřebné přípravy.
Mezi tím naklonil se den a slunce schylovalo se k západu za dálné moře. Avšak jako by na rozloučenou posledním svým pozdravením chtělo poctíti zemi, zaskvělo se ještě jednou v plné záři velebné své majestatnosti. Vrchole hor zarděly se zlatým světlem, miliony mořských vln zplanuly v ohnivém žáru. Brzy ale počalo se stmívati, a jako za náhradu denního jasna objevovaly se na obloze celé davy hvězd, hlásajících na všech stranách klenby nebeské velikost vládce všehomíra. Hluboké, slavnostní ticho rozkládalo se po celém ostrově a jen zde onde ozývalo se ptáče, až konečně i tyto jednotlivé zvuky umlkly.
Robinson byl překonán velebností této dojemné chvíle. Unešen nejhlubší poctou před Bohem poklekl na kolena a pozvedna sepjaté ruce k nebesům modlil se polohlasem:
„Pane, jak veliká a jak nesčíslná jsou díla tvá! Vše zařídil jsi přemoudře a země oplývá tvými dary. O, veliký Bože, popřej mně sílu, abych podobal se tobě moudrostí a dobrotivostí, láskou a spravedlností. Uděl mně rozumu a poznání, abych rozsah tvých přikázání vždy dobře nahlédl, uděl mně sílu, abych v plnění jich neocháběl! Amen.“
Ukončiv takto večerní svou modlitbu sestupoval k obydlí. A když konečně octnul se na loži, bylo mu, jakoby posud žádného dne ještě nebyl zažil s takovým vnitřním klidem a povznešením, jakým se zachvělo srdce jeho dnešního dne.
Věren svému předsevzetí chopil se Robinson hned z rána motyky a ubíral se opět k hoře, na níž chtěl založiti svůj chrám. Bylo mu odstraniti několik keřů, které mu na některých místech překážely. Jinde zase byl vrch tak příkrý, že nastala potřeba stupňů, aby lze bylo vystupovati po nich.
Všecky tyto práce byly dosti namáhavé, tak že Robinson jimi strávil dva dny. Teprve v sobotu dostávalo se mu času, aby opodál obou palem postavil si kamennou lavičku. Vykonav i to, jal se konati přípravy k důstojné bohoslužbě nedělní. Sbíral tudíž dostatečnou zásobu kukuřice a banánic, jichž zase již byla hojnost; po té předložil kozám s dostatek čerstvých stonků kukuřicových a odebral se na odpočinutí.
Slunce již pozlacovalo temeno hor, když Robinson procitnuv ihned pomýšlel na oslavení neděle. Opustiv tudíž lože pomodlil se a spěchal k studánce aby se umyl. Po té podojiv kozy, požil k snídaní něco teplého mléka. Co mléka zbylo, donesl do sklepa a vypustil pak kozy na pastvu, a sice na takové místo, kteréž mohl s hory přehlédnouti.
Obstarav takto svou domácnost a zprostiv se tím všech starostí pozemských, chystal se na na cestu „do kostela“. Ovšem nevolaly naň hlučné zvuky zvonů, ani nezazníval k němu slavný hlas varhan, ani konečně nerozléhal se z tisíců hrdel zbožný zpěv shromážděné obce křesťanské, jakož bývá v našich chrámech. A přec ještě nikdy neprochvívaly Robinsonovu hruď city tak slavnostné jako právě dnes, když se přibližoval k palmám. Nad ním vysoko klenulo se blankytné nebe, krásnější a velebnější to chrám, nežli zbudován může býti rukou lidskou; nespočívalť na sloupeních, neopíral se o zděné pilíře; základní jeho půdou bylo moře, moře brzy rozkácené a divé, brzy zase utišené a klidné. A u prostřed tohoto moře stál Robinsonův ostrov. O, jak byl dnes krásný v bujarém svém obleku bujícího jara! Jemný větřík pohrával korunami stromů a v pestré rozmanitosti klátil větví i květem. Libovůně květin vystupovala z doliny vzhůru a bublavý potůček spěchal v údolí. Divoké kozy hbitě poskakovaly po skalinách a zrzavá opice řvavá seděla na vrcholi vysokého stromu, koupajíc se v teplé záři vystupujícího slunce.
Tu počal jásot opeřených pěvců, provolávajících čest a chválu Boha na nebesích. A Robinson pokleknuv sepjatýma rukama jal se prozpěvovati:
„Bože! před tvou velebností
Na kolena padáme!“
Zpíval hlasem zvučným, zpíval z plna srdce. Po té usednuv na lavici pohlížel na moře. A opět počal se modliti takto:
„Jak veliký jsi, Bože můj a otče nebeský! Jak mocný a velebný! Načkoli patří zrakové moji, vše tebou jest učiněno. Ano i kdybych na perutích orla vznésti se mohl nad oblohu, a kdybych sestoupiti s to byl v útroby země; kdyby mi dáno bylo ponořiti se v hlubiny moře, všude shledal bych se s tebou, Bože neskončený! Avšak i dobrý Bůh jsi, nanejvýše dobrotivý. Dle řízení tvého nalezne i červ i nepatrný brouk pokrmu svého, bez tvé vůle neklesne ptáče ze vzduchu k zemi, nespadne vlas s hlavy naší. A všude a ve všem jeví se tvá dobrota. Není ani nejmenšího bolu, není ani nejmenší radosti v prsou lidských, aby dotknuto jimi nebylo otcovské tvé srdce.
Ano, dobrotivost tvá dosahuje daleko za oblohu. Také vlast mou objímá, bdí i nad domem, v němž bydlí drazí moji rodičové. Snad právě nyní také prosebně vztahují rukou svých k tobě, spojujíce hlasy své s tisícerým vzýváním tebe jiných věřících. Snad volají k tobě o útěchu a poklid, snad úpějí nad ztrátou svého nevděčného syna. O, ukoj kvílení jejich, vylej nad nimi svého svatého Ducha, kterýž jest duchem nebeského míru. Naplň srdce jejich nadějí, že mne jednou opět přivedeš k nim, a nechť jsem kdekoli, že veden jsem otcovskou tvou rukou.
Avšak i mne nechej pocítiti dobrotu tvou, jakož jsi se osvědčil dobrotivým, i když odvrácen jsem byl od tebe. Vedl a chránil jsi mne jak milující otec. Ztrestal jsi mne za moje provinění, ale i opět přivinul k srdci svému otcovskému. Zůstaň při mně i budoucně s svou milostí. Učiň, abych opět spatřil své rodiče, svou vlast. Přede vším ale přispěj mi svou pomocí, abych vždy prost zůstával hříchu a tobě, věčný Bože, vždy více se podobal. I tvého milého syna, Ježíše Krista, nech mne vždy více poznávati jako vzora všech řečí a činů, jako vzora pokory a trpělivosti. Nechť žiju tak ctnostně a svatě, jako on mně byl příkladem, abys ty, přesvatý a milosrdný Bože, ve mně nalézal vždy většího zalíbení. Amen.“
Mezi modlením bezděky Robinson klesl na kolena a klečel před jednou obou palem jako před nějakým oltářem. Slzy zarosily jeho zraky, hlasité vzlýkání utlumilo jeho hlas. Ještě jednou pozvedl oči své k nebesům, pak vracel se s utěšeným srdcem k domovu. A čím více pokračoval u pravém poznání Boha, čím více jej ctil a jeho vzýval, tím více množila se v něm spokojenost s vlastním postavením, tím více přibývalo v jeho srdci volnosti, klidnosti a blaženosti.