Wikizdroje

Pentateuch (Hejčl)/Důvody vnitřní

< Pentateuch (Hejčl)
Pentateuch
Jan Hejčl
Důvody uváděné pro a proti původnosti pentateuchu Důvody vnitřní Důvody vnější
Údaje o textu
Titulek: Pentateuch
Podtitulek: Důvody vnitřní
Autor: Jan Hejčl
Zdroj: Soubor:Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf
Depositum.cz
Vydáno: Časopis katolického duchovenstva 1907, 9, str. 534–538; 1908, 2, str. 91–99; 1908, 3, str. 189–195; 1908, 5, str. 324–329
Licence: PD old 70
Index stran
* Tóra
Související na Wikidatech: Tóra

a) Vizme nejprve, zdaž a jaké svědectví vydává pentateuch sám o svém původu.

Když vezmeme do ruky knihu a čteme na titulním listě jméno autorovo, nepochybujeme, že jest skutečně kniha jeho literárním plodem, potud, pokud nemáme k pochybnosti dostatečných důvodů. Pentateuch sice nemá a nikdy neměl podobně jako sta jiných starověkých písemných památek v čele jméno svého autora; za to však v textu na místě ne jednom se praví, že Mojžíš dané zákony psal; co jest přirozenějšího tedy, než považovati pentateuch za tuto Mojžíšovu sbírku zákonodárnou? Abychom však učinili zadost povinnostem vědeckým, jest nám kriticky místa pentateuchu, mluvící o pisatelské činnosti velikého vůdce Israele, probrati a pak vyšetřiti, co se dá z míst těchto pro původ našeho dnešního pentateuchu uzavírati.

Při tomto šetření vycházíme od zásady, že celý pentateuch, tedy i místa, mluvící o spisovatelské činnosti Mojžíšově, jsou věrohodná, pokud text jejich se nám zachoval neporušený. Že jest východisko toto i kriticky správné, patrno:

  1. z toho, že jsme již svrchu ukázali, že nemáme dostatečných důvodů pochybovati o pravdivosti těchto výroků písma sv. (Viz Č. K. D. 1906, str. 570 nn.), a nad to
  2. celý pentateuch jak obsahem svým tak i formou svědčí pro pravdomluvnost jeho autora.

Poslední jeho čtyři knihy líčí nám události, jež se staly před očima celého lidu a jež žily i později v živé paměti Israelitů, přecházejíce jako národní majetek a drahé dědictví otců od pokolení k pokolení; vedle toho obsahují veliké množství ustanovení náboženských, bohoslužebných, politických, občanských a společenských, která zasahovala velice hluboko do celého života starých Hebreů. Každý soudný kritik uzná však, jak nesnadno jest falšovati takovýto duševní majetek a organisaci celého národa před jeho vlastníma očima.

V Gn. podávají se předůležité zprávy o původu všehomíra, o vzniku prvních lidi, o jejich pádu, následcích jeho, podávají se pradějiny celého lidstva a to ve formě tak jednoduché, střídmé, bez všelikých přívěsků mythologických, s dogmatikou tak čistou a ethikou tak vznešenou, že každý, kdo srovná Gn. s literárními plody jiných starověkých národů, obírajícími se týmiž předměty, musí býti naplněn obdivem nad velikou převahou pentateuchu[1]. Kniha, která o těchto věcech v těchto dobách takto píše, nemůže býti zajisté právem podezřívána z nedostatku věrohodnosti.

Údaje geografické, ethnologické atd., které pentateuch obsahuje, novými objevy se stále potvrzují. Poněvadž nelze nám na tomto místě pouštěti se do podrobností, poukazuji pouze na skvělé svědectví, jež plyne pro věrohodnost pentateuchu z topografických objevů našeho Dra Musila v Arábii petrejské.

Šlechetná intence autora, která z celého pentateuchu prosvítá, jest povýšena nad všeliký úmysl, mluviti něco lživého.

Ostatně již po celá dvě století bojuje se s celým obrovským aparátem věd přírodních, historických, archaeologických, kritických atd. proti věrohodnosti pentateuchu a přece se nepodařilo najíti ani jediného místa, jehož text se nám správně zachoval, které by mohlo býti právem bráno za doklad proti jeho pravdomluvnosti. (Cornely, Introd., str. 155; Kaulen, l. c, č. 200.) …

Když byli Amalekité poraženi od Israelitů, tu řekl Pán k Mojžíšovi: »Scribe hoc ob monumentum in libro« (Ex. 17 14). Text masoretský čte: בַּסֵּפֶר, tedy se členem, kdežto LXX překládá εἰς βιβλίον, beze členu. Ze členu textu masoretského uzavírá s jinými Cornely: »»scribe haec ob monumentum in librum istum iam cognitum, in quo omnia referre soles.« Eam enim potestatem habet articulus in בַּסֵּפֶר. Revera si haec scribenda erant, ut populo essent in monumentum, in volumen aliquod inserenda erant, quod ipsum velut monumentum perenne conservari et populo praelegi septimo quoque anno debuit. (Deut. 31, 9 sq.)[2].

Poněvadž však jest masoretská punktace mladší než LXX, třeba dáti přednost této, a to tím spíše, poněvadž důvod Cornelyho »contextos articulum videtur postulare« jest slabý; člen textu masoretského jest ozvěnou náhledu masoretského, že v době, kdy na rozkaz Boží (Ex. 17 14) měl Mojžíš zaznamenati vítězství Israele nad Amalekem, již existovala kniha, do které před tím vůdce národa Israelského byl již psal.

Že Mojžíš tento rozkaz vyplnil, nelze pochybovati. Nikde však nestojí, že kniha, do které Mojžíš vítězství nad Amalekity zaznamenal, jest náš nynější pentateuch; a byť bychom i připustili, že vv. 8—14. co do obsahu vyplynuly z péra Mojžíšova, přece neplyne z tohoto místa na jisto, zdaž nynější text tohoto místa jest práce Mojžíšova aneb práce jiného, pozdějšího autora, který záznamu Mojžíšova použil jen jako pramene.

Dle Ex. 24 7 napsal Mojžíš všecka slova Hospodinova, jež tvoří »knihu úmluvy« a která odpovídají z našeho pentateuchu Ex. hl 20—23. Zda-li však nynější text této knihy do posledního slova jest dílem Mojžíšovým, či jen spracování Mojžíšova díla nyní ztraceného, o tom nelze z Ex. 24 7 ničeho určitého říci.

Když Israelité smlouvu s Bohem učiněnou porušili tím, že se oddali za čtyřicetidenního pobytu Mojžíšova na hoře Sinaj modloslužbě, bylo třeba porušenou smlouvu obnoviti; o této obnově nám podává zprávu Ex. hl. 34. Dle v. 27. praví Hospodin k Mojžíšovi: »Scribe tibi verba haec, quibus et tecum et cum Israel pepigi foedus«. Dle v. n. (28) vyplnil vůdce Israelitů rozkaz Boži tím, že »scripsit in tabulis verba foederis decem«, jez obsaženy jsou ve vv. 10—26. téže hlavy 34té. Z těchto slov nelze vůbec ničeho uzavírati pro mojžíšský původ pentateuchu, jak činí Cornely[3], poněvadž Mojžíš nepíše tu do knihy, nýbrž na kamenné desky. Vv. 10—26 podává nám jen opis, duplikát textu, jenž stál na kamenných deskách; kdo jest původcem tohoto opisu, o tom se čtenář pentateuchu ničeho nedovídá.

Nm 33 2 se dočítáme, že Mojžíš »ἐγραψε τάς ἀπάρσεις αὐτῶν καὶ τοὺς σταθμοὺς αὐτῶν διὰ ῥήνατος κυρίου«[4]. Seznam těchto stanic, na kterých Israelité tábořili po dobu svého pobytu na poušti, podávají nám vv. 3—49. téže hlavy; není však jisto, zda-li seznam tento jest Mojžíšův, aneb zdali ho psal některý pozdější inspirovaný spisovatel na základě předlohy Mojžíšovy.

