Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/VIII. Hospodářství se množí

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
VII. Vánoční stromek	VIII. Hospodářství se množí	IX. Následky nespokojenosti

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Hospodářství se množí
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 97–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Nejbližší neodkladnou prací bylo nyní opatření nějaké důkladnější obuvi. Opanky z agutí kůže konaly mu ovšem dobré služby; avšak chránily pouze šlapadla. Jelikož ale kalhoty nepřesahovaly lýtek, zůstala dolní část nohy bez ochrany a tudíž často mnoho utrpěla bodáním mosquitů. Maje nyní jakousi zručnost koželužskou snadno mohl se pustiti do zhotovení jakéhosi způsobu bot. Rozváživ zevrubně věc dal se do práce a hle — v osmi dnech měl pár šněrovacích bot.

Mezitím počínaly masité jeho zásoby docházeti. Vyšel si tedy zase na větší hon, a sice tenkrát v končinu ostrova, kterou posud ještě nenavštívil. Při všech dosavadních vycházkách vábili velmi jeho pozornost rozmanití překrásní papouškové, zbudivše jeho zálibu svou rozmarnou veselostí. Bylo tedy dávným jeho přáním, kdyby se mu podařilo, živého takovéto ptáka se zmocniti a jej ochočiti. Než ale, všecky jeho posavadní pokusy v té příčině nevedly k cíli, nebo obyčejně byli ptáci, střelou jeho zastíženi, tak značně poraněni, že musil je raději ihned dokona usmrtiti. Dnes ale poranil krásného zeleného papouška mladého o červeném ocase pouze lehce na křídle, a jelikož ptáče poraněním letu bylo neschopné, dostal je Robinson hned do své ruky. K svému potěšení seznal, že rána jest velmi nepatrná a v brzku se zacelí. Ovšem pro tento okamžik nelze bylo ještě nadíti se, že by se ochočení podařilo, neboť papoušek jako posedlý kousal a štípal zobákem. Avšak když byl Robinson ránu čistě vymyl, utišila se značně zuřivost ptáčete, kteréž chovalo se pak poměrně dosti klidně.

Robinson, jsa již dříve loveckou svou kořistí dosti obtěžkán, měl nyní ještě obtížnější chůzi, protože nesl papouška v rukou. Mimo to bylo dnes sluneční vedro tak nesnesitelné, že se mu pot řinul s těla potokem. Přišlo mu tudíž velmi vhod, když zahnuv v příjemné údolíčko nalezl stinné místo. Tam ihned odložil své břímě, přivázal papouška a oddával se odpočinku. Jaký to půvab zde na všech stranách! Nechť se oko obrátilo kamkoli, všude bujné rostlinstvo v nejrozmanitějších tvarech. Mohutné palmy, banány a stromy nesmírné výšky zdobily údolí, poskytujíce libý stín a vysýlajíce vůkol čarovnou vůni. Mimo to byla větší část stromů i keřů ovocem a jinými plody bohatě obsypána, jež Robinson posud ani ještě neznal. I pro své kozy nalezl zde hojného krmiva, neboť bující byliny rostly až k samému okraji nízkého břehu potoka.

Robinson byl tak unešen vnadami tohoto krásného, proň neznámého údolí, že přišlo mu na mysl, aby v tato místa přeložil své sídlo. Avšak záhy si to rozmyslil. Jakkoli údolí bylo nad míru půvabné, jednu výhodu, která k Robinsonovu obydlí nezbytně náležela, přece neposkytovalo, totiž volný rozhled na moře. Vždyť pak Robinson bez ustání kojil se nadějí, že konečně uzří loď, kteráž by jej vyvedla ze zajetí; a jak snadno mohlo se státi, že by taková loď v poblíží ostrova ploula, aniž by o tom zvěděl, bydle v této dolině. Ovšem když opět pohlížel vůkol sebe a zraky jeho utkvěly na jednotlivých půvabech této nížiny, tuť bezděky želel toho, že by se musil toho ráje zcela zříci. Umínil si tedy, že zde alespoň jakési letní sídlo pro sebe zřídí a že ob čas přivede sem své kozy na tučnou pastvu.

