Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/VII. Vánoční stromek
| Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
| VI. Nový život | VII. Vánoční stromek | VIII. Hospodářství se množí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. Vánoční stromek |
| Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 90–97. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
| Překlad: | Václav Leopold Moser |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Robinson v posledních dnech tak pilně se zanášel zhotovením židle, že by byl málem zapomněl na něco velmi důležitého. Obstarávaje totiž dnešního dne svůj kalendář, pozoroval, že na dnešek připadá již den 24. prosince. „Aj,“ zvolal, „tuť máme tudíž dnes štědrý večer a zítra hod boží vánoční! — Málem byl bych zapomněl na krásnou slavnost, na niž jsem se druhdy s takovou touhou těšíval. Jak dobře bylo, že právě dnes přepočítával jsem dny, neboť takto lze mi oslaviti svátky vánoční zároveň s veškerým křesťanstvem.“ A ihned konal přiměřené přípravy, aby na zítřek zcela oddati se mohl slavnosti. Pro kozy snášel mořskou trávu na nové podestlání, a vyšel si pak, aby si opatřil masitých a jiných pokrmů. — Při tom bezděky připomínal sobě ohromného rozdílu, jaký byl mezi jeho nynějším stavem a životem v otčině.
Ve vlasti po pravidle o vánocích nakupeny bývaly celé hory sněhu. O holých větvích stály tam stromy i keře, jakoby truchlily v opuštěnosti své; ratolesti jejich skláněly se pod tíží sněhu. Veselý zpěv ptactva umlknul, jelikož opeření pěvci dávno již byli odletěli na jih, aby tam dočekali utěšenější doby. Jenom čtveračivé pokolení vrabčí provázelo jednotvárný svůj štěbot a spouštělo se k zemi, aby se zmocnilo bystrým zrakem vyslíděného zasněženého zrnka. Vrány hlasitě zakrákaly, jako by byly rozhněvány tisícerým kácením vánočních stromků, určených k okrase štědrého večera. Řeky, potoky a rybníky pokryty byly pevnou korou ledovou, poskytující mládeži vítanou příležitost, proháněti se na lesklé hladině. Se střech visely sáhodlouhé rampouchy a na oknech skvěly se v plné kráse z ledu utvořené květiny. — Jak zcela jinak bylo na ostrově! Veškerá příroda oděla se v roucho květinné Vesny, nelzeť bylo, jako po celý rok, na led a na sníh ani pomysliti.
Mohl se však Robinson potěšiti z této nádhery v přírodě? Nemohl; neboť s jakou radostí byl by přeměnil pobyt svůj u prostřed bujícího jara za život v končině, v níž panovala nyní krutá zima! Tam v otčině, tam dleli jeho rodičové, tam byl domov jeho! Jakou rozkoš byla by mu přinesla vánoční doba, kdyby zažil ji ve vlasti!
Trpkým žalem byl proniknut, pomýšleje na dřívější vánoční hody, jež prožil v kruhu svých drahých a milých; bylyť to skvoucí doby blahé mladosti jeho! Již na kolik dní před tím každý nosíval krásnou tu slavnost v mysli i srdci. Naslouchalo, pátralo se, co as vymyslili sobě otec, matka, bratr za dárky vánoční. Tu rodiče, tam zase bratři a sestry potají rozmlouvali vespolek; brzy otec, brzy matka byli odvedeni stranou, aby vzati byli v poradu, jakým nadělením by se jeden druhému více zavděčil. A nyní sáhnuto k dlouho střádanému pokladu, aby jím nakoupeny byly dárky lásky a přítulnosti, jichž udílení dárcům samým působilo největší radost; neboť každý cítil pravdivost pořekadla: „Dáti více blaží než bráti.“ — Skříně a šuplíky, jinak povždy otevřené, bez ustání bedlivěji se uzavíraly. Šatstvo, jinak pravidelně v skříních pověšené, již na čtyry neděle před vánocemi způsobem nepochopitelným odtamtud zmizelo, — věc to zcela přirozená, jelikož krejčí podle něho musil k svátkům zhotovit oděvy nové. Čím více slavnost se přibližovala, tím více množila se tajemství. Pro jiné záležitosti nezbývalo téměř žádného smyslu, každý výhradně zanášel se jedinou myšlénkou: jak by as toho neb onoho miláčka co možná nejvíce potěšil. Až pozdě do noci pracovalo se, zcela v jiných jizbách, ano i v cizých domech, aby jen nikdo nezvěděl, co mu nadělí Ježíšek. Nejrozjařenější mezi všemi povždy bývala matka; pod nevyzpytatelnými záminkami vždycky toho docílila, že mohla pracovati o samotě.