Dt 31 9 nn. nám sice praví, že »scripsit Moyses legem hanc (הַתּוֹרָה הַזּוֹת) et tradidit eam sacerdotibus filiis Levi, qui portabant arcam foederis Domini, et cunctis senioribus Israel, praecepitque eis dicens: Post septem annos, anno remissionis, in solemnitate tabernaculorum, convenientibus cunctis ex Israel, ut appareant in conspectu Domini Dei tui in loco, quem elegerit Dominus, leges verba legis huius coram omni Israel, audientibus …« Není však jisto, co jest rozuměti slovy הַתּוֹרָה הַזּוֹת — zdaž celé nynější Dt neb pouze jeho část[5].

V téže hlavě o něco níže, v. 24 a nn. čteme: »Postquam ergo scripsit Moyses verba legis huius in volumine atque complevit, praecepit Levitis, qui portabant arcam foederis Domini, dicens: Tollite librum istum et ponite cum in latere arcae foederis Domini Dei vestri …« O tomto místě platí však totéž, co řečeno bylo o Dt 31 9 nn., a kromě toho souvislost žádá, abychom s Hummelauerem[6] vv. 23. a 24. položili hned za v. 15, takže rozkaz Mojžíšův ve v. 26: »Tollite librum istum et ponite eum in latere arcae foederis Domini Dei vestri …« se vztahuje jen na píseň Mojžíšovu, obsaženou v následující hlavě 32.

Na základě těchto výroků pentateuchu nelze pochybovati, že Mojžíš literárně činným byl[7] a že ovoce této činnosti v nějaké formě jest uloženo v našem pentateuchu, nikterak však, že celý nynější pentateuch jest prací velikého osvoboditele Israelitů. Soudnému kritiku jest podepsati bez výhrady to, co píše Hoberg: »Jetzt entsteht die Frage: Lehren die angegebenen Stellen, dass Moses den ganzen Pentateuch verfasst hat, oder kann angenommen werden, dass ein anderer als Moses die von Moses herrührenden Stücke seiner eigenen Darstellung einverleibt hat? Wird der Masstab der gewöhnlichen menschlichen Schriftstellerkunst an den Pentateuch gelegt, so kann man die letztere Frage offenbar nicht einfach verneinen, sondern man muss die Möglichkeit, dass mosaische Urkunden mit anderem Material von irgend einem Schriflsteller zu einem ganzen verbunden sind, ausdrücklich anerkennen.« b) K podobnému výsledku o původu pentateuchu dojdeme, přihlédneme-li k význačným místům z obsahu pentateuchu:

α) Stoupenci staré školy, aby dokázali mojžíšský původ celého pentateuchu, poukazují k tomu, že skoro celé zákonodárství předpokládá putování Israelitů po poušti. »Omnia, quae in Levitico de sacrificiis, de lepra, de mundationibus legalibus praescribuntur, desertum et castra respiciunt. »Pellem vero … affert extra castra in locum mundum«; »ipsum vitulum affert extra castra«; »hircum viventem … emittet per hominem paratum in desertum«; leprosus »solus habitabit extra castra«; sacerdos »egressus de castris« videbit, num lepra sit mundata: leprosus mundatus »ingredietur castra«, ita dumtaxat, ut maneat extra tabernaculum suum septem diebus«; ad aquam mundationis parandam vacca rufa »extra castra in conspectu omnium« immolatur etc. (Lv. 1—7; 13; 14; cfr. 4, 11, 12, 21; 16 21; 13 46; 14 3. 8; Nm. 8, 3)[8].

Z těchto uvedených míst však lze pro mojžíšský původ celého pentateuchu našeho tak málo dovoditi, že sam Kaulen, náčelník jmenované školy, uznává: »Wiederholt kommt ferner bei den Gesetzen der mittleren Bücher die Bemerkung vor, es solle etwas innerhalb oder ausserhalb des Lagers geschehen. Dies könnte freilich auch von einem viel späteren Berichterstatter geschrieben sein … es ist nicht so viel Gewicht auf die oft angeführte Beobachtung zu legen, dass die Einrichtungen des Mosaischen Gesetzes selbst die Zustände des nomadischen Lebens voraussetzen, gleichsam »den Wüstengeruch an sich tragen«; denn trotz dieser Eigentümlichkeit könnte das Gesetz erst viel später im Pentateuch aufgeschrieben worden sein«[9].

β) Nelze upříti, že autor pentateuchu jeví značnou znalost poměrů egyptských. V rituálu S. Z. lze pozorovali stopy rituálu egyptského; srv. podobnost mezi archou úmluvy a mezi archami, ve kterých nosívali Egypťané své modly o slavných průvodech — podobnost mezi způsobem, jak se archa má nésti dle Ex. 25 12 a mezi způsobem, zobrazeným na památkách egyptských — roucha velekněze Israelitů (Ex. 28 52nn) a roucho kněze egyptského — velekněžství bylo i dle Herodota u Egypťanů rovněž tak dědičné jako u Israelitů — kněží egyptští byli povinni oholiti vous i vlas podobně jako levité při své ordinaci, odívali se kmentem a před úkony bylo jim jako kněžím židovským zakázáno požívati vína[10]. Všecko, co se vypravuje v Gn. a Ex. o příchodu Josefa a jeho bratří do Epypta, o útrapách Israelitů, o ranách egyptských, o vojsku egyptském atd., shoduje se dle všeobecného úsudku odborníků s tím, co nově objevené prameny egyptských dějin nám podávají. »At illud«, dokládá Cornely[11], »praeprimis memoria est dignum, quod ille ubique rerum aegyptiacarum status supponitur, quem patriarcharum et Moysis aetate fuisse antiquiora monumenta demonstrant, neque vero ille, quem aliquot saeculis postea Salomonis tempore etc. in Aegypto viguisse iuniora monumenta docent: unde consequitur, narrationum pentateuchicarum auctorem mosaica aetate vixisse«.

Proti tomuto závěru však namítá již De Wette-Schrader: »Man hat mehrere historische Züge, welche eine gewisse Bekanntschaft mit Aegypten verrathen, als Beweise der mosaischen Abfassung des Pentateuchs angesehen; als wenn die Hebräer nicht auch später bei ihrer politischen und Handelsverbindung mit Aegypten eine solche Bekanntschaft gehabt haben könnten«[12].

S tímto protestantským kritikem souhlasí v celku Kaulen, když píše: »Ebenso spricht die genaue Kenntnis ägyptischer Zustände, welche in der Genesis und dem Exodus vorliegt, wohl für die absolute Glaubwürdigkeit des Pentateuchs, aber nicht für die in Rede stehende Abfassungszeit; denn eine solche Kenntnis war bei den Juden auch in späterer Zeit, da immer eine nahe Verbindung mit Aegypten bestand, unschwer zu erwerben. Vgl. 3. Kön. 9, 16; 11, 40 Is. 19, 1 ff. Jer. 43, 8[13].«

γ) Naproti tomu Kaulen uvádí zeměpisné názory pentateuchu za vážný důvod, že vznikly knihy Mojžíšovy v době mezi ohlášením zákona na hoře Sinaj a mezi zabráním Palestiny.