Mezitím bylo již dávno po poledni a Robinson musil si popíliti, aby ještě s večerem dorazil k svému bytu. Tam čekalo naň nově překvapení; koza, kterouž byl naposledy polapil, porodila za jeho nepřítomnosti tři kozlata. A takto jedním rázem rozmnožilo se jeho hospodářství o čtyry živočichy, což mu působilo nemalou radost. Vždyť přec viděl, že dvé jeho nejvřelejších přání současně nalezlo ukojení: mělť papouška a měl větší stádo koz, ano mimo to v stádu ještě novou vydatnou dojnici.

Nyní však mu napadlo že má plné ruce na práci a že tudíž nesmí zaháleti. Zdálo se mu, že matka kozlat potřebuje posily, pročež ihned spěchal, aby přinesl čerstvé vody a nové píce. Také poraněný papoušek potřeboval jakéhosi ošetření; ano bylo i kleci zapotřebí, neboť protivilo se mu, nechati ubohé zvíře na provázku. Konečně upomínalo jej rozhojnění stáda samo o sobě na potřebu stavby jakýchsi stájí.

Klec za několik dní byla již tak dalece hotova, že mohla přijmouti nového svého obyvatele. Bylať upravena z vrbových prutů silnějších a slabších vespolně propletených a připevněna na kůl do země zaražený. Kůl, několika příčkami opatřený, procházel středem kleci, tak že papoušek mohl nahoru a dolů se šplhati. Jsa Robinsonem bedlivě ošetřován vyhojil se záhy, tak že brzy pána svého veselými šprýmy velmi bavil. Takové hry s ptákem, jakož i touha uslyšeti hlas lidskému alespoň podobný, vzbudily v Robinsonovi myšlénku, aby naučil ptáka v dobách zahálky vyslovování rozličných slov. K jeho potěšení osvědčil se také skutečně papoušek co schopný žák, neboť již po krátkém čase dosti zřetelně dovedl vysloviti: „Robinson“, „papouš“. A tuť štěbetal nyní téměř po celý den, zvláště přiblížil-li se k němu pán, aneb seděl-li u jídla; tuť ani nepřestával odříkávati svou úlohu.

U větší ještě míře bavil se Robinson, pohlížeje na rejdy a pitvorné skoky svých kozlat. Jelikož povždy krmil je z ruky, přivykly kozičky naň tak přítulně, že všude v patách za ním chodily. Za tou příčinou vzdal se také myšlénky, vystavěti pro své stádo mimo dvorec jakousi ohradu. Pomyslil si: „Toť má dost času, až kozlata dorostou a nebo až ještě více koz nachytám.“ Avšak neměl-li nyní pořádek na jeho dvorečku příliš utrpěti, nezbytno bylo, alespoň jakýsi chlívek postaviti, v němž by kozy za noci uzavřeny, a i za dne krmeny byly.

Ulomil tudíž několik slabých stromků, zakopal jich osm ve dvou řadách kolmo před skalnou stěnou a spojil je na hořejších koncích příčnami. Střechu vzdělal z travných stébel; ovšem nebyla to stebélka našich travin, nýbrž byly to stvoly bambusové, totiž třtiny, kteráž vřaděna jsouc od přírodozpytců v čeleď trav roste na způsob stromu. Touto prací ale ztrávil mnoho neděl, poněvadž posud neměl sekery, pročež i každá podobná práce byla proň velmi obtížná. Nebyl ještě hotov, když nastával již měsíc duben, který doháněl jej k rychlému dokončení práce. Dostavovalyť se totiž tytéž úkazy, jakou před dobou deště v srpnu; slunce stálo kolmo nad jeho hlavou, vedro panovalo nesmírné, ačkoli často udávaly se bouře. „Zajisté tyto zjevy jsou předchůdcové deštného počasí, v němž zase bráněno mně bude v častějších vycházkách.“ Takto myslil Robinson u sebe a protož také spěchal, aby si nanosil hojných zásob.

A nemýlil se; nebo sotva že byl s dostatek zásobil se spíží, začalo již jarné počasí dešťné. Tuť ovšem zase byl přinucen po celé hodiny, ano po celé dny zaháleti ve své jeskyni. Byl však již vlastní zkušeností poučen, že zahálkou povždy mysl jeho stává se truchlivější, pročež předevzal sobě, tuto dobu obmezené činnosti všelijakým užitečným zaměstnáním vyplniti, při tom ale i nikdy, na Boha a na modlitbu nezapomínati. „Modlitba a práce“ měly býti jeho heslem, a řídě se podle něho doufal povždy zachovati poklid a pružnost ducha zbožného.