Přišel-li konečně slavnostný den, pak blažené rozechvění neznalo mezí; sotva že dopřál sobě každý několik hodin spaní, každé ucho dychtivě naslouchalo zvukům hodinových cimbálů, které dnes velmi zdlouhavě se střídaly. A jaká to rozkoš konečně, když matka otevřevši posud uzavřený pokoj vyzývala k podílení! Tu skvěl se v záři nesčíslných světel, jablky, ořechy a cukrovinami ozdobený stromek vánoční, ozařujíc zároveň množství dárků rozložených v pořádku po stole anebo z posavádních skrýší přinášených. Vše mělo své vykázané místo: zde byly dary pro otce, tu pro matku, tam zas pro dítky; ano ani nejposlednější sluha v domě nebyl vyloučen nebo zapomenut. A při všem tom dobří rodičové rozplývali se přívětivostí a laskavostí a v celém domě panovala radost a veselost.
„Ach byla to přec jen blažená doba!“ zvolal Robinson slzy přelévaje. „Kéž by se opět jednou navrátila mně! Jak blažen jest, kdož požívá lásky svých milých, a jim vzájemnou svou lásku prokazovati s to jest! Ano jak šťastným jest již onen, jemuž jest dopřáno, živu býti mezi bytostmi sobě rovnými, mezi lidmi! Jen někoho kdybych měl, k němuž bych se přituliti, jemuž bych vroucí city své sdíleti mohl! Jak milerád učinil bych jej účastníkem každé třeba sebe menší radosti, jak milerád sdílel bych s ním i nejkrutější žal! Než však žiji zde sám a sám. Pouze mé kozy jsou tvory mně nakloněnými. Ach dobrá jsou to zvířátka, a děkuji Bohu, že jsou mi dopřána; nicméně na pocitech mých nemohou bráti účast.“
Takto hořekoval nad svou osamělostí, připomínaje sobě neustále dobu mládí. Jak slavnostně a dojemně ještě nyní zaznívaly k němu první zvuky zvonů, volajíce již před jitrem slavného hodu božího osadu křesťanskou do domu Páně! Tuť spěchali mladí i staří, aby přítomni byli jitřním službám božím: A již zdálí zářila jim vysokými okny chrámovými vstříc nesčíslná světla, rozžatá zbožnou rukou věřících. Veškerý prostor kostela byl jediným, velikým zářícím stromem vánočním, velebné zvuky varhan provázely sborový zpěv nadšeného, jásajícího: Alleluja! A když pak předčítán byl z písma příběh narození Kristova, jaké tu posvátné ticho rozkládalo se po celém rozsáhlém prostoru chrámovém! Nikdo ani nehnul sebou, jen aby ani jediného slova krásného vypravování mu neušlo, ačkoli týmž jednoduchým dojemným způsobem opětovalo se každým rokem. — Jak litoval dnes Robinson, že neměl biblí při ruce. Dnes zvláště bolestně ji pohřešoval, ačkoli již několikráte po svém tělesném i duševním pozdravení toužil po této posvátné knize, aby v ní se potěšil.