»Gosen Gen. 46, 28, On 41, 45, Pithom, Raamses Ex. 1, 11, Succoth, Etham 13, 20, Pi Hachiroth, Migdol, Baalzephon 14, 2 werden so einfach erwähnt, dass auf beiden Seiten eine genaue Kenntnis der Oertlichkeit vorhanden gewesen sein muss. Ebenso wird die Bekanntschaft mit der sinaitischen Halbinsel durchweg verausgesetzt … Palästina dagegen wird vom Verfasser durchaus wie ein unbekanntes Land behandelt, in welchem die Leser erst noch zu orientiren sind; daher Ausdrücke wie »Hebron im Lande Canaan«, Gen. 23, 2. 19; »Salem, die Stadt Sichems im Lande Canaan«, 33, 18; »Luz, im Lande Canaan gelegen«, 35, 6: lauter Angaben, wie sie bei Einwohnern von Canaan nicht denkbar sind. (Vergleiche, wie Moses über das den Israeliten verheissene Land Dt. 11, 10 sprieht.) Auch die genaue Beschreibung des Ebat und des Garizim ebd. 11, 30 würde, selbst als Referat einer nicht vom Verfasser herrühenden Angabe, keinen Sinn haben, wenn sie nicht vor dem Einzug in das mittlere Palästina niedergeschrieben wäre«.

Oceníme-li však tyto zeměpisné poznámky, shledáme, že nám mohou svědčiti nanejvýš pro to, že jádro pentateuchu jest z doby mojžíšské, že však zůstane přece jen nevyjasněno, zda-li v nynějším pentateuchu jest doslovně obsažen tento plod literární z doby Mojžíšovy aneb jako pramen zpracovaný od pozdějšího autora.

Tuto možnost, že jest totiž pentateuch dílem pozdějšího pořadatele, jenž prameny z doby starší pocházející nezměněné neb s některými změnami do svého díla pojal, nelze hned a limine zavrhnouti, poněvadž vedle jiných důvodů pro ni svědčí analogický vznik jiných knih dějepisných S. Z. Prozatím budiž připomenulo, že jádro knihy Soud. (3 7 — 16 31) obsahuje několik dějepisných monografií vedle kritických poznámek, jimiž jsou spojeny v jeden celek Autor nynější knihy Soud. spojil látku, kterou měl po ruce, to j. ústní neb písemná podání, nezměněně v jeden celek (Kaulen, l. c. str. 35).

Knihy Sam. dle Hummelauera (viz níže) se skládají z několika pramenů, jež pořadatel spojil v jeden celek a to tak, že je ponechal v podstatě beze změny. Materiál ke knihám Král. čerpán ze starších pramenů, jež částečně doslova byly opsány. (Kaulen. l. c. str. 55).

Podobně autor knih Paral. užíval pramenů, »so dass einzelne Angaben derselben beibehalten sind, welche auf seine Zeit nicht mehr passen« (Kaulen. l. c. str. 63). Srov. původ knihy Esdrášovy a Nehemiášovy tamtéž str. 73.

Mnohá z jiných míst, citovaných obhájci mojžíšského původu celého pentateuchu, postrádají však zcela důkaznosti.

Praví-li Kaulen[14], že různé poznámky o jednotlivých místech Palestiny, jako Gen. 12, 8 o Bethelu (»Abraham transiens ad montem, qui erat contra orientem Bethel, tetendit ibi tabernaculum suum, ab occidente habens Bethel, et ab oriente Hai: aedificavit quoque ibi altare Domino, et invocavit nomen eius«), 13, 18 o Hebronu (Abram venit et habitavit iuxta convallem Mambre, quae est in Hebron), o Kades 14, 7, Dan 14, 14, Saveh 14 17, Sur 16 7, o studnici Lachaj Roi 16 14, 24 62, o Segoru 19 20, Bersabee 21 31, 26 33, o hoře Moria 22 14, o dvojité jeskyni v Hebroně 23 19, o různých studnicích 26 20—22, o místě Bethel či Luz 28 19, Gilead 31 48, Machanain 32 2, Pniel 32 31, Sukkoth 33 17, Salem 33 18, o terebintu u Sichemu 35 4 o dubu u Bethelu 35 8, Bethlehem Ephrata 35 19, Migdal Eder 35 24, Atad 50 10, Abel Mizraim 50 11. Eškol Nm. 13 24 Horma 21 3, Havvoth Jair Dt. 3 14 — praví-li, že poznámky tyto jsou »offenbar darauf berechnet, seinen künftigen Bewohnern vermöge ihrer Anhänglichkeit an die Altväter Interesse für das Land einzuflössen«, pak jest to důvod ceny problematické, poněvadž by bylo lze zjevy ty velmi dobře vysvětliti i tím, že autor, píšící v době, kdy Israelité byli již v Palestině, chtěl Israelitům připomenouti posvátnost toho kterého místa, posvěceného kroky patriarchů, a tím zároveň vzbuditi v nich lásku k nim.

Poznámku »in terra Chanaan« Gn. 33 18 byl by položil i autor píšící v Palestině, poněvadž ji žádá souvislost: »Iacob transivit in Salem (?) urbem Sichimorum, quae est in terra Chanaan, postquam reversus est de Mesopotamia Syriae«. (Srv. Hummelauer, Com. in Gen. str. 508).

Uvážíme-li, že události ze života patriarchů kolovaly původně v ústním podání Hebreů, žijících v Egyptě, že se vypravovaly od pokolení k pokolení, že nabyly aspoň nějaké určité, ustálené formy, pochopíme, že byla u míst Palestinských poznámka o zemi, ve které leží; uvážíme-li, že spisovatel pentateuchu z těchto tradic čerpal, že se snažil věrné jejich znění zachovati, vysvětlíme si snadno, proč se poznámky ty: »in terra Chanaan« vyskytují, i kdybychom prozatím měli za to, že autor těchto míst žil teprv v době pomojžíšské.

Autor pentateuchu prý vypůjčuje si od známého Egypta vlastnosti k znázorněni čtenářům neznámých krajin palestinských: »die Jordansau ist »gleich dem Boden von Aegypten, wenn man nach Zoan kommt« wie mit der Peschittho sicher (sic!) zu lesen ist. Gen. 13, 10«[15].

Naproti tomu třeba poznamenati, že kromě syrského překladu všecky rukopisy mají l. c. צער takže jest za právo dáti Hummelauerovi (str. 371), že »lectio Syri צען, Tanis, sufficienti auctoritate destituitur«.

Všimneme-li si dobře souvislosti citovaného místa, budeme míti důvod, považovati »gleich dem Boden von Aegypten« (כְאֶרֶץ מִצְרַיִם) za glossu pozdější doby, poněvadž jest si těžko mysliti, že autor, když byl již jednou krásu údolí Jordánského přirovnal k zahradě Hospodinově, k ráji, tedy ideálu všeho krásna, byl by pak ještě připojil přirovnání k Egyptu[16].

δ) Několik slov egyptských mohli zajisté Israelité v Egyptě od svých vzdělaných sousedů si vypůjčiti, do pokladu svého jazyka uložiti a jich i v Palestině užívati, takže nemůžeme právem tvrditi, že několik slov těchto v pentateuchu se vyskytujících jest již důvodem pro mojžíšský jeho původ.

I autor v Palestině žijící a vypravující, nemohl zajisté užiti k označení králů egyptských, o nichž vypravuje, lepšího slova, než egyptského názvu per aa (=veliký dům), poněvadž pod tímto jménem byli známi celému starému Orientu, jak patrno z toho, že slovo toto se vyskýtá i v assyrských klínopisech. Podobně jest souditi o slově »chartumim«, označujícím egyptské hadače a pocházejícím z egyptského char=mluviti; jakým vhodnějším slovem měl je autor označiti? Jaký jiný název měl autor pro Nil, než slovo egyptské Je’or, jímž domorodci nazývali svoji »řeku«?

Jestliže přijali méně vzdělaní Israelité míry, některé nástroje hudební a t d. od Egypťanů, pak jest zcela přirozeno, že přijali i egyptské jejich názvy, jako epha, hin, chomer ammah (?), měsíc abib (?), tof (=bubínek, jehož sestra Mojžíšova užívala k doprovázeni zpěvu), sinsenet (nádoba, do níž uložena byla mana), šes (=roucho kmentové) atd. Slovo gomeh (=sítí, z něhož byla zhotovena ošatka) vyskýtá se i v knize Job (rovněž achû) (Gen. 4 2.18, Job. 8 11). Egyptský původ slova abrek, jež provoláváno bylo před Josefem (Gn. 44 43) a rabid (=náhrdelník Gen. 41 42) jest nejisto a kromě toho se vyskýtá v Ezech. 16 11 slovo posledně jmenované.