Doby deštné uplynulo něco přes měsíc, když nastal den, jenž našemu Robinsonovi byl velmi památným a důležitým; byl to den 30. máje, výroční den jeho zachránění, jeho přibytí na ostrov. Tento den musel oslaven býti, neboť vzbuzoval v Robinsonovi živou upomínku, mnoho-li dobrodiní milostivý Bůh v tomto roce byl mu již prokázal. Kolikerá byla nebezpečí, z nichž šťastně vyváznul, kolikráte božské požehnáni zřejmě spočívalo na něm! Kolikráte stíženému nejkrutší starostí přispěla ruka Páně ku pomoci, ano kolikráte osvědčila se pravdivost slov: „Nouze-li největší, pomoc božská nejbližší!“ Pouhá upomínka na první dny jeho pobytu na ostrově, na trapnou jeho bázeň před zimou, musila již naplňovati srdce jeho nejvroucnější vděčností k Bohu. K vlastnímu zahanbení musil však také doznati, že jeho důvěra ve vládce všehomíra teprvé ve dnech posledních počala se v něm opět viklati. Protož také nyní vroucí díky v modlitbě vysýlal k Bohu, a nanovo předevzal sobě, že povždy pamětliv chce býti zbožných slov: „Cesty své odporuč Pánu a doufej v něho, onť nejlépe učiní vše.“ —

Nejprvnějším podnikem Robinsonovým bylo upravení ohrady nebo jakýchsi stájí pro kozy. Za místo k tomuto účeli nejpříhodnější považoval půvabné údolí, v němž i pro sebe hodlal zaříditi letní sídlo. Vzdálenost údolí od jeho příbytku obnášela ale přes půl hodiny cesty a časté docházení s jednoho místa na druhé stávalo se proň obtížným. Učinil tudíž takové opatření, aby po celý den i se svým stádečkem v údolí setrvati mohl. Větve a pruty blízkých keřů beze vší obtíže nechaly se ohnouti tak, aby tvořily jakési loubí, v němž spával Robinson na mořské trávě, potažené kožešinou kozí. Prozatím byla takto letní villa hotova. Posadiv tedy svého papouška, jenž se byl již všelikému žvatlání naučil, na ruku, svolal kozy a stěhoval se do letního příbytku.

K upravení ohrady vyměřil přede vším prostor as na 500 loket délky i šířky veliký a stromy opatřený. Po té jal se roubili opunciový plot kolkolem; avšak seznal při této příležitosti, že všeliká práce žádá předchozího zdravého uvážení, má-li se zdařiti. Posázev po jedné straně řadu opuncií zdélí as 200 loket — a to s nemalým namáháním — seznal již, že vyměřená ohrada byla by příliš rozsáhlá. Ne snad proto že by proň práce byla příliš obtížná a že by vyžadovala mnoho času — nemělť jiného důležitého zaměstnání. Avšak obával se, že v oboře takové prostrannosti svolávání a schytání koz nebude méně obtížné, nežli mimo vše ohražení. Protož také umínil sobě, ohraditi pouze prostor 200 loket dlouhý a tolikéž široký.

As po dvou měsících byla práce dokonána a nescházelo nyní ničeho, leč četného stáda, ježto by povždy Robinsonovi poskytovalo potřebného masa. Jako dříve pokoušel se i nyní o polapení divokých koz do tenat. Avšak takový lov nechtěl se mu nyní dařiti, poněvadž plachost koz častým pronásledováním značně se zvýšila. Připadlo mu tudíž jednou na mysl, aby zřídil padáky.

