Plamínky/Nad novým dramatem

Údaje o textu
Titulek: Nad novým dramatem
Autor: Jiří Mahen
Zdroj: MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 52-54
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1907
Licence: PD old 70

A klobouk do čela a v pláště zhaleni
se přišli dnes mně zase zpovídat.
Že dobří jsou a příliš zkušení,
já slýchávám je s uzarděním rád.

Mou řečí hovoří a gesta jejich tichá
můj tiší sen o jejich neštěstí.
Nad mrtvolou zas blázen blažen vzdychá
a srdce svádí v nové bezcestí…

A ruce čelu přitisknuty bledé
můj princ se cize dívá do světa:
Bláznova stezka nad propasti vede.
Má kníže jít, kam smí jen poeta?

A tato řeč se na rty úzké vkrádá:
Stůj, fantome mou vášní netknutý!
Má touha rychlej’ nežli listí svadá.
Chceš býti rovem mého smutku — ty?

Má neznámá, viz — přístavní jak lodi
stožáry svítí v záři měsíce!
Pro mrtvou bouři všechny se mi hodí,
i nevěrných mých věrných tisíce.

Dej, šašku, žezlo! Pán je vášní chorý.
Sem podej meč a
zlatou přilbici!
Je třeba dobýt neplodné kdes hory,
tři chatrče se sopkám tísnící…

— Pah! Princi můj — je přece ještě živa
kdes žena vlasů tmavších než je noc… !
— Na lože mé princ záhadně se dívá
a směje se — či prosí o pomoc?

Tu zvonků hra zní nad kapličkou hradní
a komedie nutná počíná.
Ta princovu však nesnáz neusnadní —
vzpřímený stojí, zraněn vzpomíná…

Hřmí hradem lid a princi slávu volá —
leč šašek hraje roli knížete.
Šíp sykne vzduchem — Hrůza roste zdola —
leč klid má pán na tváři chvíle té.

A kyne rukou. Buřič s trámu visí.
Zní bubnů píseň městem přesladká.
Zří kníže vzrušen v rebellovy rysy:
Což započíná nová pohádka?

Zrak udivený po mně zase stáčí…
Rolničky vtipu chřestí blíž a blíž.
Můj hrdino, jsi příliš ještě pláči.
Ty, šašku, žiješ líp než hovoříš!

Víc shrbíte se. To vám ceny dodá.
Smích bláznův příchuť nechať trpčí má!
Co nejvíc srdce, nejvíc smysly bodá —
to každý z vás si hlídej očima!

Vždyť každá vášeň, každá touha smělá
i vás, mí reci, najde zlomené.
Ať hučí rohy, houfnice a děla!
Zemřete slavně! Chcete? Ještě ne?

Podivným zrakem kníže na mne zírá,
a bláznův vtip teď jistě poraní.
Vás ještě jakás zadržuje víra
v můj nutný pád, mí drazí poddaní?

Šeptavým hlasem kníže zpověď tlumí
a credo blázna přesvědčivě zní:
Nad námi, pane, píseň věčna šumí,
a pro lásku přec nikdo neblázní ! —

Znavený s lože vstávám v chvíli ranní.
Chraň, slunce, květy na všech cestách mých!
Pro jednu slzu, jedno pousmání
chví duše se jak orel v perutích…