Ztrácí tedy důkaz, vedený pro původ mojžísský pentateuchu ze slov egyptských v něm se vyskytujících, na své váze[17]. Za to

ε) více padá na váhu určitost a podrobnost, a jakou se popisují některé události v knihách Ex.—Dt.[18]. Tak

α') určeni času Ex. 15 22, 16 1, 19 1-3, 40 15, Lv. 9 1, Nm. 10 11, Dt. 1 5.

β') počet pramenů a palem v Elim Ex. 15 27.

γ') podrobný seznam darů Nm. 7 1nn.

Z těchto a jiných podobných podrobných záznamů třeba usuzovati, že po dobu putováni Israelitů po poušti byl psán aspoň nějaký denník[19], nějaká pamětní kniha, která sloužila aspoň za pramen autorovi nynějšího pentateuchu.

c) Jako důvody vnitřní, ze samého pentateuchu čerpané, nám svědčí, že jest těžko aspoň jádru jeho upříti původ mojžíšský, tak zase lze uvésti jiné důvody rovněž vnitřní, ukazující, že některé části pentateuchu jsou původu pozdějšího. Části tyto jsou α) buď obsahu výpravného, buď β) zákonodárného.

Ad α):

1. Dnes jest jisto, že konec Dt. (hll. 31—34, vyjímajíc píseň Mojžíšovu v kap. 32) nepochází od Mojžíše, že jest po smrti Mojžíšové napsán.[20] Tím však zároveň otřesena jest tradice židovská, která buď celé tyto kapitoly (Philo, Josephus Flavius), aneb jen až na 8 posledních veršů (Talmud) připisovala Mojžíšovi; jestliže jista jest její přehnanost ohledem na konec Dt, proč by nemohla býti nesprávná i v příčině jiných částí pentateuchu?

2. Ku Gn. 36 31: »Reges autem, qui regnaverunt in terra Edom antequam haberent regem filii Israel, fuerunt hi …« poznamenal již Bonfrer[21]: »Malim tamen dicere, aliquem alterum scriptorem Hagiographum nonnulla postea addidisse, quam Moysi Prophetam agenti omnia adscribere.«

V nejnovějši době podrobil Hoberg[22] celou 36. kapitolu rozumné kritice, při čemž došel k následujícímu závěru: Esau měl 5 synů, kteří se mu narodili v zemi Chanaan; vystěhoval se, aby usídlil se v zemi Seir (36 2—8). Tři ze synů Esauových a deset z jeho vnuků stali se pohlaváry kmenův (36 9—19). Kromě těchto bylo v zemi Seir 7 domorodých kmenů (Horraei), s nimiž se potomci Esauovi směšovali (36 20—80). Po roztříštěné vládě jednotlivých pohlavárů následovali volení králové, z nichž se (36 31—39 srv. 1. Par. 1 43—50) jmenuje osm: 1. Bela, 2. Jobad. 3. Husam, 4. Adad, 5. Semla, 6. Saul, 7. Balanan, 8. Adar. Dle Nm. 20 14nn.[23] měli za doby Mojžíšovy Edomité již krále a domorodí Horreové byli vyhlazeni (Dt 2 12).[24] Jest tedy krále, kterého Mojžíš žádal za dovolení průchodu, hledati mezi osmi jmenovanými. — Po králích panovali opět pohlaváři. Staré rozdělení kmenů dle původu na edomitské a seirské (Horreové) zaniklo a bylo zavedeno nové, na 11 kmenů dle zeměpisné polohy: 1. Thamna, 2. Alva, 3. Jetheth, 4. Oolibama, 5. Ela, 6. Phinon. 7. Cenez, 8. Theman, 9. Mabsar. 10. Magdiel, 11. Hiram (36 40—43 srv. 1. Par. 1 51—54).

Kdy toto nové rozdělení bylo zavedeno, o tom sice nečteme nikde v bibli určité zprávy, ale dá se přece s jistou pravděpodobnosti uzavírati na základě jiných fakt v bibli uvedených. Saul a David bojovali s výsledkem proti Edomitům; David připojil zemi poražených Edomitů ke své říši (2. Král. 8 14; 3. Král. 11 15nn.). Co jest přirozenějšího, než že David při této příležitosti sesadil krále a dle zeměpisné polohy krajinu znova rozdělil mezi jednotlivé pohlaváry? Tomu-li tak, chápeme, proč se o Adadovi, odpůrci Šalamounově, praví (3. Král. 11 14), že byl z královského rodu[25], ačkoliv se o králi edomském nečiní žádná zmínka více. Král Edomitů vystupuje teprv zase za krále Josafata (4 Král. 3 9n), z čehož patrno, že po době panování pozdějších náčelníků panovali zase králové.

Na základě těchto údajů lze míti za to, že 36 40—43 jmenované rozdělení na kmeny jest rozdělení zavedené Davidem. V době po Šalamounovi nabyli Edomité zase více samostatnosti, takže za panování Josafatova měli zase již své krále. Z toho však plyne, že seznam králů 36 31—39 a kmenů 36 40—43 byl do pentateuchu buď za panování Davidova, neb krátce po něm v době Šalamounově připojen (ovšem kompetentní rukou inspirovaného dějepisce), což vše odpovídá velmi dobře náboženským snahám Davidovým a Šalamounovým. »Das ganze Kapitel«, uzavírá Hoberg, »wäre der für die erste jüdische Königszeit sehr passende Nachweis von der Wahrheit des Spruches: Major serviet minori (25 23)«.

3. O Ex. 36 8—39, kde se vypravuje o zhotovení svatostánku a kněžských rouch, soudí Hoberg,[26] že jest celá tato perikopa zbožné přepracování a rozšíření Ex. 25 10—28 a 30., kde se vypravuje, že Mojžíš dal zhotovili dle rozkazu Božího jmenované předměty; text LXX se v citované perikopě liší od textu masoretského v te míře, že v době, kdy LXX vznikla, text její nebyl ještě ustálen!

4. Nm 10 35—36, jež tvoří zvláštní malou parašu, jednu z nejmenších v pentateuchu, jsou již od masoretů uzavřeny dvěma převrácenými písmenami נ což znamená, že i masoreté považovali toto místo za podezřelé. Po stránce obsahové i stylistické nelze proti citované paraše ničeho namítati, pochybnost masoretů může se vztahovati toliko na mojžíšský původ těchto dvou veršů. Tuto pochybnost sdílí i katolická kritika pentateuchu.[27]


5. K těmto pozdějším vložkám obsahu dějepisného lze ne bez důvodů připočísti:

Gn. 14 14: »Abraham persecutus est usque Dan«. Cornelius a Lap. poznamenává k tomuto místu: »Urbs Dan tempore Abrahae et Mosis vocabatur Lais vel Lisem; et ita scripsit Moses: sed qui haec diaria Mosis digessit, pro Lais substituit nomen Dan, quo post Mosea vocata est.« Srov. též Nm 14 45; Dt 1 44, 34 1.[28]

Gn. 22 14b: Unde usque hodie dicitur: »In monte Dominus videbit« (Hoberg, l. c. str. 55.)[29]

