Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Počátky válek perských

Údaje o textu
Titulek: Počátky válek perských
Autor: Jan Havelka
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 4–6.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na zlatém trůně svém v nádherných Suzách seděl Darius I., velmožný král Perský. A vůkol četní dvořané pokorně dlaněmi zastírajíce si oči a v prachu koříce se přemocnému vládci, bázní chvěli se všickni; nebo chmurami zastřeno bylo čelo Dariovo, a oči jeho jiskřily hněvem. Vždyť donesla se ho právě zvěsť, že povstalým řeckým obyvatelům Malé Asie, kteří trhati se jali právě ukrutná pouta perská, ku pomoci přispěli Atheňané s vojskem a koráby.

Jakátě to smělosť neslýchaná! Jediné město nepatrné, město, jež podle jména sotva známo bylo po okrsku zemském, odvážilo se podrážditi vyzývavě všemocného vladaře, jehož rozkazův poslušny byly nesmírné kraje asijské jakož i bohatý Egypt a Thracie daleká. Zuřivě Darius mrštil kopím, o něž se opíral, že hřmotně zařinčelo na podlaze stkvostné, a pozdvihnuv ruce svolával pomoc bohův, aby Atheňanům rouhavým vymstiti se mohl dokonale.

Aby pomsta důstojná byla velikého krále, celé Řecko za odvážlivosť Athéňanů potrestáno býti mělo porobou. Proto neprodleně k válce budoucí velikolepé konaly se přípravy. Zatím, co tyto se děly, nařízeno číšníku královskému, aby při každé hostině oslovoval pána svého řka: „Nezapomeň, panovníče jasný, Athénských!“ A kdykoliv Darius uslyšel slova tato, trhl sebou a zuby zaskřípal hněvivě.

Konečně roku 491. před narozením Páně přípravy byly ukončeny a válečné tažení podniknuto jest.

Protože vítězství jistým býti se zdálo, velení svěřil Darius zeti svému, Mardoniovi, aby odlesk vítězoslávy budoucí ozářil též rodinu královskou. Ale třebas Mardonius pocházel z rodiny velmi vznešené, nijak nebyl způsobilým říditi podnik tak vážný a důležitý; byltě mladičký ještě a ve věcech vojenských nezkušen tou měrou, že místo vavřínův utržil jen škodu a zahanbení veliké.

Přečetné vojsko perské rozděleno bylo na oddíly dva: hlavní síla válečná, jak pěchota tak jezdectvo, přepravila se přes Hellespont na stranu evropskou a postupovala pak podél thráckého břehu ku předu; mužstvo ostatní posedalo na loďstvo mocné, kteréž opodál Thráckým mořem zvolna plulo na západ.

Poněvadž Darius očekával najisto, že již pouhá zpráva o blížícím se vojsku velikánském postačí, by Řekové postrašení poddali se mu na milosť a nemilosť, na několika korábech rychlých před vojskem ostatním do Řecka vyslal posly nádherně oděné, jejichž úlohou bylo, vyzvati obyvatele ostrovův i měst řeckých, aby po dobrém Perského krále pánem svým uznali, než-li je pohroma válečná zachvátí nebo dokonce záhuba úplná.

Pomalu jen s vojskem svým postupoval Mardonius ku hranicím řeckým, ač na začátku výpravy mu přálo štěstí velice. Kmenové thráčtí, jichžto končinami Peršané se brali, vesměs příchozí vítali oddaně, a sotva Mardonius vrazil do Macedonie, i tu pomezní horalé s ochotou, arci toliko líčenou, jemu se pokořili.

Ale tam právě uvázla výprava, postižena byvši škodami netušenými.

Když totiž loďstvo perské, namířeno majíc do Thermajského zálivu, plulo kolem půlostrova Chalkidského, tu zrovna při nebezpečném mysu Athonu postihla je noční bouře strašná. Na tři sta korábů buď zuřivou vichřicí vehnáno na úskalí, buď pohlceno rozkacenými vlnami. Mužstva přes dvacet tisíc utonulo ve hlubinách mořských.

A touže dobou téměř nemenší zkáza potkala druhý oddíl vojska, jejž po zemi vedl Mardonius sám. Zhrdnuv zdarem začátečným a důvěřuje slepě líčené oddanosti Thrákův a Macedoňanů, nedbal vůdce nezkušený kázně ani potřebné ostražitosti. Tak se stalo, že za temného šera, když s táborem svým nocoval právě na místě velmi nepříznivém, přepaden jest nenadále od udatných horalů, již obývali na pomezí macedonsko-thráckém.

Zmatek v rozespalém vojště perském byl takový, že se noční seč ukončila porážkou Peršanův dokonalou, ačkoliv jich náramná byla přesila. Sám Mardonius těžkou ránu z boje odnesl.

Po takových ztrátách nebylo lze dále vésti výpravu s prospěchem. Zbytky poraženého voje pozemního jakož i trosky pyšného druhdy loďstva perského s hanbou se vracely nazpět k asijským břehům.

Darius zuřil hněvem a lítostí, uslyšev o neštěstí Mardoniově. Než ještě více pobouřila jej zpráva o násilné smrti poslů do Řecka vyslaných.

Aeginští a též jiní ostrované řeckého moře učinili sice poslům Dariovým po vůli a podali jim prsti a vody na znamení, že se vládci Perskému podrobují dobrovolně a uznávají jej pánem na zemi i na moři; avšak zle pochodili poslové v Athenách a ve Spartě. Ti, již na Athenských žádali, aby se pokořili Dariovi, vhozeni jsou do Barathrona, propasti to určené na popravu zločincův; ony pak posly, kteří se ve Spartě dožadovali vody a prsti na důkaz pokory, do studně uvrhli Lacedaemonští, pokřikujíce za nimi, by si nabrali tam, po čem touží, do sytosti.

Násilím takovým ovšem jak Atheňané tak Spartanští dopustili se činu nechvalného; nebo již za starých dob poslové, vyjednávatelé a hlasatelé míru pokládáni jsou za nedotknutelny u všech vzdělanějších národův. Ale Athenští a Lacedaemoňané tak velice milovali svobodu a volnosť vlasti své, že každého zločincem pokládali trestuhodným, kdokolvěk sváděl je, by domovinu svou vydali ve hnusnou porobu. Proto také bez rozpaků násilím sáhli na posly Dariovy.

Než pychu a pošklebku takového hrdý Darius snésti nemohl bez pomsty. I zapřísahal se ve vzteku svém, že v prach pokoří Řecko veškero, že z kořene vyvrátí ona města zpupná a obyvatelstvo jejich mukami sprovodí se světa.