Vykopal tedy k tomu účeli několik hlubokých jam na místech, kdež kozy obyčejně se pásávaly. Jámy ty pokryl lehce dlouhými pruty vrbovými, na něž nasypal listí tak, aby jam nelze bylo pozorovati. Aby ale kozy přilákal na jámy a na slabou jejich krytbu, položil na každou jakési vnadidlo, sestávající z několika hlavic kukuřicových. Dle jeho domnění nelze bylo pochybovati, že tímto způsobem záhy uloví několik koz, protož také ani dočkati se nemohl, aby prohlížel nastražené padáky. Avšak očekávání jeho nedošlo splnění; krytby byly sice prolomeny a kukuřice ztrávena, avšak v jamách nebylo ničeho. „Zajisté,“ pomyslil sobě, „nebyly jámy dosti hluboké, tak že kozy opět vyskákaly.“

Prohloubil tedy jámy, přikryl je jako dříve a — příštího rána měl ve všech třech padácích zajatce. V jedné jámě byly tři mladé kozičky, v druhé kozel a dvě kozy, v třetí pak veliký a silný kozel s dlouhými rohy. Jak ale měl nyní zvíře tak veliké, kteréž mimo to zdálo se býti velmi plaché a divoké, dostati z jámy? Sestoupil-li sám do jámy, mohl se kozel státi proň nebezpečným; nechal-li kozla v padáku, musilo zvíře zahynouti. „S chutí do toho,“ pomyslil si konečně a ihned sestoupal do jámy. Avšak málem byl by odvážlivost svou draze zaplatil, neboť kozel hrozil, nabodnouti jej na své rohy. Pročež Robinson se až zaradoval, vida zvíře mohutným skokem vymrštiti se z jámy a ihned upláchnouti. Kdyby byl pomněl, že hladem i lev se ukrotí, byl by kozla v několika dnech, podávaje mu potravy, zajisté poněkud ochočil. — Lépe dařilo se mu s ostatními kozami, jež vesměs šťastně dopravil do své obory.

Mezitím i domácí mladé tři kozičky rostly utěšeně. I ty přihnal tedy do své ohrady, tak že měl nyní již dosti úhledné stádečko, nepočítaje ani tří starých koz, v chlévě podle jeskyně uzavřených.

Nejen že byl tudíž Robinson nyní masem s dostatek opatřen, kozí stádo poskytovalo mu také mnohou jinou výhodu. Dříve měl pouze dvě dojné kozy, které dávaly mu alespoň tolik mléka, mnoho-li potřeboval. Nyní ale měl již čtyry dojnice, a nebyl snad s to, z přebývajícího mléka nadělat sýra, nadělat másla? Ovšem, kdyby jen byl věděl, kudy do toho! Avšak náhoda přispěla mu pomocí.

Jednoho jitra, nechav z pouhého nedopatření nádobu s mlékem státi na stole, odebral se do svého letního bytu. Zpozorovav druhého dne svou nedbalost shledal, že mléko následkem tepla zkysalo, se zrazilo a tím k potřebě nebylo. Již byl část mléka vylil, když mu napadlo, že snad mléčné sraženiny přece lze bude k něčemu upotřebiti; postavil tudíž nádobu stranou a šel po své práci. Zvědavost pudila jej, aby se přesvědčl, co as se děje se sraženinou, a co shledal? Tvaroh. „Hola,“ zvolal, „z tvarohu dělá se sýr odstraněním syrovatky z něho.“ A ihned zabaliv tvaroh v kus pletiva, jenž mu byl dříve zbyl, vytlačil dle možnosti všecku syrovatku, přimísil něco soli, čímž nabyl značného bochníku sýra, jenž po nějakém čase chuti dostatečně dobré byl. Ovšem nedostávalo se mu kmínu, jenž sýru dodává zvláštní příchuti; přece ale nemuselo se ním pohrdati.

Jinou opět náhodou přišel Robinson na stopu dělání másla. Jednou časně z rána — bylo to ku konci dešťů podzimkových — šel k svému letnímu sídlu nesa džbán mléka, jehož hrdlo ucpal travou mořskou, aby mléko při chůzi nevystříkalo. Tu nastal silný liják, tak že Robinson spěchal seč byl, aby záhy došel cíle své cesty. Dosáhnuv své besídky otevřel džbán, chtěje se napíti. Avšak jak se podivil, spatřiv nesčíslné přižloutlé mastné malinké hroudky, jenž se osvědčily býti — máslem. „Aj,“ pomyslil sobě, „povstaly snad tyto kločky silným třepáním, jemuž bylo vystaveno mléko následkem rychlé chůze?“ Potřepával poznovu džbánem, a vskutku žlutavá tělíska se rozhojnila! Tuť ucpal nádobu hned zase a třepal ní ještě značnou dobu. Po té odléval pozorně podmáslí, sbíral máslo na mísu a přičinil něco soli. Jakou radost měl z toho Robinson, patře po celých téměř sedmnácti měsících opět jednou na máslo! A jak výborně chutnalo mu první sousto chleba s máslem, jak si pochutnával na dušených zemských hruškách a banánicích, když je byl požíval s přídavkem másla! — Po čase naučil se účelnější úpravě másla, vyčistiv je praním a zhotoviv k tomu účeli zvláštní nádoby; i příprava sýra šla mu pokrokem času lépe od ruky.