Někteří starší exegeté se domnívali, že Nm. 12 3: »Erat enim Moyses vir mittissimus super omnes homines, qui morabantur in terra« jest též doplňkem z doby pomojžíšské. Tak n. př. Korneliovi a Lap. »videntur verius haec (Nm. 12 13) post Mosen illi ab aliquo alio scriptore hagiographo, qui haec eius diaria digessit, esse addita et intexta.« Nejnověji však Hummelauer ve svém kommentáři k Nm. str. 99 a nn. upozorňuje, že ענו‎ neznamená »mitis«, že jest ענוי‎ = partic. pass. od kořene ענה‎ = demitti, curvari, deprimi, a že tedy jest přeložiti citovaný verš: et vir Moyses deprensus erat multum, magis quam omnes homines, qui morabantur in terra. Z této konjektury, která přiléhá velmi dobře k souvislosti, plyne, že »tantum abest, ut v. 3. a Moyse conscribi nequiverit, ut Moysis sensus perquam exprimat.«

Nm 21 13b.14.15. (»Siquidem Arnon terminus est Moab, dividens Moabitas el Amorrhaeos. (14) Unde dicitur in libro bellorum Domini: Sicut fecit in Mari rubro, sic faciet in torrentibus Arnon. (15) Scopuli torrentium inclinati sunt, ut requiescerent in Ar, et recumberent in finibus Moabitarum«) považuje Hoberg (l. c. str. 57.) za píseň z doby pomojžíšské. Hummelar l. c. str. 244. dle opraveného textu překládá:

Bella Jahve (sunto)
contra Weheb in Supha
et contra valles in Arnon (superioris)
et contra effusionem vallium (= Arnon inferiorem)
quatenus extenditur versus habitaculum Ar,
et immititur finibus Moab«,

a považuje celý text za válečný rozkaz (un ordre du jour).

Totéž dle Hoberga (l. c.) lze pravděpodobně říci o písni Nm. 21 17n. (17) »Tunc cecinit Israel carmen istud: Ascendat puteus. Concinebant. (18) Puteus, quem foderunt principes et paraverunt duces multitudinis in datore legis et in baculis suis. De solitudine Matthana.« Dle kritického překladu Hummelauerova (l. c. str. 246.) zní tato piseň: »Atende, putee; cantate alternatim ei — Puteus, quem foderunt principes — quem forarunt inclyti de populo — sceptris, virgis suis.«

K Nm. 27 14 (»Hae sunt aquae contradictionis in Cades deserti Sin«) poznamenává Hummelauer: »Sequentia verba non est locutus Deus, sed a recentiore quodam videntur esse adiecta.« Srv. Hoberg, l. c. str. 55.

Jiná sem spadající místa jsou:

Dt 1 1—5. K v. 1. »Haec sunt verba, quae locutus est Moyses ad omnem Israel trans Jordanem« napsal již Kornelius a Lap.: »Forte Moses scripsit cis Jordanem; sed Josue, vel quisquis haec Mosis diaria digessit, in Chanaan iam consistens pro eo substituit trans Jordanem.« Srv. Hoberg. l. c. str. 57. Hummelauer, Comment. in Deut. str. 163 a nn.

Dt 3 8b.9. (»Qui [reges Amorrhaeorum] erant trans Jordanem, a torrente Arnon usque ad montem Hermon«) viz Hoberg, l. c. str. 55. K verši 9. (»Quem (Hermon) Sidonii Sarion vocant, et Amorrhaei Sanir«) poznamenává Hummelauer l. c: »Sane non ipse Moyses suo sermoni intermiscuit hanc notam philologiae comparatae.«

Dt 3 11 (Hoberg l. c. str. 55. Hummelauer l. c. 205).

Dt 3 14 »Jair filius Manasse possedit omnem regionem Argob usque ad terminos Gessuri et Machati. Vocavitque ex nomine suo Basan, Havoth Jair, id est Villas Jair usque in praesentem diem«. (Již Kornelius a Lap. upozornil: »usque in praesentem diem. Adde, si haec addita sunt a quopiam, non ab Esdra, sed ab eo, qui diaria haec Mosis paulo post digessit, esse addita.« Srv. Hoberg l. c.; Hummelauer l. c. 207.)

Dt 4 41-43 (Hoberg l. c, 55. Hummelauer l. c. 224.)

Dt 4 44-49 (Hoberg 58. Hummelauer 228.)

Dt 31 4 (Hoberg 57.)

Že se mojžíšský původ svrchu uvedených dějepisných míst zamítá, případně že se o něm pochybuje, pro to nám svědčí analogické případy v historiografii jiných knih biblických. Tak n. př. ti, kdož považuji Josue za autora stejnojmenné knihy, jsou nuceni i zde uznati pozdější původ některých dodatků, jako: Jos. 24 29-33, 14 15, 15 13-19, 19 47. (Viz Zschokke, Historia sacra, 5. vyd., str. 164.)

Sám Kaulen (l. c. str. 40) uznává, že kniha Ruth ve své původní formě byla jedna z dějepisných monografií, z jakých jest sestavena kniha Soudců a s kterými původně tvořila celek, že však později jiná ruka tento rodinný příběh z knihy Soudců vybrala a při té příležitosti přidala Ruth 1 1a, 4 7, 4 17 a zvláště 4 18—22.[30]

Hummelauer[31] rozděluje knihy Samuelovy (=1. a 2. Král.) na pět částí: 1. Dějiny Samuele (1. Král. 1—7); 2. dějiny Saula (1. Král. 8—16); 3. dějiny Davida ve vyhnanstvi (1. Král. 17—31); 4. dějiny Davida krále (2. Král. 1—20) a 5. dodatek (2. Král. 21—24.)

První části v podstatě jest jeden autor — Samuel. Druhé části, jež tvořila svého času celek samostatný, autorem jest buď Samuel neb prorok Gad. Ze třetí části hll. 25—31 napsal jistě Gad a pravděpodobně i 17—24. Čtvrté části autorem jest prorok Nathan, jenž pravděpodobně předcházející části se čtvrtou v jeden celek sloučil a některé glossy pravděpodobně přičinil.[32]

Literární kritikové bibličtí, kteří považuji Nehemiáše za spisovatele knihy dle něho jmenované[33], připouštějí rovněž, že některé verše byly později připojeny, jako 12 10.11.22.26.46.

K těmto pozdějším vsuvkám do pentateuchu možno přiřaditi i ony dodatky, jež se dály z příčin liturgických. K liturgii byly totiž vybrány z pentateuchu jisté perikopy, které byly snadno opatřeny přiměřeným úvodem neb závěrkem. Jak snadno se pak tyto přídavky dostaly do textu samotného pentateuchu! Něco podobného máme v žaltáři, kde rovněž k písním Davidovým při liturgickém jich užívání byly připojeny dodatky odpovídající té které době. (Žž 3 9, 13 7, 24 22, 27 9, 33 23, 5 20.21, 68 36.37, 101 14—23). Po přečtené perikopě následoval výklad předcházejího a pak povzbuzení pro přítomné. Jak snadno bylo něco z tohoto výkladu zaznamenáno a pak do textu zařazeno! Viz Hoberg, l. c. str. 48 a n.

Ad β.