A opět přicházela mu na mysl jeho opuštěnost. „Jak šťastni jste, o křestané, žijíce vespolek!“ povzdechl sobě. „Na vzájem můžete se těšiti jeden druhého, vespolek zpěvem i modlitbou vysýlati můžete prosby své k Bohu. O kéž byste dovedli oceniti toto v pravdě nebeské dobrodiní, nikdy pak neotáleli byste uposlechnouti pozvání zvonů, svolávajících vás do chrámu. Jest ovšem spasitelno, třeba i v malé komůrce povznésti mysl k Bohu, jenž na všech místech slyší vzdechy a prosby naše. Avšak dlíti na místě posvátném s tisíci jinými, s touž nábožnou nadšeností k Bohu volajícími, s týmž zápalem o slitování a požehnání prosícími; toť teprv jest pravá bohoslužba, toť teprv povznáší mysl lidskou od malicherného ryku života vezdejšího.“ — Při těchto slovech mimoděk poklekl Robinson, obnažil zbožně hlavu a modlil se takto:
„Otče nebeský, dobrotivý Bože! O, navrať mne zase rodičům, navrať mne zase do vlasti! Nech, ať ještě jednou dopřáno mi jest, slaviti hody vánoční ve společnosti svých rodičů, v chrámě své otčiny. Vyprosť mne z tohoto pustého ostrova a uveď mne opět mezi bytosti lidské. Nech mne opět účast bráti na rozkoších, jež plynou z obcování s lidmi, rozkoše to, jež sluší přičísti k nejskvělejším darům tvým! Teprv tím stávají se lidé dítkami tvými, žijí-li vedle sebe, vzájemně sobě rozumějíce a vespolně se milujíce, jakož učil syn tvůj, Ježíš Kristus. Protož uveď mne opět mezi tvory lidské, o dobrotivý, přelaskavý a na nejvýš milosrdný Bože! Amen.“
Dlouho ještě klečel Robinson, hořké prolévaje slzy. Když ale konečně se pozvedl, bylo mu jakoby v útrobách jeho zaznívaly hlasy andělů, prozpěvujících:
„Pokoj na zemi a lidem dobrá vůle!“ —
Robinson, navrátiv se do své jeskyně, cítil takový poklid v srdci, takovou útěchu, jakoby skutečně byl slyšel domnělý zpěv sborů andělských. Když ale všecky své každodenní práce s veselou myslí byl vykonal, napadlo mu i konečně, aby si také postavil vánoční stromek.
Na ostrově nebylo ovšem ani jedlí, ani smrků, jenž druhdy vídával v otčině skvíti se v takové záři; avšak za to stály mu k službám v hojnosti stromky pomerančové nikdy nevadnoucí, jichž mohl upotřebiti k témuž účelu, a sice vhodněji, jelikož na nich již visely plody nejlahodnější plny sladké šťávy. Čeho se mu ale naproti tomu nedostávalo, byly svíčky. Ovšem kdyby ještě nebyl právě štědrý den, byl by si mohl nadělat několik lampiček, nebo tuku a knotů měl s dostatek. K čemu tedy konečně se odhodlal? Vyhledal si několik suchých větví, nařezal několik draček, namočil je v rozpuštěný kozí tuk a učinil je tím hořlavějšími.
A nyní vykopal si pomorančový stromek, jejž po kořenech zasadil do hrnce, upevnil jej tak, aby kolmo stál; po té přivázal dračky na větve, aby je záhy mohl zapáliti.
Blížilo se již k ránu, když měl velmi krásný sen. Zdálo se mu, že jest v otcovském domě a že právě naslouchá, až zavzní matčin hlas, aby přišel k nadělování Ježíška. Konečně ozval se vybízející hlas, a hbitě vyskočil Robinson, aby nepřišel pozdě. Avšak žal! Luzný sen se rozplynul, a Robinson jako posud byl sám a sám na ostrově!
Jen vánoční jeho stromek upomínal jej, že skutečně nastaly hody narození Páně. Tuť rychle jal se otáčeti svým nebozezem, roznítil plamen, rozžehl dračky a radoval se nad jejich jasnou září. Avšak vmýšleje se v duchu do otčiny opět cítil žravý bol v srdci. Jak truchlivě as pohlíželi nyní otec i matka na prázdné místo, na němž druhdy ležívaly dárky pro něho určené! Protož také hořce plakal, tak že mu i ušlo, že jedno světlo po druhém shasíná. Nicméně rozbřeskující den upomínal jej na domácí práce, jež spěchal ihned vykonati, aby pak mohl se oddati tichému rozjímání. A hle, modlitba a práce povznesly jej a s myslí ukojenou a ustálenou navrátil se zase do svého příbytku. Veškery jeho touhy, veškeré stesky rozplývaly se ve slovech:
„Pane, jak Ty chceš, tak naložiž se mnou!“
A takto přece dostalo se mu vánočního nadělení: nalezlť opět poklid srdce!