Těše se z plna srdce úspěchům nových svých vynálezů mimoděk pomýšlel na vše, co již během času docílil. Viděl se v duchu, jak puzen jsa hladem a žízní dychtivě pojídal syrovou kukuřici, jak nabíral vodu dlaní; viděl se v duchu jak poprvé požíval ústřice a syrové maso agutí; zřejmě představoval si v duchu den, když pomocí ohně dovedl sobě upraviti chutnější a záživnější pokrmy; upamatoval se na dobu, když poprvé se napil kozího mléka; slovem každý okamžik nejbližší minulosti obrazil se jasně v jeho duši, v němž nastal nějaký převrat a pokrok k lepšímu v životě jeho. Nevymizelo mu z paměti, jak bídně ztrávil první noci v korunách stromů, jakým spěchem, pobádán strachem před dravou zvěří, na kvap jal se jeskyni upravovati, jak postupem času povstaly plot bodlákový, komín, chlívek a všecky ostatní opravy. Pomýšlel konečně i na útrapy, jež způsobily mu vedro slunečné, trnité cesty a dotíravé tiplice, když byl po ostrově chodil s tělem polonahým; zřetelně představoval si obraz vlastní své osoby, když přioděn jsa lupeny stromovými užíval obuvi z kory stromů; obraz ten živě porovnával se svým stavem nynějším.

A když mu tanulo na mysli, jak všecky změny, všecky opravy, jedna po druhé povstávaly, řadíce se k sobě postupně a původ berouce dílem z nouze a přemítání, dílem z pouhé náhody, jak on sám krok za krokem stával se z donucení lovcem, rybářem, dobytkářem a všelikým řemeslníkem; tuť sobě představoval, že týmž způsobem vše se vyvinovalo také u prvních lidí na zemi. V té příčině měl také ovšem úplnou pravdu; neboť jen potřebou, hloubavým přemýšlením a náhodou přivedeno bylo pokolení lidské k vynálezům, k rozličným zaměstnáním a k docílení nejrozmanitějších výrobků a zařízení, jež nyní za nutné a nezbytné považujeme.

Prese všecko to byl však přece jen někdy se svým stavem velmi nespokojen. Nedostávaloť se mu lidské společnosti a nebylo ničeho, co by jej smířilo s tímto nedostatkem; k tomu nepostačovaly ani veškery poklady pozemské, ani jakékoli oplývání v statcích vezdejších. I když se ukojila v prsou jeho na chvíli touha po lidech, vždy opět tím úsilovněji se vracela, pohánějíc Robinsona až na okraj zoufalství. Po celé hodiny sedával na vrchu, pátraje po nějaké lodi. Až k nejzazším končinám obzoru zíraly jeho zraky, a jak často mámil je klamný přelud, že vidí co viděti sobě přál, že spatřuje totiž plachty jakéhosi korábu. Avšak opět a opět viděl se býti zklamána. A takto ubíhaly dny i měsíce. Přišly vánoce, přišel druhý výroční den jeho osamotnění a posud nevyskoumal nižádného prostředku k svému vysvobození.

Tuť bylo veškeré síly duševní zapotřebí, aby mysl jeho neklesla, aby neztrácel důvěru v Boha. Ano několikráte sám se musil přiznati, že mysl jeho opět se odvracela od Boha; často činilo mu svědomí výčitky, že zase zhřešil uražením Boha. Arciť mnohdy zazníval v paměti jeho otcův hlas, hlas napomínající: „Měj Boha před očima i v srdci, střež se hříchu a nečiň ničeho, což by směřovalo proti božskému přikázaní.“ Avšak netrvalo to dlouho a Robinson octnul se opět na dráze zmalátnělosti a vrtkavosti.