Ačkoliv jsme zavrhli vývoj zákonodárství u Israelitů ve smyslu racionalistické theorie evoluční, která má své vlastní nejhlubší kořeny v materialismu; ačkoliv třeba jest nám uznali, že Mojžíš k sestavení svého zákonníka byl uschopněn svými přirozenými dary ducha, svým vzděláním při dvoře egyptském, svými dlouholetými zkušenostmi, svým nadpřirozeným povoláním a podporou; ačkoliv nalezl zajisté v obyčejovém právu svého lidu dosti široký podklad ke své činnosti zákonodárné: přece jest jen třeba na druhé straně uznati aspoň nějaký vývoj v zákonodárství Israelitů v době pomojžíšské.

a) Nelze pochybovati o tom, že Israelité v době, kdy Mojžíš žil a působil, byli beduiny, že tedy život jejich náboženský (přenosný chrám atd.), společenský i právní odpovídal životu kočujících kmenů, naproti tomu však že valná část zákonodárství pentateuchu předpokládá v celku usedlý národ rolnický. Lze si však mysliti — i když přiznáme Mojžíšovi jistou, a řekněme velikou míru prozíravosti do budoucnosti — lze si mysliti, že Mojžíš sestavil zákonník do nejmenších podrobností propracovaný pro usedlý národ rolnický v době, kdy tento národ na stupni usedlého národa rolnického ještě vůbec ani nestál? Něco podobného bylo by možno v psychologii národů vysvětliti skorem jen zázrakem; stanoviti tu vsak zázrak nejsme oprávněni, nemajíce k tomu dostatečných důvodů.

b) U žádného národa, ani starověkého ani novověkého, dle obyčejného běhu věcí nevzniká obsáhlý občanský neb trestní zakonník přes jednu noc; nejprve se sbírají jednotlivé právní obyčeje, rozkazy, ustanovení, zapisují se postupem doby do menších sbírek, z kterých teprve později vzniká sbírka větší.

c) Ačkoliv jest zákonník Ḫammurabiho (z XXIII. století před Kr.) dán pro Babyloňany, národ to, který měl za sebou již celý kulturní vývoj a stál ve vzdělání (vyjímajíc ovsem náboženství) nepoměrně výše než kočující Israel — přece jen obsahuje ne celých 300 paragrafů a jest tedy rozsahem svým nepoměrně menší než pentateuch.

d) I když se budeme snažiti zjev tento vysvětliti si tím, že ve starobabylonském zákonníku nejsou části historické, ani zákony a předpisy liturgické, jak tomu jest v pentateuchu, přece jen bude na pováženou mysliti si, že nejstarší plod písemnictví starých Hebreů jest vybudován na základech tak širokých a dle plánu tak rozsáhlého, přímo obrovského, jak jest tomu v pentateuchu.

e) Ať již položíme Mojžíše do století XV. neb XIV. před K., přece nám jen vždycky zůstává pro dějiny Israele po smrti Mojžíšově doba půl druhého tisíce let! Jest si však možno mysliti, že náboženské, politické, sociální poměry Israelitů byly po celou tuto dlouhou dobu tak jednotvárny, že se nezměnily, takže jim vždycky dokonale odpovídal a dostačil pentateuch, a to tak, že v pozdější době nebylo nikdy třeba žádný nový zákon dávati, starý k poměrům časovým upraviti atd.?

V době Soudců vidíme přechod od života beduinského k životu usedlých rolníků, později se zavádí nová forma státní — království, v době Šalamounově vzkvétá obchod, který dosud byl jen málo pěstován, po jeho smrti vznikají rozkolem nové právní formy, záhady a pochybnosti, Israelité putují pak do zajetí atd atd. Mohl skutečně všem těmto poměrům dokonale dostačiti pentateuch mojžíšský se svým zákonodárstvím? Kdo zde nechce bez dostatečných příčin stanoviti zase nový zázrak, musí souhlasiti s kritikem tak vážným, jakým jest Horberg, jenž píše: Das Werk des Moses konnte eine starre, unveränderliche Masse, deren buchstabliche Form stets und unter allen Umständen verbindlich war, nicht sein. Denn es war für die religiösen und sozialen Bedürfnisse des Volkes geschrieben; eine Aenderung der Verhältnisse bedingte daher ofters auch eine Aenderung des religiösen und juristischen Codex. Da Moses nicht der einzige Vermittler der übernatürlichen Offenbarung war, sondern Nachfolger hatte (die Priester, die Propheten, das Kollegium des Ezechias, Sprichw. 25, 1 vgl. auch Ez. 18, 21 ff. 24, 1. ff.), so war es die Aufgabe dieser, die jeweiligen Aenderungen des pentateuchischen Gesetzes zu veranlassen und nach Notwendigkeit einzufügen. Moses nahm an seinen Gesetzen Aenderungen vor, warum sollten solche seinen Nachfolgern nicht erlaubt sein?« (»Ueber negative und positive Pentateuchkritik« v »Biblische Studien« Band VI. Heft 1 u. 2. Freiburg i. B. 1901. str. 8.)

K těmto slovům stačí jen dodati, že staří neměli tak kriticky vytříbeného smyslu pro literární původ a majetek spisovatele, jako máme my v XX. věku po K., že při jednání inspirovaných mužů nebylo rozhodující, zdaž poruší kritickou původnost, případně neporušenost pentateuchu, nýbrž že jim šlo hlavně o původ a božskou autoritu těch kterých ustanovení mladších, a tedy též o jejich stejnou závaznost se zákony staršími. Ostatně dá se velmi dobře pomysliti, že vedle psaného zákonníka Mojžíšova kolovaly tradicí jiné zákony, které Mojžíš dal jen ústně. Proč by nemohl býti takovýto zákon inspirovaným autorem později do zákonníka Mojžíšova vepsán? Vyskytla-li se nějaká pochybnost o tom kterém zákoně, kterou bylo třeba rozluštiti, aneb bylo-li potřebou času přikázáno dáti nový zákon, zajisté že proroci a kněží při svých rozhodnutích snažili se počínati si vždy v duchu Mojžíšově, který žil stále v jejich mysli jako ideál zákonodárce, mohli právem svoje rozhodnutí považovati za důsledek zákonodárství Mojžíšova, a kam jinam měli zapsati toto nové právo nežli do stávajícího již zákonníka — pentateuchu? Ačkoliv pozdější zákonodárné kruhy israelitské ctily svého velikého vůdce, přece byly si vědomy toho, že ve státě theokratickém vlastním původcem jest Bůh a že tedy novější zákony Bohem dané mohou býti zařazeny mezi zákony starší, dané od téhož Boha. Při vkládání nových zákonů do pentateuchu neměli ovšem skrupulí, co budou snad za tři tisíce let souditi kritikové na západě o naprosté kritické původnosti knihy vůbec a pentateuchu zvlášť. Kritický omyl budoucích věků, považující tyto vsuvky za dílo Mojžíšovo, nebyl jejich účelem, ten následoval jen »per accidens.«

Dt 4 2 a 13 1 (Vulg. 12 32) zakazuje sice k zákonu něco přidávati neb jemu ubírati, to se však týká jen nepovolané, neoprávněné ruky.

Pročteme-li pozorně pentateuch a nebudeme-li zavírati oči před skutečností, shledáme, že nové zákony byly skutečně do pentateuchu vpisovány, při čemž však byla stará o témž předmětu jednající místa ponechána, takže následkem toho najdeme tu a tam jisté nesrovnalosti.

Instruktivní ukázku nám podává zákonodárství pentateuchu

1. o desátku.

První zákonné ustanovení o desátku podává Lv. 27 30-33: Bylo dáno na hoře Sinaj.

30. »Omnes decimae terrae, sive de frugibus, sive de pomis arborum, Domini sunt, et illi sanctificantur.

31. Si quis autem voluerit redimere decimas suas, addet quintam partem earum.

32. Omnium decimarum bovis et ovis et caprae, quae sub pastoris virga transeunt, quidquid decimum venerit, sanctificabitur Domino.

33. Non eligetur nec bonum nec malum, nec altero commutabitur: si quis mutaverit, et quod mutatum est, et pro quo mutatum est santificabitur Domino, et non redimetur. Tyto verše rozeznávají desátek takto:

Desátek:
1. rostlinný (decimae terrae) 2. živočišný
a) polní b) ovocný a) skot (d. bovis) b) brav (ovis et caprae)

Desátek rostlinný může býti vykoupen (v. 31.), ale tak, že jest vykupujícímu připlatili 20% přirážku; živočišný nemůže býti vykoupen. Desátek náleží Hospodinu; jakým způsobem však se ho má užiti, není udáno.

