Pentateuch (Hejčl)/Přehled výsledků našeho dosavadního šetření
| Pentateuch Jan Hejčl | ||
| O jednolitosti dnešního pentateuchu | Přehled výsledků našeho dosavadního šetření | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pentateuch: Přehled výsledků našeho dosavadního šetření |
| Autor: | Jan Hejčl |
| Zdroj: | Časopis katolického duchovenstva 1908, 10, str. 645–647 Dostupné online Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Teorie vzniku Tóry, Tóra |
|
1. Celý náš dnešní pentateuch se všemi svými částmi jest kniha inspirovaná, jejíž hlavním autorem jest Duch sv. Výjimku činí jen některé glossy, o kterých lze dokázati, že teprve v době pozdější, kdy dar inspirace přestal, do textu se vloudily[1]. V tomto smyslu jest Pt naprosto authentický, t. j. označujíce Boha za jeho autora, přičítáme jej tomu spisovateli, který jím skutečně jest.
2. Z božského původu pentateuchu plyne, že — pokud se nám text jeho zachoval neporušený[2] — jest knihou věrohodnou, jež nemůže obsahovati žádného bludu.
Ostatně i když abstrahujeme od božského původu pentateuchu a hledíme naň jako na kteroukoliv starobylou knihu vůbec, nemáme dostatečných příčin o jeho věrohodnosti pochybovati.
3. Jisto jest, že Mojžíš Israelitům nějaký soubor zákonů ústně dal.
4. Rovněž jisto jest, že mnohé z událostí a zákonů v našem dnešním pentateuchu obsažených sepsány byly již za dob Mojžíšových.
5. Mojžíš sám musí býti považován aspoň za virtuelního autora tohoto zákonníka, t. j. jest možno, že z nařízení a za dohledu Mojžíšova jeden neb pravděpodobněji snad i více autorů zapisovali jednotlivé události na poušti a zákony s nimi spojené.
6. Vedle tohoto psaného mojžíšského jádra pentateuchu dal zajisté Mojžíš Israelitům i jiné zákony jen ústně, jednak svým nařizováním, jednak svojí praxí vladařskou, jež po smrti jeho žily v myslích Israelitů a jež se postupem doby různě vyvinovaly. Podobně žily asi v ústním podáni různé události, jež za dob Mojžíšových do zákonníka pojaty nebyly.
7. Mojžíš žil proto v myslích Israelitů vždy jako nejvyšší norma všelikého zákonodárství; všichni pozdější zákonodárci Israele snažili se vyvinovati a upravovati zákonodárství v duchu Mojžíšově.
8. O některých perikopách dnešního našeho pentateuchu jest jisto, o jiných velice pravdě podobno, že svým literárním původem nejsou z doby Mojžíšovy.
9. Že tyto dodatky byly připojeny k mojžíšskému jádru pentateuchu a pak považovány spolu za mojžíšské, snadno si vysvětlíme a ospravedlníme z následujících důvodů:
a) Mojžíšská thora byla jediným zákonníkem Israelitů; bylo-li třeba dávati nové zákony, bylo pochopitelno, že byly psány do stávajícího zákonníka.
b) Zákony byly vpisovány do zákonníka mojžíšského od inspirovaných autorů, takže vlastním hlavním původcem nových dodatků byl týž Bůh, který byl čelným autorem mojžíšské thory. Může-li lidský zákonodárce zákonník rozmnožovati a může-li lidský spisovatel rozšiřovati novými dodatky svoji knihu, není příčiny, proč by nemohl Bůh tak učiniti, když již ve své nevyzpytatelné prozřetelnosti se ustanovil na tom, státi se inspirací autorem knihy.
c) O nějaké interpolaci v běžném slova smyslu nelze zde mluvili proto, poněvadž se, jak právě řečeno,
α) toto rozmnožování knihy dálo od inspirovaných autorů, tedy s vědomím a vůlí nejvyššiho autora;
β) autoři vkládající do mojžíšské thory nové dodatky, činili tak bona fide, nerozlišujíce s velikou akribií mojžíšský původ obsahu od mojžíšského literárního původu toho kterého dodatku a spokojujíce se s vědomím, že nové zákony jsou v duchu Mojžíšově zdělány, a ještě více s vědomím, že mají tutéž závaznost jako zákony od Mojžíše sepsané, poněvadž vlastním zdrojem jejich jest týž Bůh, klerý Mojžíšovi zákony dával.
10. Z těchto důvodů jest pochopitelno a odůvodněno, že celá v pozdější době značně vzrostlá kniha stále ještě zvána byla knihou Mojžíšovou, jak tomu bylo v nejstarších dobách, kdy existovalo pouze mojžíšské jádro našeho pentateuchu.
11. Jest pochopitelno, že za těchto okolností se citovaly v dobách pozdějších slovy »Mojžíš praví, píše,« »u Mojžíše čteme« atd. i jiné části z doby mladší pocházející, podobně jako my dosud citujeme poslední kapitoly Dt pod jménem »5. knihy Mojžíšovy …« ačkoliv víme najisto, že kapitoly tyto od Mojžíše nepocházejí.
12. Jest těžko popříti, že ve starých dobách vládl zvyk, knihy podle poměrů časových různě opraviti, zpracovati, redigovali. Mohl-li tak činiti lidský spisovatel, mohl tak učiniti aneb i činiti božský spisovatel se svojí knihou, zákonníkem Mojžíšským. S pojmem inspirace se dá docela dobře srovnati, že hlavni autor pentateuchu Duch sv. vedl inspirované autory k tomu, by nepotřebné, zastaralé věci ze zákonníka vyloučili, jiná ustanovení změnili, souvislost vloženými spojkami nahradili tu, kde jí nebylo atd., aniž by proto bylo třeba název »thora Mojžíšova« měniti[3].
Pravdu tedy má Hoberg[4], když píše: »Der Pentateuch ist das Produkt der religiösen Entwicklung unter dem Offenbarungsvolke von Moses bis auf die Zeit nach dem babylonischen Exil auf Grundlage der von Moses geschriebenen Bestimmungen.«
13. Není pochyby, že autor resp. autoři pentateuchu užívali ústních i psaných pramenů; dnes nám však nelze na jisto určiti, kolik těchto pramenů bylo, ani kam až jeden sahá a kde druhý začíná. Všecko, co se v této příčině tvrdívá, nepřesahuje mezí více neb méně pravděpodobné domněnky, poněvadž uváděné charakteristické známky jednotlivých pramenů nejsou tak spolehlivy, aby vylučovaly jakoukoliv pochybnost.
(Salvis quoad omnia auctoritate ac iudicio Ecclesiae).