Druhý zákon o desátku, daný později na poušti, obsahuje Nm. 18 21-32

Zde se desátek živočišný více nejmenuje, z čehož lze právem souditi, že byl zrušen (srv. též Nm. 35 2nn. a Jos. 14 4). Rostlinný desátek patří levitům, kteří se vzdávají za to nároků na vlastnictví půdy a zavazují se dávati desátek ze svého desátku kněžím; ostatních 9/10 náleží úplně k výživě jich a jejich rodin. O výkupu desátku se v Nm. 18 rovněž nemluví, takže lze právem míti za to, že i právo výkupu podobně jako desátek živočišný zaniklo.

Třetí místo, které nařizuje o desátku, jest Dt. hl. 12. Majitelem desátku není více Levita, jako byl dle Nm. 18, nýbrž Israelita, který jest povinen z desátku vystrojiti obětní hostinu u svatostánku a k ní pozvati Levity svého bydliště. Přísné napomenutí zákona, pozvati Levity k této hostině, zdá se nasvědčovati tomu, že v době, kdy zákon Dt. 12 o desátku byl dán, povinnosti této nebylo vždy dbáno. Jestliže nemá Levita více práva vlastnického k desátku, nemůže dávati desátku kněžím, a jest tedy kněžský desátek považovati za zrušený.

Týž zákon o desátku jest opakován a přiměřeně rozšířen v Dt. 14 22-29. Je-li bydliště Israelitovo od svatostánku vzdáleno tak, že doprava desátku stala by se obtížnou, smí Israelita desátek doma prodati a za ztržené peníze obstarati u svatyně hostinu.

Dle v. 28—29 jest Israelitovi každého třetího roku desátek uložili v jeho bydlišti, by sloužil k výživě Levitů, vdov, sirotků a cizinců. Učinil-li Israelita této povinnosti třetího roku zadost, pak jest mu vykonati u svatyně modlitbu (Dt. 26 12-15). Hebrejský text tohoto posledně citovaného místa nasvědčuje tomu, že třetího roku nepřinášel Israelita desátek ke svatyni, poněvadž ho odevzdal doma k výživě chudých; LXX však praví, že jmenovanou modlitbu u svatyně jest Israelitovi konati, »když třetího roku druhý desátek« byl odvedl; dle LXX bylo tedy Israelitovi každého třetího roku zapraviti dva desátky: 1. desátek ke svatyni a 2. desátek chudiny.

Vyložiti jmenované texty stanovením tří různých desátků, jež odváděti byli Israelité od dob Mojžíšových nepřetržitě povinni až do dob Kristových bez ohledu na 1500letý vývoj poměrů náboženských, politických i sociálních, jest více než na pováženou. Kdo má oči k vidění, pozoruje v těchto textech vývoj zákonodárství, odpovídající dějinným proměnám.

Za doby Mojžíšovy a Josuovy byli Levité v úctě a vážnosti, které odpovídá zákonodárství o desátku Lv. 27 a Nm. 18, dle něhož byl Levita neobmezeným vlastníkem desátku.

V době Soudců však vážnost Levitů vážně poklesla, jak patrno ze 17. hl. knihy Soud. Přerušení pravidelné zákonné bohoslužby mělo v zápětí, že se na desátek levitům povinný zapomínalo. Když vystoupil Samuel a jal se zmatené poměry Israele uváděti zase do pořádku, bylo mu též naléhati na odvádění desátku.

K zavedení v život zákonů Lv. 27 a Nm. 18 nebyly tehdy poměry příznivy, i bylo se mu spokojiti s mírnějšími požadavky, vyslovenými ustanoveními deuteronomistickými (Dt 14 22-29, 26 12-15)[34]. Dle toho jsou tedy texty posledně citované pravděpodobně z doby Soudců, neb určitěji řečeno z doby Samuelovy.

2. Dt. 23 2(3) staví se Mamzer na roven Moabitům a Anmonitům. Nesmí býti obřízkou přijati do obce israelské až do desátého kolena[35]. Mamzer jsou však dle Zach. 9 6 obyvatelé města Azotu, jež bylo v dobách Samuelových baštou Filištinů. Proti Filištinům však nebojoval ani Mojžíš, ani Josue; teprve ke konci doby Soudců vystupuji hrozivě proti Israelitům. To nasvědčuje tomu, že Dt 28 2(3) jest zákon ne z doby Mojžíšovy, nýbrž z doby pozdější[36].

3. Nm. 4 3 ustanovuje zákon 30. rok pro službu Levitů, Nm. 8 24 již jen 25. rok[37]. Tento rozpor nelze vysvětlili lépe, než tím, že Nm. 8 24 jest zákon z doby pozdější, pomojžíšské.

4. Lv. 25 32—34 podává vlastnické právo Levitů na domy v městech a na pole v okolí měst:

  1. Aedes Levitarum, quae in urbibus sunt, semper possunt redimi.
  2. Si redemptae non fuerint, in jubilaeo revertentur ad dominos, quia domus urbium levitarum pro possessionibus sunt inter filios Israel.
  3. Suburbana autem eorum non veneant, quia possessio sempiterna est.

Tento zákon dává smysl jen pak, předpokládáme-li zákon Nm. 35, upravující vlastnické právo Levitů, za známý. Zákon, obsažený v Nm. 35 byl dán na stepích moabských; Lv. 25 dán na hoře Sinaj. Rozpor tento lze dostatečně vysvětliti tím, že Lv. 25 32-34 jest z doby mladší, rukou inspirovaného autora do stávajícího zákona vepsaný[38].

5. Podobně lze souditi o Lv. 25 39-55, o nichž Hummelauer[39] poznamenává: »Cum tota lex de iubilaeo a Moyse lata sit nonnisi in terra promissa tandem observanda, dubitaverit quis, utrum harum appendicum desiderium iam in deserto in animis Hebraeorum natum sit: quodsi is defenderit, posteriore aliquo tempore esse adiectas, equidem non repugno.«

6. K Ex. 30 24 poznamenává Hoberg[40]: »Ein heiliger Sekel wird a. a. O. als Normalsekel erwähnt. Die Existenz einer festen Münzwährung setzt solche geordnete staatliche Verhältnisse voraus, die den Israeliten am Berge Sinai und während des Zuges durch die Wüste noch nicht eigen sein konnten. Daher darf man annehmen, dass der heilige Sekel eine Zugabe späterer Zeit ist, vielleicht frühestens eingeführt zur ersten Königszeit.«

7. Jest málo pravděpodobno, že by v Dt. 17 14-20 obsažená ústava královská, která zavedena měla býti o 400 let později, byla podána od Mojžíše; pravděpodobnější jest, že perikopa tato vznikla teprv v době. kdy království u Israelitů bylo zavedeno (as r. 1051 př. Kr). Další důvody pro tento náhled budou podány níže.

8. Prvotiny zvířat i ovoce dle dřívějšího zákonodárství (Nm. 18 18 náležely kněžím, dle Dt 12 11.17 15 19nn mají býti požity při posvátných hostinách podobně jako desátky; platí tedy o těchto novellách deuteromistických, týkajících se prvotin, totéž, co svrchu řečeno bylo o změnách zákonodárství desátků.

9. Dřívější zákony určovaly podrobně dary, jež jednotlivcům bylo o hlavních svátcích přinésti v obět; Dt 16 19 naproti tomu se jen praví všeobecně, že mají jednotlivci darovati dle možnosti.

10. Rozdíl mezi Levity a kněžími v hl. Dt. 18 jest zatemnělý, zákonodárství předcházejících knih v této příčině jest jasnější, určitější[41].

11. Za dob Mojžíšových bylo dovoleno přinášeti oběti bez výminky jen na jednom jediném místě — u svatostánku. Dt 12 8—32 však žádá jen, aby povinné oběti a větší dary ze slibu byly obětovány u svatyně, nevztahuje však této povinnosti na malé sliby a dobrovolné dary; ano Dt. 16 21 mluví o zřizování soukromých oltářů jako o věci dovolené, zakazuje jen, aby se jich nezneužívalo k úctě bohů cizích. Mohou býti tato zákonná ustanoveni z doby Mojžíšovy, když jeho zákon o jedné jediné svatyni tak uvolňují?

Zvláště důležito jest Dt. 12 8, kde se ukládá Israelitům, až vejdou do zaslíbené země: »Non facietis sicut omnia, quae nos facimus hic hodie, unusquisque quod rectum videtur in oculis suis.« Hummelauer[42] poznamenává k tomuto textu: »Die Worte beziehen sich im Zusammenhang gerade auf die Pluralität der Kultstätten. Der Redner bekennt, dass zu seiner Zeit und in seiner unmittelbaren Umgebung ein jeder nach Belieben sich den Ort gewählt habe, wo er Jahve Opfer darbrachte. Ist es denkbar, fragen wir, dass in den letzten Lebenstagen Moses eine derartige Zügellosigkeit einriss? Ist es denkbar, dass Moses einer solchen Zügellosigkeit Erwährung getan hätte, ohne sie auf schärfste zu rügen? Ist es denkbar, dass sich Moses mit dem Pronomen wir gleichsam zum Mitschuldigen solcher Zügellosigkeit gemacht haben sollte? Nein. Die Worte Dt. 12 8, wenn auch in persona Moysis gesprochen, sind nimmermehr von Moses gesprochen, sondern von einem Späteren, der sich selbst und die traurigen Verhältnisse seiner Zeit in das mosaische Zeitalter zurückversetzt.«

Na základě těchto textů Deuteronomia uvedených pod č. 1, 7, 8, 9, 10 a 11 uzavírá Hummelauer, že celá perikopa Dt 12 6 — 26 15 není původu mojžíšského, nýbrž že odpovídá rozháraným poměrům doby Soudců a že jest to ona kniha, kterou Samuel dle 1. Sam. 10 25 vložil na místo posvátné (l. c. str. 18: viz též Comment. in Deuter. str. 23 a nn., kde lze nalézti i jiné důvody podřízenější ceny).

  1. ↑ Jak vysoko stojí Gn. v tomto ohledu n. př. nad podobnými zprávami bratrského národa — Babyloňanů a Assyrů! Viz Dr. Johannes Nikel, (Genesis und Keilschriftforschung. Freiburg i. B. 1903, str. 24 nn.
  2. ↑ Historiocritica Introductio II—I, str. 41. pozn. 1.
  3. ↑ l. c. str. 40 a n.
  4. ↑ Citujeme zde LXX, která עַל־פּי יְהֹוָה‎ vztahuje k ἐγραψε správněji než Vulgata, jež slova ta spojuje s mutabant (Domini iussione castrorum loca Israelitae).
  5. ↑ Hummelauer, Commentarius in Deuteronom., str. 60 nn. a 66 nn.
  6. ↑ l. c., str. 498 nn.
  7. ↑ Odkládáme zatím otázku, zdaž Mojžíš vlastnoručně psal aneb jen písařům, jež po ruce měl, psáti rozkázal.
  8. ↑ Cornely l. c. str. 58.
  9. ↑ Einleitung in die hl. Schrift II. Teil. 4. Aufl. Freiburg im Br. 1899, str. 11.
  10. ↑ Cornely l. c. str. 60. — Že by si byli Israelité od Egypťanů vypůjčili dědičnost velekněžství jest pravdě málo podobno, poněvadž ethnologické právo (cf. Post, Ethnologische Jurisprudenz) nás učí, že dědičnost kněžství jest samorostlý zjev u mnohých a mnohých národů dokonale nevyvinutých.
  11. ↑ l. c. str. 61.
  12. ↑ Viz Cornely l. c. str. 62. pozn. 17.
  13. ↑ L. c. str. 11.
  14. ↑ L. c. str. 10.
  15. ↑ Kaulen, l. c. str. 10.
  16. ↑ Hoberg, Die Genesis nach dem Literalsinn erklärl, str. 133. Ostatně již svrchu bylo řečeno, že Israelité udržovali i v době, kdy bydlili v Palestině, čilé styky s Egyptem. Když přišel Israelita do Egypta a viděl úrodné nivy v poříčí Nilu. byl zajisté uchvácen krásou jejich tak, že přišed domu vypravoval o tom, co viděl. Nemohla (Kaulen 10) tedy krása Egypta i v pozdějších dobách sloužiti Israelitům za příklad? Podobně lze souditi o Nm 12 23.
  17. ↑ Viz Vigouroux, Bible a nejnovější objevy. Díl II. str. 551 a nn.
  18. ↑ Kaulen, l. c. str. 10 a n.
  19. ↑ „Adverte, Mosen Pentatetichum simpliciter conscripsisse per modum diarii vel annalium. Josue tamen vel quem similem eosdem hos Mosis Annales in ordinem digessisse. distinxisse et sententias nonnullas addidisse et intexuisse.“ Cornelius a Lap. Comm. 25.
  20. ↑ „Es wird heute nicht mehr bezweifelt, dass der Bericht über Moses’ Tod am Ende des Deuteronomiums von einem andern hinzugefügt worden ist“. Kaulen l. c. str. 15.
  21. ↑ Jacobus Bonfrerius. Pentateuchus Moysis commentario illustratus. Antverpiae 1625.
  22. ↑ Die Genesis … l. c. str. 304—306.
  23. ↑ Misit interea nuntios Moyses de Cades ad regem Edom, qui dicerent …
  24. ↑ In Seir autem prius habitaverunt Horraei: quibus expulsit atque deletis, habitaverunt filii Esau …
  25. ↑ Solidní odůvodnění Hobergovo nestrannému čtenáři zajisté více imponuje, než nedostatečný pokus Kaulenův, popříti identitu Adada (86 35n.) s Adadem (3. Král. 11 14) jedinou větou: „Wie wenig hier an eine Identität der Personen zu denken ist, liegt auf der Hand“; l. c. str. 15.
  26. ↑ Moses und Pentateuch str. 54.
  27. ↑ Hummelauer, Com. in Num. a. l. Hoberg, l. c. str. 55
  28. ↑ Texty tyto ovšem nejsou ani tak „dodatky“ v ulšini slova smyslu, jako spiše pozdější změny textu.
  29. ↑ Naproti tomu nelze nazvati dostatečnými důvody, které Hoberg l. c. na str. 54. uvádí k odůvodnění svého mínění, že Nm 10 29 30, kde se vypravuje o Mojžíšově švakru Hobabovi, jest původu pomojžíšského.
  30. ↑ „Die Genealogie 4 18—22 ist sicher ein Anhang, welcher vom ursprünglichen Text unabhängig ist“. Kaulen, l. c. str. 41.
  31. ↑ Commentarius in libros Samuelis. Parisiis 1886, str. 9. a nn.
  32. ↑ L. c. str. 22.
  33. ↑ Zschokke l. c. str. 308 a 374.
  34. ↑ Hoberg, l. c. str. 61 a nn. Hummelauer, Com. in Dt. str. 25 a nn.
  35. ↑ Dle textu hebrejského (který nemá vykládající glossy: hoc est de scorto natus).
  36. ↑ Hummelauer, Zum Deuteronomium, v Biblische Studien Band VI. 1. n. 2: Heft str. 17 a nn. Srv. téhož Comment. in Deuteronomium str. 28 a 402 a nn.
  37. ↑ Srv. 1. Par 23 24, kde jest docela jen 20. rok stanoven!
  38. ↑ Hoberg, l. c. str. 68.
  39. ↑ Commentarius in Exodum et Leviticum str. 534.
  40. ↑ Ueber negative und positive Pentateuchkritik. Bibl. Stud. VI. 1. n. 2. Heft, str. 9.
  41. ↑ Hummelauer. Com. in Dt. str. 27. h.
  42. ↑ Zum Deuteronomium. l. c. str. 17 a n.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Pentateuch_(Hejčl)/Důvody_vnitřní&oldid=281729“